Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po dlouhých třech letech se uskutečnila další, tentokrát třetí pražská smrtonosná mše. Naposledy akce se jménem Prague Death Mass proběhla v létě roku 2013, kdy jsem si slíbil, že další ročník si rozhodně nenechám uniknout. K tomu mi dopomáhal, nikoli Bůh, ale Coornelus, který se postaral o noční rezervaci vstupenek, která proběhla věru divokým způsobem. Nedlouho po spuštění předprodeje (cca tři dny) bylo totiž ohlášeno absolutní vyprodání. Takový zájem tahle akce budí.

Však není divu, protože na soupisce vystupujících interpretů se ukázala taková jména, která ČR ještě neměla tu čest hostit. O to více festival nabíral na divácké exkluzivitě, takže těšit se bylo rozhodně na co. Jedním dechem dodávám, že tento počin zasluhuje velké uznání a obdiv. Vážně smekám před pořadatelem a zároveň chválím znamenitý výběr kapel a jejich rozesetí v harmonogramu. Pořadatelská sekce zaslouží uznání i s takovým detailem jako je časový rozpis, který byl důsledně dodržován a nabízel i vhodný čas k oddychu mezi jednotlivými kapelami. Co mne však velice potěšilo, byla stylově zdobená opona, která se při každé pauze zatahovala. To kvituji opravdu s nadšením, jelikož tak divák k podiu přichází napjatě a čeká na speciální výzdobu té které kapely. Vyhýbá se tak trapnému aktu, kterak kapely sbírají svíčky do igelitky apod. Ale přejděme nejprve k samotnému dění, abychom si pak na konci mohli utřídit dojmy…

//15. 9. 2016

První den celého festu padl na čtvrtek, přičemž start první kapely byl stanoven na pátou hodinu odpolední. Jenže to je přesně čas, kdy končím v práci, a přesun do města mi trvá kolem hodiny. To mělo za důsledek, že jsem nestihl vystoupení první kapely Ulvdalir.

Chvilku po příchodu jsem se setkal se spřízněnou duší Coornelem, který mi oznámil, že Raventale jsou posunuti na další den, ze kterého vypadla Lamia Vox. To mě těžce zamrzelo, protože na Lamiu jsem se obzvláště těšil. Nevadí, na Raventale zas tolik ne…

První, koho jsem z celého festu uviděl živě, bylo islandské těleso Misthyrming, které jsem aktuálně viděl podruhé. Jejich zatím jediné album s každým poslechem roste a počáteční nadšení se zvolna mění v oddanost. Cítím to tak, že tuhle muziku je potřeba trochu víc vstřebat a naposlouchat, o to víc si pak člověk dokáže užít jejich koncert. Jenže ten byl tentokrát i přes veškerou maximální snahu muzikantů totálně pohřben panem zvukařem. Nelítostně řezavý projev s absolutně vyhroceným zvukem. Bezbolestný poslech byl možný pouze v případě pomalejších pasáží, kterých ovšem tolik nebylo. Neznat tvorbu kapely z dřívějška, jen těžko bych si domýšlel jednotlivé melodie, které v doslovné zvukové kouli nebyly vůbec znatelné. Škoda, že pan zvukař takto pohřbil jednu z kapel, na kterou jsem se hodně těšil…

Pak přišli na řadu tajemně signovaní 20:11, což lze v překladu vyložit jako jednorázový projekt členů Cult Of Fire s hostujícím Silenthellem, s ojedinělým vystoupením jen zde. Ano, s tympánistou Master’s Hammer. Když jsem jeho tvář zahlédl na podiu, hádal jsem něco víc, než všední zážitek. Krom toho, že zvuk mi opět nesedl, jsem postrádal i trochu více okultní atmosféru koncertu. Od Cult Of Fire bych přeci jen čekal více rekvizit a ozdob, možná i proto, aby lidé nesrovnávali, byla kapela překřtěna na 20:11. Odehrálo se stejnojmenné EP plus cover Černá svatozář od zmíněných Master’s Hammer. Inu, očekával jsem trochu víc, protože po dohrání koncertu, který zároveň trval rovných 20 minut a 11 sekund, se mi nedostávalo pocitu naplnění. Jasně, viděl jsem zlomek MH živě hrající kultovní song, ale prostě celému vystoupení něco chybělo. Jako že dobrý, smekám, ale něco tam pořád chybí… Ještě doplním dodatek, že šlo o jedinou kapelu z tuzemské scény.

Jedna z prvních doomovek přijela z amerických států. Šlo o kapelu Occultation, jejíž název dával tušit jistý rituální charakter. Byla to kapela, kterou jsem do této chvíle (krom několika zvídavých poslechů před celou akcí) vůbec neznal. Vyslechl jsem důsledně celý set, ale odešel jsem s nepochopením. Respektive mě kapela dokázala zaujmout tak napůl. Pro svou tvorbu měla totiž neuvěřitelný dar kombinace neslučitelného. Když už jedna pasáž zněla slušně a zajímavě, byla násilně vystřídána jinou, která konzistenci rozbila a celkově znehybnila. Vážně jsem nechápal, jak a hlavně proč to dělají. Nicméně celkový pohled a výraz by se hodil přirovnat k atmosféře gothic punkové vlny, jelikož jsem si nejednou při jejich hudbě vzpomněl na Siouxsie and The Banshees nebo Fields Of The Nephilim.

Rozpačitý den jsem osobně zakončil vystoupením matadorů Helheim. Ti, krom výtečného zvuku, dokázali i skvěle udržovat pozornost projekcí puštěnou přes tváře kapely na velké plátno v pozadí. Celý koncert jsem nevydržel a asi v polovině odešel směrem k domovu, protože rafika ukazovala jedenáct hodin a mě čekalo ještě víc jak půlhodinové putování Prahou s následným brzkým vstáváním do dalšího pracovního dne. Každopádně Helheim, ačkoliv jsem je nikdy cíleně neposlouchal, měli můj obdiv a velké uznání. Čitelná hudba s jasně danými kořeny v pohanských prvcích. Pro mne určitě nejlepší vystoupení prvního dne.

Z toho plyne, že zbývající dvě kapely Shibalba a Slidhr jsem ponechal bez povšimnutí...

//16. 9. 2016

V pátek končím naštěstí o hodinu dřív, takže jsem prvně vystupující kapelu stihl tak akorát. Tou byla parta Goat Torment, od které jsem nečekal mnoho a dostal příjemně víc. Milé překvapení, které v sobě snoubilo pravověrný black metal s parádním přednesem a tahem na branku. Mělo to smysl a kapela po pracovním dni lehounce přeladila mysl na patřičnou vlnu.

Pak přišel jeden z mých velkých favoritů – Shrine Of Insanabilis. Název festivalu byl přece jenom rázu svátečního a tak první kapelou, při které jsem dostál pocitu skutečné mše, byli právě tito kacíři. Okultní black metal začal dýchat a rozpínat se prostorem po vzoru vonné pryskyřice. Lapal jsem každý tón a němě žasl nad nasazením a hrubou kadencí. Ačkoliv k dokonalosti cosi pořád scházelo, ze sálu jsem odcházel nadšený.

To další kapelu Darvaza jsem neznal a napjatě tak čekal s čím se vytasí. Když v jejím čele stanul zpěvák s nápadně povědomým obličejem a pohybem, zavětřil jsem provázanost s One Tail, One Head. A taky že jo. Luctus aka Wraath zdobil svým typickým vokálem zemitý black metal, který během setu zrál a zrál a čím dál víc se zarýval pod kůži. Mám to tak, že mě první skladby koncertu nijak zvlášť neoslovily, ale postupem času si vše začalo sedat a nabírat na síle. Na konci jsem kapele tleskal, co jsem stačil, protože výsledný dojem byl fantastický.

