Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Koncerty na Melodce byly vždy zajímavě obsazené a stylově velice pestré. Poslední dobou se tam ovšem objevuje jedno velké jméno za druhým. Vynechat vystoupení australských technických atmosfériků Ne Obliviscaris jsem rozhodně nemohl a moc jsem se dopředu těšil. Předskokany jsem neznal. O to větší radost mi udělalo jejich „objevení“. Ať už šlo o švýcarské smrtihlavy Virvum nebo zámořské Allegaeon. Zajímavostí se může jevit fakt, že všechny tři kapely existují zhruba stejně dlouho (plus mínus) a každá je na úplně odlišné pozici. Ale vraťme se zpět. Je pátek, půl osmé večer a přesně podle časového harmonogramu nastupují na pódium Virvum…

Virvum dostali k představení svého debutu Illuminance pouhou půl hodinku. Na nějaké povídání a pauzy nebyl čas. Jedna skladba se plynule přelívala do druhé. Tahle kapela, kterou jsem před pár týdny ještě neznal, si získala mé sympatie a do dva roky staré desky jsem se opravdu s chutí zakousl. Na živo působili kluci krapet syrověji než z desky, a tak vedle moderního deathu zazněl i kus poctivého old schoolu. Zpěvákův hlas mi místy připomínal démonický chropot samotného Marca Greweho. Nejvýraznějším prvkem propojující všechny kapely byla dominantní basa. Zbytek ansáblu za basou nijak nepokulhával. Zvukově byli Virvum nejvíce potichu, tudíž jsme mohli slyšet každý detail. Na své si přišli i „třepači a kotlaři“. Kotýlek se začal rozjíždět. Rozhořel se nejvíc u kapely další…

Při čtení zahraničních reportů jsem se musel usmát u přirovnání Allegaeon k In Flames. Myslím, že ti by museli ke každému akordu přimyslet dalších dvacet a stejně by to nestačilo. Možné přirovnání k Soilwork by šlo při zavření všech tří očí vzít v úvahu s tím, že těch akordů by nemuselo být dvacet, ale deset. Ano, Allegaeon jsou na tom po instrumentální práce velice dobře. Koncert otevřeli titulní skladbou z poslední řadovky Proponent For Sentience, ve které pohostinně zapěl sám velký Strid (ano on) ze Soilwork. Na koncertě jeho party úplně v klídečku zazpíval frontman kapely Riley McShane. Čímž vyvrátil můj názor, že mu to řve dobře, ale na zpěv si musí pozvat šikovnějšího. Během svého krátkého vystoupení (hráli zhruba stejně dlouho jako Virvum) si získali na svou stranu všechny přihlížející a zakrátko se kotýlek rozdivočel ve slušný požár. Riley se ukázal nejen jako výborný zpěvák, ale i sympaťák, kterému publikum zobalo z ruky. Z kapely bylo vidět velké nadšení z takové odezvy, takže nešetřili úsměvy a pěkně se rozvášnili. Byl jsem ale zvědavý, jak se popasují se zakomponovanými flamenco vsuvkami ve skladbách. No a byla to mňamka… Opravdová chuťovečka! Skladba Gray Matter Mechanics - Apassionata ex Machinea vyzněla na živo ještě líp než na desce. Zřejmě k tomu přispěla koncertní syrovost, ale myslím, že hlavně nefalšovaná radost ze samotného hraní. Rileyho si na pódium pozvali Virvum i Ne Obliviscaris. U první zazpíval a u druhé krásně řval. Jeho hlas má široké spektrum možností. I na chrochtajícího čuníka došlo. Allegaeon na velice krátkém prostoru ukázali, že jsou kapelou hodnou pozorného sledování. Doufám jen, že nesklouznou k těm In Flames. Byla by to veliká škoda.

