Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Žižkovská noc je akcí, která slibuje mnohé. Především jde o pestrý kulturní zážitek pro milovníky hudby a to de facto jakéhokoliv žánru. Letos se odehrál již šestý ročník, přičemž má poslední návštěva této akce padla na ročník druhý. Tehdy byla má spokojenost na bodu mrazu a důvěra v takto velkou akci byla z větší části skeptická. Teprve letos, mne program a časové možnosti přesvědčily o tom, že zúčastnit se je nutností. Jak to nakonec dopadlo, si můžete nyní počíst. Takže kafe do ruky, jdeme na věc.

// Čtvrtek 17. 3.

Takový malý předvoj a úvod do událostí příštích dní. Asi tak lze obecně nazvat čtvrteční program, který nastínil drobný náhled do dění následujícího. Z nabídky mne jednoznačně zaujal koncert kapely Stíny Plamenů ve sklepení Žižkostela. Na tomto místě jsem relativně v nedávné době vstřebával temný doom skupiny Bell Witch. Vidina blackmetalové kapely v tomto prostoru mne tak velice těšila, přičemž jsem se na koncert opravdu intenzivně těšil. Bohužel zklamání přicházelo v pozvolných vlnách.

Nejprve byl vcelku problém dozvědět se start jejich setu. Na jakési fejsbukové události visel čas 21.00. Později se v hlavním programu akce zjevila informace o začátku ve 21.30. Říkám si, že jde o celkem pozdní čas na zahájení koncertu ve všední den, ale na druhou stranu mne konejší vidina, že akce skončí do jedenácti hodin večer, přičemž v tuto hodinu už budu s největší pravděpodobností doma. Přeci jen nevstávám v osm hodin a trochu delší spánek se občas hodí (zvláště při vidině několika dalších proflámovaných nocí). Každopádně pro svou vlastní jistotu dorážím do zmíněného klubu už v devět večer. U vstupu se dovídám, že je koncert kapely posunut, přičemž ten má začít až v deset. Škoda, říkám si, ale polykám nelibost a kráčím rovnou do spodních prostor, tedy do sklepa.

Zde na mě dýchne zcela nové prostředí, než které jsem si z dřívějška pamatoval. Na jednu stranu se mi velice zamlouvá velkorysé rozšíření a obnova sklepa, coby prostoru slibujícího další nové hudební události. Na stranu druhou postrádám zvláštní charisma dýchající z dřívějšího uspořádání. Nevadí, konec konců stále jde pořád o velice originální místo. Velkou změnou je především samotné podium (budeme-li vyvýšený podstavec takto nazývat). V jeho zadní části je vkusný výklenek pro postavení bicích nástrojů. Před podiem jsou pak zbourány čtyři sloupy, které jsou o kousek dál nahrazeny traverzami, které zároveň nesou další železné masivy klenoucí se nad hlavami návštěvníků. Způsob svaření těchto materiálů jsme ve škole nazývali strojírenskou anarchií a mnohé sváry by u svářečských zkoušek zaručeně neuspěly. Ale jen rýpu, vím, že svařování obalenou elektrodou není jednoduché.  

Nicméně vraťme se k dění uvnitř. Dávám si pivo z Vinohradského pivovaru (fajn jedenáctka, avšak v kelímku působící ne příliš vábně) a čekám. I kapela počítala s dřívějším začátkem, jelikož v oněch devět hodin už je vše nachystané a evidentně by byla schopna začít ihned hrát. Bohužel musíme čekat ještě hodinu. Jsem svědkem toho, jak se do sklepa pozvolna trousí další a další uctívači black metalu odpadních vod a okukují stylový prostor. Zhruba ve 21.45 se většina světel zhasíná a akt dává tušit brzký začátek setu. Stoupám si blíže k podiu a dále čekám dění příští. Kapela kompletně připravena, včetně vlastního malování. Dav v místnosti zhoustl a netrpělivě čeká na začátek koncertu. Je deset hodin a kapela nakráčí i s nástroji na své pozice. Ale stále na cosi čeká, hádám, že na nějaký impuls od pořadatele, že může začít hrát. Jiné vysvětlení toto natahování důvod zjevně nemá. Bohužel, stále nic se neděje.

Do nepříjemného čekání se mi do nosu vrtá odpudivý zápach cigaretového kouře, který svědčí o tom, že se mezi námi našel pitomec, který přes svou duševní omezenost nepochopil několikero nápisů o nekuřáckém prostoru a konec konců vlastní nebezpečí, že založit požár v těchto místech bude za prvé snadné a za druhé těžko opustitelné (vchod po schůdcích v podlaze). Stále čekám... Je 22.30 a má trpělivost doznala své meze, přičemž okamžitě odcházím. Absolutně nechápu, co zdržování mělo znamenat, přičemž by stačilo jakékoliv slovo ze strany pořadatele. Kapela je v situace nevinně. Je mi jasné, že se určitě začalo hrát třeba minutu po mém odchodu, ale považte, byl všední den (čtvrtek) a začít koncert v půl jedenácté je trochu přes čáru. Stát se to v pátek, nebo o víkendu, tak situaci neřeším a na Stíny Plamenů si počkám, ale takhle zkrátka ne. Závěrem snad stačí dodat, že jsem kapelu neviděl poprvé a jistě ne naposledy. V tu chvíli jsem pořadateli spílal do všech možných i nemožných příměrů, které by si do referencí zaručeně nedal. V duchu jsem si zoufal, že se snad tímto stylem neponese zbytek akce.

// Pátek 18. 3.

Neplánované páteční zdržení v práci se mi nelibě promítlo do harmonogramu dne, kdy jsem plánoval Žižkovskou noc brázdit už od nějakých pěti hodin. Z tohoto důvodu jsem tak na první kapelu dorazil až v šest. Místo, které jsem si z rozpisu vybral, bylo stejné jako den před tím - Žižkostel. I přes jistý chtíč vidět i něco dalšího jsem nakonec zvolil celovečerní pobyt právě v těchto prostorách. Nejlépe mi sedl do vkusu a taky jsem po celotýdenní únavě nechtěl příliš pendlovat z místa na místo. Ostatně výběr kapel do Žižkostela byl velice povedený.

Chvíli potom mé kroky od vstupu a přes výčep zakotvily vprostřed hracích prostor, připomínající uzavřený mini amfiteátr, který byl v programu festivalového průvodce nazván jako Panoptikon Barikáda. Jde o to, že v hlavním sále Žižkostela byla postavena zvláštní kruhová konstrukce, kde necelá polovina jejího středu byla tvořena prostorem pro kapelu a zbytek byl určen divákům, včetně postraních vyvýšených plošin. Vskutku originální a stylové, až jsem si přišel jako husita uvnitř vozové hradby.

Netrvalo dlouho a první kapelou mého programu se stala nadějná sludge doomová formace The Corona Lantern. Kapela do té doby pro mne neznámá a jen z doslechu vedená kolonkou nadějná. Nevím, čím to bylo, ale do svého osobitého stylu mne vtáhli vlastně okamžitě. Zabijácký vokál z ženského hrdla se zařezával hluboko do vnitřku duše a působivá hra ostatních nástrojů vytvářela stezku těžké pouti. Bohaté kytarové nápady absolutně nenudícího charakteru s velmi chytlavými motivy a zahloubaným výrazem. Živě velmi intenzivní zážitek, na který se nezapomíná. Tuhle kapelu bych si dokázal představit i na prknech UT Connewitz Lipského festivalu Doom Over Leipzig. On vlastně i zdejší prostor celkovou atmosféru zmíněného festu citelně připomínal. Vážně perfektní záležitost.

Na programu v Žižkostele bylo fajn, že využíval oba hrací prostory, takže návštěvník prakticky nečekal na průtahy s přestavováním a zvučením podia. Zároveň to hrálo do karet slibnému dodržování hracích časů. Tak se stalo, že jsem po dohrání The Corona Lantern sešel do spodních sklepních prostor, kde už byli připraveni Nulajednanulanula. Kapela načichlá ostrým hardcorem v kombinaci se syrovou verzí black metalu. Stylově by zaručeně zapadli na povedenou kompilačku Jdi a dívej se, jelikož jejich hudba je přesně toho charakteru. Líbilo se mi nasazení bubeníka (též V rukou osudu), který působil dojmem naštvané chobotnice rozhodnuté svůj nástroj zničit. Každou chvíli jsem čekal, kdy se jedna z paliček zlomí. Kapela chrlila do lidí svižný hc black s charakteristicky štiplavým vokálem, který mi moc neseděl, ale později jsem si zvykl. Banda měla v repertoáru hodně rychlých kratších skladeb, se kterými vyrukovala od druhé polovinu svého času (zejména kvůli blížícímu se konci). Tyhle songy nebyly vyloženě zlé, ale daleko víc mi vyhovoval jejich naléhavý styl, se kterým své vystoupení začali. Právě ty delší skladby s důrazem na atmosféru byly parádní.

Poté se v horních prostorách schylovalo k další sonické bouři, kterou rozpoutali Drom. Kapela znamenající zaručené jistoty a výtečné nasazení. Jejich set byl skutečně smyslným propojením toho, co je v hardcore agresí a v metalových žánrech tajemnem. Výsledek dopadá velmi silně na mysl přítomných a obaluje ji do tmavých závojů, a to díky ěžkotonážním momentům, valícím se jak buldozer. V průběhu jejich setu jsem byl jaksi nepřítomný a jen tupě zíral na jednotlivé hráče, jak si pohrávají se svými nástroji a jak oddaně svou muziku řežou. Třeba druhý kytarista byl určitě zajímavý tím, že v momentech nutné pro gradaci muziky sundal kytaru, vzal do rukou paličky a mlátil v patřičném rytmu do kotle, čímž podtrhoval bubenickou naléhavost. Velká síla.

Bezprostředně po dohrání výtečného setu Drom jsem sešel do sklepa, kde stála připravená kapela This Ruin, přehozená ze začátku dne na tento čas. Téměř okamžitě spustili velmi divoký hardcore, který sami nazývali chaotic hardcorem. Složitá technika jim evidentně nebyla cizí, miliarda stop-startů pak působila právě oním chaotickým dojmem, přičemž je posluchač lapen do značné nervozity. On už i samotný zpěvák neustále pobíhající sem a tam působil patřičně chaoticky. No, vydržel jsem tři skladby a šel pryč. Nějak mi to nesedlo do nastolené potemnělé nálady.

Přiznám se narovinu, že na Poláky Thaw jsem se těšil z pátečního programu absolutně nejvíc. Ostatně jejich muzika je něco originálního, neotřelého a natolik nevšedního, že nechat se něčím takovým tepat živě je vzrušující. K dokonale skličující atmosféře pak mělo dopomoci i mocné zakouření prostoru (párou - Žižkostel je nekuřácký, i když to někteří blbci nechápou). Dávkovač kouře měl nebývalou sílu, přičemž vzniklá mlha byla natolik silná, že nebylo vidět doslova na metr před sebe. Stál jsem nějaké dva metry od bubeníka a chvílema jsem viděl jen na postavy bezprostředně přede mnou. Dýmilo se velmi silně, aby velký sál byl kompletně zahalen do husté mlhy, přičemž se i zdůraznila použitá světla a stroboskopy. Někomu to mohlo vadit, ale jelikož byl dým bez zápachu, vůbec mi to nevadilo a k náležitě hnusné muzice mi to korespondovalo perfektně.

Valivý sludge / noise / black se počal linout z reproduktorů a tak nějak jsem cítil, že náhodní kolemjdoucí tuhle muziku asi těžko překousnou. Tohle bylo vyloženě pro zasvěcené a pro ty, kteří se dokážou pro něco takového nadchnout. Mučivá hudba patřičně vyhrocená do nejzazších pozic. Likvidující, rušivě pulzující a nelítostně bez-odpočinková. V tomhle setu jsem našel vše, co si od podobně žánrově laděných kapel žádám. Já vlastně ani nedokážu přesně popsat to, co se v tu chvíli odehrávalo, tohle se totiž muselo vnímat i podprahově, ne jen sluchově a zrakově. Jeden z mých nejlepších koncertních zážitků vůbec. Hlavně ten konec byl prostě efektní - veškeré nástroje lomozí na maximum, nálada graduje do neskutečně bolestivého vrcholu, aby v nekonečně svíravém napětí muzikanti všechno utnuli v jedné vteřině, kdy prostě vypnuli přívod elektřiny do svých zesilovačů. Neskutečná orgie. Když jsem se po dohrání kapely otočil ke zbytku hlediště, byl jsem svědkem rapidně prořídlého prostoru. Buď už většina stačila odejít, nebo tohle zkrátka málokdo vydržel. Vidím to spíše na tu druhou variantu (a nechte mě v ní, prosím, žít).

Následovalo spřežení tří kytar v doprovodu bicích a afektovaně efektovaného vokálu. Přišel čas pro kapelu, kterou průvodce nazval Nic, ovšem ostatní vědí, že jde v psané podobě o ██████. Kapela originální nejen svým ne-názvem. Pulzující black metal kořeněný moderním vhledem hc scény. Silné a skvěle seskládané kompozice útočící na hloubku svého jádra. Tuhle kapelu není radno přehlížet, člověk se tak může snadno ochudit o vskutku originální zážitek, a to jak ve studiových nahrávkách, tak v onom živém představení. To právě působí natolik silně, že se od podia prakticky nedá odtrhnout. Jednoduše nevíte, kterého z kytaristů sledovat dřív, nechápavě zíráte na nervně energický projev zpěváka, a nebo se se zavřenýma očima necháváte unášet pryč do nitra podstaty téhle muziky. Škoda jen, že jistý fotograf průběh narušoval prolézáním mezi hudebníky a podivném způsobu dokumentace s trhavými pohyby, prostě blb. Opravdu výtečný koncert, který zaslouženě sklidil obrovský aplaus.

Po zbytek večera byly na programu dne ještě připraveni Self-Hatred a Infernal Blaze. Avšak obě kapely jsem si nechal dobrovolně ujít a pozvolna se ubral k domovu. Jednak jsem byl zážitky nasycen do akorátní míry a jednak tuším, že zmíněné kapely mi zajisté ještě párkrát hudební cestu zkříží. Ostatně prvně jmenované znám jen dle názvu a s druhými mám dobré zkušenosti jak z živých koncertů, tak z desky Veiled Signals.

Čtvrteční pochyby a nechuť byly rázem převýšeny perfektním zážitkem pátečního programu a důsledností. Opravdu vydařený den, který se bezpečně zařadil mezi osobní nejlepší zážitky, což už jsem ostatně výše zmiňoval.

// Sobota 19. 3.

Sobotní den jsem naplnil trochu odlehčenějším způsobem. Jednak kvůli tomu, že jsem s sebou měl doprovod přítelkyně a jednak kvůli nestálému harmonogramu v programu, kdy jsem, pardon jsme celý den běhali od klubu ke klubu.

Hudební večer byl započat v klubu Storm, což je někdejší Matrix, kde jsem naposledy byl na koncertě Rotting Christ. Přesně v pět hodin jsme vkročily do nejspodnějšího relativně velkého sálu, kde se v onen čas měl rozezvučet set kapely jménem Pentagramček. Jestli kapelu neznáte, tak nemeškejte ani vteřinu a okamžitě doplňte mezeru ve vzdělání. Možná vám k tomu lehce dopomůže někdejší díl seriálu Zapomenutá dema, kde zmínka o této originální kapele už padla. Skupinu jsem měl zafixovanou jako ryze akusticky působící dvoučlenný projekt, přičemž mne velice mile překvapila jejich aktuální rocková stylizace. Kapela nejen že živě vystoupila v čtyřčlenné sestavě, ale rovnou využila i klasickou elektrickou kytaru a bicí, což smysl jejich skladeb jen umocnilo. Playlist byl následující: Vitaj, Zúbky, Sám, Moj malý pes Bobi vykopává hroby, Sčitavanie, Kamarát, + přídavek Zatlieskaj a zadupkaj. Atmosféra koncertu se nesla na vlně té nejslavnější rockové hvězdy, to znamená, že drtivá většina přítomných dokonale znala texty, které zplna prozpěvovala, založila pod podiem pekelně energický moshpit (fakt tvrdej), obrovsky tleskala a rovněž se dožádala správného přídavku. Pentragramček je již legendou, o čemž není pochyb. Když dohráli, říkal jsem si, že můžu jít klidně domů, protože ten nejlepší sobotní koncert mám už za sebou. Ale i kapela nabádala k tomu, abychom si zbytek "Ježíškovské noci" užili. 

