Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestli lze o nějaké kapele říci, že už prakticky patřím mezi jejich pravidelné groupies, je to Please the Trees. V Praze jsou všehovšudy asi čtyři kluby, kde jsem je ještě neviděl. Byl jsem na jejich setu v Litvě, kde hráli jako součást festivalu Devilstone pro plný stan lidí, byl jsem na jejich koncertě v Berouně, kde na nich bylo 8 duší. Za moji přízeň si ale mohou sami. Jejich album Carp bylo pro mě na české scéně zjevením díky určitému propojení surové škrábavé tvrdosti, která nepomáhá duševní rovnováze, s ukrývajícím se pocitem, že pod tím se však skrývá stále dobro, aniž by tento přístup byl pro kapelu téma. Samozřejmě v kotlině je mnógo tvrdých, nepřístupnějších kapel z grindové, metalové či crustové odnože, nicméně s nimi nemají Please the Trees nic společného. Nejsou osamělým metlošem, konstantně nenávidějícím celý svět. Album Carp na mě působilo vždy tak, jakoby doposud spořádanému občanovi v tvídovém saku a s koženou brašnou jeblo, rozmlátil byt, zapálil psa, vyhodil domácí z balkónu a pak se oběsil na větráku. Možná v tom má prsty i nevinný kukuč zpěváka a kytaristy Václava Havelky, jehož konstantní výraz obličeje budí dojem, jakoby se za něco tiše omlouval a sem tam se mu znenadání cosi škodolibě zaleskne v očích. To většinou když přirazí kytaru na zesilovač nebo vezme do rukou paličky a začne rituálně mlátit do bubnu. Doteď si pamatuju, když mi tuhle desku pustil kamarád v autě a při songu Consider Death jsme na konci málem rozmlátili palubku. Asi by pak bylo divný, kdybych nedorazil na křest jejich dalšího alba, jež se odehrával v novém prostoru lodi Altenburg 1964.

K tomuto místu mám pořád poněkud smíšený přístup, v kterém má prsty výrazně moje návštěva během jeho otevíračky, kam jsem zamířil onehdá za bravurní darkwave německou kapelou Die Selektion. Umístění do docházkového prostoru Letné a Holešovic v kombinaci s alternativním založením celého projektu s sebou totiž přináší tíživé břemeno místa, o které se musí otřít každý, aby něco ve své bublině znamenal. Dlouhé fronty, narvaný interiér lodi a nervozně přešlapující skupinky v červených čepičkách a s ledvinkami, nesvé z toho, že jim začala najíždět koule a slíbené techno je odsunuté o dvě hodiny později, čímž jim přítomnost kapely byla spíše na obtíž, zanechali poměrně hořkou pachuť na patře. Reparát o pár týdnů později, kdy na palubě vystupovaly kapely Schwarzprior a Nikander, naopak dopadl už na výbornou a mohl jsem si užívat kovovou rezonanci beatů v ocelových útrobách lodi i možnost po koncertě sednout si ven před řeku a ovíněně konverzovat na čerstvém vzduchu. Obecně Altenburgu ale veskrze fandím, líbí se mi jejich snaha o dramaturgickou eklektičnost a orientaci primárně na hudební akce a nikoli gastro večírky pro všechny, kterým by tento prostor zajisté také svědčil a určitě by se na nich dalo vydělat více.

Každopádně křest Please the Trees byl vyprodaný již několik hodin před jeho začátkem, což u kapacity prostoru cca 300 lidí kapele přeji. Nepřeji to však sobě, který si málokdy kupuji lístky předem, protože s tím mám špatnou zkušenost (téměř kdykoli tak učiním, tak v datum koncertu onemocním). Nezbylo mi tedy než se posadit venku a supím pohledem hledat známé, kteří by mě dokázali prosít přes guest list, což se nestalo a zprvu jsem si tak alespoň mohl škodolibě užívat frontu přes celou délku lodi (je to tanker), která se utvořila poté, co kapela spustila první song, a to hned titulní z nového alba - Infinite Dance. Sympatické však bylo, že plavidlo mělo tentokrát otevřenou celou střechu do širého nebe, což jsem u ní nikdy předtím neviděl a ven šel opravdu vynikající, čistý zvuk, až jsem chvíli koketoval s představou vychutnat si koncert takhle pěkně ze břehu a čistě hudebně. Neklidná krev se ale stejně nakonec nedala přemluvit a během pár minut jsem stál s očima raněné laně u vstupu, kde jsem nakonec byl propuštěn.

Z nového alba jsem znal akorát právě onu titulní píseň, kterou kapela testovala již několikrát naživo a já utěšeně musel konstatovat, že je to prakticky úplně stejná metoda, jak provází album Carp. Možná až příliš, mohl by někdo říci. Ale někdo jiný než já. O to více mě překvapilo, nakolik byl kapelní set poklidnější, chvílemi skoro až postávající na místě. Ke křtu byli jako speciální hosté přizváni zpěvačka Andrea Knotková a za klávesami s krabičkami stál umělec, jež se zove kurisaturu, a upřímně jsem se nemohl nabažit jeho vzhledu, který věrně evokoval zmatenou sůvu v nudlích. Nicméně nedá se svítit, z krabiček jsem neslyšel ani ve středu prostoru prakticky nic a onen dívčí vokál mi přišel vlastně zbytečný. Nejen že Andrea nemá nijak zvláštně zabarvený hlas, který by zasloužil zvláštní pozornosti, ale jeho využití se v zásadě omezovalo na doplňování mužských pěveckých partů. Protagonista celého projektu, Václav, na mě působil ještě nervozněji než obvykle, což byl asi logický důsledek vyprodaného klubu, křtu nového alba a tedy vysílání nového materiálu do lidí. Přidejte ještě hraní s hosty i nedávnou obměnu basáka (který se však své role dle mě ujal výtečně) a není se věru čemu divit. Občas to bylo ku prospěchu věci, kdy mám na mysli zejména sympaticky skromný akt samotného křtu desky či upřímná omluva, že jako poslední věc zahrajou novinku (jež nebyla však pranic špatná), občas to však vedlo k pocitu, že koncertu zkrátka spadnul řetěz, který pak nahazovaly zpátky zejména gradující instrumentální pasáže, kde v čele stále stojí již jmenovaná Consider Death, která by mohla hrát klidně o deset minut déle a nikdo by si nestěžoval. I přesto rozhodně křest namotivoval k detailnímu průzkumu nového materiálu, protože je zřejmé, že se celý projekt trochu posunul a pokud váš dospívající syn začne poslouchat reggae, nemusíte s tím hned souhlasit, ale pokud byste se mu nesnažili alespoň porozumnět, jste špatní otci. Osobně však za koncertní vrchol kapely považuji bezpódiový set onehdy na Stalinovi, kde se vyhazovaly nástroje do vzduchu, kytara se dávala do rukou náhodným fanouškům, aby si Vašek mohl hrát se šlapátky, údery do bicích bolely až do třetí řady a lidi přepadávali přes odposlechy. V této pozici mi Please the Trees seděli tehdy nejvíce.