Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Datum sedmnáctého června znamenalo hned několik možných událostí, kde by člověk hudbě zaprodaný příjemně užíval den. Sám jsem hodně kombinoval myšlenky a neustále přehazoval možné zážitky na miskách pomyslných vah. Nakonec vyhrála zažitá tradice a jistota dobrého, bez ohledu na kapelní soupisku a vlastně i počasí. Berryho Bouda fest pod štítkem Magick Musick 2017 opět servíroval kladné pocity a zavítat sem je malou výhrou zajišťující příjemné dojmy.

V brzkém odpoledni vysvobozuji kašpersko-horského kamaráda z osidel tamějšího Dne hudby, kde hodlá burácet Argema nebo Harlej revival a s šoférující paní Bhutovou si to šineme směr Čermná. Festival se pozvolna probouzí k životu a jeví známky připravenosti, kde už se dolaďují poslední provozní činnosti a čeká se minut prvních kapel a kroků prvních návštěvníků. Získáváme vstupenky s čísly deset a jedenáct, volně se chopíme osvěžujícího piva a počínáme nasávat různorodé aspekty tohoto festivalu.

První tři vystupující interpreti běsní uvnitř boudy. Energie se rozlévá hned s prvními Conoped, kteří válejí širokorozchodný thrash s hardcorem. Údernost a naléhavost mě baví a pohlcuje vlastně ihned. Kapela roste a zraje k dobrému výsledku, což usuzuji z posledně viděných / slyšených koncertů ... a je to fajn být svědkem slibného vývoje. Conoped umí a umí to předat i ostatním, takže atmosféra Magick Musick festu byla zažehnuta na plné otáčky.

Na atmosférickou strunu udeřila formace Walden. Hudba o Šumavě, procházkách, příbězích a obecné pohodě plynoucí z nitra lesů. Místy až post-punková nálada se mísila s jemně rockující vervou. Byly momenty, které mi přišly stejnavé a nikam se neposouvající, ale ve výsledku šlo o fajn zážitek. Člověk se musel víc ponořit mimo stezku, kterou má naučenou, coby svůj pohled na hudbu. Tady šlo o to nechat se unášet kytarovými melodiemi a rozjímat.

Následující Masáž byla skutečnou masáží. Jisté informace jsem o této trojici už dostal, ale poslech jsem před koncertem neučinil. Čert za bicími sliboval výrazný instrumentální zážitek, což byl fakt, který dokonce předčil má očekávání. Do vnitřku Boudy jsem sice načuhoval jen ze dveří a ještě přes rameno, takže jsem viděl prd, ale o to více jsem se soustředil na hudební rovinu. Ta mi servírovala netradiční akustický marast stavějící snad na grindcorové navztekanosti a roubící do sebe šamanské a jiné alternativní roviny. Zážitek to byl silný, to nemohu říct. Nejvíce psychedelicky ale přece jenom působilo závěrečné přesýpání kamenů mezi bubny.

První venkovní kapela přinesla možnost se i více nadechnout. A to nejen v rámci prostorů, ale i v rovině muzikální. Unna totiž hraje hodně na podmanivou notu, kdy svými rozlétlými kompozicemi ohrazuje svět od ošklivosti. V ten moment mi to přišlo celkem příjemné, jenže ke koupi studiové nahrávky to bylo asi pořád málo. Ostatně výraznějších dojmů jsem nabyl až s dalšími kapelami.

Tak předně od Please The Trees už jsem mnoho nečekal. Mám je zafixované jako dobrou kytarovku, která postupem let trochu protočila obličeje, čímž si promíchala fanoušky. To ale nevadí, takových momentů se v životě stává hned několik řad. Vyznění téhle kapely mě ale velmi uchvátilo. Lehká melodičnost, instrumentální jistota a vokalistova síla v hlase oděná do působivé barvy. Zpětně se přiznám k tomu, že mě tahle kapela z letošní soupisky bavila nejvíce. Šlo jednoduše o ten momentální pocit, o ten kontrast prostředí, nálady a hrající hudby. Něco, co je neopakovatelné a nepřenositelné.

Upřímně set kapely Bumfrang3 v paměti lovím s těžkostí. Ani vlastně nevím, co je vinou. Zda nějaký zabřednutý rozhovor, či jen poctivé plnění pulitru pivem…

Ale jestli mě předešlá kapela v hlavě nezakotvila, opak se dá říct o Lycanthropy, kteří nastolili patřičný chaos. Power violence jest žánr, který na pár minut osídlil naše smysly. Rychlopalné, úderné, přesto výstižné a všeříkající. Dvojice vokálů akurátních barev, z nichž ten ženský přeci jen vyzníval uhrančivěji. V pozadí pak energická smršť neznající hranice a trefně bodající do terčů nehezkého současna. Tohle muselo probudit i možná pozvolna usínající zvěř v přilehlých lesích. Věřím, že hrát tahle kapela ještě o něco déle, spustil by se moshpit i s lesními obyvateli.

Punková rozvernost Do řady! na mne působila jako katapult o x let nazpátek, kdy jsem podobně laděné spolky vcelku sytě hltal. Mihl jsem se tak i jako pomocník někdejšího punkáčského festivalu a tento model mi tehdy vyhovoval. Dnes už v téhle muzice nacházím zalíbení mnohem menší. Ovšem uznat kapele nasazení a schopnost zaujmout, ba i udržet pozornost, je vlastně automatické. Divocí klauni okupující podium sázeli jeden vál za druhým a punková klasičnost se zase ukázala jako příjemným provoněním. Doma si je asi nepustím, ale tahle dávka mi přišla osvěžující.

Poslední Kaosquad jsem si pořídil na jejich novém sedmipalci, abych pak doma dohnal fakt, že jsem jejich set již neviděl. Znaven a nasycen mizel jsem v noční tmě, kde opět čekala paní Bhutová se svým vozem a silnou dávkou tolerance, neboť dvojice opivněných bardů se postarala o zábavnou cestu do domovů.

Letošní Magick Musick, lidově zvaný jako Bouda, dosáhl opět příjemných rozměrů. Počasí se uskromnilo a místo deště nabídlo jen chladnější vánek. Berry pak nabídl pestrou paletu kapel vymetávajících různé hudební kouty, které se jen kdy dotkly strunných nástrojů. Nechyběla široká jídelní nabídka v netradičním duchu. Pochopitelně ani vybrané kousky z katalogu Magick Disk Musick, kde nejeden nadšenec byl nucen učinit si radost. Co je však to nejhlavnější, že vše probíhalo v rovině kamarádské, příjemné, báječné, takže člověk neměl potřebu se zajímat o okolní svět, alespoň pro těch pár hodin sobotního odpoledne. Za rok se jistě zase shledáme.