Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Play It Loud vol. II

Play It Loud vol. II

Jirka D.6.2.2012
Velkomeziříčské Rock Depo už si dlouho říkalo o návštěvu nějakého koncertního sešn a tak, aniž by úplně odezněly následky pondělního Defacingu, vydal jsem se hned v sobotu na další akci tentokrát s trochu jiným hudebním směřováním. Když o tom tak přemýšlím, ani mě tolik nepřekvapuje, že některé pondělní tváře jsem potkal i včera večer ... a pak že to podzemí nežije a na koncerty se nechodí. Chodí, stále stejné obličeje se potkávají ve stále stejném klubu u kapel, které za to stojí. Jen řady možná trochu řídnou a ve tvářích přibývá vrásek, letí ten čas.

Historicky druhý díl akce s názvem Play it loud sliboval více méně hardcorový večírek, což jsem ve všudy přítomném metalcore ovzduší uvítal jako svěží vánek v letním, únavném vedru. A vítr to byl, trojice kapel se každá svým osobitým způsobem vypořádala se svěřenou úlohou a těmi několika metry čtverečními pódia, kam se blbě pasuje i čtyřčlenná parta. Úvodní slovo si vzali jihočeští OSA Killers, se kterými jsem se živě ještě nesetkal a vlastně oni jediní byli včera pro mě krokem do neznáma. Ve stejné pozici se ocitla i kapela, její včerejší vystoupení v tomto klubu počítalo se rovněž číslicí první. Ochuzeni o svého vlastního zpěváka, pustili se do díla se zaskakujícím frontmanem, ale odkud to všechno bylo namíchané fakt nevím, snad při nějakém dalším koncertu si začnu dávat dohromady souvislosti, které mi včera nějak unikly. Produkce OSA Killers kráčela oproti ostatním dvěma kapelám v klidnějším pochodovém kroku a i když vlastně nevím proč, jejich hudba mi do jisté míry připomínala počátky Incubus někdy z období S.C.I.E.N.C.E. Ať už se ale kapela pohybovala v jakýchkoliv zákoutích bigbítu, včerejší večer uvedla v slušnou úroveň s občasným improvizováním, které ale k akcím podobného druhu prostě patří. Na didgeridoo jim ve dvou skladbách, hledajících někde ve world music, pomohl Guf za Mawataki, djembe zvládl ububnovat kytarista a tak bylo v podstatě pořád co sledovat a čím se bavit. Kromě jiného mi v hlavě uvízly především dva momenty – hodně úderný bubeník, opět jeden z těch, kteří se na důchod nešetří, a potom závěrečný cover, kterým byla složena poklona šílencům The Prodigy a jejich skladbě Breath. Proč ne?!

 

Dalo by se říct, že Mawataki jsou staří známí a že se překvapení nedočkám, ale i tady mělo být opět všechno jinak. Přece jenom už mnoho vody proteklo Oslavou od vydání zatím poslední nahrávky Vlastní svět a tak nějaké nové skladby by mohly a měly být na skladě. Byly. Novou tvorbou se Mawataki prezentovali hned v úvodu, rukopis jasný a čitelný, tematika daná a laděná na kritickou notu, řekněme sociální a environmentální, což jsou atributy, které k téhle kapele neodmyslitelně patří. K tomu všemu navíc byla včera poprvé v historii Mawataki (a že už jim táhne na desátý rok) použita videoprojekce, která jejich vystoupení nakopla zase o schodek výš a dala tomu všemu další rozměr. Krok zcela jistě správným směrem, jehož obsahem naštěstí nebyly drastické záběry mučených zvířat, ale ... no prostě něco jiného, však se na ně zajděte někdy někam sami podívat. Kromě projekce vás Mawataki nakopnou slušně podaným hardocrem, do kterého roubují mandolínu a již zmíněné didgeridoo, i když stále mám dojem, že by z těch „ethno“ elementů šlo vytáhnout o chlup víc – kompozičně i zvukově – dát jim víc prostoru a nechat dýchat vlastním životem.

 

Závěrečný set patřil další kapele z dalekých krajin, tentokrát kdesi z Žatecka. Pěknou kafilerku jsem neviděl snad rok a půl, přesto jsem věděl zcela jasně, co se na závěr Play it loud strhne a jisto jistě to věděli i všichni příchozí; Beautiful Cafillery jsou prostě v našich končinách dostatečně známí a jejich hudba táhne. Jestli u předchozí party byly v jejich HC dohledatelné stopy i dalších vlivů / nástrojů, tak v hardcoru této trojice se daly dohledat stopy pouze HC, zanechávající pořádně hluboký a intenzivní otisk. Zcela úmyslně jsem před chvílí uvedl slovo „trojice“, bohužel (a v tom bych viděl největší mínus včerejšího setu) byl ansámbl ochuzen o basáka, což byla absence dost na draka, baskytara mi tam chyběla. Jinak kapela dostála své pověsti a vzduch v Rock Depu zahustila na dýchatelné maximum, zcela jednoznačně zrušila hranici kapela-diváci a jasně dala najevo, o čem by měl HC být. Nezapomnělo se ani na pozdrav „fuck of fašos“ našim plešatým spoluobčanům a večer se nachýlil ke svému konci. Však stačilo tak akorát.

 

Nezbývá než poděkovat pořadatelům za příjemnou akci a všem, kteří došli za to, že i v tomhle mrazu vytáhli paty z domu a podpořili české podzemí. Takže díky všem!



  DISKUZE K REPORTU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky