Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Marilyn Manson

Marilyn Manson

Bhut23.11.2017
Mistr Manson se i přes svou aktuální indispozici vyšplhal na podium a potěšil publikum několika skladbami ze svého bohatého repertoáru. Ačkoliv výsledek nebyl z nejlepších, zážitek to byl dobrý. Jednoduše řečeno - klasický koncert na formální podporu nového alba.

Je tomu bez pár měsíců deset let, co jsem viděl páně Marilyna Mansona naposledy živě. Bylo to 13. 6. 2007 v T-Mobile Aréně, která se dnes nazývá Tipsport Arenou a právě v té samé hale se letos mistr ukázal znovu. Vlastně hned několik věcí bylo takřka totožných se zážitkem z minulosti. Opět jsem měl po boku dámský doprovod, ačkoliv má tehdejší Femme Fatale je již kdo ví kde. Opět se jelo turné na podporu nového alba (kdysi Eat Me, Drink Me, dnes Heaven Upside Down). A opět se hrálo až příliš krátkou dobu, ačkoliv starší koncert se mi v porovnání obou líbil více…

 

Asi tak ve třičtvrtě na sedm jsem s přítelkyní obkroužil mocného hada, který utvářel frontu do hlavních vstupů výše zmíněné haly v Holešovicích. „Doors“ měli hrát v 19.00, takže se zatím nic nehýbalo. Ovšem i tak se po chvilce počalo vpouštět dovnitř. Málokdo si však povšimnul, že při pohledu na budovu úplně vlevo se krčí dva menší vstupy, kde nebyly fronty téměř žádné, prakticky do deseti lidí. Odbaveni jsme zde byli velmi rychle a vzhledem k tomu, že jsme měli lístky na sezení – stále bylo z čeho vybírat, (protože předprodej nenabízel konkrétní tribunu, sedačku, prostě jen sezení). To si prosím potenciální návštěvníci dalších koncertů zapamatujte a vyhnete se monstrózní frontě, díky vlezu zcela na levém kraji budovy.

 

Místo vybráno, pivo rozpito a hala se pozvolna plnila černooděnci. Sestava přítomných byla složená ze všech možných kategorií a jen zřídka jsem viděl nadšence s pomalovaným obličejem, kterých bylo před těmi deseti lety, hádám, více (možná proto, že jsem mezi ně tenkrát patřil a proto si jich i více všímal). To jen tak na okraj, neboť brzy naše slechy měla oblažit předkapela – Amazonica.

 

Amazonica… to je zase originální jméno, že… A s hudbou to je ještě zoufalejší. Tenhle jednočlenný projekt má na starosti blonďatá dívčina, která obsluhuje velký mixpult, čili DJka. Její vlastní rukopis jsem nikde nezaznamenal, jelikož její performance se stávala z pouhého pouštění starých hitů napříč rock metalovým světem. Respektive jen úryvků z nich. Byly slyšet torza skladeb od Rage Against The Machine, Sepultura, Pantera, Deftones, Nine Inch Nails, MinistryCypress Hill samozřejmě i Metallica, ale i The Doors, AC/DC, nebo Jimi Hendrix a celá hromada dalších. Smysl této diskotéky jsem neodkryl a po asi deseti minutách mě to i přestalo bavit, zvláště, když jsem každý song uhádl po pár vteřinách, jelikož šlo o vážně profláklé skladby. Pochopil jsem to jako reklamní spot pro Amazon, kde si přehrané tituly můžeme zakoupit. Jinak vážně nevím, co to mělo znamenat. I zvukař pouštěl velice podobnou směsku písniček v době mezi supportem a headlinerem (ačkoliv Fear Factory dominovali). Zavřít oči, tak asi ani nepoznám (snad krom snížené intenzity basů), že Amazonica skončila svůj „originální“ set.

 

Čekání na Mansona bylo nekonečné. Tma v sále, zatažené podium plachtou, časomíra po deváté večerní a do pískotu fanoušků se linul jen hlasitý záznam zvukařových písniček, aby nebylo ticho… Ale pak to konečně přišlo. Dramatické intro a úvodní song nové desky Revelation #12. Manson na podivném invalidním křesle uzpůsobeném do podoby jakéhosi gotického trůnu. Za ním dvě obrovské překřížené pistole a po bocích burácející hudebníci, které jsem nepoznával… Mansonův handicap se brzy ukázal ve svém světle – měl totiž zafixovanou pravou nohu do jakési dlahy, což mu neumožňovalo zrovna nejlepší pohyby, patrně jde o důsledek aktu, který se udál před nedávnem během koncertu, kdy na něj kovová dekorace v pozadí spadla a on se tak ocitl v nemocnici.

 

Trochu zamrzelo, že následující vypalovačku This Is The New Shit už v refrénech tolik nedával. Obecně mi přišlo, že některé pasáže, už zkrátka nejsou pro jeho živou formu ideální. Přišlo mi, že svižnost textu neudýchá a na některé linky už ani nedosáhne. Ale, alespoň jsem přijal pocit autentičnosti a žádného pokřiveného playbacku, ze kterého šlo jen elektronické podbarvení skladeb. Ten hlas se podepsal hlavně na následujících Disposable Teens a především v refrénu (M)Obscene. Pak přišla další novinka – Kill4Me, která živě fungovala výtečně, nejinak i Deep Six z minulé prvotřídní desky The Pale Emperor.

 

Show dopomáhalo něco málo osobních Mansonových asistentů oděných do doktorských overalů, kteří mu pokaždé pomohli se převléci do jiného kostýmu a také mu po každé skladbě podávali osvěžující látky, které mistr nazýval prostě „drugs“. A právě o nich v tuto chvíli začal hovořit jako: I Don’t Like The Drugs, But The Drugs Like Me a když už s ním zpíval celý sál, poťouchle se přiznal že kecá a banda spustila The Dope Show, za kterou jsem byl ještě radši.  Sweet Dreams oslovuje asi nejvíc lidí, ale mě už začíná trochu nudit, kdežto následující Torniquet jsem přijal s nadšením a odpustil i několik přešlapů, které se ve skladbě povedlo nasekat. Na řadu přišla zase nová deska a klipovky We Know Where You Fucking Live a Say10. Posledně zmíněnou však ansámbl ke konci nějak nezvládl a skladbu pak uměle dokončil pomocí skandovaného refrénu s publikem. De facto stejným způsobem kapela zmrvila i závěr The Beautiful People a pak nasraný Manson odhodil mikrofon obloukem kamsi dozadu. Rozvášněný basák pak podobně zahodil svůj nástroj a ještě povalil vlastní aparát.

 

Nahlodával pocit posledního songu, ale netrvalo nijak zvláště dlouho (prodleva nebyla o moc delší než běžné pauzy mezi skladbami, které byly vskutku bolestivě prázdné) a kapela spustila, zřejmě přídavek, Cruci-fiction In Space. Takovýhle song jsem vážně nečekal a byl jsem nadšený, že se sáhlo i po jiných skladbách než těch, které zná každý, kdo kdy brouzdal oficiálními klipy s klíčovým jménem Marilyn Manson na Youtube. Pak všichni beze slova odešli… a v tu chvíli se začali vytrácet i návštěvníci… To je všechno?! Vrtalo mi v hlavě. Takhle divný závěr koncertu jsem ještě neviděl, zvláště tak prapodivně nastavený přídavek. A já se v tu chvíli ptal: kde je The Nobodies?, The Fight Song?, Irresponsible Hate Anthem? nebo Great Big White World?.  Tedy skladby, které před těmi deseti lety hrál a já si je vážně užíval? Ve výsledku se ani z té novinky tolik nehrálo, to i tenkrát dostala prostor snad polovina alba. No nic, mírně rozčarovaný jsem odcházel pryč.

 

Zpětně lze negativa zamést pod koberec a výmluvně poukázat na umělcovu indispozici a tím pádem i lehkou nervozitu a vztek během prezentace skladeb. Možná i hráči nebyli tak dobře sehraní a snad zlobil i odposlech, jak jinak si vysvětlit několik nepovedených pasáží, které když znáte z paměti a někdo je zahraje jinak, tak to prostě cítíte. Stejně se občas i Marilyn netrefil do správného načasování a asi ve třech případech začal zpívat o něco dřív. Věčná škoda, ale co už. Byl jsem rád, že jsem tohoto chlapíka po letech zase viděl a i tak si koncert vesměs užil. Také mě těšilo, že nyní mám kde složit hlavu a ne jak tenkrát, kdy jsem s kamarádkou a kamarádem trávil noc na lavičkách autobusového nádraží na Andělu. Tak zas někdy a doufám, že to nebude dalších deset let. 



  DISKUZE K REPORTU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky