Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pražský klub Futurum by se mohl aktuálně stát svatostánkem. To díky události, která se zde 13. 6. večer odehrála. Podobně jako církev nazývá své inkriminované stavby jako nanebevzetí, zde by šlo Futurum přejmenovat jako místo Napodiumvlezení Master’s Hammer. Nejsem pamětník, jelikož kapela vznikla v době, kdy jsem rotoval universem, ale hádám, že od posledního vystoupení živě uběhlo víc jak pětadvacet let. Událost, která se ještě před pár lety jevila jako zhola nemožná, najednou nabrala jasné kontury. Ano, Master’s Hammer měli koncert.

Jsem velice rád, že nezůstalo jen u zpočátku avizovaného unikátního vystoupení na festivalu Brutal Assault. Na tuto akci nejezdím, je na mě moc velká, navzdory oblíbenosti jednotlivých interpretů. Takže jsem nejprve byl smířen s tím, že legendu neuvidím. Později mi přistála v mobilu sms od Coornela z Fobie, ať si rychle koupím lístek na jejich klubové vystoupení. Neváhal jsem ani vteřinu, všeho nechal a jal se rezervovat vstup. Povedlo se. Nyní můžu hovořit jen o velkém štěstí a vzdát obrovské díky zmíněnému kolegovi. Propagace celé události totiž nebyla zrovna největší.

Akce slibovala, mimo unikátní zážitek jakéhosi předpremiérového vystoupení, také křest nových gramodeskových edic prvních dvou řadových alb v jistém audiofilském provedení. To říkám čistě, dle informací na plakátu nabízených. Na místě pak jedno album v 2LP verzi, vpravdě hezky graficky provedeného gatefoldu, stálo šibalských 666,-. V tu chvíli jsem se rozhodl, že si vystačím se sbírkou diskografie v CD verzích. Ale nyní přejděme k samotnému dění.

Role předkapely, v tomto případě velká pocta, byla udělena novodobému kultu – Cult Of Fire. Říkal jsem si, být tu ještě Inferno, máme před sebou kompletní špičku tuzemského black metalu. Cult Of Fire pojali svůj koncert velmi svědomitě a vědomi si důležitosti, ba svátečnosti tohoto večera, vložili do vystoupení vše, co mohli. Dav se před podiem začal lehce tísnit, ale pořád bylo relativně vzdušno, ovšem co se pohybu týče. Vzduch samotný totiž začala prořezávat ostrá vůně vonných látek evokujících orientální kultury. I zpoza stylově zmalovaného závěsu začaly probleskovat první plamínky svíček, coby předzvěst něčeho mimořádného. Návštěvníci black metalových koncertů nebudou jistě nijak překvapeni z takových rekvizit, ovšem po odhrnutí závěsu museli všichni uznat, že tohle se na podiu jen tak nevidí. Po celé šířce rozestavěný oltář plný zmíněných svící a vonných pryskyřic. Nechybělo množství lidských ostatků různě přizdobených po vzoru východních nauk. V neposlední řadě tu bylo rozličné vyobrazení snad celého nepálského božstva a jemu příbuzných panteonů. Na druhou stranu to k hudebnímu směru Cult Of Fire prostě patří.

Koncert začal netradičně, a to přímo předělanou skladbou Vltava. Pak věrozvěsti tajemných učení prošlehali celý svůj dosavadní repertoár. Názvy skladeb z Ascetic Meditation Of Death vám sice nepředložím (ostatně hádám, že se většina podle nich stejně moc neorientuje) a spíše potvrdím výtečné kousky z Triumvirátu. Takže když došlo k mé velmi hojně oblíbené Závěť světu, byl jsem radostí zcela bez sebe. Nechyběl ani Satan Mentor a (tuším) Bytosti z prázdnoty. Z druhé velké desky se dostalo prostoru i na pomalý mantrický kousek (pořadí na albu čtvrté), který příjemně provoněl jinak zběsilejší výrazivo.

Byl jsem skutečně rád, že zvukař své řemeslo pojal rovněž pevně a svědomitě a dokázal kapele (i té hlavní) vytvořit báječný zvuk. To ocenili zejména fanoušci pod podiem, kteří si tak mohli dobře užívat silně emotivní kytarové vyhrávky, na kterých Cult Of Fire geniálně staví. Byl to sice třetí koncert, který jsem ve jménu kultu ohně viděl, ale můžu říct, že jednoznačně ten nejuhrančivější, nejintenzivnější, zkrátka nejlepší. Asi si říkáte, že superlativy vskutku nešetřím, ale kdybyste pro tuhle kapelu měli stejnou slabost jako já a viděli to všechno na vlastní oči, nešetřili byste taky. Počínaje samotným vizuálem, přes výtečně seskládaný playlist, vynikající zvuk a uvěřitelné nasazení hráčů, konče omamným odérem vrtajícím se do nosních dírek.

Počet hlav se ještě zvětšil a prázdná místa mezi lidmi by se nedala vyplňovat ani montážní pěnou. Přesto se našlo několik jedinců, kteří svým rozměrnějším tělem probourávali svou cestu kamsi blíže k podiu. Navzdory tomu, že Futurum není kdovíjak hrůzyplně postavený klub, odkud je z určitých míst blbě vidět. Blbě vidět je pouze tehdy, když si před vás podobná vepřová hlava stoupne a důkladně zakryje výhled. Tím chci říct, že ne všichni fanoušci a návštěvníci jsou ukáznění, ohleduplní a přemýšlející. Je pak smutné, že podobná individua dokážou dojem pokazit, či přinejmenším v určitém momentě značně otrávit.

Když začalo intro, které otvírá i nejkultovnější album české scény – Ritual, cítil jsem chvění po celém těle. Závěs se znovu rozhrnul a na podiu stál František Štorm s kytarou a ve stylovém klobouku. Po boku měl basistu Vlastu Henycha, kytaristu Blackoshe, tympánistu Silenthella a bubeníka Honzu Kapáka. Co víc dodat, sestavě chyběl jen Necrocock, který se však živého vystupování zdráhá. Ještě bych mohl zmínit velkou skulpturu Bafometa, který v zadním rohu kontroloval celé dění v klubu. Civilní podoba kapely však nepotřebovala dalších příkras, neboť za ni zcela bezpečně hovořila hudba samotná.

Začalo se, jak jinak, než u Ritualu a jako první zazněl Pád modly. V tu chvíli mi došlo, jak tahle muzika zní naživo ještě energičtěji a dravěji než z desky. Dostal jsem pekelnou husí kůži, která mě opouštěla jen málokdy po celou dobu koncertu. Pokračovalo se Věčným návratem, dále tu pak byly songy Géniové, Černá svatozář, Útok a Zapálili jsme onen svět. Kapitola Ritualu však zůstala otevřená a spolu s nimi pak možná i nejedna ústa přihlížejícího mužského osazenstva. To proto, že se na podiu pozvolna začala promenádovat dvě ztělesněná stvoření Bafometa, tj. dívčí nahá těla s nasazenou obří maskou kozla. Později pak tyto dvě nestydaté dámy korzovaly podiem a svými vějíři ovívaly upocené muzikanty při jejich brilantním výkonu. Nezřídka se střetly mezi sebou a zejména ke konci setu se jejich vášeň probudila natolik, že počaly konat lesbické praktiky v podobě vášnivých polibků a olizování ňader. Nakolik bylo toto divadlo důležité, to už je jiná otázka. Osobně bych to nedoháněl k takovému bodu a vystačil bych si s bafometími postavami. Ale co už, nejeden display se pak rozesvítil nad našimi hlavami, jako by toho nebyl plný internet…

Jak jsem již naznačil, Ritual byl prozatím u konce, proto se sahalo i do dalších repertoárových archivů. Pochopitelně se ke slovu dostaly skladby z Jilemnického okultisty a to přímo: Mezi kopci cesta je klikatá…, Já nechci mnoho trápiti… a Já mizérií osudu jsem pronásledován... Musím se přiznat, že při posledně jmenované jsem se musel ušklíbat, jelikož se mi v podvědomí neustále vybavovala verze od Insanie, která svou poťouchlou podobou obohatila kultovní tributní album z roku 1999 vydané u Redblacku. Ale zpět k věci. Zhruba někde v těchto místech koncertu došlo k samotnému křtu výše zmíněných vinylů. Kmotrem se stal samotný Nergal z Behemoth, který deskám cosi popřál, ale přes hlučný dav jsem mu příliš nerozuměl. Akt proběhl velmi svižně a nedlouho po Nergalově návštěvě podia se opět hrálo – tentokrát z tvorby nového tisíciletí.

K mé potěše a hlavně překvapení se zabrousilo i do alba Mantras, odkud mistři vytáhli skladbu Typograf. Díky plastickému zvuku studiové nahrávky jsem živou verzi skoro nemohl poznat. Rozdíl vskutku markantní. Fanoušci by těžko odpustili absenci novodobého hitu Vracejte konve na místo a ze stejnojmenné desky pak uchu lahodila také úvodní Nordfrostkrampfland. Z Vagus Vetus se vzpomnělo na malíře Panušku a to bylo tuším vše. Samozřejmě bychom mohli žadonit o další kousky, ale už tohle bylo tak perfektně podané a skvěle odehrané, že vyčítat nebylo co. Snad ještě jeden drobný postřeh mě trefil, a to byl ten, že kapele daleko více sedne starší repertoár, než novější kusy. Možná proto, že jej všichni známe nazpaměť. O výkonu jednotlivých person na podiu snad netřeba cokoliv říkat – všechno bylo naprosto strhující a perfektní. Jediná chyba se nevloudila, zvuk rovněž nic neničilo. Špičková záležitost.

Máte dojem, že přes to všechno něco chybí? Je to tak – Jáma pekel! Přídavek v podobě tohoto songu nabral ještě větších rozměrů díky tomu, že se tentokráte nalíčený Nergal zhostil postu druhého vokalisty a svými štěky doplňoval fráze textu a hlavně samotný refrén. (Pokud máte dojem, že text zná dobře, neboť jej na EP Ezkaton skvěle zpívá, tak hlas na nahrávce patří Big Bossovi z Root, toť celé kouzlo onoho coveru). Každopádně závěr byl monstrózní a ovace skutečně bouřlivé. Neskrývanou radost projevovali snad úplně všichni. Alespoň já jsem byl natolik nadšen, že se mi ze sálu odcházelo jen těžko.

Jak jsem napsal v úvodu reportáže – nemyslitelné se stalo skutečným. A po tomto koncertě, kdy se sen zhmotnil, už věřím i v existenci příšer z knih pana Lovecrafta. Tento koncertní zážitek se vryl zcela zásadně do paměti, neboť Master’s Hammer v klubu… to se ani nedá popsat slovy, jak moc to znamená.