Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdy kolem osmé, tedy chviličku před avízovaným startem akce, se dostávám do útrob Barráku a aklimatizuji se návštěvou baru. Dveřmi se pomalu trousí další lid a ten, co už stepuje v sále, buď netrpělivě vyčkává první kapelu, nebo už o něco trpělivěji vysedává ve vedlejší pivnici. Já zaujal místo u okna nedaleko zvukaře. A udělal jsem dobře. Odměnou mi byl slušný výhled směrem dopředu a čitelný zvuk, který zbytečně netahal za uši a nebolel v místech, kde bych to pociťoval vážně nerad. Pár dní před koncíkem byla vypuštěna informace, že večer zahájí česko-slovenská formace MOMMA KNOWS BEST, což jsem přijal velmi pozitivně. Volba na tuhle mladou pětku, která má (mimo jiné) ve své tvorbě také zepár únikových plánů pana Dillingera, se ukázala jako dobrý tah. Už od začátku bylo jasné, že tlak a vztek musí být vypuštěn do prostoru. Ven musela jít i veškerá technika a k ní všechen ten tělocvik kolem. Ty kreace ke všemu vzniklému chaosu prostě neodmyslitelně patří, však víme. Tradiční mezera mezi pódiem a poněkud strnulými návštěvníky klubu byla vyplněna hlavně zpěvákem Bekendem a kytaristou Jakubem. A šlo se do toho po hlavě, žádné mazání medu kolem pusy. Kapela znovu ukázala, že umí a jejich nasazení a intenzita byla našponována na maximum. Během půlhodinky vzduchem stříkal po klubu pot, vztek a patřičná dávka technických fines. Pokud vás tahle mladá squadra potěšila stejně jako mne a chcete se o ní dovědět něco více, můžete se směle začíst do naší starší recenze a rozhovoru, který před třemi lety společně upekli Kuba s Jirkou.

Vzít si sebou jako předkapelu anglické instrumentální rockery MAYBESHEWILL v sobě nese hned několik plusů. Zaprvé poměrně dost kontrastní hudební vyjádření emocí, což trhá představy o třech podobně vzteklých protagonistech, záruku kvality podloženou třemi velmi slušnými alby a v neposlední řadě hlavně osobní oblibu těchto kluků z Leicesteru. A budiž jim přičteno k dobru, čekalo se na ně sotva pár minut. Jakmile tedy zazněly první tóny skladby "Opening" z poslední desky "I Was Here For a Moment, Then I Was Gone" (2011), v těle se ozvala prostá radost, že mohu být u toho. Stejně jako se od sebe liší dvě poslední alba kapely, tak se i proměňoval set těchto němých post-rockerů. Kromě dominantních klávesových melodií, které mnohdy suplují funkci smyčců, se občas zabrousilo do hutnějších míst, kdy tvorba kapely sklouzává do post-metalových praktik s trochou rockové matematiky navíc. MAYBESHEWILL vytvořili plnou atmosféru, kde už prostě není místo na vokál, který by mohl vyvolat dojem, že je tam jaksi navíc. Kytarista John Helps spolu s klávesákem Matthewem, jenž svou vizáží dával vzpomenout na pracovníka výzkumného ústavu, který před půlrokem ztratil poslední žiletku, na začátku lehce vyburcovali ještě poněkud neodvážné publikum k bližšímu spojení s kapelou, a pak už to šlo samo. Angličané ukázali, že umí být stejně nekompromisní jako náladoví a v jejich případě se nepotvrdila domněnka o staticky působících post-rockových introvertech. Mělo to koule, mělo to úroveň a mělo to několik tváří, které se významně proplétaly a zanechaly tak v divákovi poměrně silný dojem. Ano, mám pro ně slabost z jejich nahrávek, a tak jsem ani nečekal, že bych si ji měl nechat pokazit pocitem z jejich live setu. Kdepak, nestalo se. Palec nahoru, tohle byla hodně kvalitně strávená třičtvrtěhodinka. Byl jsem docela zvědav, jak si se slušně vysoko nastavenou laťkou poradí mistři v oboru mathcore. Ale napřed si jdu trochu odfrknout...

Následovalo třicet minut příprav, nezbytného zvučení a natáhnutí dvou malých pláten do každého z rohů pódia. V klubu bylo tou dobou už docela těsno, ale zase ne natolik, aby člověk čekal frontu na možnost nechat ulevit tělu, ať už formou vyměšování nebo naopak doplnění tekutin "shora". Všechno jednou končí a skončila i tahle pauza.

Za zvuků intra, prvních chaoticky a přitom soustavně přesně opakovaných výjevů z obou pláten, nastoupila hlavní kapela THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Prancer - úvodní to vryp do nebohé tváře měl už na začátku dát jasně na srozuměnou, že jsme ve společnosti moderních vrahů moderního extrému. V jistých obavách o své zdraví jsem se stáhl dozadu, odkud sice nebyl tak dobrý výhled, ale přece jenom nejsme na Strahově, ale v Barráku. Zpočátku se mi zdálo, že zvuk doplácí na jistou neprůraznost, ale za pár minut bylo po dojmu. Jestli to bylo tím, že jsem si prostě zvykl, nebo mě postupně zabíjela samotná produkce Amíků, to už nechám být. Jak se dalo očekávat, čisté vokály Greg naživo tolik nedává, ale i u něj se dalo říci, že postupem času byl jistější a jistější. Co jinak napsat o intenzivně prožité masáži v návalech psychopatických záchvatů, které střídá klid ve chvíli, kdy začnou učinkovat léky a kdy se v pacientovi začne probouzet touha po jazzové pasáži, kterou je za pár sekund nutné zabít dalším hysterickým blouzněním? Asi nic... THE DILLINGER ESCAPE PLAN naplno předvedli, že jsou mistry svého oboru a jen tak někdo na ně nemá. Co všechno jsou schopni naroubovat do své vyšinutě působící moderny a přitom nepříčetně pobíhat po pódiu, to se jen tak nevidí. Vzduchem lítalo vše možné, od sekaných riffů, přes sekané sekvence na plátnech, až po končetiny fans, které občas propluly nad hlavami ostatních a sekané naštěstí nebyly. Zařvat si společně s Gregem z prvních řad? Není problém, tady máš mikrák kámo. Greg pobíhal po pódiu a bylo poznat, jak je mu malé. Co chvíli vylézal alespoň na to skromné zabradlí oddělující kapelu od lidí a poletoval z rohu do rohu jako smyslů zbavený. Vztek musí ven! Názory na jejich diskografii se liší, ale já patřím k těm, kteří uhnívají na progresu posledních nahrávek, které vybuchují v uších stejně neurvale jako dřív, i když jsou celkově klidnější a smířlivější. A byl jsem ukojen. I když dneska bylo trochu jedno, z které desky se zrovna hraje... Dneska to bylo o hlukově matematické terapii spalující vše živé.

Odcházel jsem těsně před koncem (doprava je nelítostná) a odcházel jsem se sakra dobrým pocitem. Všechny tři kapely potěšily, poslední dvě v určitých fázích až nadchly a cestou domů už hlavou šrotovaly myšlenky, že na podobně kvalitní masakr těla i duše si asi nějaký ten pátek budu muset počkat.