Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sólstafir je kapela, která v určitém období zásadně ovlivnila moje hudební cítení i další sonické směřování, a to zejména nepřekonaným albem Masterpiece of Bitterness. Objevil jsem ji ještě na vejšce, kdy jsem jakožto fanatický fanoušek českých Ador Dorath jezdil na všechny jejich koncerty po republice, ať už to bylo v Brně, Olomouci, Praze či Havířově. Onehdy dělali předkapelu právě těmto islandským ozvěnám, které si mě naživo ihned získaly. Trýznivě vyjící zpěvák Aðalbjörn s neustále zapálenou cigaretou mezi prsty, vyčerpaně opřený o mikrofon, který opouští jen při naklánění se pro flašku Danielse, nulový kontakt s publikem, kouř, zasmušilé tváře, definitivní atmosféra nihilismu a samoty. Háčky byly zaseknuty a od té doby jsem pozoroval proměnu kapely po pět dalších vystoupení, ať již na území naší otčiny, tak za hranicemi.

Byl jsem tak v první řadě k tomu, abych sledoval podivný zlom celé smečky někdy kolem vydání alba Ótta a následné tajemné vykopnutí bubeníka a zakládajícího člena Guðmundur Óli Pálmasona, se kterým se proměnil i celkový projev kapely na v zásadě pravý opak předchozího vystupování. Celá banda se otočila zády k ohnivé vodě i dalším pozemským rozkoším, do každého svého vystoupení zakomponovala útrpnou pasáž o sebevraždě jejich kamaráda s apelem na to, abychom v případě jakékoli šedosti na mysli vyhledali pomoc, začala participovat publikum všelijakým roztleskáváním či crowd-pickingem a neustále dávala svým setlistem najevo, že jejich starší tvorbu už by nejraději nechali oklovat obrácenými vránami. Není divu, když skladatelsky jsou téměř všechny dávnější skladby společným dílem právě Aðalbjörna s vyhozeným Guðmundurem.

Inu nebudu zastírat, že současné směřování Sólstafir holt nepovažuji za tu správnou cestu do Jiljí, ale to, že mám jejich symbol vytetovanej přes půl těla, už drátěnkou neseškrábu žejo. Kapela mi zase na oplátku dala svými pohledy naposled jasně najevo, co si myslí o mém vtipu, když jsem jim podstrčil album Masterpiece of Bitterness s tím, zdali by mi nepodepsali bestoffku, takže se můžeme rozejít v dobrém a nedělat kolem toho scény. Jsme přeci dospělí lidé. 

Ale přesto mi to nedalo a jakmile se v klubech objevily první plakáty s brodícím se jelenem, neodolal jsem a imprintoval do svého diáře datum 26. dubna, místo činu Akropole. Kuloáry před koncertem navíc šířily zkazky, že půjde o takzvané umčo a celá produkce bude k sezení (čemuž odpovídaly i záznamy z některých předchozích vystoupení v rámci turné) a do toho opět se čtyřčleným smyčcovým tělesem, se kterým se kapela předvedla již v roce 2016, kdy s ním odehrála kompletní album Ótta. Koho by to udrželo doma na židli, že? Není divu, že celá akce byla vyprodaná až do posledního lístečku.

Z tohoto hlediska mě příjemně překvapilo, že pořádající Obscure Promotion možná vyslyšel častá žehrání návštěvníků u vyprodaných událostí, že onen prostor je prostě nacpaný k nesmyslnosti, fronty na bar jsou nekonečné, na záchod nedůstojné a na šatnu neomluvitelné. Tentokrát mi totiž přišlo (zejména při srovnání se 14 dní starým koncertem Perturbatora), že se v celém klubu dalo podstatně lépe dýchat. Asi za to mohla i řekněme tentokrát uklidněnější audience poskládaná často ze zasloužilejších rockerů či roztoužených párečků, co se museli během celého koncertu držet, aby se asi jeden z nich nevypařil nebo nevim. Fronty na barmana byly tedy decentní až žádné a konfliktních situací při snaze dostat se do sálu v průběhu koncertu nula. No skoro jak na opeře. Ani obvyklý lidský špunt v předsálí kvůli merchi se kdovíjak nevytvořil, protože vzhledem k tomu, že Praha byla poslední štací turné, tak nabídka byla široká jak ve venezuelský masně, takže nebylo moc nad čím přemýšlet ani se kochat a to obzvláště s přihlédnutím k tomu, že jejich merche mám doma v zásadě víc než měli momentálně k dispozici sami.

Písničky islandských melancholiků jsou dlouhé a smutné, takže pánové nepotřebovali naleštit pódium žádnou snaživou předcháskou a takřka znenadání zahájili intro, doprovázené projekcí úseků z osmdesátkového švédského filmu Hrafninn flýgur (Když letí havran), který mimochodem údajně semtam kapela živě doprovází celý, což bych si vlastně někdy nechal líbit. Na pódium se zatím přeneslo všech devět hudebníků - čtyři čelisté a pět členů kapely. Což mě trochu překvapilo, protože živého klávesáka jsem na jejich vystoupení viděl poprvé. Ale tak ono je to asi pohodlnější, než se vracet během songu do samplu, když trochu ujedete. A pokud moc neprožere, nechrápe a pravidelně se myje, tak rozumím tomu, proč přišlo kapele jeho zakomponování jako dobrý nápad.