Další kapelou, kterou se jen tak vidět nepodaří, byla Sinmara z Islandu. Tedy kapela, která nejen mé sluchovody omámila výtečnou deskou Aphotic Womb. Ovšem na jejich prezentaci se podepsal zvuk, protože jsem se jaksi nedokázal plně orientovat v jednotlivých partech. Natěšení na jejich set tak nebylo zcela naplněno, ovšem i tak to bylo velmi příjemné setkání. Možná za to mohla i netrpělivost, protože jsme před sebou ještě měli velká jména. Nicméně špínu na kapelu házet nelze, ta předvedla co mohla, takže určitá spokojenost přeci jen panuje.

V loňském roce asi nejvíce blackmetalovým pandemoniem otřáslo album Litourgiya od polské sekty Batushka. Rozestoupilo fanoušky na tábor uctívačů a těch odmítavých. Nadšeně se hlásím do první lóže a přímo úměrně jsem se těšil na toto vystoupení. To se neslo ve stylu ortodoxní pravoslavné mše, takže na podiu nechyběla ani analoj s ikonou, typické úzké nažloutlé svíčky a především omamný zápach pryskyřice z nich a kadidel. Členů bylo na podiu víc než dost, to kvůli chorálovým žalozpěvům, které umocňovaly posvátnou náladu. Když se pak spustila první věc, kterou nebylo nic jiného než úvodní song Yekteniya 1, naběhl mi mráz po těle, který bezprostředně vystřídalo zklamání, protože mám desku zažitou pod kůží možná až moc. Živě mi pak chyběl její typický zvuk, který má zvláštní, řekněme halový efekt, působící dojmem odehrání hudby v kostele. Jenže tady byl ten začátek takový moc krátký a to echo bylo takřka nevýrazné, zejména když přišla ke slovu dvojšlapka, tak si celý prostor uzmula jen pro sebe, čímž zároveň dokonale přehlušila ostatní nástroje. Prostě zvuk mi ze začátku úplně neseděl, ale postupem koncertu se vše podařilo kočírovat, takže výsledný dojem je téměř stoprocentní. Hudba od do kápí zahaleného ansámblu měla velmi silný efekt a taková atmosféra není úplně běžná. Obřadní nálada, duševní stav u pána (dle vlastního vyznání) a uhrančivé hroužení se do dění na podiu. Jedinečný zážitek s povznášejícím charakterem.

Další obřad byl rituálního ražení a sahal spíše k transcendentálním výkladům. Irkallian Oracle zahalili podium mlhou a celý sál následně ničivou sonickou bouří. Okultní rozjímání ve stavu, který by se dal krájet. Až takhle intenzivní vystoupení jsem skutečně nečekal, ačkoliv jisté představy jsem dříve měl. To co nastalo, bylo uhrančivé a podmaňující. Okolí jsem takřka nevnímal a jen se hroužil do mlhy na podiu, ze které tu a tam vykouklo počínání kapely. Zejména zpěvák strhával pozornost svým šamanským konáním. Ke konci setu pak z této rudé mlhy vyhodil mrtvého opeřence. Opravdu děsivé, zvláště když si spojíme jejich magické vystoupení s muzikou, která staví na disharmoniích a mučení, proto má nejblíže ke srovnání s takovými Portal. Jedinečné vystoupení, ze kterého jsem zůstal v úžasu ještě dlouho poté. De facto už jsem ani neměl sílu na další dvě kapely a tak se stalo, že jsem své kroky namířil k domovu a ještě chytil jedno z posledních meter, ve kterém jsem seděl jak opařený. Irkallian Oracle zavládli pátečnímu, tak nabitému dni.

Na podiu se měla představit americká kumpanie Profanatica, na kterou jsem byl zvědav, ale po předchozí tryzně, jsem zkrátka nebyl schopen a set Irkallian Oracle pochopil jako nejlepší tečku za uplynulým dnem. V původním rozpisu sice měl den uzavírat Lamia Vox, kterou bych tuze rád vnímal naživo, jenže umělkyně z osobních důvodů nedorazila a místo ní, měla zahrát kapela Raventale, kteroužto jsem nechal ladem…

//17. 9. 2016

Poslední den konání festivalu padl na sobotní zbytek dne, přičemž v pět hodin koncertní plejádu otvírala kapela Sheol. Tu neznám a zatím u toho tak zůstává, jelikož jsem jejich set nestihl.

Následující Lvthn (zkratka pro slůvko Leviathan) už jsem pozorně vnímal. Jejich koncert ve výsledku hodnotím jako velice příjemný zážitek, který překvapil. Klasický střih black metalu, který dokázal oslovit a udržet. Kapela zaujala, takže do budoucna se po nich ještě mrknu.

Poté se na podium rozprostřelo divočení hrubých Whoredom Rife. Jenže jejich muzika mně nepřišla tolik výrazná, snad to bylo i zvukem, jelikož jsem místy hledal nápaditost kytar. Možná šlo o špatně zvolené stanoviště poslechu, ale zkrátka tady jsem tápal a neodnesl si nic víc, než jen prostý fakt, že kapela sice skvěle šlape, ale nedokáže mému uchu nabídnout více.

Jisté zpestření přišlo se jménem Diabolicum. Mno, tady se znovu přiznám, že jejich hudbu jsem nepochopil. Příslušnost k industriálnímu black metalu měla za důsledek fakt, že bicí byly neživé, ačkoliv ze samplu zněly, jako by je původně namlátila živá bytost. Kadence však byla vysoká a místy ryze taneční. Taková rotyka si pak nic nezadala s melodičností kláves a kvapík byl na světě. Pár chvil mě tam i bavilo, to zase ne že ne, ale v převážné většině jsem byl rozhozený. Nejvíce mne však iritovala podivná kytarová sóla, jejichž důvod, smysl, nápad a vůbec vše kolem mi zůstalo utajeno.

Za to bordel od Archgoat byl pro mě vřelým lákadlem. Primitivnost, která funguje a plně vystihuje kouzlo jednoduchosti. Jenže tady nejde o žádné tupé vyznění omletého, jelikož Archgoat se do hudby opírají věru svědomitě a dokážou z té obyčejnosti vytěžit maximum. Však o tom původní black metal přece byl ne? Výtečný zvuk jen podtrhl jejich podstatu, a když si zpěvák Lord Angelslayer několikrát během hraní zapálil a s cigaretou v koutku odzpíval text a přitom stíhal divoce hrát na basu, bylo celé publikum rázem jeho. Škoda, že se v předposledním songu stalo něco, co s největší pravděpodobností má na triku samotný kytarista Ritual Butcher. Totiž jeho kytara najednou měla příliš výrazný zvuk, který spíše vyzněl jako by se hrálo bez efektu, takže unplugged, což znělo komicky i protivně zároveň. Bohužel tento nástroj přehlušil vše ostatní, takže písnička byla vyloženě zkažená. Na celkový zážitek to ovšem mělo nepatrný vliv, protože celý koncert byl naprosto famózní. Počínaje hnusnou vizáží a hrubou přímočarostí jejich hudby konče. Bezva, jeden z nejlepších setů festivalu.

Další kapelu Dark Sonority jsem v povědomí držel jako jednu z těch nápaditějších, zajímavých a určitě ne blbých. O to zvědavěji jsem vyhlížel jejich čas, neboť koncert sliboval dobrý prožitek. A taky se tak stalo. Opět šlo o vážnou, sváteční atmosféru s okultním podtextem. Zpěvák gestikuloval zcela rozhodně a po vzoru nejvyššího učence řádu zároveň po každé písni neopomněl obrátit list v zatuchlé, před ním rozložené knize. Pradávné poselství tak přednášel čistě a upřímně, záleželo na každém, jak myšlenky přijme. Black metal zlého rázu měl těžkopádný mystický odér a dokázal chytit přítomné za správné místo. Alespoň já byl v tu chvíli plně oddán obřadu.

O muzice kapely Absu už jsem slyšel hodně chvály. Nějaký ten poslech jsem rovněž utrousil, ale nikdy jsem se nedokázal do tvorby naplno ponořit. Jejich vystoupení tak bylo dobrým společníkem pro navázání jistého kontaktu. Hudebně šlo o špinavý thrash black metal s ničivou rychlostí a především neskutečně výrazným nasazením. Zejména zpěvák (zpočátku setu zároveň i bubeník) v sobě měl neuvěřitelné množství energie, kterou vybíjel až úsměvným způsobem. Neustále kmital po podiu a všelijak se kroutil a mrskal. No… až to bylo opravdu trochu k smíchu. Nicméně hudba, která se valila z beden, byla silná a likvidační. Jedna kytara, basa, bicí a zpěv; žádné doplňky, nic navíc. Prostě špinavý a řádně očerněný thrash. Živě taková hudba fungovala skvěle, ale nejsem si jist, zda se jim budu věnovat i v domácím prostředí. Stopy ale kapela zanechala nesmazatelně velké.

Poslední vystoupení v půl druhé ráno započali Abysmal Grief. Pohřebnictví z Itálie, doom metal nejvyšší jakosti a podiová výzdoba v tuto noční hodinu vyloženě strašidelná. Nejvíce děsily dvě sochy Panny Marie, které vykazovaly známky stigmat, či jak jejich krev linoucí se z tváře a hrudi nazvat. A jak už jsme se kdysi v Modré Vopici přesvědčili, nechyběly na prknech ani doplňky vyloženě hřbitovního využití -  lampy, řetízkové plůtky, svíčky, květiny… To vše jen umocňovalo funerální vyznění jejich skladeb. A mistři tohoto dávného řemesla začali hned od podlahy songy jako Hidden In The Graveyard a vzápětí Sinister Gleams. Pak došlo i na kousky z nové desky jako Nomen Omen, nebo i cover Child Of Darkness na bandu Bedemon zazněl. Zvuk sedl perfektně, takže nic nebránilo tomu, abychom si koncert náležitě užili zcela všichni. Však se během jejich koncertu rozpoutal (jako jeden snad jen ze tří) divoký kotel. Mráz mi běhal po těle během zvuku kostelních varhan, dunivých riffů kytary a zlověstně chvějivého vokálu. Ačkoliv tahle kapela z dramaturgie trochu vybočovala, stala se jednoznačně tou s nejlepším vystoupením. Alespoň natolik mě koncert zasáhl, abych si dovolil toto tvrdit. Poslední koncert v noční ospalou hodinu dokonale nabyl naše útroby a utvořil dechberoucí tečku za velice vydařeným festivalem. Bravo, dalších slov už nemám…

Ke konci doplním ještě slíbený souhrn dojmů. Pořadatele jsem už chválil za výtečný výběr kapel, zatahování opony během vystoupení i striktní harmonogram. Nyní rád doplním slova obdivu za trefně vybraný klub, ačkoliv jsem byl zpočátku k jeho tvaru trochu skeptický. Futurum mi totiž (nejspíš jen opticky) přijde malé, ovšem pravdou je, že v sále nebylo vyloženě našlapáno, takže lidé mohli volně procházet s víceméně dostatečným prostorem kolem sebe. Fronty samozřejmě byly, ovšem k baru jsem zas tak často nechodil a na toaletu rovněž ne, jelikož jsem vše důkladně vypotil v sále. Tlačenice však byla v místnosti s merchandise. Tam byl kolikrát problém vůbec stát rovně, jelikož úzký prostor byl neustále zaplněn lačnými kupujícími. V tomto momentě rád zmíním, že festivalový merch měl hezkou grafiku a vypadal věru stylově. Jenže já festivalová trika nevyhledávám, takže jsem se zaměřil na další doplňky, kterým bylo hlavně festivalové pivo. Šlo o třetinkové lahve svrchně kvašeného tmavého piva, které jsem při prvním spatření okamžitě koupil. Na vychutnání si ještě dělám čas, zatím se mile chladí. Další věcí a ne zrovna bezpředmětnou, byl samotný plakát, jehož autorem byl mistr David Glomba. Takové věci si nechám líbit, jenže plakát nebyl z nejlevnějších (1.300,-), takže jsem jej musel oželet. Na druhou stranu šlo o výjimečné zpracování velkého formátu, takže cena má své opodstatnění.

