Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Šmátrám ve vlastním archivu a s překvapením zjišťuji, že hudební klub Exit-us jsem navštívil naposledy před rokem. Letí to, no… Vzhledem k tomu, že jsem ke klubu nechtěl jet autem, zvolil jsem MHD, která mě namísto činu dovezla takřka hodinu předem, tak jsem vklouzl do nitra klubu a oddával se čepovanému Braníku, který se za ten rok vůbec nezměnil. Stejně jako klub jako takový, pokud nepočítám pár „nových“ pohovek k sezení namísto některých lavic se stoly. Další změnou byl stav dveří, které ve spodní části klubu skrývají kumbál sloužící jako backstage pro nástrojovku kapel (vystoupivší jistě vědí). Jejich stav je jaksi… ehm poloviční, protože jich je jen půlka… Celkově jsem však nabyl dojmu, že klub je značně neutěšený a takový více ušmudlaný…

Neměl jsem kam spěchat, takže mi nějak nevadilo, že avizovaný začátek ve 20.00 se nekonal, což je jakýmsi know-how Exit-usu. Kolem půl deváté však spustila první set kapela Errantes, což je pořád přijatelné rozmezí. Bandu jsem do této chvíle vůbec neznal a o to více mne mile překvapila svojí formou. Klasický střih black metalu značně kořeněný death metalem. Tohle byl čistý průsečík mezi oběma žánry, kdy tradiční black metal střídala deathmetalová vášeň. Bylo celkem cítit, že kapela je teprve na začátku své kariéry a sem tam upustí emoce naivnímu muzicírování stavějící na nezajímavosti a jednoduchosti ostrých pasáží. Jenže na druhou stranu se jim dařilo do každé skladby narvat pasáže, které měly opravdu přesvědčující charakter. Totiž v každém songu byl motiv, který mě vážně zaujal a díky kterému si píšu u kapely větší plus. Když chtějí, tak umí vykouzlit chytlavou melodii, stylové sólo, či jinak zajímavě pojatou kompozici, která jednoduše zaujme. Jestliže nyní má skupina na bandzone profilu status „nahrávání alba“, tak můžu upřímně říct, že jej budu rád vyhlížet. Potenciál tam prostě je. Takže paráda, tleskám a odpouštím i zbytečný přídavek v podobě skladby, která už odehrána byla.

Naurrakar společně s hlavním headlinerem večera zde startovali své Nuclear Desert Tour. Zároveň dostáli několika změn v sestavě, na které jsem byl opravdu zvědav, neboť tuhle kapelu jsem (a shodou okolností i na stejném podiu) viděl naposledy před rokem. Změna nebyla jen na postu zpěvu, kde jsem ji vycítil, ale i za baskytarou, očekávání tak byla veliká. K mému překvapení Naurrakar vystoupili bez líčení, což mě však nijak nevytrhávalo z nálady, prostě jsem se na ně těšil a co si budeme nalhávat – přišel jsem hlavně kvůli nim. Ostrý black metal s nukleárním podtextem to začal sypat od první vteřiny. Kapela na úvod zvolila nové songy, které mě mile překvapily a ukázaly se jako slibné kousky z budoucí nahrávky, ze kterých dýchá duch dávné muziky Burzum. Pak nastoupily jistoty jako Epilog lidstva, Nukleární zima, nebo starší Kakofonie světa. Všechno krásně sedělo i nový vokál příjemně řezal, jediné, co bylo trochu nemilé, byla jakási statičnost kapely, žádná energie, nic, co by z jejich black metalu dělalo ještě divočejší zážitek. Jasně, jsou na začátku svého tour, na které je potřeba hodně sil, ale od zažitého pojmu na domácí scéně bych čekal už trochu zajímavější podívanou. Nicméně pořád kapelu řadím mezi jeden z nejlepších českých black metalů.

