Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě než se, milý čtenáři, pustíš do čtení tohoto reportu, musím se ti přiznat, že jsem dopředu netušil, jak ve skutečnosti hudba takových Sumac nebo Oxbow zní. Dle pročtení různých materiálů a vědomí, že obě kapely letos zazáří na Doom Over Leipzig a Roadburnu, jsem nabyl jisté představy, kam si je zařadit a nutno se pochválit, že jsem se trefil. Hlavním důvodem, proč jsem na tenhle koncert šel, bylo však vystoupení Inter Arma, což je kapela, které fandím a mám ji rád. Takže jak to celé vlastně bylo…

Je tři čtvrtě na osm a já pozvolna kráčím do klubu Futurum, kupuji pivo, okukuji merchandise Inter Arma, kde zjišťuji, že všechna nabízená CD již mám (LP momentálně vynechávám, stejně jako trika, protože mám to starší) a pak volně vyhledávám místo vhodné k poslechu. Netrvalo dlouhou dobu a na podiu se objevily známé postavy. Po chvilce napětí mohutně vypálily song Transfiguration, který bezprostředně vystřídala další pecka z poslední výtečné desky, a to věc jménem Violent Constellations. Kapela celkově hrála bez pauz a proslovů mezi skladbami, vždy se rovnou vrhli na další kousek. Což je jednak lepší kvůli zážitku z jejich osobité dílny podmanivého sludge doomu a jednak lepší kvůli neztrácení času mezi jejich dlouhými songy. Nezapomnělo se sáhnout i na starší, rovněž výtečné album Sky Burial, ze kterého vytáhli instrumentální kus The Long Road Home s perfektním kytarovým sólem (nebo to byl artefakt ze skladby Potomac? nějak mi to už splývá…). Nicméně hned od začátku se ukázalo, že ačkoliv byl zvuk dost nahlas, po celou dobu byl perfektně čitelný. Slovo energie tady dostávalo nový rozměr, neboť hlavně na bubeníka byla radost pohledět, jak intenzivně hraje. Jindy jsem zase měl obavy o zpěváka, aby si při svém divokém házení hlavou vážně neublížil, protože přitom ohýbal celou horní polovinu těla. Ta síla z nich přímo sršela a impulsy valivé tvorby se patřičně zavrtávaly do těla. Dostali mě, už zase (poprvé to bylo na Sedmičce před pár lety). Je to vážně skvělá kapela a v perfektní formě.

Jako druzí byli nachystaní Oxbow, o kterých jsem do teď neměl ani páru. Stál jsem jako opařený, když po předlouhém smyčcovém intru vypustili první song se značně rozhádaným dějem. To jsem si vážně říkal, co to sakra je. Ale po chvilce mi všechno začalo dávat smysl. Najednou jsem tu směs avantgardního jazzu, perverzního blues, noise rocku a kdovíčeho ještě začínal chápat. Vlastně už druhá skladba mi začínala pěkně vnikat pod kůži a se třetí už jsem byl jejich úplně. Každý člen měl velké charisma a svůj post zvládal naprosto profesionálně a svědomitě. Samozřejmě, že největší pozornost na sebe strhával černý (mám ten dojem, že je to poprvé, co jsem viděl černocha na podiu, což je co říct…) zpěvák, který s každou další skladbou ze sebe sundával své svršky a ke konci setu už bylo načato i na dolní partie. Ale o to ani nešlo, tady šlo o to, s jakým nasazením se do vokálu opíral, jak hypnoticky působil jeho pohled a jak vás pohlcoval jeho hlas. Složité kreace zbylých nástrojů vyloženě nutily ke sledování, kde jsem vždycky skončil u divokého řádění kytary. Musím se přiznat, že tohle mě vážně chytlo a už předem avizuji, že tohle byl absolutní vrchol večera. Oxbow je neotřelá muzika s přesahem, který snad ani nelze chápat. Je to něco, co stojí na náladě, na emocích a hraje si to s váma skutečně jako ta kočka s myší. Na konci si rozjařený dav vyloženě vynutil ještě přídavek a kapela vskutku upřímně děkovala a zářila nadšením.

Posledním interpretem dne byla těžkotonážní trojice Sumac. Tu jsem taky dřív neznal, ale věnoval jsem se recenzím kolegy Jirky D. a plně pochopil, oč tu běží. Bylo to totiž přesně takové, jak kolega píše a dokonce si troufám tvrdit, že dle popisu koncert začínal skladbami z desky What One Becomes. Nejprve hlavní mozek kapely Aaron celkem zajímavě mučil svou kytaru v obvyklém drone stylu, ale ke konci setu to už byl čistokrevný noise. Alespoň tak na mne postupné naléhání jednotlivých skladeb a preludií zapůsobilo. S každou další minutou totiž tenhle set nabíral na váze. Bylo to hodně masivní, hodně nahlas a hodně komplikovaně mučivé. Při pasážích se šlapavou rytmikou se pak v člověku odpustil ventil energie a zkrátka ho to donutilo k fyzické odezvě v podobě kývání do rytmu. Taková až manipulativní muzika. Byl to destruktivní zážitek v dobrém slova smyslu. Bavilo mě to a byl jsem za tu dávku nepopsatelného sludge rád. Kdyby se dal zvuk měřit i v Pascalech, věřím, že zdejší hodnota by přesahovala doporučenou denní dávku.

Byl jsem ohromen a okouzlen celým večerem. Všechno perfektně běhalo podle harmonogramu, takže se končilo krásně ve čtvrt na dvanáct, což mi dopomohlo k tomu, abych příjemně stihl poslední příměstskou linku do té prdele kousek za Prahou, kam jsem se na začátku roku přestěhoval.

Bhut děkuje pořadateli za poskytnutí akreditace a zážitku, na který se nezapomíná.