Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bhut: Oznámení koncertu Impetuous Ritual v Praze přišlo tak nečekaně a tak náhle, že bylo zapotřebí proházet různé plány a bezpodmínečně se akce zúčastnit. A tak jsem poslal prosebný e-mail pořadateli Cloven Hoof, aby mi za pár kaček poslal vstupní lístek na palubu jménem Underdogs‘. Nedlouho na to pošta přinesla naducanou obálku, kde vedle samotného lupenu bylo i několik zbylých obalů na kazety, které spadají pod bohatou (nejen) vydavatelskou činnost zmíněného spolku.

Do klubu samotného vcházím několik minut po otvíračce a slečna na baru mi ještě sděluje, že se nestihla nachladit pípa, ať s objednávkou piva ještě posečkám. Nuže okukuji merč, kde se leskne CD Impetuous Ritual za výprodejových 100,- Cena 2LP za 600,- už je jiný oříšek v tomto poměru, ale zůstal jsem u koupě kompaktního disku. Následně ochutnávám desítku a stavím se do tmavého koutu odkud pozoruji machinace na podiu, kde se připravuje gangréna… ehm Sněť.

Sněť je kombinací několika známých i neznámých tváří tuzemského špínou prolezlého undergroundu, kde tato formace obohacuje rybníček o hnusný (v dobrém slova smyslu, veškeré podobné příměry tohoto reportu tak prosím berte) death. Chlapům to sedělo nejvíc v pomalejších šlapavých pasážích, kdy dokázali náležitě drtit nápadité riffy a vynikalo víc hnilobné tempo. A taky proto, že mi ty bicí v těch sypačkách přišly drobet nestíhavé. Ale beru to jako začátek, takže do budoucna (pokud verva vydrží) tuším slibný vývoj. Na druhou stranu to kapele fungovalo výtečně a nemůžu říct, že bych se nudil. Nějaký prostoj k vývoji tu je, ale základy jsou postavené víc než skvěle. Určitě se nejedná o průměrnou záležitost.

Lomikar: Zatímco se na Bhutovi rozjížděla Sněť, tak já si ještě olizoval prsty nad talířem za zvuků Kanikuly, které se linuly z kuchyně mého oblíbeného bistra, protože jsem si, jakožto profesionál, špatně přečetl, kdy celá ta besídka začíná. Při příchodu do Underdogs jsem si tak alespoň vyslechl nějakou tu upřímně míněnou chválu na právě skončivší koncert od někoho jiného, než mého přísného redakčního kolegy. Neradost z vlastní pitomosti naštěstí byla rychle uhašena zjištěním, že u jednoho ze stánků si můžu pořídit pod praporem Good Night White Pride vinyl Goatmoon, což jsem měl úplně chuť z hlediska nějakého historického milníku provést, ale naštěstí kombinace suché peněženky s faktem, že Goatmoon byli odjakživa fušeřina i na hudebním poli, znemožnili realizovat podobná alotria. A i kdyby ano, tak se ten večer dalo pořídit ze stolku mnoho daleko zajímavějších věcí, a to jak od lokálních distributorů, tak i od samotných kapel, které byly tentokrát řádně vybaveny. Snad mi akorát chybělo k nákupu nějaký to limitovaný pivko, který na akcích Cloven Hoof sem tam nabízejí. To minulé s příchutí chilli, jež se prodávalo na koncertě Black Twilight Circle jsem sice po třech locích vylil do hajzlu, ale ty tři loky si pamatuji doteď. A to se počítá. 

Každopádně abychom to nezakecali, druhým zářezem večera byla americká death metalová zloba Ascended Dead, o které jsem si nestihl lautr nic zjistit, takže měli možnost mě zkolonizovat jak čistě neprobádané území. Docela jsem byl překvapený, že záhrobní Guinejci Impetuous Ritual razí Evropu zrovna s americkou formací, protože yankeeovské pojetí deathu mi zkrátka přijde pořád někde docela jinde. Naštěstí Ascended Dead si s nějakou hudební tradicí zkušeně vytírali zadek, protože od prvního do posledního tónu (či čeho) drtili neúprosnou nepolevující a přesto nijak jednoduchou sadu, která nedávala prostor pro oddech. Vokál si spokojeně nemručel pohodlným murmurem, ale zastřeně se odrážel od stěn chladné kobky a mnohdy zněl jak poslední výdech. Speciální místo v srdci si zajistil brachiální zvuk baskytary, po kterém snad museli v klubu vyměnit repráky, protože tohle jen tak nevykašlou. Je pravda, že z předních řad občas docházelo ke vzniku určité "hlukové mlhy", kdy se ve všech těch zákrutech orientovalo hůře, ale u projektů, které se vás snaží sonicky zničit, je tohle zkrátka v rodině. Frajeři mají za sebou zatím jenom jedno plnoleté album, které jsem ještě nevykryl, na bázi živého zážitku ale odhaduji, že pokud někdo dělá diplomku o aktuální pozici death metalu k roku 2019, měl by si jej alespoň jednou cvaknout. 

Ven jsem vyšel na cigaretu už poctivě nahluchlý a bylo mi jasný, že při snaze někomu něco říct, budu znít jak naprostej mentál, takže jsem se jen opřel o zeď a poslouchal nějakého vořežpruta, co zrovna do Underdogs přišel z koncertu Rammsteinů a svým kamarádům si stěžoval, jak to stálo za pendrek, protože ta kapela používá samý samply a jejich kytary hrají úplně jednoduché melodie. Zapadl jsem tedy zpátky do klubu dřív, než jsem se dozvěděl, že třeba taky ještě zpívaj německy, už jen pro klid své duše. Koneckonců tomu, co se chystalo, se trocha přípravy hodila. 

Bhut: Ascended Dead hráli opravdu masivně a na sílu. Ke konci už jsem byl poměrně vyčerpán a po očku mrkal na hodinky, zda-li už ten jejich vymezený čas kapánek nepřetahují. Nicméně bavilo mě to fest (i bez domácích příprav a předchozích znalostí), jen bych to příště o trochu zkrátil, aby bylo dílo zkázy údernější a nepřecházelo v ničivou únavu.

Netrvalo dlouho a polonahé indiány s hřeby na rukou začala doprovázet z reprobeden Diamanda Galás v nějakém obzvláště obskurním songu. Nevím, jestli to bylo intro, nebo jen zvukařova mezihra, ale hádám, že spíš to intro. Ve chvíli, kdy gradovalo a doznávalo konce, se zábavy zhostila právě ta sebranka z Austrálie, která vypadala patřičně odtažitě a nepřítomně (duchovně). První hrabání do strun s sebou přineslo typický zvuk, který válcuje i příbuzné počínání v Portal. Ostatně některé pasáže mi připomněli třebis takovou Swarth nebo Outre. Ale jen na moment, protože Impetuous Ritual jedou v jiné rovině. V takové odosobněnější. Ten tlak mě dostal, tupě jsem zíral a nechal se masírovat deathovým hlukem arcizlé muziky, která by věrné zákazníky metalshopu roztrhala na kusy. Jo jo, není metál jako metál. Ale beze srandy, tohle bylo fakt zlo a neskutečný tlak, který báječně fungoval. Ty prapodivné stop starty a dozblbnutí opakované pasáže, vokál odkudsi z hlubin nitra zpěvákova, dál pak vynikající palba bicích šlehající odkudsi z rudé mlhy – to všechno mělo za důsledek obzvláště mrazivého pocitu, který mnou nejednou projel. Povšiml jsem si i agresivního běsnění v prvních řadách, které se dalo očekávat, jelikož tahle muzika prostě nutí k nějakému zatnutí pěsti. Však v první brázdě na kapelu mával i Lomikar, takže volně předávám slovo… 

Lomikar: Díky Rayi! O mně se tak nějak ví, že nejsem kdovíjaký fanoušek death metalu a dávám spíše přednost atmosféričtějším žánrům než technickým. Pokud ale smrtonosný kov pro mě někdo resuscitoval, tak je to Austrálie. Koneckonců děsivou poslední desku Grave Upheaval jsem postavil na piedestal nejlepšího alba minulého roku, a to už jen kvůli radě terapeuta, jak se s ní vyrovnat. Neplatí to jen o tomto žánru, ono koneckonců co se děje u protinožců na lecjakém hudebním poli nabízí otázku, jestli tam děti nemají ve škole povinný předmět Hodina dívání do Propasti. Když pak nastoupila čtveřice umazaných chlapů ve slipech na pódium, zabral jsem tedy ihned důležitě pozici před pódiem v očekávání. A během prvních úderů bylo jasno. Tohle není vaše všední kytarové jímání. Tohle je otevřený hrob, hudební R'lyeh s neeuklidovskou strukturou písní a naprosto neuchopitelnou metodou. Fascinovaně jsem sledoval, nakolik radikální může stále být žánr vzniknuvší před nějakými pětadvaceti lety. Tu tam byla chladná mysl hudebního žurnalisty, s odstupem sledující události na pódiu, zatímco si v hlavě cvičí filipiku. Od začátku hrozící pěst vyskakovala nevědomky vzhůru a páteř prohýbala tělo neúměrně věku a postavení. Pár třeštiprdel si dokonce neodpustilo určitou variaci na mosh-pit a kdo by jim to měl za zlé. Mě to nicméně vystřelilo totálně z komfortní zóny. Ten záhrobní vokál, to prodlužování či nenadálé zkracování rytmu, ty kytary, které již podladěnější být nemohou. Byl to zločin na muzice. Přesně to, co mají tyto hudební výspy být. Podzemní kobkovitá atmosféra klubu Underdogs tomu navíc výborně seděla. Snad akorát škoda, že od druhého songu se přede mě vpasovaly nějaké ochechule s tak výraznými voňavkami, že od nynějška budu mít Impetuous Ritual navždy spojené s příchutí vanilky. 

Samotnému mi dělalo celou noc problém tento avantgardní zážitek ze sebe setřepat. Alespoň jsem si po koncertě koupil u jednoho stolku poslední vydání zinu Bardo Methodology, venku pár pivek a šel jsem to spláchnout do parku nějakým tím nahluchlým počtením na lavičce. Však byla noc ještě mladá. Když jsem pak dočítal rozhovor s kanadskou kapelou Blasphemy, podíval jsem se nad sebe a zjistil, že měsíc je naplněný jen z necelé své spodní poloviny a horní jakoby požírala tma. Dávalo to v ten večer naprostý smysl. Malomyslní tvrdili, že to bylo úplně normální zatmění měsíce, ale my víme své. Zůstaňte s námi.