Co naopak znepříjemňovalo průběh akce, byl občasný poničený zvuk. Stále nemohu zapomenout na to, že kapelu Misthyrming svým neobratným zacházením zvukař vyloženě pohřbil, přičemž i zkrátil životnost ušních bubínků přítomných. Naštěstí se tak nestávalo často… Další nepříjemností bylo silné vedro v sále. Tady moc nechápu počínání provozovatele klubu, který tu a tam pustil větrání, které občas příjemně zaválo, ale po většinu času bylo nečinné. To pak mělo za důsledek, že jsem každý den odcházel notně zpocený, nehledě na kvalitu ovzduší. Nebyl problém se chodit ven vydýchat a nadechnout čerstvého vzduchu, jenže poslední dva dny měly deštivé večery, což bylo rovněž nepříjemné. Kapitolou samu pro sebe jsou kuřáci. Klub byl evidentně nekuřácký, jelikož tato informace stála na vstupence a na žádném stole nebyl ani popelník. Nejeden blb pak znepříjemňoval dýchatelnost svou nutností si zapálit. Každopádně tyto neduhy šlo nějak přežít a celou akci si i tak náležitě užívat.

K nakupování toho byl dostatek a to i od kapel, které na akci nevystupovali. Asi nejzajímavějším artiklem byl čerstvý, ještě doslova teplý vinyl nového EP Cult Of Fire Life, Sex And Death. Při pohledu na jeho raritní zpracování zkrátka nešlo odolat, takže jsem si jej musel pořídit. Dvanáctipalcový picture vinyl vyřezaný do tvaru lotosu k tomu zkrátka vybízel.

Jako zajímavost jistě zapůsobí složení návštěvníků. Tu totiž ze sotva deseti procent tvořila česká národnost a zbytek byl utvořen ze zahraničních nadšenců. Dokonce jsme měli tu čest ztratit slovo se srdcařem jménem Alfredo, který si to přiletěl z dalekého Santiaga de Chile jen kvůli Prague Death Mass (plus ještě mluvil o koncertě King Crimson). Neuvěřitelné… spoustu lidí nejede na koncert víc jak 20km a tenhle člověk letí přes půl světa. Ovšem naproti tomu mne překvapila jistá chladnost publika v sále. S výjimkou snad tří vystoupení se vše obešlo bez hřmotného kotlení a tu a tam i ten potlesk aby si člověk domýšlel… zvláštní, ale vnímám to jako důsledek únavy z vedra.

Celkově šlo nepochybně o jedinečný festival s úžasnou atmosférou a perfektní sestavou kapel. Výjimečnost akce se tak zapsala po bok těch nej, které jsem dosud navštívil. To zaručeně.

Nesmím opomenout na veřejné díky směrem ke Coornelovi z kolegiálního souboru Fobia zine, který mi zajistil vstupenku a dále povídáním krátil chvíle mezi kapelami. Zdravím i polovinu kapely The Tower, které jsem na podobné akci vážně nečekal. Díky vám čas čekání příjemně plynul.

Závěrem ještě osvětlím smysl průvodních fotografií. Ty jsem osobně pořídil v Sedlcké kostnici u Kutné Hory, do které byl v rámci festivalu konán i zájezd. Jako účastníci festivalu jste tak měli exkluzivní možnost svést se zvláštním autobusem na tuto unikátní podívanou jedinečné kostnice. Použité fotografie jsou však z letošního ledna, kdy jsem zde byl naposledy.