Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už cestou do Matrixu, pro nás „z venkova“ zcela neznámého klubu, jsme debatili, jestli Agalloch patří stále ještě do podzemí anebo jestli svou hudbou, která je skvělá a pro nemálo lidí, nebojím se říct, kultovní, už prorazili do širšího povědomí metalových fanoušků. Podle účasti na akci, která sice nebyla malá, ale ani nijak dechberoucí, by se spíš mohlo soudit na tu první možnost - rozhodně se nedá říct, že bychom se mačkali v pětisethlavém davu supícím ve vlastním potu, ale jistá komornost a „rodinná atmosféra“ téhle akci slušela a tak nezbývá doufat, že i pan pořadatel sdílí naše pocity. Všechno začalo v osm hodin večerních, kdy se na pódiu objevilo mně zcela neznámé trio Larrnakh odkudsi z Maďarska. Úvod setu byl proveden čistě v instrumentální rovině, od lehkého začátku se přidávalo na důrazu a kapela zřetelně ukázala, že práce s atmosférou je její nejsilnější stránkou, kterou dokáže patřičně rozvíjet, tvarovat a předávat publiku. Jakási přírodou ovlivněná melancholie byla z té hudby cítit podobně, jak tomu je třeba u finských Tenhi, vokální projev balancující mezi rodnou maďarštinou a angličtinou působil velmi sugestivně, i když jeho zvukové vytažení před nástroje mohlo být o kousek nižší. Bohužel mi to nedá a musím se zmínit i o jednom negativu vystoupení, které mi celkový dojem srazilo dost zásadně: vedle nástrojového obsazení – kytara / zpěv – baskytara – housle – byla velká část hudby (především klávesové nástroje) pouze reprodukována, navíc s výrazným šumem z pravého reproduktoru a to byla velká škoda. Takovou hudbu chci prostě vidět živě se vším všudy, odpadly by tak chvíle, kdy hudebníci v podstatě seděli na pódiu a společně s námi poslouchali klávesovou stopu. Stejně tak větší zastoupení jinak velmi silných houslových partů by prospělo, protože i houslistka měla těch hluchých míst na můj vkus až příliš. Takže výsledný dojem bych nazval „rozpačitý“, určitě šlo z jinak příjemné produkce Larrnakh vytáhnout mnohem víc.

V mezipauze před vystoupením další kapely – Velnias – zvládá naše skupinka, k níž se připojil všudypřítomný Jirka „Slovan“, pivko (a nikoliv špatné) k uhašení žízně a i když nám byl následně prázdný plastový kelímek odebrán, snad k dalšímu použití, nesmutníme nad ztrátou suvenýru dokladujícího pražskou pohostinnost a při prvních tónech se posouváme k pódiu, kde americká čtveřice, pro mě taktéž neznámá, začíná svůj set. Jak se kolega Bhut vyjádřil už na jiném místě, Velnias byli překvapením večera, protože to, že Agalloch budou výborní, jsme věděli bez nápovědy. Zařadit muziku této party je úkol pro hudební teoretiky, nechávám na nich, jestli se budou klonit spíše k black metalu, k němuž sahaly vichřice nejrychlejších pasáží, a nebo k doomu, kam se potápěly party nejpomalejší. Rozsah skladeb ale nebyl jen v jejich žánrovém směřování, ale i v  délce, která nezřídka překonala hranici 10 minut.  Pasáže ostře řezající do hlav všech přítomných, zesílené výrazným projevem zpěváka / kytaristy hromotluckého vzezření ala Peter Steel, byly střídány dlouhými, často čistě instrumentálními plochami zakomponovanými nevnuceně a přirozeně tak, že celek působil více než dobře. Pokud jsem výše zmínil jeden negativní dojem, tak tentokrát vytáhnu jeden pozitivní, který se snáší na hlavu a především ruce bubeníka, jehož umění ohromilo nejen mě. Jeho kreativní hra, která se ani v těch nejrychlejších pasážích neomezovala na jednoduchý rytmický kvapík, brala přítomným dech, neustálé přechody, dynamické změny a hlavně razance, s jakou řezal do bubnů, musela ohromit nejednoho přítomného. Bylo tak s podivem, že za celý set přerazil jen jednu paličku a že se na ty bicí dalo ještě hrát, i když problémy, kterých si užil Aezop Dekker s jedním z činelů, vrhají stín pochybnosti.

Další pivko, další očumování u krámku Agalloch, kde utrácíme peníze za nějaké to tričko a cédéčko, jelení pacička na gumě už nebyla. Přesný začátek v deset hodin už nikoho nepřekvapil, čtveřice Agalloch byla najednou na pódiu, John ještě zapaluje vonné dřevo (že by orličín indický – aquilaria agallocha?), které je vítanou změnou oproti běžnému vanilkovému smradu, kterého jsme si následně taky užili dosyta, a dlouho očekávaná událost mohla začít. Úvod nemohl dopadnout lépe, soudě podle sebe, protože „Limbs“ je nejkrásnější otevírací skladba a snad i díky ní mám desku Ashes against the grain tak rád. Několikaminutové napínání posluchačovi trpělivosti, tepání atmosféry a následný výlev emocí byl jen počátkem toho, co nás během setu čekalo. Z této předpolední desky se vůbec hrálo hodně a nejen úvodní skladba byla zasvěcena „popelu proti srsti“, v podstatě se odehrála skoro celá, skladbu „Bloodbirds“ John věnoval památce českého režiséra Františka Vláčila, k jehož filmům (namátkou Údolí včel, Markéta Lazarová,...) vyjádřil obdiv. Byl to zvláštní večer... Samozřejmě nechyběly skladby z poslední a aktuální desky, ze které nejkrásněji působila „Into the painted gray“, především svou rychlostí předběhla všechny ostatní a její zcela suverénní podání mi sebralo zbytky pochyb, jak budou tyhle blackem načichlé věci fungovat mezi ostatními věcmi Agalloch. Zatímco většina kapel láme rychlostní rekordy v mládí a postupně se uchyluje k techničtějším a pozvolnějším věcem, Agalloch jdou cestou zcela opačnou a jsou si v ní setsakra jistí. Bylo neuvěřitelné, jak opravdově a vyzrále tahle věc zněla, jak silně dopadala do uší přítomných, na kterých jsem celý večer pozoroval, že v klubu nejsou náhodou a že všichni vědí, proč právě tento koncert a tato kapela. Nijak neztrácela ani „The watcher’s monolith“ či „Ghosts of the midwinter fires“ a stejně tak dobře zněly i návraty do minulosti v podobě „Of stone, wind and pillor“. Agalloch si byli ve všem jistí, srdeční a zcela odevzdaní své hudbě, že by ani jeden neřekl, že mají za sebou celé, jistě únavné turné a že ta pražská zastávka je jejich poslední. Ve společnosti této hudby čas plynul zcela podivným tempem a tak nebylo divu, že hodina a půl vyměřená na koncert uběhla rychleji než celovečerní film, leč stalo se to, več jsem doufal a kvůli čemu jsme si už dopředu posunuli odjezd z Prahy – prodlužovalo se o celou půlhodinu, poslední koncert se prostě musel užít do dna a čím jiným než opusem z desky The Mantle „In the shadows of our pale companion“ ... mimo jiné. Pravda ale je, že bych poslouchal ještě dlouho, obdivoval bych vše, od hudby až po krásnou kytaru od Clifforda Travise Beana, který loni zemřel a jehož nástroj i nadále zdobí řady Agalloch.

Pokračoval bych dále a pokračoval bych dlouho, zážitek z koncertu je zapsaný hluboko, i když sám sebe bych nejspíš usvědčil z matení pojmů a rozostřenosti reality. Opět se konal jeden z modlitebních zážitků, při kterých jdou reálie stranou a pokud snad pochybujete, zajděte příště a přesvědčte se sami. Z koncertu jsme odcházeli s redakčním kolegou, zcela omámen jsem ještě utratil nějaké penízky za vinyl do sbírky, rozloučil se s dalšími dvěma přáteli s pisálkovského bojiště a jedním, který našim řadám zatím odolává, došel na Florenc a kousek za Prahou usnul.