Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Lomikar: Filosofie existence jako permanentního boje s binárním konceptem nestaví před člověka nic než bolestná dilemata. Černá bude vždy černá, bílá bude vždy bílá. Teorii o kompromisu šedé vymysleli lidé, kteří nikdy nezkoušeli přetřít bílý papír černou barvou, potažmo se nemuseli rozhodovat, zdali onoho jednoho večera vyrazí na koncert post-punkových Cloud Nothings do klubu Underdogs či na druhou stranu metropole, do legendární Modré vopice na blackmetalový triptych Necros Christos, Ascension a Venenum. Tohle zlomyslné spiknutí (stoprocentně naschvál) jsem vůbec neocenil a nezbylo mi než opět vytáhnout starou dobrou mosaznou váhu a přidávat na její strany jednotlivá závaží. Na jednu jsem položil svého času období, kdy jsem desku Cloud Nothings - Attack on Memory točil dokola (hlavně tedy kvůli songu Wasted Days), na druhou zase zvědavost z živého vystoupení zejména Ascension, u nichž mě nějaké tři poslechy posledního alba Under Ether držely v plné pozornosti. Chvíli jsem všemožně váhu balancoval, závažíčka přesouval a pak jsem ji prostě skopl okovanou botou ze stolu, protože co naplat - přepadla mě blackmetalová. Kdo z vás to nezná? Však se zeptejte vašich babiček.

Modrá vopice, můj oblíbený podnik z let punkových. Žádná backstage, pódium šest centimetrů nad hledištěm, velká kamna uprostřed (kolem nichž je perimetr uhoření za živa 2,15m) a vzpomínky na nekonečné večery u některého z velkých stolů, kde jsme svého času uslintaně vyřešili kdejaké problémy světa předtím, než se nějaká parta vocasů rozhodla, že musejí všichni najednou migrovat tam a zase zpátky, mají-li chuť na cigaretu. To krásně zprasené mládí. No jo. V ostatních faktorech naštěstí klub stále neztratil na svých ostnech, snad jen pivo se trochu zlepšilo. Deset let zpátky si ještě vybavuji, že to chtělo jedenáct kusů, abych měl pocit, že to něco začalo dělat, což působilo nějak podezřele. Z této strany však bylo zřejmě zjednáno nápravy. Bohužel ihned po příchodu jsem opřen o bar vyslechl z okolí, že jsem prošvihl první kapelu Venenum. Death metal sice není moje střevní, nicméně dle ohlasů se jednalo o až překvapivě dobrou sadu s více než slušným zvukem, takže jsem skoro zalitoval. Žal jsem se tedy jal rozvíjet do davu na německé blackmetalisty Ascension.

Bhut: Já na Vopiční prkna vlezl přesně v sedm hodin a stihl jsem klub ještě jako velmi vzdušné a prostorné místo. Ovšem po nedlouhém naplnění prvního kelímku pivem a zaujmutí stanoviště pobytu se jeho útroby počaly plnit nekonečným prouděním nových a nových person. Zjevně si toho všimla i pořadatelská páka, protože Venenum začali celkem brzy (asi v půl osmé). Trochu příprav jsem před koncertem naordinoval a tak nemohu říct, že by mě líbaly neznámé tóny. Nicméně Venenum se vytasili s něčím, co jsem zas tak úplně nečekal, protože předešlé náslechy mne nedokázaly patřičně profackovat, abych si řekl, že i jejich logo chci mít na bookletu CD v polici. Živě to oproti nahrávkám bylo vážně jiné. Mělo to říz, jiskru a plnou chuť, jak by se řeklo. Sám jsem byl překvapen, jak rychle mě dokázali vtáhnout na svoje pravidla hry a přesvědčit o tom, že tady a teď se děje opravdu povedený koncert. Death metal, který sice trochu tahal kostlivce morbidních andělů a navlékal na ně kůži severského mrazu. V každém případě povedený rozjezd.

