Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když koncem jara oznámili, že plánovaný koncert Svartidauði, jejichž loňské album mě naplňuje neskonalým blahem, se ruší, protože ty socky si spočítali, že se jim to asi finančně nevyplatí, byl jsem nasranej jak Exploited. Co čekali, herečky, když se rozhodli hrát blackmetal? Že budou lidi spát před klubem, aby se na ně dostali a holky budou balit sekuriťáky, aby je mohly ošahávat v šatně? No měl by to celej ten slavnej metalovej Island se mnou dost rozházený tenhle rok, kdyby se najednou neoznámila ta slavná novina, že se sem zajedou podívat Misþyrming, jejichž aktuální album Algleymi (naše recenze hier) se mi letos rozhodně zamotá do závěrečné roční bilance. A vzhledem k tomu, jak dlouho jsem si živě nevychutnal žádnou pořádnou sypačku, jsem si rovnou chystal na ráno kruníř na krk.

Vůbec jsem nedokázal odhadnout, jakou pozici mají v širokém metalovém světě Misþyrming, nemluvě o předskakujících kapelách, takže dle zkušeností a výběru prostoru jsem očekával 40-50 zmatených tvářiček, hledajících povědomé kštice, ke kterým by se mohly nalísat. Jaké to překvapení, když už při první kapele - francouzských Vortex of End - byla v modroopičáckym chlívu nasázená hlava na hlavě a legendární průsmyk podél baru mezi vchodem a hajzly se nedal realizovat bez asi patnácti "sorry" všem okolostojícím. Naštěstí moje zkušené oko si rychle vytvořilo blueprint celého prostoru a zkušeně navrhlo bod, ze kterého se dala slušně monitorovat celá ta polízanice na pódiu. Přiznám se, že jak jsem vyrazil do dveří někdy doprostřed jejich setu, tak mě hned tihle frantíci chytili slušně za pačesy. Parádně nasypanej black/death, kde se na nějaký vyhrávky vůbec nemyslelo, si občas vyloženě říkal o to urvat si během něj hlavu. Nějak takhle jsem si představoval, že měl vypadat set Revenge před květnovou Mglou. Koneckonců pěstičky a hrozby vystřelovaly už takhle pěkně během prvního interpreta, což se jinak u dýchavičného metalového publika (obzvlášť v pondělí večer), také neděje automaticky. Moje, ne ani výtka, ale spíš překvapení, které mě pobavilo, byl fakt, že celý Vortex of End na mě vizuálně působili hrozně gay. Tím nemyslím, že by to byli cukrouši v boa, ale celá ta póza těch vyposilkovanejch zpocenejch těl zbrocených falešnou krví, na kterých jsou zavěšený kytary na řetězech, nemluvě o střihu vousů a knírů, na mě působila zkrátka jak z Modrý ústřice. Když se pak vzpínaly hrozící chlapácké pěsti k lesknoucím se nařachaným zamračeným hošanům s kytarami, nešlo se zlobit na mojí milou, která se ke mně nenápadně naklonila s otázkou "Hele, můžou sem vůbec dneska holky?" Každopádně já jsem tolerance sama, takže jsem si tuhle sambu parádně užil a hned se dostal do té správné nálady.

Navazující hudební teror Darvaza byl pro mě největším zdrojem zvědavosti. Studiově se jedná o dvoučlenný projekt hudebních matadorů Gionata Potentiho (zde jako Omegy, jinak viz např. Blut aus Nord, Acherontas, Glorior Belli) a Luctuse (jako Wraatha viz např. One Tail One Head), na pódiu se však muselo tísnit celkem pět důkladně zmalovaných frajerů. Během zkoušení jsem si spokojeně popíjel pivko kdesi vpředu, přičemž mě neustále mátl jazyk, kterým členové komunikují se zvukařem. Dal jsem dohromady asi osm teorií než mi docvaklo, že část kapely jsou Italové a část zas Norové. V ten okamžik do mě někdo v davu dost nehezky zezádu strčil a dřív než jsem na něj poslal dvojitýho zmrda s čuráčí omáčkou, došlo mi, že ten špinavej parchant bude nejspíš zpěvák Wraath, nevybíravě si klestící cestu k pódiu. Tak to má být. Nástup paráda, tohle vypadalo, že bude mít koule. A mělo.

Nasazením při živých vystoupeních si Darvaza již nějaké renomé udělala a já musím řict, že mě potěšilo, že jsem po dlouhé době měl z blackmetalového koncertu pocit přímého nebezpečí. Z Wraatha sálalo od začátku festovní zmrdství. Rozháněl se kolem flaškou Jacka, gestama urážel stojící lidi v pozadí a mezitím se hrozivě rozhlížel kolem pod centimetrovým nánosem corpsepaintu. Rozhodně interpret, u kterýho nechcete, aby se srala technika. No a jéje zrovna. Už druhej song byl doprovázený agresivním třískáním nedržícího stojanu na mikrofon, tu o zem, tu o strop, u čehož Wraath vyloženě vypadal, že s ním někoho ubije k smrti. Když mu byl u několika songů vyměněn za jiný, funkční, odešel mu pro změnu hlavní mikrák a já se fakt začal připravovat na to, že dneska budu svědkem vraždy. Naštěstí Darvaza pracuje i s doprovodnými vokály, takže si šlo ukořistit alespoň slabou náhradu, která však na hlavní vokál nebyla příliš uzpůsobená, takže v druhé půlce setu byl zpěv slyšet vyloženě blbě. A mně se to takhle hrozně líbilo. Až do půlky sady jsem upřímně nevěděl, zdali Wraath jen hraje roli nebo bude dneska večer ještě pořádný tóčo. V půlce mě překvapilo, že během sekundy vzniknul dost ostrej kotel přímo před stage a kytaristům občas prostě nestačila plocha stage, takže je šlo někdy najít hrát mezi lidem v popředí pod pódiem. Vizuálně byla kapela taky dobré panoptikum, kdy v paměti ustál zejména kytarista upomínající libovolného indického Sádhu či samotný Omega, který byl tak srandovně malinkatý, že jsem si většinu času myslel, že na pódiu bůhvíproč klečí. Přiznám se, že z předních pozic jsem hudebně vnímal převážně sypačky a čistý vokál, jehož užití mi dost sedlo a třeba poslední song byl epos jak kráva. Rozhodně bude i domácí studium. A co se týče koncertního zážitku, do budoucna určitě doporučuji všema deseti. Třeba příště ten Wraath někoho opravdu sejme.

Moje sluchové kapacity byly po Darvaze na slušných padesáti procentech a v uších mi dunělo jak při průletu stratosférou, takže před finálními Misþyrming jsem ještě trénoval slechy posloucháním žehrání báby u stánku na to, že dneska všichni pijou jen birell a vodu. Když jsem se odhodlal vrátit se dovnitř, rázem mi přestal připadat prostor Vopice vhodný pro takovouto akci. Kamkoli se člověk postavil, tam se prakticky nemohl hnout. S mojí výškou pak prakticky nebylo již možné se takticky nastěhovat nikam blíže k pódiu, aniž bych naštval alespoň pět lidí, takže jsem nuceně zahnízdil u baru, kde jsem byl stejně natolik utlačován ze všech stran, že ani hlavou si nešlo pořádně hodit, aniž bych si rozmlátil frňák o nějakou pleš přede mnou. Sic se v průběhu Misþyrming v prostředním prostoru děla lehká divočina, která tam trochu pročistila vzduch, zrovna tuhle bandu jsem si chtěl dost užít poslechově. A tomu bohužel bylo taky zamezeno díky prašivému zvuku, kdy ze začátku byl zbytečně přetaženej vokál a kytary nepřeřvaly bicí. Jejich zvuk se v průběhu setu sice dorovnával, ale hmatatelně lepší mi přišel až těsně před koncem. Zrovna u Misþyrming mě to zamrzelo hodně, protože právě výbornýma riffama si mě jejich poslední album tolik získalo. Takto to bylo hodně o domýšlení si, co vlastně teď má jak znít. Holt jak se ten punkovej nádech Vopice hodil pro prasata z Darvazy, tak sofistikovanější a už celkem široce uznávaný projev Misþyrming měl být dle mě někde v prostorech typu Underdogs, kam by se hodil podstatně víc a hlavně by ho ten podnik byl schopný utáhnout. Nicméně nelituju ničeho, u Darvazy jsem se bavil jako už dlouho ne. Škoda pak jen, že umytý a převlečený Wraath pak musel prodávat merch s výrazem hodného strýčka a celou tu iluzi agresivního hovada za mikrákem v mých očích zbortil.

Redaktorovi byla udělena akreditace pořadatelem.