Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Asi není třeba dlouze vysvětlovat, že hlavním lákadlem pro mne byla dánská formace Saturnus, která se na evropské doomařské scéně pohybuje už od počátku devadesátých let, a tak celkem logicky dorazilo nejvíc fanoušků právě této smutné melancholie. Na svou chvíli si ale museli počkat, protože o půl osmé odstartoval dlouhý večer úplně jinou písničkou.

Formace Got A Wolf byla tou první partou, která po příchodu na pódium začala dost nekompromisně odvíjet svůj půlhodinový set; viděl a slyšel jsem je prvně, neb v těchhle vodách moc nerybařím. Mládežníci se prezentovali hodně naježenou core muzikou, ve které by se daly dohledat vlivy math postupů, vše podáno více než živelně, agresivně, místy až chaoticky. Kytarové riffy rozsekaly na úplnou padrť, spojitostí moc dohledat nešlo stejně jako melodií nebo rytmických celků. Vůbec užití kytar mi chvílemi připomínalo sekáček na maso porcující půlku krávy a to nejen hudebně, ale především pohybově. Síla téhle mladé party byla především v energii, kterou chlapci napěchovali do svého vystoupení v míře nemalé, hudebně jsem se moc nechytal a zajímavá místa hledal usilovně s výsledkem nevalným. Snad ocenili jiní.

Druhé uskupení přineslo úplně jiný svět, kapela Et Moriemur v čele se sympatickým frontmanem přilákala výrazně větší počet přihlížejících a bylo na co se dívat. Sám jsem byl zvědav celkem hodně, jednak kvůli nové desce, kterou kapela nedávno vydala a potom taky z příčiny té, jak se kluci vyrovnali s odchodem poloviny ansáblu krátce nato. Kytary se v Brně rozezvučely obě dvě, stejně jako nedávno v Plzni a můžu jen potvrdit kladné ohlasy, které se ke mně před koncertem donesly; klávesy zůstaly ukryty v hloubi počítače. Et Moriemur rozezněly prostory Melodky vlnou melancholie prodchnuté i tíživějšími momenty hutnějších pasáží, recept řeklo by se dávnověký, přesto stále zabírající a v případě této party podaný svěže a s nepopiratelným otiskem vlastní invence. Koncertní setkání s Et Moriemur bylo sympatické, i když z důvodu nabitého večera opět krátké, půl hodiny na tuhle muziku je prostě málo. Stejně tak bylo povzbudivé setkání se Zdeňkem, se kterým jsme si domluvili rozhovor, takže se můžete těšit.

Velmi pozitivní dojem ve mně zanechali i chebští Esazlesa a dle reakcí publika jsem nebyl sám. Přiznám se, že jsem k této partě (po přečtení žánru „emo – screamo“ na BZ profilu) přistupoval trochu ostražitě, protože ukřičený vokál jsem si zatím oblíbit nedokázal (snad až na pár výjimek) a jestli se tak někdy stane, zůstává ve hvězdách. Podobně mi uvízla někde v předsíni zájmu i - příbuzná a dle všeho nadějná - parta Drom z Liberce. Asi proto není divu, že hlavní míru pozornosti jsem upjal k instrumentům, jejichž ekvilibristika stála za bližší pozornost – po nějakém čase jsem opět koukal na šestistrunnou baskytaru a především na hráče, který si s ní ví rady, poprvé jsem ale viděl, že se na tento nástroj dá hrát paličkou od bicích a malou skleněnou lahví. Hudba Esazlesa nezapře vliv „post“ vlny, která se poslední dobou celkem s pěkným hukotem žene napříč mnohými žánry; obě kytary vytvářely dost silnou, atmosférickou auru, přidávaly k běžnému prostoru jednu dimenzi navíc a tak byla velká škoda, že set byl ve své druhé polovině přerušen výpadkem aparátu, který se rozhodl stávkovat a zboural tak vše doposud vystavěné. Stejně tak mě trochu mrzelo, že kytarista stál celé vystoupení zády k publiku, přestože se rozhodně neměl za co stydět. Jinak ale příjemné překvapení, nečekal jsem mnoho a výsledné dojmy byly vpravdě pozitivní.

S přibývajícími hodinami začalo přituhovat, jednak očekáváním a potom i hudebně. Čtvrtou formací toho večera byla pořádající kapela Tisíc Let Od Ráje, která se na pódiu představila v hojném počtu, jak taky jinak. Přibližovat její hudbu je asi mimo mísu, kapela funguje už nějaký ten pátek a kdo alespoň trochu sleduje českou scénu, s T.L.O.R. se bezpochyby setkal. Fakt je, že by se kapela opět mohla připomenout nějakou nahrávkou...ne?! Jejich vystoupení by se v kontextu dnešních pohledů dalo nazvat audiovizuální, velká část výkonu byla soustředěna do nadsazené fetišistické SM performance, kterou si nejvíc užíval Křeček a jeho dvě zpěvačky. K lehkému zděšení přihlížejících v první linii se občasně přesunula celá taškařice i dolů z pódia, bylo potřeba podělit se o nějakou tu slinu. Měřeno přísným metrem se celá tahle show podepsala především na kvalitě zpěvů, celkem kontrastně pak působila druhá linie hráčů, kteří zvládali svoje vystoupení s vyrovnaným nadhledem. Na T.L.O.R. bylo prostě vidět, že si své vystoupení chtějí užít, což se dařilo členům všem, jen každému jiným způsobem.

Závěr večera patřil zmíněným Saturnus, kteří loni po nějaké době zase zkonsolidovali sestavu – vrátil se bývalý bubeník Henrik Glass, basák Brian Hansen (The Loveless) a Thomas Jensen se ostříhal... Když teď přemýšlím a pátrám v paměti po zanechaných dojmech, docházím k samým superlativům a slovům uznání. Saturnus se především projevili jako sympatická a pohodová parta, která dokáže bezprostředně reagovat na publikum, a užít si svůj set, i když jej nesleduje tisícovka lidí. Navzdory opětovným potížím s aparátem a jedním vytrženým kabelem z kytary se na Melodce vytvořila krásná doomařská atmosféra (malé kluby tomu prostě nahrávají) a to, co se začalo odehrávat mezi kapelou a přihlížejícími fanoušky, by se dalo nazvat souzněním či modlitbou. Saturnus rozehráli především starší skladby z předchozích alb, z připravované novinky (slíbená na příští rok) dali ochutnat snad jen jeden umíráček. Jejich pojetí doomu bylo silně atmosférické, vystavěné na výborné, melodické práci obou kytar s dlouhými instrumentálními pasážemi a opět s nasamplovanými klávesami. O tomto vystoupení je zatěžko něco psát, to se musí prožít, procítit. Svůj set zakončili krásnou Christ goodbye, přidali Pretend a pak šli s klukama ze Somnus Aeternus hrát stolní fotbálek nebo co.

To už jsem byl ale na útěku, po pátečním dlouhém večeru byl ten sobotní druhým v řadě a vidina spánku byla silná. Rozjezd mi zase ujel, hodinka svěží chůze mě dorazila úplně.