Lomikar: Ascension vzali své vystoupení patřičně vážně. Řádným warpaintem pokrytý zpěvák si přemisťoval mikrofon pečlivě obklopený chrastícími kostmi, čímž se mi opět invokovala představa kapely na začátku turné, kdy si všichni objednají v restauraci hovězí žebra a pak s mastnými kapsami při placení vysvětlují servírce, že to sežrali i s těmi skelety. Že nevěděli, že to se nemá. To však nic nemění na tom, že mě na podobné blbiny užije. A i kdyby ne, Ascension to osolili famozně. Sice zvuk mohl dle mě poslat vokál maličko více do pozadí (ačkoli chápu, že při jeho rozsahu bylo třeba být připraveno na leccos), nebránilo to tomu, že se před námi rozvinula ukázková blackmetalová show, která by bez problému unesla i vypuštění syrových hlášek typu "Welcome to Hell!" Nelítostné sypanice nahrazovalo sofistikované trýznění činelů, kytary se rytmicky potkávaly jen ve vybraných momentech a vokál buď hrubě hrozil nebo čistě kázal, obvykle za asistence vztyčeného ukazováku k nízkému stropu. Příjemně mě i překvapilo, že kapela má dle všeho nepočetnou, avšak srdečnou fanouškovskou základnu, protože od prvních úderů se předem začala linout vůně kondicionérů z poletujících hlav, nad které se jaly vystřelovat první hrozící pěsti. I stopáž jednotlivých písní málokdy dávala odpočinout krční páteři, nemluvě o doplňování tekutin. V půlce setu jsem se přistihl stále nedotknuvším svéhu již zvětralého piva, aby mi neuniklo žádné z rozličných zákoutí songů. Ascension si rozhodně své výložky zaslouží. Současný black jaký má být.

Bhut: Já si tu musím přihřát polívečku a kolegovi takřka bezeslovně přitakat, že souhlasím. Ascension pro mě byli hlavním lákadlem večera (a taky fakt, že celá paráda se bude smažit ve Vopici, což je i můj velmi ceněný a oblíbený lokál) a stěžejní důvod proč jsem se tu opíral o komín. Když jsem pak u merche kupoval CD Under Ether, slečna s úsměvem produkt odlepovala ze stolu, že je prý již poslední. Takové štěstí mě zahřálo u srdéčka a zapsalo nepatrný bodík k faktu, že vystoupení téhle kapely bylo už teď vrcholem večera, ačkoliv na menu byl ještě jeden interpret.

Lomikar: U nekrotického Krista jsem byl obezřetnější. Jejich poslední trojfošna Domedon Doxomedon v mých uších při opakovaných posleších poměrně vadla, za což viním zejména megalomanskou dvouhodinovou stopáž a jednobarevný vokál zarostlého Mors Dalose Ra. Třídiskové album si nemůže dovolit leckdo a to platí dvojnásob o kapele, která není kdovíjak skladatelsky verzatilní. To se mi honilo hlavou zatímco jsem sledoval onu neveselou čtveřici, která si už při zkoušce cosi frflala pod vousy a bylo zřejmé, že něco jí nesedí. Ono bych to koneckonců neviděl poprvé. Již dříve jsem se bavil u sledování nervozních tváří kapel, že ve Vopici přeměřovaly očima obrubník, na který se musí vyhoupnout, aby během setu cítily pivní dech prvních řad. Obzvláště poté, co třeba den předtím vystupovaly někde na třímetrovém pódiu, na které mohly se vší parádou epicky vkročit ze zahuleného backstage. Tady holt musí mít kouřák bubeník za uchem a světla vypalují díry do zátylků. Na druhou stranu si pamatuji před rokem a půl rozzářené oči temně folkového King Duda, který to hned nadšeně okomentoval jako "At last real roadshow!", což se k jeho hudebnímu zaměření tuze hodilo. Na druhou stranu se sluší zmínit, že tehdy dorazil na své vystoupení solidně nacamranej a celý tento hudební výlet byl solidním cirkusem. Ale víte co? Já si myslím, že je to fér, když i známější kapela se občas sníží mezi dělnictvo. Má to pak takový ráz zlovolné pospolitosti a upřímnosti.