S chutí jsem sledoval, jak rychle se všechny kapely chystali a jak žádná rušivá poslechovka nesrážela dojem z večera. Časový harmonogram byl až na nějakou minutku přesně dodržován, že nebyl čas se jít nalokat čerstvého vzduchu. Lidí se sešlo dost, ale ne tolik, že bychom se nenadechli a nemohli se pohnout. Takže neva!

Ne Obliviscaris si získali za dobu, co vydávají alba, slušné renomé a bylo znát, že na Melodku přišli lidé hlavně kvůli nim a že mají diskografii kapely dobře našlápnutou. Fans si zpívali spolu s ústřední dvojicí Xenoyrem a zpívajícím houslistou Timem Charlesem jak písně nové, tak i z Portal of I, ze které zazněla, tuším, že jedna skladba. Ostatně při stopáži písní Ne Obliviscaris je lehké si představit, že byť hráli cca hodinu a půl, kompozic zaznělo pár. Úvod patřil Libera (Part I) – Saturnine Spheres z loňské nadílky Urn. Jestli se nepletu, tak z Urn zaznělo skoro všechno. Přiznávám, že si k Urn cestu teprve hledám. V porovnání nádherných skladeb z Citadel nebo černoty Portal of I, jsou ty z Urn na můj vkus příliš pozitivní a plné čistého vokálu Tima Charlese. Jeho projev je ale v porovnání s křečovitostí growlera Xenoyra veskrze sympatický, živelný a bezchybný. Dá se říct, že je o hodně lepší frontman a zpěvák, než jeho černý protějšek. Ten na mě působil až nepatřičně, jakoby se více hlídal jak vypadá, než by se odvázal jako zbytek kapely. Já si nejvíc užíval hru fenomenálního fousáče, basáka Martino Garattoniho, který party mistra Robina Zielhorsta zahrál absolutně s přehledem a dodal jim tolik kouzla, že se těším (a doufám) na jeho studiové zapojení k Ne Obliviscaris. Jeho hra byla bezchybná. Strhával na sebe pozornost, ale uměl i zaplout dozadu a zapojit se do celkové extáze. Co si budeme povídat, všichni koukali hlavně na oba zpěváky, zejména na komunikativního sympaťáka Tima. Jeho housle udávaly tón. Byly nástrojem, který polidšťoval a zpřístupňoval tolik bohatou instrumentální škálu. Problém jsem měl, stejně jako na desce, s poněkud divokými bicími v jinak křehkých skladbách. Dokud holdovali Ne Obliviscaris většímu extrému, byla Preslandova řezba vítaná, ale nyní mi vadí. A co čtu recenze na Urn, tak nejsem sám. Dostat atmosféru z desek na pódium se Ne Obliviscaris každopádně podařilo na výbornou. Že jsem našel co kritizovat, znamená jen to, jak vysoké nároky jsem na ně měl. Z koncertu jsem si odnášel ještě větší závislost na hravé instrumentaci, hloubavých melodiích v epické šíři a možná i naleznutou cestu i Urn. Místy to drhlo stran zvuku, ale připadlo mi, že se zvukař pokaždé lekl, jak to zesílil a pokaždé vše sladil ke spokojenosti všech. Možná bych ocenil více vytažené kytary, které se jen vezly ve vleku smyčců a rytmických nástrojů. Jsem zvědavý, kudy se nadále Ne Obliviscaris budou ubírat v budoucnu. Od původního stylu vzácné směsky extrému s atmosférou mění pouze v atmosférickou s čím dál menším podílem temnoty a extrémního vokálu. Je to dobře nebo ne?

Každopádně bylo moc fajn si na takový koncert zajít a vychutnat si skvělé vystoupení všech učinkujících, kteří jsou (nebo budou) obohacením scény jako takové. Palec nahoru patří pořadatelům za bezchybný průběh večera a výběr vyrovnané trojice interpretů a Melodce za to, že takové chuťovky zve.

Na koncert byla redaktorovi Echoes udělena akreditace pořadatelem.