Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Úvodem

Ačkoliv nejsem pamětníkem všech ročníků UG metalového festivalu Phantoms Of Pilsen, přítomnost na jubilejním desátém mě velice lákala. Pravidelně akci navštěvuji od šestého dílu, kdy jsem si prostředí a atmosféru koncertu rychle oblíbil. Od té doby jsem každý rok konání vyčkával s velkým natěšením a napětím. Nejinak tomu bylo i letos, kdy byl ohlášen výroční desátý ročník. Ten sliboval mnohé a to nejen díky potvrzeným kapelám, ale už kvůli osobním pocitům z něčeho slavnostního. Jaké to nakonec bylo?

Ačkoli jsem to do poslední chvíle plánoval, čtvrteční line-up jsem nemohl navštívit. Komplikace v zaměstnání zkrátka neumožnila se odloučit o trochu dříve a stihnout tak alespoň polovinu kapel. Konec konců z Prahy je to do Plzně hodinu veřejnou dopravou + nějaký čas k ubytování a přesouvání se po městě. To všechno by vedlo k tomu, že dvě kapely, na které jsem se z warm-up programu nejvíce těšil, bych neměl šanci stihnout. Pro úplnost uvedu, že akce se konala v Divadle pod lampou a vystoupili The Tower, Sorath, Sedna, Doomed a Caronte. Osobně jsem se těšil nejvíce na The Tower a Sedna. Neúčast mě mrzí, ale to se zkrátka nedalo ovlivnit.

// Pátek

Do Plzně tak mířím až další den dopoledne. V jedenáct hodin vylézám z autobusu a svižným krokem si to šinu přímo do nálevny KMP (Klub malých pivovarů). Tam už sedí redakční kolega David a započínáme vést diskuzi, která se v kombinaci s chutným pivem (Permon Pumpkin Ale a Pivovar Chříč v pořadí Pazdrát, Nebožtík, Vzkříšení, Vzkříšení) protáhla do tří odpoledne. Mizím k ubytování a bezprostředně poté mířím směr Božkov. Do sálu Hospody Pod Kopcem přicházím v momentě, kdy se z podia line repertoár kapely Sulphur. Tím pádem je jasné, že o první vystupujícím tohoto dne – kapele Winterheart – nenapíšu nic.

Sulphur v patrnosti nějaký čas vedu, ovšem k hlubšímu poznání jsem se nikdy nedostal. Z desky mě moc neberou a tak jsem byl čistě zvědav, jak se jim povede živě. Upřímně řečeno chvíli jsem se hledal, ale to bylo dáno hektičností posledních minut, takže v momentě kdy jsem se plně položil do atmosféry festivalu, všechno běželo, jak mělo. Na rozjezd mi jejich muzika sedla akorátně. Ačkoliv bych nějaké výraznější momenty jistě rád zaznamenal. Takhle mohu mluvit akorát o slušném koncertě, který nepokulhával a žádnou vadu prakticky neměl.

Na kapelu pana workoholika, říkajícího si úsečně Thorns, jsem byl obzvláště zvědav. Jako další totiž vystoupilo těleso Kult, což je italská blackmetalová formace tvořená mimo jiné bubeníkem Thornsem, kterého můžeme znát díky sólové tvorbě Darvaza, Deathrow nebo jako tlučmistra ve Frostmoon Eclipse, Fides Inversa a řadě dalších neméně zajímavých jmen. Dostal jsem to, co jsem čekal – hrubý a nesmlouvavý black metal. Střízlivá dávka syrové muziky, která v tu chvíli přišla velice vhod.

Nejinak tomu bylo s následujícím spolkem Fides Inversa. Ten však svůj repertoár halil do atmosféričtějšího kabátku, takže výsledek byl rituálnějšího charakteru. Takový výraz je aktuálně docela v kurzu a v rámci black metalu jde o jakýsi moderní vzhled. Nicméně Fides Inversa zcela jednoznačně nevaří z nastoleného trendu a stále vystupuje s patřičně ohlodanou tváří. Takže bych jim křivdil, kdybych je označil za surfaře na nové vlně. Jejich set byl vkusný a měl zajímavý potenciál, ale zpětně z paměti těžko tahám momenty, které se mi do ní výrazně zapsaly. Kapela však nepříliš dobře respektovala svůj hrací čas, takže bylo nutné, aby na podium výrazně vstoupil hlouček pořadatelů a celé dění náležitě utnul. Takový krok však chválím, protože držení harmonogramu je opravdu důležité.

Nastoupila okultní doomová partička Albez Duz. Do této chvíle pro mne velká neznámá a od jejich setu jedna z kapel, která mně posadila na zadek. Nejen že měli v sestavě vskutku nádhernou kytaristku, u které jsem očima vždycky skončil, ale i jejich muzika měla samozřejmě co nabídnout. Báječné pomalejší melodie, které fungovaly ihned. Vokalista barvitě střídal rejstřík, ačkoliv čistý zpěv převyšoval. Vypíchnout určitě musím kytary, které se prostě zarývaly svou hrou do kůže. Všechno mělo jasný spád a jasný vývoj. Nepostřehl jsem žádné slabé místo a mezi čistě černě kovovými spolky pak taková nálož doomu byla víc než vydatná. Co naplat, byl jsem nadšen a nakonec se dočkal i úsměvu na tváři přítomné slečny kytaristky. Neváhal jsem a ihned po dohrání setu běžel k pultu s jejich merchem a zakoupil poslední album – recenzi tak můžete vyčkávat.

Ze sírou smrdících spolků tu dále byli připraveni Pentacle. Kapela dobře známá širšímu publiku, které jásavě skandovalo jejich jméno. Však se není čemu divit, kapela je stejně stará jako já, takže svůj drzý death metal už mají léty prověřený. Naše cesty se sice dosud míjely, ale tento koncert byl velmi příjemným seznamovacím večírkem. Znát jejich repertoár, asi bych napsal něco chytřejšího, ale i tak můžu upřímně říci, že mě to bavilo a udrželo v pozoru po celou dobu. Byla to fakt síla.

Vulture Industries jest kapelou, která se prolíná drtivou většinou ročníků Phantoms Of Pilsen. Troufám si říct, že právě tento festival tuhle kapelu zpopularizoval u tuzemského posluchače. Alespoň já to tak mám. Pozvat je tak na desáté výročí prostě muselo být samozřejmostí. Tuhle svéráznou kapelu jsem viděl už po čtvrté a přiznám se na rovinu, že tohle vystoupení jsem si užil nejvíce. Možná proto, že poslední album The Tower držím ve velké oblibě. Takže když pánové mimo osvědčených a nestárnoucích hitů z desek předchozích sáhli i po jistotách z věže, nadšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Vulture Industries živě ale není jen vkusná porce kvalitní hudby, ale především i jedinečné kabaretní vystoupení. Zpěvák je nezmar a svým jednáním tak na sebe nejvíce strhuje pozornost. Úplně jsem žasnul z toho, jak s takovou dávkou energie a pohybu dokáže ještě perfektně zpívat a udržovat linku ve vysokých polohách. Vrcholem byl tradiční had/vláček v obecenstvu nebo divoký moshpit, do kterého se s chutí zapojil. Po Albez Duz jednoznačně druhý vrchol večera.

Jenže to jsem netušil, s čím se vytasí norský rarach Mortiis. Jméno téhle kapely na plakátě bylo něčím, co zkrátka nešlo odmítnout. Legenda vzešlá z black metalu, která sólově nic takového nikdy nehrála. Mnozí ho znají jako někdejšího člena Emperor, jiní jako skřeta pípajícího středověkou hudbu a ti další jako osobnost řádící na poli industrialu v podobných mantinelech jako Trent Reznor nebo Marilyn Manson. Však své jsem o tom už napsal zde. Letos se tenhle dredař vytáhl s deskou The Great Deceiver, která mi v domácím poslechu nějak neštymovala. Ne že by byla špatná, ale prostě to nějak nefungovalo na sto procent. Jenže živé podání bylo strhující, dechberoucí, omamné, zkrátka něco, na co se nezapomíná.

Od prvních tónů, kdy trojice (chyběl basista Ogee) spustila svůj gig, jsem byl v jednom kole a v prvních řadách oddaně ohýbal tělo. Neskutečná pecka a kopačka mezi oči. Šlapavá muzika, kterou v drtivé většině zastupovaly právě nové songy, prostě nešla odmítnout. Naprosto uchvácen industriálním metalem jsem hltal Mortiisovu gestikulaci a opravdu upřímně vřelá nálada z něj byla takřka hmatatelná. Jeho úsměvy byly toho důkazem. Ve chvíli, kdy však z rukávu vytáhl eso z desky minulé - a to přímo úvodní kousek Closer To The End - jsem nevěřil svým očím a uším. Husí kůže mi pokryla tělo a nadšeně jsem odříkával refrén společně s mistrem. Vrcholem všeho byl hit Decadent And Desperate z prvotřídního alba The Grudge. Zkrátka na tohle vystoupení jen tak nezapomenu. Měl jsem sto chutí si odnést na památku alespoň víčko z flašky (minerální voda), které Mortiis občas šlehl do davu. Jenže takovou relikvii bych doma asi neobhájil. Líbil se mi umělcův přístup, protože bylo vidět, že si koncert užívá a baví ho to. Občas se netrefil s textem, občas trošku zakolísal, ale všechno to vzal s úsměvem. Prostě paráda a jeden z nejlepších koncertů, na kterých jsem kdy byl. Ještě nesmím opomenout fakt, že tímhle setem Mortiis nakopal prdel všem těm zlým tričkám, které se nechápavě pod podiem objevovaly. Bomba!

// Sobota

Sobotu vyspávám, později obědvám a pak si to líně táhnu směr Božkov. Nemám, co dělat a tak jsem v areálu snad až příliš brzo, jelikož by se dalo říci, že nikde nikdo. Po chvilce se však vše dostává do správných otáček a poslední den festivalu se pozvolna rozjíždí. Dávám si pivo a po nedlouhé době tu máme první kapelu.

Tou je tuzemská blackmetalová horda Silva Nigra. Vždycky, když jsem je viděl živě, jejich set se mi líbil. Nejinak tomu bylo i dnes, ale těžká dávka nihilistického satanismu byla na okraj dne trochu těžkotonážní. Nedokázal jsem se tak hned z kraje vžít do právověrné hudby, ale po čase se to přeci jen povedlo. Pánové hrají nesmlouvavý black metal po norském vzoru, takže tomu i odpovídá jejich image. Hřeby a malování, že by se jeden polekal. To nemyslím zle, prostě jako fakt, bez kterého by taková hudba možná ani neměla správný účinek. Nicméně zklamání nebylo žádné, takže spokojenost.

Další bandou byla ultrazlá Transilvania. Tyrolská sebranka hrající hodně špinavý thrash black s kořeny někde v osmdesátých letech. Všechno bylo zahráno slušně a s jistotou. Škoda jen, že podobná hudba mi často nesedá do noty. Každopádně mě to nějak neodrazovalo a setrval jsem po celou dobu. Feeling to mělo vskutku divoký.

Ze slovenské scény se přijel představit Malokarpatan. Tedy kapela vyznávající black’n’roll a víno. To má za důsledek to, že zpěvák během setu vyžahne celou flašu vína. Vtip a nadsázka byla z kapely patrná. Zároveň byla dobře kombinována s kvalitní muzikou, která měla více než citelnou inspiraci v soudobém výrazu Darkthrone (období 2006 – dodnes) a klasické tváři Motörhead. Na škodu to určitě nebylo, protože tenhle dřevní black byl moc fajn a skvěle se poslouchal. Malokarpatan tak předčili očekávání a zanechali slušnou stopu, ostatně po koncertě jsem na záchodě vyslechl názor, že byli dobří jak cyp.

Druhá česká kapela celého hlavní proudu programu byla domácí a pořádající Panychida. To se pak rovnalo obrovskému nadšení a davu oddaných die hard fans v prvních liniích. Ti mávali klasickou zástavou s plzeňskými barvami a logy místních kapel. Takové vystoupení zkrátka musíte zažít. Kapela je pevně sevřená a skvěle fungující. Šlape jim to od prvního tónu až po ten poslední. Hitovky jako Moon, Forest, Blinding Snow, Ryhope nebo nečerstvější koncertní vypalovačka Josafat (The Gathering) zkrátka vždycky strhnou k obdivu. Hodně melodické a hodně specifické songy mají účinek i pro neznalé tvorby. Výtečný set.

Hnusný black jménem Krater uvrhl přítomné do hluboké misantropie. Po předchozích relativně veselých kapelách to pak byla studená sprcha. Špinavost, kterou můžeme znát z desek, byla náležitě představena i živě. I tady mohu chválit a tvrdit, že si všechno dobře sedlo a zapůsobilo. Ačkoliv v hlavě nemám vyloženě výrazný moment, celkově šlo o úctyhodný výkon a svědomité vystoupení.

Muzika Švédů IXXI je mi sympatická, ale tentokrát jsem z nich neměl nějak dobrý pocit. Přišlo mi, že si pánové hrají na trochu většího hráče na blackmetalovém poli, než jakým ve skutečnosti jsou. Jejich muzika i vystoupení bylo fajn, skvěle jsem si to užil a hlavně věci z poslední desky Skulls’N’Dust mě vždycky zabaví. Jenže už samotná zvukovka probíhala trochu primadonsky. Tím myslím fakt, že společně s kapelou stáli na podiu ještě další lidé, kteří po celou dobu příprav drželi na kraji podia plachtu, aby nebylo vidět, co že se to tam vlastně děje. Když si vzpomenu na jejich vystoupení v Exit-usu, nic takového se tenkrát nedělo. Člověk by pak čekal, že po pádu opony uzří nějaké zajímavé rekvizity nebo speciální líčení, ale kde nic tu nic. Nicméně nechme stranou manýry hudebníků a vraťme se k hudbě, která v ten moment sekala do živého. Vokalistova barva hlasu byla smrdutě hrubá a skvěle pasovala do řízného black metalu plného vzteku. Koncert ve výsledku velice slušný.

Pak přišla na řadu kapela Sacred Steel, která v programu působila jako pěst na oko. Proč? Protože tahle německá sešlost hraje tvrdý heavy metal. Takže vlastně power metal (za škatulky neručím, tohle není moje parketa). Nejprve jsem byl, přiznám se, trochu skeptický, kterak něco takového do programu zapadne a s jakým výsledkem zapůsobí, ale obavy šly záhy stranou. Kapela, dobře si vědoma svého postavení, zářila nadšením a veselostí. Zejména pak zpěvák působil hodně odlehčeně, vyrovnaně a úplně v pohodě. Jako by se nechumelilo, nasypali do lidí řadu chytlavého heavíku se siláckými texty, kde se to hemžilo slovíčky jako metal, battle, steel a další. Nečekal jsem to, ale muzika se mi zalíbila. Však také německá škola heavy metalu patří k té nejsilnější. Škoda jen, že se v průběhu koncertu počaly přední řady vyprazdňovat, ovšem pohled do zadní části sálu ukazoval, že o kapelu zájem stále je. Asi se lidi styděli stát blízko něčeho takového v tričku s miliardou obrácených křížů apod. Ve výsledku takováhle vsuvka zabrala výtečně a pořadatele nelze nepochválit za příjemné zpestření.

Poté přišlo na řadu okultní rozjímání spolu s projektem Mosaic. To je kapela, která za deset let ještě nevydala klasickou desku, ale na kontě má dvě splitka, jedno EP a kompilaci. Právě tu kompilaci jsem si ihned po koncertě pořídil na magnetofonové pásce. Z toho plyne, že dojem na mě udělali veliký. Stříbrný xicht frontmana vidím ještě teď. Velmi obřadní způsob koncertu zamotával hlavu do magické spleti rozsáhlých kompozic a hloubavá muzika čpěla mystickým odérem z každého tónu. Tohle okultní dějství mě vážně dostalo.

Na začátku setu Lvcyfire jsem byl už poměrně zmožen (asi stárnu nebo co), ale přesto se mi podařilo udržet hlavu a přítomnost po celou dobu. Donutila mě k tomu totiž jejich hodně brutální řežba absolutně nekompromisního black / death metalu. Rozpoznávat šlo prvky Morbid Angel nebo Teitanblood. Hodně tvrdý výraz zvuku se zařezával hluboko do mysli a všechno kolem pak působilo daleko apokalyptičtěji než předtím. Opravdu úchvatná tečka.

Tečka říkám proto, že po jejich setu jsem se odebral pryč. Jednak jsem měl před sebou brzké vstávání a jednak jsem byl už zmožen. Headlinera dne Necrophobic jsem tak neviděl, ovšem ani jejich muziku zažitou nemám. Věřím, že byli stejně perfektní jako většina dnes vystupujících spolků. Ostatně jde o velký pojem na scéně, ačkoliv se k mému uchu dosud ještě nedopravil.

// Závěrem

Možná to bude znít trapně, ale na Phantoms Of Pilsen se vždy cítím jako doma. Líbí se mi prostředí festivalu, líbí se mi celkové pojetí a především hudebním zaměření, které do ČR tahá kapely, které se jen tak vidět nepodaří. Ačkoliv na začátku letošního ročníku jsem ze soupisky moc jmen neznal, nakonec jsem odcházel náležitě poučený a zklamaný jsem nebyl snad z žádného interpreta. Rok od roku, co akci navštěvuji, tak mé nadšení roste a za svou spokojenost musím říct, že letošní ročník se mi líbil snad nejvíce. Ačkoliv dojmy z minulých událostí nejsou rovněž zrovna nízké.

Tak si třeba vezměte takový detail jak prostoj mezi kapelami. Zatímco na jakékoliv jiné hudební akci hraje libovolná muzika pouštěná zvukařem, tady hraje děsuplný ambient se stylovou projekcí. Volné chvíle lze krátit popíjením lahodného piva rozličných druhů. Mimo klasické stálé nabídky byly letos k mání na venkovním baru hned na dva druhy speciálního piva pro tento festival. Už loni se nám představila dvanáctka z pivovaru Radouš Phantom Chariot. Její chuť oblažovala nitro i letos zároveň doplněna o výtečný Ale Phantom Blaster od slibně rozjetého tvůrce Raven. O obrovské nabídce merchandise snad ani nemusí být řeč. Odcházet bez jediného nosiče nebo jiné propriety je vlastně nemožné. Letošní ročník mi sedl zejména i kvůli tomu, že po celou dobu měl naprosto perfektní zvuk a světla. Tady chválím skutečně dvojnásob, protože zvuk byl čitelný, ať jsem stál kdekoli a nebyl ani zbytečně nahlas, takže mi druhý den ani nepískalo v uších.

Výroční desátá edice Phantoms Of Pilsen byla však s drtivou pravděpodobností tou poslední. Toto zjištění se dovídám až po dopsání reportáže, takže ji ještě doplním o samotná slova pořadatelů, ze kterých se dozvíte více. Tuhle zprávu nesu velmi, velmi těžko, jelikož se jednalo o suverénně můj nejoblíbenější festival… Obrázek si už udělejte sami:

Výroční desátý ročník Phantoms je za námi a rovnou, než poděkujeme všem zúčastněným, lze říci, že šlo o doposud nejkomplikovanější ročník po všech stránkách. Běžný návštěvník toto asi ani nezaznamenal, ale věřte, že všichni, co za touto skromnou akcí stojí, si letos užili komplikací až příliš.

V první řadě se však sluší poděkovat všem, kdo akci jakkoli pomohli a to zejména celé Phantom´s Crew – tzn. všem těm dobrovolníkům, kteří dlouhé hodiny, ba i dny, někteří týdny a někteří dokonce měsíce, strávili nezištnou prací pro to, aby mohl festival vůbec proběhnout – obsluha venkovního stánku, holky u odbavení na vstupu, posádka šatny, posádka backstage a všichni kdo se střídali a hlídali u dveří do backstage, aby někteří z vás, kteří mají neustálou touho něco komplikovat, mohli tuto touhu uplatňovat co nejméně. Děkujeme podporovatelům, kteří sebrali nemalé částky, aby je prostě do festivalu „jentak“ vložili – krom nás samotných to bylo několik nadšenců mimo okruh Phantom´s Crew: Martina, Oskar, Martin – víte o koho jde. Poděkovaní patří také mistrovi zvuku a klukům od světel, tj. Viktorovi a celému jeho týmu z firmy XXL Systém a samozřejmě také našemu stage týmu, který se staral nejen o tahání těžkých věcí sem a tam, ale také dbal na dodržování časového harmonogramu. Velké díky patří samozřejmě majiteli objektu a jeho spolupracovníkům, bez kterých by to také nešlo – sám principál se pak musel oba večery hrabat ve sračkách, protože některé dámy to s tou hygienou nejspíš malinko přehánějí, a nebo jsou naopak zkrátka trochu čuňata a do záchodů narvou snad i kusy oblečení… Děkujeme i těm několika, kteří pomohli skutečně na poslední chvíli, když nám část posádky onemocněla jen několik hodin před začátkem festu. Děkujeme také řidičům, kteří se starali o odvozy kapel a pochopitelně i Hotelu Roudná, kde kapely ubytováváme. I zde museli mít chvílemi svatou trpělivost, protože někteří umělci se nejspíš domnívají, že jsou z jiné kasty. Nicméně křivdili bychom, kdybychom tvrdili, že je to pravidlem… naopak jsme se letos potkali se skutečnými osobnostmi, které si na nic nehrály a jejichž výkony a chování odpovídaly skutečné špičce po všech stránkách. Na takovou spolupráci jsme pyšní a vážíme si ji.

Sami jste si všimli různých dalších viditelných zpestření, která celý provoz dosti komplikovala – rekonstrukce před hospodou, nevítaný vodotrysk atd. Ale to nejsou záležitosti, které by se nedaly překonat, naopak jejich překonání je výzvou a hladký průběh pak skutečnou odměnou. Ač na návštěvníky každý rok apelujeme, aby se chovali slušně, chápeme, že všude se najde debil, který toto brát na vědomí nebude… je to smutné, ale i kvůli takovým je pak pořádání akcí pro pořadatele na hraně. Je smutné takové jedince vyvádět ze sálu, či je usměrňovat v chování apod. Nikoho z nás to nebaví a nikdo nemáme zapotřebí buzerovat okolí, nicméně nějaká elementární pravidla prostě platit musí.

Na druhém břehu jsou pak neomalení členové kapel, kteří ač znají dopředu jasně pravidla a domluvy, často požadují více, neumějí se chovat na podiu ani mimo něj, či nejsou spokojení s maximem, které jim můžeme dopřát, a které je (podle našeho názoru) na podobných akcích spíše nadstandardem pro maximálně pár vyvolených. Pak se setkáváme s neuhrazenými účty za minibary na hotelu, se snídaněmi nad rámec domluvy a s různými hloupými požadavky, které taktéž nejsou standardní. Známka ocenění práce mnoha lidí pak jaksi není patrná. V takovém prostředí pak ovšem maximálně potěší, když si ty skutečné osobnosti na nic nehrají a umí i slušně poděkovat. Je příjemné potkávat „lidi“ a nikoli idioty – naštěstí jsme jich („lidí“) i mezi kapelami letos potkali dostatek a vážíme si takových setkání. V každém případě by se občasné rozčarování na jedné či druhé straně nemělo nijak promítat na podium, a k tomu, se domníváme, skutečně nedocházelo (i když…) a vy jste si tak užili profesionální výkony. Takže děkujeme také skutečně všem kapelám!

Jak je vidět i za takto malou akcí, jsou měsíce práce mnoha lidí a opravdové nadšení pro věc, protože jinak by nic podobného fungovat nemohlo. Bohužel fest má také svoje náklady, a pokud jej chceme dělat na takovéto úrovni, je nutné šponovat rozpočet na maximum, z čehož pochopitelně číhá velké riziko. Ze služeb, které je pro akci nutné nakoupit vám nikdo nesleví a ceny kapel rostou každoročně v řádech stovek EUR. Do poslední chvíle jsme tak pod neskutečným tlakem, zda to klapne. A přiznejme si to rovnou: letos to neklaplo. Mrzí nás, že jsme na akci neviděli lety prověřené obličeje, mrzí nás, že akci nepodpoří více místních, kterým hrají kapely vysloveně za barákem. Vážíme si pochopitelně podpory těch, kteří dorazili, ale zkrátka vás letos nebylo dost. A to v takové míře, že pro nás není únosné v organizování festivalu do budoucna pokračovat. Po deseti letech je to smutným faktem. Neházíme chyby na ostatní a nechceme kolem sebe kopat nohama - letos jsme se zkrátka dopustili několika chyb, které se nám nevyplatily. Neradi ustupujeme ze svých představ o festivalu, ale tyto naše představy musí jít v souladu s představami návštěvníků alespoň do té míry, abychom byli schopni pokrýt náklady. Nikdo nemá touhu na festu vydělávat, ani profitovat, ale nelze též dotovat akci z vlastních kapes v takovéto míře. Mrzí nás to, ale Phantoms of Pilsen v roce 2017 s téměř stoprocentní pravděpodobností nebude. Nechceme však úplně zatracovat myšlenku na další ročník, rádi bychom se vrátili, ale domníváme se, že je na místě dát si pauzu. Možná na rok, možná napořád… Ostatně do budoucna se ani naše vláda nechystá nikomu nic ulehčovat, a tak možná nebudeme jediní, kdo ze scény zmizí… Nezapomínejme také na supy z OSA, kteří se na nás vrhnou vzápětí, aby každý registrovaný umělec mohl (snad) obdržet svých (doslova) pár EUR… o tom už toho bylo napsáno mnoho.

Tento poněkud dlouhý komentář jsme sepsali z důvodu, aby bylo zřejmé, jak je organizace podobných akcí náročná a jaké pak může mít podobu zklamání, když to nevyjde. Neodcházíme nijak zdrceni… Taková je prostě skutečnost. I tak máme pocit, že to bylo dobré, že panovala ona příjemná atmosféra, a že i přes tolik neskutečných komplikací to stálo za to. A Plzeňáci nemusí truchlit, v Plzni přece zůstává oblíbený Metalfest, kam můžete každým rokem zajít a pak nadávat, že tady (ani tam) nic zajímavého nehraje ;-)

Děkujeme za oněch 10 let, byl to kvlt!!! 

Reportáže z minulých ročníků:

Phantoms of Pilsen 6
Phantoms of Pilsen 7

Phantoms of Pilsen 8

Phantoms of Pilsen 9