Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Do Vídně jsem dorazil pro jistotu s předstihem, a tak patřím mezi první jedince, kteří pokládají základy budoucí fronty a periferně sleduji, jak se rozrůstá každým okamžikem. Tatranka, kontrola, QR pípanec a už se mohu ztrácet v patrech a uličkách klubu, který několikrát měsíčně hostí umělce a kapely vesměs světového formátu.

Dříve než jeden takový formát rozzáří středeční večer, máme na talíři předkrm v podobě vystoupení Davida Kollara. Kollar je slovenský kytarista, který dostal pár taktů prostoru na Wilsonově poslední desce To the Bone (tu jsme trochu chválili zde) a před tímto turné dokonce aspiroval na post kytaristy ve Wilsonově kapele. Sympatický chlapík (zkuste třeba tento rozhovor) a kytarový experimentátor v jedné osobě sice nakonec musel sklonit hlavu před Alexem Hutchingsem, ale snad aby mu to nebylo líto, dostal šanci na pár zastávkách Wilsonova turné jako předskokan. Dnes nastupuje na pódium v 19:20, aby expandující publikum počastoval ukázkou svých zvukových hrátek. Do akce se dostává nespočet krabiček, pedálů a simulací, Kollar předvádí různé techniky hry, loudí zvuky smyčcem a podobně. One man show je plná beatů a přechodů z intenzivního noise do sólových až relaxačních sfér a ruku v ruce s tím se mění i nálada prezentovaného proudu. Některé fáze jsou strhující, jiné pro změnu nezanechávají výraznější brázdu v paměti. Po necelých dvaceti minutách produkce utichá, Kollar se klaní a o veškeré decibely se krátce stará publikum. Otáčím se a vidím milión lidí. Progresivní rock žije.

Dalších dvacet minut je ve znamení finálních příprav před nástupem Wilsonovy družiny. Technici dolaďují nástroje, kontrolují kabely a vysávají podlahu. Pódium je zahaleno průhledným suknem, což se mi moc nepozdává (snad to tam nebude pořád), ale umění je holt umění. Vystoupení startuje přesně v osm hodin krátkým promítáním o tom, jak je pravda neuchopitelná a po pár minutách kapela vychází z úkrytu. Craig Blundell, Nick Beggs, Adam Holzman, Alex Hutchings a Steven Wilson. Možná, že dřív měl Wilson kolem sebe i nějaké to zajímavější jméno, ale i této pětici stačí k získání absolutního respektu sotva pár vteřin. Rozjezd je ve znamení Nowhere Now a Pariah, tedy skladeb, které na albu To the Bone nepatří mezi ty nejlepší. Nejasám, ale na plné koule a naživo ani nemám prostor na špatnou náladu. Jen ta punčocha by mohla jít do kelu, ale to bychom zas neměli Ninet Tayeb jako na dlani. Kapela je netradičně sevřená mezi dvěma projekcemi a je to zajímavý pohled, když jsou v permanenci všechny prvky této víceúrovňové scény. Upřímně mám ale raději bezprostřední kontakt s kapelou, takže když plátno mizí a Wilson se pouští do první ze svých průpovídek, svět je zase v nejlepším pořádku.

Slyšíme o úžasném vynálezu fitness náramku, který počítá kroky a měří spálené kalorie, a o tom, jak jsou Němci rezervovaní a jak je to dnes večer mnohem lepší. Chce se mi zakřičet, že je to hlavně kvůli Čechům a Slovákům, kterých je všude kolem jako kobylek, ale jen jeden Oettinger za 4,20 € mně nedodal tolik odvahy. Nejdůležitější je informace, že koncert bude sestávat ze dvou hodinových bloků s dvacetiminutovou pauzou uprostřed. To vypadá jako pěkně tučná porce muziky. A hned se jede dál a rovnou k albu In Absentia a skladbě The Creator Has a Mastertape. Obvykle si na koncertech stíhám dělat rychlé poznámky, ale zhruba od tohoto momentu je těch podnětů hodných zaznamenání tolik, že si podobně jako jeden český klasik řeknu: hovno! a je po poznámkách. Tak mi panstvo promiňte ty položky v setlistu, které zde (pravděpodobně) opomenu.