Nicméně ani to zprvu nepomohlo Necros Christos k tomu, abych se do nich dokázal kdovíjak ponořit. Začalo se totiž hned prvním songem z posledního alba, tedy I am Christ, který to rozhodně s BPM nijak nepřehání a jeho přístupné, neřku-li přímo primitivní melodie způsobily, že mi i první řada nejvěrnějších přišla trochu zaražená. Po druhém songu jsem raději prodal svoji lukrativní pozici v davu někomu povolanějšímu a šel balit barmanku na limity mých jater. Nicméně jakoby to někdo snad viděl, bubeník se náhle postavil na zadní, začal krutě ubližovat činelům a zahájil podstatně intenzivnější nálož. Náhle jsem získal pocit, že se na stůl vyložily docela jiné karty a moje pozornost byla lapena. Právě variabilita a nasranost bicích byla tím, co mě drželo po celou dobu v pozoru, a to zejména rozložením úderů po celé jejich škále. Střídavě stojící a sedící bubeník navíc dodával i vizuálně do představení energii a jeho rozhodně ne něžná práce s paličkami pro mě vytvářeli klíč k jednotlivým songům i ve chvílích, kdy se kytary uchýlily z mého pohledu k trochu jalovým vyhrávkám, které mi upomínaly deathmetalové klasiky 90. let. A jak jsem se zmínil, já nejsem kdovíjakým milovníkem deathu. Každopádně od druhé poloviny začalo být citelné, že celá akce začala všechny zúčastněné daleko více bavit. Proselektovaný dav již poctivě hrozil, hlavy se kývaly ve snaze prorazit neviditelnou zeď a kdo by jen na chvíli zaváhal, toho mohl vrátit do hry pohled na prodejce kapelního merche, jež byl dle všeho větším fanouškem kapely než ona sama. Asi i díky přirozené selekci, jež nastala v první polovině, byl závěr koncertu krásně rodinný, pevnější a Necros Christos dostáli zasloužené odměny za svoji večerní směnu.

Bhut: Já jsem s Necros Christos bojoval, co mi síly stačily. Teprve s nějakým čtvrtým, možná pátým songem jsem jim přišel na chuť, ale s tím šestým už to nadšení bylo zase pryč. Důvod lze snad hledat za příliš dlouhými skladbami, jejichž vláčnost a rozmáchlost byla samovražedná. Určitá statičnost a monotónnost skladeb nutila mysl zaměstnávat okolním děním mimo podium, kdy jsem si pomalu odškrtával seznam přítomných a prohlížel nastávající koncertní plakátky. Nebýt vybraných výraznějších pasáží, asi bych se z koncertu odporoučel ještě dřív. Takhle jsem tu ustál asi třičtvrtě setu, abych chvíli před jedenáctou večer opustil Vopici a během dvaceti minut i Prahu ve voze za doprovodu Dark Gamballe. Necros Christos už podle studiových kousků nezasekli v mé hlavě potřebné drápy, a tak jsem jim dal dostatečný prostor živě, leč ani ten neměl masivního účinku, jak bych si asi přál. Své lidi to asi má a hádám, že za tím bude stát dlouhodobá snaha pronikání do nitra, klidně jen jedné skladby. Já na tohle už nějak nestačím s kapacitou svých receptorů, které zaměstnává přísun jiné muziky. Těžko říct, na kterém přijímači je chyba, ale snažil jsem se vydržet mnohem dýl. Fakt že jo.

Lomikar: Potěšil mě sympaticky naplněný potenciál celého prostoru, protože dneska již jeden ani neví, zda-li jeho oblíbené hudební projekty vlastně maj nějakou širší fanouškovskou odezvu. Naštěstí již při vstupu mě nadchl pohled na dav, jež připomínal sraz zaměstnanců továrny na křiváky těsně po vánočních benefitech. Tedy v pořádku. Tak jako tak i přes počáteční rozpaky přinesly Necros Christos poctivý kus kumštu, leč hlavními hvězdami večera byli v mých očích Ascension, jež suverénně dokázali svoji neochvějnou pozici na bitevním poli současného blacku. Byl jsem rád, že jsem byl u toho.