Osobně jsem se těšil na splnění příslibu, že tentokrát budou hrát průřez celou tvorbou, protože dosavadní opomíjení starších alb jsem považoval za zločinné. Leč prvních pět songů za námi a všechny tóny zatím patřily buď poslednímu albu Berdreyminn nebo předposlednímu Ótta. Pochopil jsem tedy velmi rychle, že kapela se rozhodla dát jasně najevo, že rozpoložení, ve kterém se nachází, prostě patří k pozdnímu období jejich tvorby a od té starší se hodlá více a více odtrhávat. 

To vlastně ovlivnilo i celkovou náladu koncertu, která v první polovině byla velmi decentní a trochu unavená. Snaha o participaci publika do táhlých a smutných písní někde z kraje světa se dařila tak napůl. Roztleskávání a skandování "hej hej hej" dělá songům Sólstafir rozhodně medvědí službu, na druhou stranu ze strany mnoha fanoušků prostě bylo vidět, že by rádi nějak vyjádřili svoji náklonost ke kapele a zkrátka je nenapadá moc jak na to jinak. Headbanging ani nějaké okázalé tanečnictví se sem zkrátka hodí ještě méně. Po zmíněných pěti sonzích Aðalbjörn rychle oznámil, že proběhne malá přestávka a koncert bude pokračovat. Venku na cigaretě jsem tedy spíše kroutil ksichtem jako zapšklej, nesnesitelnej hudební kritik, nicméně přátelé, které jsem na koncert dotáhl a kapelu neznali, byli naopak příjemně překvapení a jediné, co jim vehementně lezlo na nervy, byla morálka publika, která znemožňovala dostat se blíže k pódiu, protože kamkoli se člověk postavil, tak se za ním ozvalo "Csss, hele sorry, ale tady moje přítelkyně teďka vůbec nevidí, mohl bys jít někam jinam?" Naštěstí jsme si ale mohli pochvalovat kvalitní zvuk i z jinak dost kritických pozic v sále, totiž pod balkóny. Ale i tam bylo čistě slyšet skutečně každé vrznutí, což dříve nebývalo a svoje oblíbené pasáže z písní jako Ótta či Goddess of the Ages jsem si mohl vychutnat do poslední notičky.

Slíbil jsem tedy známým, že v druhé půlce určitě zahrají She Destroys Again a že to teda něco uviděj a vrhli jsme se do víru druhé půli představení. Kde nezahráli She Destroys Again. Sic jsme se do slíbeného hrábnutí ke starší tvorbě nakonec dostali, tak ze začátku to bylo prostřednictvím mnou ne zrovna oblíbených kňouryn Necrologue a Fjara (protože dětský sbor = ke zdi). První jmenované samo sebou předcházel, stejně jako vždy, dlouhý monolog o mrtvém kamarádovi a o tom, že deprese je špatná, m'kay. Ten alespoň nebyl protahován snahou zpěváka utišit nedisciplinované publikum, což třeba na jejich koncertě v Litvě onen proslov protáhlo na patnáct minut. Naštěstí jsou stále na světě nějaké jistoty a to, že celá akce se uzavře třináctiminutovou gradačkou Goddess of the Ages, která ve svém závěru diktuje stále nehorázně. Sic byla uvedena trochu laciným prohlášením, že normálně se kapela nechá vytleskat ze zákulisí, ale protože jsme tady tak bravurní publikum, tak to zahrajou rovnou. Jo jo, čtvrt hodinky před desátou, kdy se musí v Akropoli veškerá produkce utnout, to ti tak sežeru chlapče.

I ve srovnání s jinými koncerty Sólstafir za poslední léta, mi tento přišel výrazně klidnější a vlastně utahanější. Určitě na tom mělo svůj podíl, že se jednalo o poslední zářez v hudebních cestách Evropou. Za poslední léta se jejich koncerty vyznačovaly skutečně velkou snahou o participaci publika na kapelu tohoto rázu. Tleskačky, chytání za ruce, crowd-picking, "Aj sej hééj, jů sej héjó", neustálé otázky zdali se maj všichni dobře (a balkón se má dobře? a vlevo se máte dobře?) a podobná klišé se v omezené míře opakovaly i zde, ale i reakce publika mi přišly opatrnější, jakkoli aplaus po každé z písní byl vždy bouřlivý. Osobně jsem se utvrdil, že bohužel Sólstafir již nejsou kapelou pro mě, nekritického fanouška jejich starší tvorby. Původně jsem si myslel, že prostě jejich tvorba jde k čertu, ale když jsem se rozhlížel a naslouchal nadšeným reakcím lidí kolem sebe, tak mi došlo, že se holt kapela transfomovala na jiný typ hudby, jiné metody, jiné publikum. Asi vlastně na tom není nic špatného, ale když zkrátka srovnám jejich nekompromisní projev před deseti lety a nasazení dnešní, které z nich dělá něco jako (buď tvrdej a napiš postmetalový Coldplay) ... postmetalový Coldplay, tak holt tady musím pokorně sklonit hlavu s tím, že tahle země není pro starý a závidět těm, kterým jejich současná pozice sedí. Jakkoli musím přiznat, že skladatelská bravura písní jako Ótta či Goddess of the Ages naživo stále vynikne a úspěšně strhne.

Na koncert byla redaktorovi Echoes udělena akreditace pořádající agenturou Obscure Promotion.