Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
The Neal Morse Band v Brně

The Neal Morse Band v Brně

Sarapis17.4.2019
V Brně se zas jednou země otřásla. Z progrockového nebe sestoupili bohové s americkými pasy, nasedli do černého tourbusu, aby v něm objeli kus Evropy a na sklonku svého The Great Adventour ho zaparkovali před Sono Centrem a pod bedlivým dohledem kamer předvedli brilantní vystoupení, které v zaplněném sále nenechalo nit suchou.

The Neal Morse Band. Kapela s krátkou historií, ale s významnými osobnostmi v sestavě, třemi velkými deskami na kontě a obrovským apetitem hrát a tvořit. Kdo sleduje aktivity Neala Morseho a zároveň se v nich orientuje, má v první řadě můj obdiv, ale především ví, že TNMB je jen další inkarnace sólové dráhy tohoto umělce, který kdysi vylétl z hnízda uznávaných Spock’s Beard. Musím přiznat, že víc se mi v přehrávači točí alba právě kapely jeho bráchy Alana, případně nahrávky Nealových vedlejších aktivit jako The Flying Colors nebo Transatlantic, ale na rozhodování, jestli v neděli vytáhnout paty nebo ne, to nemělo žádný vliv. To přítomnost legendárního ohýbače rytmů a mistra zemitého šroťáku Mikea Portnoye na rozhodování vliv určitě měla. A značný.

 

Fronta sestávající převážně z věkově nadprůměrných posluchačů progresivního rocku se před klubem začala tvořit už před sedmou hodinou. Tím jak postupně nabývala na objemu, bylo čím dál jasnější, že uvnitř bude těsno. Vše se rozjelo krátce po osmé, kdy světla pohasla a s videprojekcí za zády na pódiu stanul Neal Morse ve svém prvním pěveckém výstupu. Kompletní živé provedení aktuálního dvojalba The Great Adventure právě začalo.

 

Všem zbylým členům TNMB se dostalo vřelého přivítání při rázném progrockovém rozjezdu Ouverture. Eric Gillette kytara, Randy George basa, Bill Hubauer klávesy a Mike Portnoy bicí. A samozřejmě Neal Morse v popředí, obsluhující několik nástrojů (různé kytary, klávesy, píšťalku) a v roli hlavního zpěváka, i když ne v tom smyslu, že by mu ostatní jen dělali křoví. Mnohokrát během večera byl celý ansámbl s ústy rozevřenými dokořán, včetně Portnoye, který se pořád nevzdal svého brigádníka na pozici podavače mikrofonu. Jen Randy George spíš držel statiku a duněl s dobráckým výrazem v tváři, ale když už se měl nějak vokálně projevit, vybral si aspoň brblací vsuvku v hitovce Vanity Fair.

 

V momentech, kdy byla v zápřahu celá kapela a vzduch voněl ozónem partitur a těkavých taktů, jsem cítil, že idea dokonalosti je na dosah ruky. Vše plynulo rychle a intenzivně. Naopak v pasážích, v nichž převládal patos a všeobjímající láska boží, jsem zase rychle klesal nohama na pevnou zem, zpátky ke svému zvětralému Budvaru a standardnímu stavu vědomí, při němž mám sklony se vůči některým věcem ošívat. Přesto první vrchol koncertu přišel v okamžiku plném emocí - to když se v závěru povedené skladby Dark Melody vydal Eric Gillette na parádní sólovou výpravu, během níž kytara v jeho rukou zpívala jako zkrocená divoška toužící po svobodě. Následující I Got to Run trochu odlehčila předchozí těžké dojemnosti a došlo i na první slova díků a vítání. Morse také potvrdil informaci o natáčení koncertu pro budoucí DVD. Když to dobře půjde, Brno bude mít v progovém světě další bodíky k dobru.

 

Očekávaná přestávka na pár minut snížila přísun decibelů, ale co nevidět byla kapela zpět. Morse ve stále stejných pohorkách a s nijak neutuchající energií poletoval po pódiu, rozdával úsměvy a zkoumavým pohledem kontroloval, jestli jsou všichni v pohodě. Občas se i zahloubal nebo poklekl jako kajícník, ale o tom později. Hard rockové fáze alba (skladby typu Welcome to the World, I Got to Run nebo Vanity Fair) si všichni zjevně užívali nejvíce. Morse se s kytarou vydával na samotný okraj jeviště, ve Vanity Fair dokonce v žolíkovském kostýmu, Portnoy si vyhazováním paliček krátil chvíle a různými gesty burcoval publikum a jinak pohybově úsporný George přihodil nějaké ty kroky navíc.

 

Vrcholný okamžik nepřišel v těchto energických a šlapavých chvílích, ale v temné a melancholické The Great Despair. Neučesaný živý zvuk skladbu sympaticky zhutněl a svůj největší vokální příděl perfektně zvládnul Eric Gillette. To už se The Great Adventure blížilo do finále, po němž následoval mohutný potlesk, totální dojetí šťastného Morseho a falešná iluze, že je všemu konec. Závěrečnou část koncertu totiž obstaralo medley z Morseových starších alb, chronologicky seřazených od Testimony až po předposlední The Similitude of a Dream, které symbolicky uzavřelo kruh dosavadních aktivit amerického skladatele.

 

Ovace, které následovaly, nebraly konce, což měkkotu Morseho opět zasáhlo a tasil vytížený kapesníček. TNMB se předvedli v perfektní formě, odehráli dvouapůlhodinový koncert a sklidili zasloužený potlesk. Přesto jsem se několikrát neubránil pochybnostem a hořkému úsměvu. Hranice mezi prog rockem a hudbou pro křesťany byla ten večer velmi tenká. Morseova skladatelská genialita má jedinou mez a tou je jeho víra. Jakmile jeho víra dostane v hudbě přednost, končí to gospelem a pokornými pohledy k nebi, někdy i v pokleku. Koncert TNMB měl takových momentů několik a i když mi budete tvrdit, že například A Love that Never Dies je srdceryvná skladba, mně to pocitu určité averze stejně nezbaví.

 

V mých dojmech jsou ale usazena především pozitiva. Velmi mě překvapil kytarista Eric Gillette, který měl, ač jednoznačně nejmladší člen, na starosti hromadu práce a zvládl to bravurně. Také Mike Portnoy předvedl svou extratřídu v plné kráse a vůbec celá kapela fungovala jako složitý a precizně naprogramovaný systém plný ozubených koleček a páček. V mnoha exponovaných momentech jsem měl pocit, že výkladní skříň prog rocku otvírá svou náruč právě tady a teď a že nic lepšího není k mání. The Great Adventure je album, které má vedle svých silných stránek i pár slabin, ale na jeho živou prezentaci mám jen slova obhajoby. Vůbec bych se nedivil, kdyby tahle premiéra v Česku měla v budoucnu pokračování. Bůh ví...



  DISKUZE K REPORTU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky