Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přicházím na místo zhruba 20 minut před plánovaným startem předkapely Godsticks a několik řad nedočkavých návštěvníků už vystává důlky pod pódiem ve snaze zajistit si co nejlepší výhled. Zadní části pódia samozřejmě dominuje Harrisonova souprava, chytře umístěná v rohu prostoru, toho času ještě zaplachtovaná. Godsticks nastupují na plac obligátní tři minutky před plánovaným začátkem koncertu, aby řádně doladili nástroje a zkontrolovali veškerá nastavení, neboť vlhkost vzduchu je sviňa a v progu musí samosebou všechno ladit a být pünktlich. V případě Godsticks jsem zvolil taktiku nechat se příjemně překvapit, protože jejich tvorbu neznám a dohánět něco na sílu se mi moc nechtělo. Tato britská družina na mě působí od začátku sympaticky a díky vyváženému zvuku není problém dostat se do jejího jádra. Aspoň zpočátku ne. Brzy si začínám všímat statického frázování Darrana Charlese, který zpívá všechno jakoby v jedné lajně a nepouští se do žádných větších akcí. Naopak kytarová hra Gavina Bushella rozpaky nebudí vůbec. Je snadné nechat si přikovat pohled na hmatníky Gavinových kytar a sledovat lehkost pohybu jeho prstů, které nám demonstrují řadu neobyčejných kytarových technik. Mimochodem střídání kytar - od elektrických přes akustické až po ty bezhlavé - je koloritem celého večera. Bedňáci musí být nadšení.

Diskografie Godsticks je v očekávání nového přírůstku, jehož jméno je Faced with Rage, má hezký obal (tak trochu á la Wilson) a na svět se vyklube v půlce října. Z něj zaznělo několik skladeb, dle uváděných názvů například Guilt, Hard to Face, Open Your Eyes nebo We Are Leaving. Když to vezmu kolem a kolem, vystoupení Godsticks je postaveno právě na nadcházející nahrávce, kterou zatím nikdo nezná (což mně je vlastně jedno). Mé upřímné dojmy nejsou nijak hluboké, z poměrně jednotvárného hudebního proudu vyčnívá snad jen energičtější We Are Leaving a také momenty, kdy se vokální samotka rozrůstá v trojhlas. Jinak jsem se nestal svědkem něčeho výjimečného a očekávání nadstandarního zážitku tedy odsouvám na čtvrt na deset, kdy má pódium padnout do moci zloděje ananasů.

Na minutku přesně posílá technik světelný signál zvukaři a pětice muzikantů nastupuje za bouřlivého přivítání na plac. Také The Pineapple Thief jsou na turné na podporu svého akutálního alba, jenže mají mírnou výhodu, že Your Wilderness (naše recenze) je venku už rok, takže si fandové mohou pobrukovat nebo dokonce zpívat. Prvními dvěma songy (druhý je The One You Left To Die z alba Magnolia) rozjíždí svůj koncert prakticky bez přestávky a je to nástup jako hrom. Opět musím zmínit kvalitní ozvučení, protože kapela zní komplexně a soudržně, zároveň ale není problém při zaměření na konkrétní nástroj slyšet to, na co mám zrovna chuť. Taky si neodpustím poznámku, že Ray Alder a jeho crew by si z použití delay efektu ve zpěvu Bruce Soorda mohli vzít příklad. Ano, jiný klub, jiný styl, jiní lidé, ale přesto - takhle to bohatě stačí a je to super.

The Pineapple Thief pokračují v intenzivní show ukázkou z poslední desky - skladbou No Man’s Land. Zde dochází k dosavadnímu vrcholu večera. Zatímco na desce na mě The Pineapple Thief působí občas unaveně a unyle (což je i případ tohoto songu), naživo je to jiná liga a nestačím se divit, jak jim to v živém provedení šlape. Hlavní zlom nastává v půlce skladby. Jakoby se v Gavinu Harrisonovi nahromadil přetlak energie během chvilky, kdy musel čekat na svůj nástup a teď to muselo ven. Následující vteřiny jsou erupcí jeho umění a kreativity ruku v ruce s naléhavostí písně i celé kapely a ty momenty jsou velmi silné. Koneckonců na youtube tuto pasáž koncertu najdete (zkuste pohledat), ačkoli sílu a kouzlo okamžiku z videa vycítíte těžko. Myslím, že od tohoto bodu už nebylo pochyb, že dnešní večer skončí v kategorii 1A.

Tvorbu kapely nemám úplně v malíčku, přesto nepociťuji žádné problémy při trávení prezentovaného materiálu. Jednak má vystoupení až nečekané koule, druhak panuje na pódiu evidentně uvolněná a přátelská atmosféra, která spíše než profesorský výkon placených profesionálů připomíná setkání kamarádů nad sklenkou dobrého progu. Bruce Soord často vrtá do Darrana Charlese (ano, zpěvák a kytarista Godsticks, od loňska též člen The Pineapple Thief), ten zas vtipkuje s Gavinem Harrisonem, vysmátí od ucha k uchu, a do toho mezi skladbami pobíhá technik, aby měnil kytaristům jejich nástroje a schytával nejapné průpovídky na svůj účet.

Stále aktuální album Your Wilderness je zastoupeno řadou dalších skladeb, např. Fend for Yourself, velmi vřele uvítanou In Exile a songem Where We Stood, který představuje jednu z posledních položek večerního menu. Part Zero z Variations of a Dream (2003) vystupuje v roli falešného konce, protože kapela se sice loučí, ale je to rychlé a bez přídavku by se nadšení publika mohlo velmi lehce změnit v lynč. A to Britové moc dobře vědí. Výsledkem jsou další dvě skladby. Ovace na konci jsou dlouhé a zasloužené, The Pineapple Thief přijeli v dobré formě a neskutečně nakopnutí bubenickým fantomem, který místo paliček používá kouzelnické hůlky. S takto rozdanými kartami už ani nešlo prohrát.

Redaktorovi byla udělena press akreditace od pořádající agentury Obscure Promotion.