Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Americká formace Subrosa patří mezi ty kapely, o kterých se dá hovořit jako o velkých. Alespoň z mého pohledu a vkusu jde o skupinu, která má za sebou řadu výtečných songů a vlastně mě baví veškeré jejich desky. Na těch albech je patřičně vidět vývoj, kterým prochází každá kapela, která se nezasekne na jednom bodě. Z muziky je cítit chuť se posouvat a podělit se o své napětí s ostatními. Nejinak vyznívá i jejich živé vystupování. Každý tón, každý pohled v sobě ukrývá něco podmanivého a čistě uhrančivého. Zajít tak na jejich vystoupení je pak velkým zážitkem a pro milovníka jejich tvorby vlastně i povinností.

Když se kapela v ČR živě představila posledně, jednalo se o koncert, který se konal v již bývalém squatu Cibulka. Žel tato událost neměla patřičnou propagaci a já se o koncertu dověděl až po jeho proběhnutí. Velká škoda, mohl to být silný zážitek… Nicméně sledovat jejich pohyb po podiích se daří, a tak se stalo, že jsem s přáteli vyrazil za hranice naší republiky a víceméně kvůli nim jsme tak stanuli v jedinečném prostředí festivalu Doom Over Leipzig. Dojmy pak byly natolik masivní, že nás živily ještě dlouho poté. Oznámení, že Subrosa zavítá na pražskou Sedmičku, pak bylo něčím, co se pojilo s jistou samozřejmostí.

Nejprve jsem trochu větřil obavy z toho, zda se do klubu 007 vejdou všichni fandové kapely, ale pak jsem si uvědomil, že tahle - byť jedinečná a originální - kapela u nás zas tak silnou základnu nemá. To se i během koncertu ukázalo pravdou, jelikož platících nebylo ani zdaleka k limitu vyčerpání kapacity klubu. To mělo pro návštěvníka dobrý důsledek, jelikož pod podiem bylo dostatek osobního prostoru, ačkoliv ten při setu headlinera patřičně zhoustnul. Větší prostor byl pro vnímání hudby první kapely, kterou byla pulzující Sinistro.

Sinistro jsou působivou sludge doomovou skupinou z Portugalska. Dokážou si vás omotat kolem prstu vlastně ihned. Respektive mne jejich šlapavá úderná muzika sedla od začátku. Líbil se mi zejména kontrast mezi zpěvaččiným jemným hlasem a drtivou hrubou stavbou skladeb. Její hlas mi nejvíce upomínal polohu podobnou Nině Persson (The Cardigans). Zkrátka taková lehká poloha s pomalejším frázováním oproti o něco živelnější hudbě. Kouzlo taková prezentace určitě měla. Sinistro dokázali udržet přibitou pozornost po celou dobu svého setu. Také vždy sklízeli nadšený aplaus, za který uvěřitelně děkovali. Základem byl trhavý sludge, do toho se namíchala nějaká zajímavější doomová pasáž a i použitý jazyk udělal své. Jistě zajímavé vystoupení, které dostalo rozpoložení návštěvníků do správných pozic.

Subrosa mě nejprve překvapila tím, že vystoupila bez druhých houslí, tedy bez Sarah. Na celkovém vyznění to však nemělo vyloženě citelný dopad, neboť Kim vše skvěle stíhala, a o to výrazněji její nástroj zněl. První tóny Fat Of The Ram, pomalá hra a velice křehký přednes Rebeccy. Ve vteřině to znamenalo odloučení a katapult do sfér jejich hudby. Od toho momentu – prvního hrábnutí do nástroje – až do samotného konce jsem tu byl jen pro ně. Zrak jsem upínal na jednotlivé hráče a občas jsem byl nucen jej i zavřít, jelikož určité pasáže si to prostě vyžadovaly. To zejména, když přišla v pořadí druhá skladba Despair Is A Siren, což je otvírák jejich nového alba. Tam prostě jsou momenty různého charakteru, které k jistému oproštění od zbytku světa přímo vybízejí. Výtečný zvuk Sedmičky pak dokázal skvěle vystihnout podstatu kapely, která tak zněla prakticky jak z desky. Samozřejmě že s trochu syrovějším nádechem, protože tohle bylo přeci jen živě. Hlavně bicí měly neskutečně mocnou energii. Andy po většinu pomalých chvil seděl tiše a takřka nehnutě jak sfinga, aby se v jednom mohutném okamžiku razantně opřel do gradace songu. Mráz mi běhal po těle.

Třetí kousek byl pro mne opravdovou lahůdkou, neboť šlo o mou nejoblíbenější věc z nové desky, a to Wound Of The Warden. Ani jsem nedoufal, že tuhle skladbu uslyším živě. Zejména poslední minuty, kdy doznívá závěrečný odstavec textu, mne dokonale ohromily. Jedinečná věc! Pak přišlo oznámení smutné věci, že následující píseň bude tou poslední (což vzhledem k přes deset minut trvajícím songům je i pochopitelné). Od první vteřiny jsem věděl, že půjde o snad největší hitovku The Usher z minulého alba. Takhle báječně jsem si ji snad ještě nedokázal užít! Plně jsem totiž hltal jednotlivé tóny a do rytmu se kýval, co mi jen síla stačila. Úžasné, strhující, podmanivé. Pak přišlo drobné loučení, lehké čekání a příjemný přídavek Beneath The Crown z desky No Help For The Mighty Ones. Tam bylo zkrátka vše, co dělá tuhle kapelu tak unikátní. Poslední dozvuk vazeb a masivní potlesk a jednohlasné nadšení. Perfektní koncert, jen co je pravda! Takhle intenzivně ta muzika vyzní opravdu jen v malém klubu, žádné festivalové šílenství.

Ačkoliv koncert byl skvělý a to obou kapel, nějaké to zklamání se přeci jen dostavilo. Nejvíce mi zamrzela těžká strohost kapelního merče. Zatímco Sinistro prodávali veškeré své hudební počiny, trika, mikiny a dokonce i plátěnou tašku, tak Subrosa neměla krom čtyř druhů triček a dvou mikin (a nutno dodat, že motivy mě zrovna neoslovily) nic. Velká škoda, neboť jsem měl vyhrazeno několik kaček na novou desku, v jejíž pořízení jsem plně věřil. Nicméně sehnat se dá jinde, takže kapele snad odpuštěno. Však také předvedla jeden z nejsilnějších koncertů letošního roku. Tady bylo zkrátka vš - během nějakých tří hodin došlo k úžasnému zážitku, který člověku prostě stačí. Výtečný koncert se zajímavými kapelami, na dobrém místě s dobrým zvukem a rozumným harmonogramem. Co chtít víc?