Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsme se se Sorghem potkali o půl šesté na Moraváku, bylo ještě teplo a dusno a oba jsme byli zpocení jak dvě uhoněný myši. Dvoutýdenní vlně veder už sice měla zvonit hrana, ale Brna jakoby se tyhle předpovědi netýkaly a platila tu vlastní pravidla bytí. Vedro a sucho. Cesta k Flédě nás pak náhodou svedla do Ochutnávkové pivnice, kde jsme se jednak rozhodli přijít na úplně jiné myšlenky než na ty kolem počasí (a to bylo důležité) a pak jsme taky čekali na kolegovu manželku, která se rozhodla jít s náma a měla dojít později. A to bylo důležitější ještě mnohem víc.

Od koncertu Marka Lanegana na Flédě šlo čekat úplně plno, protože prostě Mark Lanegan, anebo taky úplně prázdno, protože byl v únoru v Praze, a taky protože prostě prázdniny, dovolené, vedro a vylidněné město. Za těch pár let, co tady žiju, jsem si už zvykl na to, že v období prázdnin se Brno vyprazdňuje, odjedou študáci, lidi zmizí na chatičky a pořádat koncert je mnohem větší loterie než kdy jindy. Jenže prostě Mark Lanegan, spoléhat nelze na nic a tak se raději krátce po osmé zvedáme a pěšky míříme na Flédu, kde mají o půl deváté začínat Faye Dunaways.

Laneganův tourbus byl vidět už z dálky, stál zaparkovaný před klubem, kolem kterého bylo poměrně rušno a vypadalo to, že návštěvnost bude. U vstupu vše naštěstí proběhlo hladce a fronta se tvořila až za ním, logicky k baru, který byl ... no někde tam v dálce. Prošli jsme kolem, okoukli distro a zamířili do velkého sálu - bylo za pět půl a všechno nasvědčovalo tomu, že slíbený harmonogram večera bude platit. Předpověď počasí pro sál Flédy jsem neviděl, ale na místě bylo všechno jasné hned první metr za vchodem - dusno a husto, a to doslova; tím vzduchem by se dalo plavat. Jen stát a dívat se před sebe vyčerpávalo a člověk si připadal jak v tropickým skleníku.

Faye Dunaways je nová kapela kolem Freda Lyenna Jacquese a Alda Struyfa, kteří svůj koncert začali skutečně na čas. Podpisy obou zmíněných, ale hlavně Alda Struyfa můžete najít na Laneganových deskách (pro fanoušky asi nic nového), ale tím spojitosti končí, protože FD si jedou svoji linii a styčných hudebních bodů bylo míň než málo. Charakterizovat jejich muziku je trochu složitější, neboť po čemsi jako intru připomínajícím tak trochu současné Alcest se kormidlo stočilo proti proudu času k psychedelickému rocku 70. let, na který byl naroubován poměrně hutný a chvílemi celkem temný elektronický základ. Ani nevím, jestli za tu vyměřenou půlhodinu zazněly pouhé dvě nebo tři skladby; víc jich nebylo a byla to škoda. Faye Dunaways mě ale chytli za límec, uměli skvěle kouzlit s atmosférou, kterou nebylo potřeba dokreslovat ničím dalším a k naprosté spokojenosti stačila jejich muzika a statické modré osvětlení. Skladby byly působivě dlouhé, instrumentálně a aranžérsky (kytary vs. elektronika) nápadité a za tu půlhodinku mě přesvědčily, že tohle jméno se v budoucnu vyplatí sledovat pozorněji.

Podobně přesný byl i Duke Garwood, jehož spojitost se jménem Marka Lanegana je jasná asi nejen díky zmíněnému pražskému koncertu. Garwood je osamělý bard s elektrickou kytarou a krásným hlasem a pokud snad byly pochybnosti, jak si sám, odsunut v levé části pódia poradí s velkým sálem Flédy, poměrně záhy se rozplynuly. Bohužel ale nepopírám, že svou nikoliv radostnou úlohu na tom měl předuněný zvuk, který alespoň v mém případě fungoval jako postačující zabiják komorní atmosféry, kterou bych vzhledem k okolnostem tak nějak očekával. Garwood působil velmi skromně, hladil svou kytaru a posluchači jakoby pro něj existovali jen teoreticky, někde na pozadí. Tohle všechno by bylo skvělé někde v malým klubíku a s lehkým zvukem, který by nepřipomínal pouťový tlampač. Stejně jako Faye Dunaways byla i Garwoodovi přidělena skromná půlhodina času, která byla naplněna poměrně rychle. Do desáté chybělo už jenom málo...

Čekání na band kolem Marka Lanegana se chvíli táhlo, ale byla v tom spíš vlastní netrpělivost a nedočkavost, protože ta velká rafika na hodinách vlevo od pódia šla přesně a pokusy posunout ji očima o pár minut dopředu nevycházely. Začalo se v deset a začalo se s „Harvest Home“. Oproti studiové verzi se hrálo ostřeji, rockověji a vlastně ve stejném duchu se pokračovalo většinu koncertu, který pobíral songy hlavně z posledních desek (Phantom Radio a Blues Funeral, plus mini No Bells on Sunday) a sem tam se vracel k těm starším. Většinou tak jedním songem.

Lanegan patřil společně s bubeníkem k těm šťastným, kteří vyfasovali větrák, což nejspíš vůbec nestačilo, ale hlavně ani v nejmenším nezabránilo Jeffu Fielderovi v tom, aby se stal jednoznačně nejakčnějším muzikantem večera. Jednoduše byl naprosto výbronej, ostatně Aldo Struyf, který měl na bedrech těžký náklad sampleru, kláves a kytary, stejně tak. Právě tahle dvojice zachraňovala jinak velmi odměřenou aktivitu kapely, které jinak chyběla jiskra a hlavně pak sám Lanegan působil dojmem unaveného až všemu odevzdaného pána, kterému je všechno jedno. Nedokážu posoudit, jestli se na něm podepsaly předcházející koncerty tour, jestli v tom byly tři vrstvy oblečení, které v tom vedru musely být naprosto vražedné (někde kolem čtvrtého songu si teprve sundal bundu) nebo to bylo něco naprosto jiného, ale tentokrát Lanegan spal. Měl jsem dokonce dokonce dojem, že ani nezachytil přítomnost Garwooda, který se zapojil asi ve dvou skladbách, stál tam kdesi opodál a pak odešel. Bylo mi ho skoro líto. Lanegan za celý koncert řekl třikrát thank you, po čtvrté přidal good night a předčasně zmizel.

Koncert skončil asi o dvacet minut dřív, krátké a ve výsledku zbytečné vytleskávání skončilo v momentě, kdy se na pódiu objevili dva technici a začali rozebírat aparát, takže se fanoušci začali přemisťovat ke stánku s distrem, kde bylo slíbeno podpisové finále. Dle setlistu nebyly ani odehrány všechny připravené skladby, což Fielder krátce po odeznění posledního tónu omluvil prostě, i když výstižně - it’s very hot.

Laneganův koncert tak skončil krátce po hodince trvání, ale i tak na mě zapůsobil silně. Trochu zklamaně přiznávám, že kapela budila dojem, jakoby se hodinu před koncertem pohádala, každý si jel sám na sebe, komunikace kamkoliv a s kýmkoliv nulová, i když výkony profesionální a muzika skvělá. Tím to ale skončilo, kdo čekal něco trochu víc než jen přehrání několika písní z desek (i když skvělé), byl pravděpodobně zklamán. Bylo prostě hot, very hot.

Autorkou uvedených fotografií je Martina Šuráňová, jejíž celou galerii najdete ZDE. Děkujeme!

Na koncert byla redaktorovi webu Echoes udělena akreditace pořádající agenturou Level B Production.