Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Návrat do domovských lesů rodné Šumavy je vždy potěšením. Na nadšení notně přidá i vidina slibné akce, byť hromadně popíjecího rázu. Tentokrát však šlo o zážitek kulturní, především hudební. Ruinfest existuje snad jako Rabí samo a proto se již ani nechlubí číselným označením svého pořadí. Již jsem zmínil lokaci konání, tedy osadu Rabí, která je známá především svou hradní zříceninou téhož jména.

Drobátko historie snad nebude na škodu. Založení hradu Rabí je opředeno mlhou, první písemná zmínka pochází z roku 1380, kdy se ukazuje, že majitelem hradu je rod Rýzmberků. Roku 1407 panství vlastnil Jan z Rýzmberka, politik a odpůrce husitů, čímž si vysloužil obléhání hradu, který náporu podlehl. Husité hrad dobývali hned dvakrát roku 1420 a 1421, kdy při posledně jmenovaném přišel slovutný vojevůdce Jan Žižka o své druhé oko. Poté hrad získal majetný šlechtic Půta II. z Rýzmberka, který se postaral o jeho mocnou přestavbu, která notně posílila o předsunuté opevnění s dělovými baštami. Potomci však tolik majetní nebyli – zadlužili se a později svůj majetek museli rozprodat včetně Rabí. Po sáhodlouhé nepřízni osudu, kdy hrad prošmejdilo několik majitelů a podpis zde zanechala i třicetiletá válka, pomyslnou korunu nasazuje mohutný požár, a tak se hrad roku 1710 definitivně stává zříceninou. Poslední majitelé hradu, Lamberkové, prodávají roku 1920 usedlost Spolku pro zachování uměleckých, historických a přírodních památek v Horažďovicích, kterému můžeme nejvíce vděčit za zastavení devastace a započetí rozsáhlých oprav. Roku 1954 získává Rabí stát, který jej roku 1978 vyhlašuje Národní kulturní památkou.

Ruinfest pro letošní ročník hlásal slušnou pětici jmen a ačkoliv akce se počínají pomaličku přebíjet (např. v tomto termínu ještě probíhal Volyňský Koupák fest), jedna musí vždycky vyhrát. Tentokrát volba padla striktně na Ruin fest, čemuž přispěl seznam vystupujících a vkus / slovo paní Bhutové :) Hrad Rabí se těší z nového kastelána, který je vůči kultuře zas o něco otevřenější a tak se celá akce již podruhé mohla uskutečnit na prvním nádvoří této jinak rozsáhlé zříceniny. Stalo se tedy to, že v relativně teplém sobotním odpoledni mé kroky stoupaly od nedalekého nádraží směrem vzhůru k statným hradbám. Cestou byla míjena přívětivá řeka Otava i kulometná hláska, když tu se má přítomnost zjevila na návsi příslušné obce. Prostředí přátelské zvalo k objevování, leč cíl byl nyní jiný – čistě hudebního směru. Po drobném seznámení se s prostředím, tedy areálem Ruin festu, vystoupil na podium jeden z pořadatelů - Pecan, který pronesl pár slov k návštěvníkům, přičemž program mohl zvolna začít.

Slůvko zvolna nevybírám zrovna náhodou. Jde totiž o to, že reakce na první kapelu byly vesměs chladné, ne-li skoro žádné. Fanouškům patrně přišlo příjemnější hřát se na sluncem osvíceném travnatém nádvoří, popíjet pívo a zároveň vychutnávat valící se hudbu z nedalekého podia. Tam stanula místní kapelka No Esc Ape, stavící svůj repertoár na grungových pilířích, přičemž okatě působila dojmem reinkarnace Nirvany. Chvilkami mi přišlo, že si některé pasáže od Nirvany vyloženě sebrali a naroubovali na ně své soudobé vnímání žánru. V tu chvíli mi to však nepřišlo vůbec zlé, protože prostředí i psychické rozpoložení nahrávalo spíše úsměvům než kritickému vraštění čela. Na rozjezd to bylo fajn a horké tóny grunge příjemně kontrastovaly se slunečními paprsky.

Druzí v pořadí byli opět místní nadšenci, říkající si The 5 Finger Discounts. Zevnějškem i průpovídkami mezi skladbami kapela obnažila své názorové smýšlení hodící se nejlépe k hardcore scéně. Tedy odmítání násilí, stádovitosti a jiných nepříjemných vlastností současné populace. Hardcore ve své podstatě není od věci ani co se týče hudebního vyznání, ačkoliv do jeho vod kapela sklouzla jen okrajově. V největším měřítku hudba stavěla na kostře ska v kombinaci s lehkým nábojem punku. Kdyby pánové používali dechové nástroje, ska žánr by jim padl jako ulitý. Osobně mi však sedlo toto okleštěné pojetí, které dávalo tušit jistou originalitu. Ani nyní nebyl důvod proč se mračit.

