Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Osmý ročník Berryho ozdravného festiválku Magick Musick s sebou opět přinesl kýžený výsledek. To znamená fajnovou muziku, přátelskou atmosféru a především alespoň drobné odloučení od okolního světa a všedních starostí.

Oproti minulým setkáním v areálu boudy se letošek o něco rozšířil a to hned do podoby dvou večerů plných té pravé zábavy. Nepřízní různorodých okolností jsem byl nucen páteční program zcela vynechat. Proto první den konání přejdu tichounce a snad zůstanu jen u vyjmenování vystupujících: Tomáš Palucha, Banana split a jeho moralisté, Spheres, Aran Epochal a Kovadlina. Z doslechu a na sobě nezávislých rčeních vím, že velice zaujali Spheres svou kytarovou precizností a Kovadlina svou těžkotonážní divokostí. Prý létal kopák vzduchem, což svědčilo o bouřlivém uzavření prvního dějství Magick Musick festu 2016.

To druhé lákalo návštěvníky už na třetí hodinu odpolední, což byl zhruba čas, během kterého se má přítomnost již motala po okolní krajině. Do sluncem rozehřátého areálu jsem vkráčel s klidnou myslí a nehodlal se obtěžovat něčím v tu chvíli tolik svazujícím jako je třeba čas. Zaplacení vstupného, koupě nových Master’s Hammer, první pivo do skla a usazení se na jednu z připravených lavic. Po očku jsem sledoval přípravy venkovního podia a prázdnil půllitr. Než se sešlo vícero známých, trávil jsem čekání čtením líbezné poezie v bookletu Formulae, sem tam prohozeným přátelským slovem a už se začala louka pod boudou náležitě plnit…

První kapelou byla trojice Dreare, o kterých jsem dříve jaktěživ neslyšel. Rozhodný a naslouchavý postoj jsem však do konce setu nevydržel. Kde hledat příčinu? Těžko říct… možná tam, že jejich hudba nesoucí se na vlnách lo-fi rocku, nějakého droneu a celkově hodně složité a pulzující atmosféry, byla pro začátek až příliš velkým krajícem. Svižné momenty byly jednoznačným tahounem pro smysly, ovšem v místech pasáží o poznání tišších pozornost jednoduše strhávalo celé okolí. Slunný den, vlny příchozích a další. Kapelu si dovedu představit v uzavřenějších prostorách, v daleko větším přítmí, pak by můj zájem nechladl tak rychle. Smysl ta hudba měla, jenže potkali jsme se v nesprávný okamžik.

Daleko silnější injekcí pak byla thrashová bomba od Laid To Waste, toho večera vystupujících bez druhé kytary (takže ve třech). No, řeknu vám, zíral jsem jak sele na nový vrata, či jak se to říká. Čert vem energii, ta je pro thrash metal samozřejmostí, ale ty nápady, dokonalá schopnost udržet si pozornost, barvitá hra a vůbec všechno totálně originální. Místy sice zadýchal brutální odér Slayer, ale to mi jako překážka vůbec nepřišlo. Tahle kapela ví jak na to a jejich koncert byl jedním z nejvýraznějších. Renesance thrash metalu v ČR má své korunní představitele a Laid To Waste jsou jednimi z nich. (Pro milovníky pivních dobrůtek jen doplním, že pánové si v minulosti nechali navařit Double Ipu minipivovarem Raven… a vůbec to nebylo špatný ;) ).

Vroucí krev v žilách ještě více rozproudila trojice Risposta. Kapela kolébající se na hranici mezi syrovým punkem a divokým thrashem, takže asi crust... Nekompromisní ničivá hudba s neuvěřitelně silnou palebnou kadencí. Pánové to rvali tak mocně, že jsem se musel jít blíže podívat bubeníkovi pod ruce, jelikož jeho tempo bylo dechberoucí. To je další výhodou místa konání, kapelu de facto můžete vidět ze všech stran, aniž byste atmosféru koncertu jakkoli rušili. Pot, krev, vztek a crust. Parádní výplach s přesahem, co umí zakotvit v mysli.

Pro mne dosud neznámou kapelou byla i následující Gattaca, která se ukázala jako nejpočetnější skupina dne. Emotivně procítěný hardcore s post-blackovými výpady. Syrový ženský vokál v kombinaci s naléhavou, především kytarovou průbojností. Na kapele bylo dobře vidět, kolik emocí do hudby vkládá a jak moc si svou vlastní tvorbu užívá. Bylo tam zkrátka vše, co v podobném odvětví být má. Necítil jsem žádné nucené kreace, všechno to bylo pravé a na dřeň ohlodané. Za mě vrchol večera, jehož náležitou intenzitu jsem opětoval koupí gramodesky.

Závěrečné prohození dvou zbývajících interpretů se nakonec ukázalo jako velice rozumný tah. A tak se stalo, že se na podiu rozduněla basová kytara a zpěv. Jedna osoba, jeden nástroj, hodně linek, hodně vrstev. Calvera není jen bídák z filmu o sedmi statečných, je to taky basový virtuos s uhrančivou vlastností. Neustále na sebe nabaloval jednotlivý úseky, aby je rozvíjel a okrášloval snad až expresionisticky laděnou lyrikou. Chvíli jak Kalle s mužským hlasem, jindy jak Sweeps04 kdyby zpíval. Pro někoho možná podivínství, ale mě tohle docela vtáhlo do svých osidel. Až někdy uvidím Calvera na plakátě, určitě to nebude důvod k zatracení, naopak.

A na konec smrt. Průmyslová smrt. Jak bolestivě název kapely zní, tak hrubě působí i jejich set. Nespoutaná divokost, animální výlevy, violence. Jestli tohle venkovní podium boudy ustálo, tak pak už tu může hrát vlastně cokoliv. Hranice rychlosti tu nejsou, hranice agrese jakbysmet. Palčivá témata v textech, k nimž se přitočil kontrast nezvladatelných tónů. Závěrečná destrukce se povedla, kámen na kameni nezůstal a běsnění nepřežily ani Coornelovy hodinky.

Odcházet z Berryho akce bez vinylu pod paží mi připadá nedůstojné. A tak jsem zakoupil hned dva kousky z jeho stáje s vydavatelským číslem MDM-I a MDM-III. Snad ani nemusím zdůrazňovat tu neuchopitelnou přátelsky rodinnou atmosféru lemovanou příjemnou šumavskou krajinou. Stejně tak dojmy, které byly velice pozitivní, až zapříčiňovaly nechuť k návratu do všedních dní. Inu, zadařilo se.