Návrat k Porcupine Tree není žádným překvapením a už vůbec ne prvkem, který by měl někoho otrávit. Wilson již dávno zbořil hranici mezi oběma diskografiemi a bez omezení si může dovolit sáhnout k jakémukoli albu (a že jich jsou tisíce, jak sám s nadsázkou dodává), které dosud ať už sólově nebo pod hlavičkou PT přivedl k životu. Počínaje The Creator Has a Mastertape jsme také svědky další polohy dnešního vystoupení - jedinou vizuální berličkou kapely jsou světla, zatímco přední i zadní projekce oddychují, což v důsledku znamená, že Wilsonův band je v pohodě i bez cirkusu kolem. Ne že bych o tom pochyboval, ale ověřit si to naživo je zkrátka k nezaplacení.

Toužebně očekávám něco z Hand.Cannot.Erase a tu máš čerte kropáč - Home Invasion a Regret #9! Mizím z klubu někam mimo, i když se z místa nehnu ani o píď. Nezapomenutelná jízda, rána mezi oči, 10/10, progresivní nebe. Zatímco songy z To the Bone, které následují (např. Refuge a People Who Eat Darkness) jsou fajn a společně s klipy vrývají do paměti příjemné vzpomínky, předchozí dvojice je do hlavy přímo vytesává. A další vrchol je hned za rohem - Ancestral v celé své délce a kráse, předvedená precizně a s nadhledem až oči a uši přecházejí. Následující přestávka se hodí na protáhnutí končetin nebo návštěvu toalety, ale popravdě je tak narváno, že nemám v úmyslu nic protahovat natož navštěvovat.

Na druhý poločas kapela nastupuje se shakery a chřestí začátek Arriving Somewhere But Not Here. Dlouhý kus z Deadwing je vřele vítán a ačkoli nemám v úmyslu na tento song jakkoli vztahovat ruku, v jeho průběhu si uvědomuji, že Wilson od roku 2005 přece jen udělal velký krok vpřed. Novinková Permanating je příjemně ujetá a sám autor to dobře ví a zcela nenuceně se vyznává ze své lásky k tvorbě Prince a podobných popových umělců. Muzikanti se při Permanating hihňají jako školáci, kteří viděli svou třídní se školníkem, a obří diskokoule nad pódiem zažívá minuty retroslávy. To the Bone je nakonec prezentovaná téměř celá (chybí titulní věc, Blank Tapes a možná ještě něco) a mezi vrcholy večera se řadí i jeden její zástupce - výborná Detonation. Další mrákoty se na mě hrnou skrze okouzlující Heartattack In A Lay By s kolektivně perfektně zvládnutou vokální pasáží, z níž mrazí na desce a naživo ještě více. Ale i vídeňský večer má svůj stín a kvůli cajdáku Lazarus napětí trochu opadá. O nahození pojistek se stará razantnější Sleep Together (i když takovou Sentimental bych bral radši).

To už se dostávám k přídavku. Ten je zpočátku v režii kapelmajstra, který s kytarou a příručním kombíčkem vzpomíná na Even Less (podobně jak je ke slyšení na We Lost the Skyline) a je to hezký kontrast k předchozí opulentní hostině, ale mám trochu strach, jestli se zbytek kapely ještě vrátí. Ale oni se vrací. Sice nejdřív coverují Prince, což mě moc nebaví, ale jako úplná tečka koncertu přichází The Raven Who Refused to Sing, což je prostě skladba jako prase. Punčocha, co se na pár skladeb objevila, už je nadobro pryč, koncert graduje, klip zas a znovu dojímá a neopakovatelný večer zvolna končí. Kontroluji čas - je 22:55, to znamená zhruba 2,5 hodiny prog rockové slasti, která na dechberoucí intenzitě ztratila jen na pár zanedbatelných minut. Jestli se tomuto koncertu letos něco vyrovná, chci být proboha u toho.