Výrazná změna v náladě i žánrovém zaměření přišla s prostřední skladatelskou dvojicí Kieslowski. Piano a kytara plus ženský a mužský zpěv. Nastolená hudba klouzala na vlnách melancholie a zavdávala pocity snění a obecně vzato jemných nálad. Tklivé melodie, procítěné vokály, razantní i konejšivé údery do klapek v souzvuku chvějících se strun kytary. Chvilkami jsem si vzpomněl na aktuální dojmy z kapely Kalle. Kieslowski zapůsobili především na emoce, přičemž se však začal ozývat hlad po něčem svižnějším.

Vzduch následně divoce rozdmýchali Vees, kteří svou hudbu čerpají z padesátých až šedesátých let rokenrolové rozvernosti. Věřím, že jejich jméno jste už několikrát slyšeli a nejinak tomu patrně bude i s hudbou. Jako otvírák koncertu jsem očekával výbornou rozjížděčku Post The Rock, ovšem nestalo se tak. Kapela jednoduše přišla a spustila plejádu živelného rokenrolu, během kterého zazněly pecky jako Wooden People nebo Johny Moon. Dokonce došlo i k představení zbrusu nové skladby, která dává tušit následovníka debutového počinu Foe Dry. Řemeslně bylo vše zmáknuté na jedničku, jediné, co bych snad vytkl, bylo sólo na bicí, které sice k danému žánru a stylizaci patří, ale já bych se bez podobných ptákovin klidně obešel.

Závěrečnou úlohu měla kapela Please The Trees. Podle ohlasů, které se ke mně ze všech možných koutů dostávaly, jsem si udělal vcelku malebný obrázek a na jejich vystoupení se těšil. Zážitek, který jsem si od nich odnesl, je ale mírně řečeno rozčarovaný. Jednak jsem nebyl schopen plně vnímat velikost skladeb, kdy se muzikanti několikrát vraceli k původnímu hranému motivu, přičemž tak dávali najevo, že ta a ta skladba ještě neskončila. Orientační smysl mi tedy nesloužil moc dobře. Za další bych některé pasáže shledal až příliš experimentálně překombinované. Škatulka drone by možná takové počínání snesla, ale pro atmosferický rock, či jak tuto hudbu nazvat, mi to přišlo až za hranicí. Ano, jsou to relativně ostrá slova ... ale na druhou stranu ... když na situaci nahlédnu ještě z jiného úhlu, dostanu vlastně výjimečný obraz. Kapele se totiž podařilo udržet mne v pozoru, přičemž jsem neustále sledoval jejich konání a jednoduše se snažil o proniknutí do jeho tvrdé skořápky. Z toho plyne, že mne Please The Trees vlastně dostali a totálně odrovnali. Dojmy budu třídit ještě nějaký čas, k čemuž by jistě prospěla i návštěva dalšího vystoupení.

Závěrem si ještě dovolím drobné shrnutí. Atmosféra festu byla víc než příjemná, čemuž nahrávalo jednak stylové prostředí a jednak pohodová nálada všech lidí kolem. Příjemná (i sličná) obsluha alko/nealko nápojů; pohotová a rovněž pohodová obsluha u píva; široký výběr všelijakých pochutin a dokonce došlo i na možnost obohacení hudební sbírky, jelikož zde svůj stánek rozbalil i Berry se svým Magick Disk Musick. Ke zvuku nemám rovněž žádné výhrady. Co však bylo ubíjející, byla absence toalet v areálu. V podhradí sice je „hradní WC“, ovšem dojít k nim znamená, opustit areál i hrad jako takový. Ne že by byly dvakrát daleko, ale je to svým způsobem škoda. V pokročilých hodinách však návštěvníci volili přijatelnější verzi vyprazdňování ihned za hradbami v nejbližších keřících. Pro muže vlastně nenáročná a v podstatě banální záležitost, avšak dívky to měly horší.

Zároveň přikládám spíše ilustrační než svědecké fotografie. Jde o to, že nejsem zdatným fotografem a navíc kompaktem se v nočních hodinách zkrátka nedá fotit, mimo to jsem se na fotografování ani plně nesoustředil.