Možná si vzpomenete na někdejší hudební dokument pojmenovaný jako Global Metal, který jistý Sam Dunn natáčel po celém světě i v takových koutech jako je Izrael. Zde vytáhnul kapelu Arallu (která už drhne muziku dvacet let). Film byl ukázkou toho, jak je to všechno super, jak se metal dostává i do takovýchhle prdelí a že tam má hodně silnou fanouškovskou základnu, jak to všechny spojuje a jak je to všechno prostě radost a fungující komunita (snímek je to zase pěknej, to jo, shazovat jej určitě nechci – klidně na něj mrkněte). Nakolik takové propojení funguje u nás, zůstává nezodpovězeně viset ve vzduchu, neboť na tuhle kapelu přišlo s bídou třicet lidí, kteří stejně po většinu času dřipěli u stolu a pili pivo, než aby ukázali, zač je toho global metal. Ale to není nějaká kritika, to je prostě konstatování faktu. On ten global metal totiž bude fungovat asi tak jen v nějaké heavy sféře, black metal je furt underground s divnýma lidma a ještě divnějším přístupem. Beru to podle sebe, protože nejsem z těch, co by si říkali metalista (prostě nechci být spojován s Nosferatu shopem, power metalovýma motorkářema, Master sof Rockem...) a nadšeně se dávali do řeči s každým, kdo jen má triko oblíbené kapely. Ale vraťme se ke koncertu…

Arallu jsou tedy kapelou z Izraele drhnoucí black metal s přídavkem death metalu. Hudebně slušně zmáknutá záležitost, která živě funguje, baví a zkrátka chytne. Vizuálně je na tom kapela trochu pouťově… teatrální tvary kytar, zlé pohledy a pohybové kreace. Baso-zpěvák měl zase na stojánku nalepeno asi pět trsátek, jako to dělají velké kapely. Obecně vzato to vystupování bylo prostě okoukané ze záznamů Slayer, Iron Maiden apod. Ale téhle kapele to s radostí odpustím, jelikož je mi jasný, že metal v Izraeli to asi nebude mít jednoduchý a dostupnost a stáří trendů jsou prostě na jiné rovině. Takže se vraťme k hudbě. Jak asi zní black metal z Izraele? Když si položíte tuhle otázku a dostanete jisté kontury odpovědi, tak přesně takovéto je. Hrubý black / death metal s údernými a rychlými riffy, divokým frázováním a netradičními (pro naše končiny) melodiemi. V tomto případě ještě vše obohaceno o tamější lidové nástroje ať už perkusního, či strunného rázu. Netuším, jak se ten nástroj připomínající loutnu o pár strunách a s dlouhým krkem, jmenuje, ale zvuk má pro tuto zem typický. Stylově tak doplňoval různé melodie a nejednou mi dal vzpomenout tvorbě třeba Al-Namrood a klidně i Orphaned Land (hlavně v období alba Mabool). Potěšil mne i neúplný cover Troops of Doom (Sepultura), kde byla škoda, že jej nedali celý. Celkově zní Arallu trošku naivně, ale je vidět, že odhodlání a oddanost pro danou muziku mají v krvi. Takže jim to všechno věříte, ačkoliv se občas neubráníte úsměvu. Celkově to hrnou skvěle a nápady jim nechybí, takže z koncertu jsem odcházel spokojený a s dojmy, které přesně splnily očekávání.

Splnilo se i to, co jsem očekával a proč jsem původně váhal mezi MHD a vlastní vozem. Z klubu jsem odcházel asi ve čtvrt na jednu (a to Arallu ještě hráli poslední song), což je čas, který při avizovaném startu ve 20.00 a sestavou tří kapel prostě není příjemný. Naštěstí byl pátek, takže mi to bylo tak nějak jedno, ale být to ve všední den, tak se seberu asi po dvou skladbách hlavní kapely. Takové skluzy prostě nechápu… však den před tím jsem byl na akci de facto stejného rozložení (start v osm a tři kapely) a končilo se o hodinu dřív…

Nicméně pro shrnutí musím říct, že mě koncert bavil a oběma kapelám přeju, ať se tour vydaří a pevně věřím, že s větším počtem fanoušků pod podiem. Tady jich bylo vážně žalostně málo a jako zajímavost tu bylo snad více ženskejch než chlapů. Errantes se ukázali jako kapela, která má co nabídnout, když na sobě ještě trochu zamaká, neboť vykročeno mají opravdu dobře. Naurrakar udržují status blackmetalové kvality a Arallu splnili očekávání exotického metalu.