Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Těžko se píší dojmy z akce, kterou člověk skoro z poloviny prokecal s dobrými přáteli a spíš nasával pohodu okolí, než-li snažení konkrétních hudebníků na podiu. Přesto se pokusím dát dohromady něco málo slovíček o tom, kterak takový příjemný festival, kterým Metal Madness bezesporu je, zapůsobil. Letos proběhl již šestý ročník a mně se to zdá skoro až nemožné, jak rychle ten čas plyne. To proto, že si pořád dost živě pamatuji první ročník, zatímco absence na třetím (dovolená v Norsku), čtvrtém (vážně tápu, kde jsem byl) a pátém (kamarádova svatba) proběhla tak rychle, že se mi skoro zdá, že ty roky ani nebyly. Ale dost plakání, pojďme si projít festival jako takový.

Tradiční páteční pracovní shon zapříčiňuje již obligátní přesčas, bez kterého by to už snad ani nešlo. Proto se vzdávám nabízené warm-up party a odevzdaně volím sobotní ranní přesun na místo činu. Jenže… infrastruktura naší malé země jednou vejde do seznamu největších rekordů v kategorii nechtěné satiry a karikatury sebe sama. Takže jedno zúžení na D5 střídá druhé, aby jej na okreskách vystřídala sem tam nějaká uzavírka, či řidiči ohrožující nejen sami sebe. Výrobce značek "práce na silnici" musí mít letos opravdu žně. Sled všemožných okolností tak dává za důsledek tomu, že jsem otvírací kapelu Arawn nestihl.

Violence By Nature jsou místní hardcore/thrash borci, co vždycky slouží jako ti, kteří mají za úkol rozproudit krev v žilách přítomných. Krom jejich hudby se mi však pod kůži zahlodávalo ještě horko, které tou dobou měl střídat déšť, ovšem ten se za celý den nedostavil, což je obrovské štěstí, které tento festival dokonale provází. Nicméně podium okupovaly tóny šlapavých rytmů na můj vkus až moc dlouho a mám ten dojem, že zpěvák oznámil asi čtvero posledních songů. Ale co, fungovalo to dobře, tak žádné nepříjemnosti netřeba hledat.

CBF je sice zkratka pro Českou basketbalovou federaci (alespoň tohle na mne plivl vyhledávač jako první) ale také zkrácenina názvu Coldblooded Fish, skrývající za sebou mladou thrash partu z Prahy a okolí. Jejich thrash se nesl na vlně klasických postupů, které jsou jakousi učebnicovou šablonou, avšak nebylo opomenuto vmíchání několika svěžích pasáží, které celek příjemně rozdýchaly do širších rozměrů. Třeba v jeden moment jsem si vzpomněl na jakousi variaci Faith No More, ale asi to byl jen můj podprahový dojem. Nicméně díky podobným pestřejším pasážím se podařilo kapelu odseknout od podobně znějících, což je vždycky fajn.

Anime Torment jsem vážně proklábosil, ale to neznamená, abych se sem tam nepodíval, jak se jim daří a co na to lidi. Areál nabízí vskutku široký rozptyl dorazivších, takže to mnohdy před podiem vypadá poněkud chudě, nicméně to není tak, že by se zbytek přítomných nehroužil do dění na podiu. Tahle banda však lákala svými stop starty a technickými vykutálenostmi, že nejedno srdce příznivců náročného deathu muselo zaplesat. Já jsem však touto hudbou políben jen velmi málo, takže jsem pokračoval v započatých hovorech…

Colp je něco, co lze vídat na plakátech už poměrně delší čas. Abych byl upřímný nikdy jsem se jejich muzice nevěnoval natolik intenzivně, jako jiným tuzemským spolkům. O to více mne pak překvapil fakt, jak moderně kapela zní. Nejen že svou hudbu obarvili soudobým zvukem metalcoru a především djentu, ale šlapavost skladeb dávala tu a tam příjemně vzpomenout na velectěné Meshuggah. Jenže já a djent… kdysi mě fakt hodně bavila muzika Meshuggah (Catch Thirtythree nejvíc!), ale pak se to nějak ohrálo nebo co… no a dneska si k něčemu takovému nějak nemůžu najít vrátka. Každopádně po technické stránce a řemeslné hutnosti to bylo všechno v pořádku, takže věřím, že pro mnohé tahle banda působí pořád svěže, což je jenom dobře.

Bohemyst se nevyhnou srovnání s tím, že kdysi bývali Avenger. Oni jsou to pořád Avenger, jen jiní. To se prostě těžko vysvětluje, to musíte slyšet. Zásadní rozdíl tvoří zpěv, který už není tolik drmolivý, nýbrž perfektně artikulovaný, i přes jasně hrubé zbarvení. Mistr Popel prostě umí. Jenže leckteré pasáže a náladotvorné postupy prostě jsou jasným autorským rukopisem hlavní dvojice kapely. Je to špatně? Rozhodně ne. Jen by to chtělo už nějakou tu desku, aby si člověk mohl leccos nastudovat i doma, pak by třeba všelijaké pomalejší pasáže dokázal mnohem lépe ohodnotit a užít si je, než za bílého dne. Rozuměj, já tuhle muziku furt vidím jako jasnou klubovku a Metal Madness je nejvyšší možnou festivalovou velikostí, kam se taková muzika hodí. Větší podium a větší areál už by tomu asi nesvědčil, ale já nejsem festivalový typ, takže lze na toto téma dlouze polemizovat. V každém případě šlo o perfektně zahraný set, však jsme před sebou měli samé profíky, tak jaké pak škobrtání, že.

Asmodeus jest heavy metalem (smím-li současnou polohu kapely takto zjednodušit), který mi přijde patřičně soudobý, funkční, moderní (v dobrém slova smyslu) a jednoduše zřetelný. Hrálo se zejména ze dvou posledních desek, které jsem si poměrně oblíbil a i taková zádumčivější věc jako je Parazit naživo jednoduše zabírá. Možná je to proto, že mám rád Type O Negative a (z dnešního hlediska) prostřední období Paradise Lost, což je hudba, která se v dané písni slušně odráží. Takže jakási esence gotiky tu zavanula. Jinak lze vypíchnout vkusnou melodičnost a skvělá kytarová sóla a obecně strunnou sekci. Tohle bylo sebevědomé vystoupení.

Root je legenda naší scény a neobejde se bez legendárních songů, které už mi občas lezou krkem, ale fanoušci by jim jejich absenci asi neodpustili. Ano, je to 666 a umca umca Hřbitov. Tyhle věci mám rád, ale moc dobře vím, že kapela má v repertoáru mnohem mohutnější vály, které by nás mohly vystřelit mnohem dál. Tak třeba už úvodní Festival Of Destruction. To je pecka jak prase a když jsem poprvé slyšel album Black Seal, seděl jsem z toho na prdeli sakra dlouho. Potěšilo mě zařazení Rulbräh a překvapil Leviathan z Hell Symphony. Ona vůbec tahle deska je spíš na doma, než "na ven". Ale protože patřím mezi letité ctitele Root, jsem rád za všechno. Samozřejmě nechyběla ani nová tvorba, kde příkladně vyberu Moment Of Fright. Jako vždy toho mohlo být víc, protože koncerty Root jsou skvěle představené, úžasně hráčsky propojená energie se vlévá do hlav pod podiem, které pak nadšeně tleskají a hulákají citoslovce spokojenosti a blaha. I já byl nadšený, ačkoliv mi chybělo hodně oblíbených kousků, ale to bychom na podium už nepustili nikoho jiného...

Hate si oprášili jméno a napravili reputaci za loňský výpadek. O to suverénněji zapůsobili. Jejich syrový zčernalý death, který vybrušují od roku ‘91 jim prostě sluší. Ostatně ona ta polská scéna vůbec umí v podobné muzice velmi dobře chodit. Zapomeňte na Behemoth, to je dneska kýč. Asi jsem se možná někoho dotkl, ale prostě to tak cítím. Kapely jako jsou právě Hate mi přijdou mnohem uvěřitelnější a nepotřebují k tomu nějaký démonický vagon rekvizit a videoklipy postavené na slowtime. Hate byli agrese sama, speciální dávka vzteklé animálnosti. Na moment dokázali připomenout devadesátá léta, aby pak zasadili novodobější ránu. Nestagnovali na místě, ale hrnuli ten brutální válec před sebou dál. Nepotřebovali jste znát repertoár z paměti, nemuseli skládat playlisty od boku, prostě si jen stačilo užívat ten moment přítomného a takřka hmatatelného démonismu. Byl to prostě jeden z koncertů, který sám o sobě fungoval jako liturgický zážitek.

Mortifilia se po plánované pauze opět postavila do záře pódiových světel a svým oddaným ukázala, že je nutné s nimi stále počítat. Poslední skvělá deska prostě báječně tepe do živého i v live provedení. Nechybí ale ani osvědčené kousky neztrácející po letech jiskru. A protože má kapela krásné kulaté výročí dvaceti let, dostali od svého dvorního vydavatele krásný dárek v podobě LP verze poslední desky …When I Killed The God, kterou jsem si pochopitelně musel pořídit. Právě tohle večerní závěrečné vystoupení mi ukázalo, jak úžasně funguje symbióza fanoušek vs kapela. Oni je ti místní totiž skoro nechtěli pustit z podia. A protože mordparta platí za jednu z nej deathových kapel u nás - patřičně se jim odměnilla. Jako přídavek pak nesměla chybět hymnická Christhunt, kterou pánové zjevně prostě musejí svým fans dopřát, stejně jako Root musejí dát ty tři kousky ze Zjevení.

A je to. Uteklo to jako voda v Otavě, která důkladně omílala celý ostrov Santos, na kterém se festival konal. Areál, který je úspěšným útočištěm pro nejeden letní večer i v dobách, kdy se tu nic kulturního nekoná. To místo prostě má svého ducha a v doprovodu oblíbené hudby pak jen zoceluje svůj genius loci. Pokud jste tohle kouzlo ještě neokusili, pak si vyhlížejte příští ročník. Metal Madness je totiž velice příjemný zážitek, který pobaví všechny generace a všechny milovníky kytarové údernosti. Takže příští rok nazle!