Pak jsme se přesunuli do nedalekého Žižkostela, kde jsem přítelkyni patřičně představil jedinečný prostor. Hodlali jsme si užít set Five Seconds To Leave, jelikož jsem tuhle kapelu hodně dlouho neviděl a ba o ní ani neslyšel. Jejich set nebyl vyloženě špatný, ale postrádal tu správnou atmosféru. Možná to bylo způsobeno odlišným nasvícením scény, než jako tomu bylo v předešlém dni (tentokrát svítila světla shora, přičemž den před tím ležela na zemi), nebo příliš velkým prostorem. Nevím, nicméně víc než kdy předtím jsem si všiml citelné inspirace v repertoáru velikánů Neurosis. Ale srovnávání s touhle veličinou se podobně laděné kapely těžko vyhnou. I přes jasnou kvalitu téhle bandy jsem se prostě nedokázal dostat skrze zvláštní krustu, která v ten moment na koncertě vznikla. Škoda, snad se patřičné souznění podaří navázat příště.

Po večeři v oblíbené restauraci Spirit Bar jsme naše kroky táhly do zařízení jménem Bohužel bar, kde měl vystoupit kultovní Kopec šišek. Jedinečné písničkářské duo s perfektní lyrikou a zábavnou, folkově stylizovanou hudbou. Nějaké volnější minuty ještě zbyly a tak jsme si zaskočili do nedaleké pivotéky Pivo a párek, kde spláchnutí jednoho lahodného kousku na stojáka bylo víc než přívětivé. Pak už se blížil čas začátku setu a naše přítomnost se ocitla bohužel v baru. Od prvního pohledu doupě všech alternativně smýšlejících existencí. Těžký kuřácký odér omámil naše smysly a velice stísněný a neprostupný prostor dával tušit nepříliš příjemný průběh koncertu. Kopec šišek začal hrát během chvilky a svůj čas zahájil skladbou Mrtvý muž. Tu ihned vystřídal mou oblíbenou věcí Mokré sny Oldřicha Nového s opravdu smyslným a citlivým zpracováním. Pak duo začalo hrát ještě píseň jménem Pičus, přičemž se pobyt zde stal nesnesitelným a tak jsme byli nuceni odejít. Těžko říct, zda jde o pořadatelské pochybení, že Kopec šišek vystoupil v takto miniaturním prostředí, kam neustále proudilo další a další pokuřující lidstvo. Ovšem jde o prostor, který k výrazu jejich muziky zase sedne naprosto perfektně. Škoda, celkem jsme se těšili, hlavně na Nepřítele číslo jedna, avšak už ze začátku zpěvák avizoval, že o mravencích se dneska zpívat nebude.

Následoval výšlap na vrch Vítkov, kde v kavárně zdejšího majestátného památníku mělo v daný čas vystoupit další duo, a to přímo Kalle. Ovšem mělo se jednat o netradiční set postavený na akustické bázi. Říkal jsem si proč takové netradiční pojetí, když jejich muzika je vcelku dost akustická už sama o sobě, nicméně zajímavě vyhlížející zážitek byl lákavý. Akorátně zaplněný prostor velice příjemné kavárny nám přišel jako hezkou náplastí za předcházející zážitek. Kávička na baru byla samozřejmostí. Po vcelku dlouhém zkoušení (set začal s dvacetiminutovým zpožděním) se konečně rozechvěla křehká hra tónů. Kalle svůj playlist postavili zejména na nových kouscích, z nichž se nám zalíbila přesně polovina. Druhá pak tvořila velice slibně vyhlížejícího nástupce debutové nahrávky. Tu zase zastoupily jistoty v podobě skladeb Fat Wizard, My Lost Child a By All Accounts. Sice nedošlo na mou oblíbenou Black Water, ovšem jedna z novinek mi ji velice mile připomněla. Byl to jedinečný koncert s tklivou náladou a perfektním výkonem Kalle.

Další přesun mířil do restaurace U Járy, kterou jsem svého času (čerstvě po jejím vlastním otevření) hojně navštěvoval, zejména kvůli někdejšímu bydlišti prakticky pět minut chůze odtud. Zde totiž měl vystoupit jedinečný sólový umělec Štěpik OMB, kterého jsem poznal v rámci Fuzz festu. V moment, kdy jsme do podniku vnikli, na nás okamžitě dýchl propocený a vydýchaný vzduch jdoucí ruku v ruce s nebezpečím utržení podrážky od těžce ulepené dlažby. V tu chvíli zrovna dokončovali svůj set Dirty Blondes, o kterých jsem byl přesvědčen, že je nestihnu, takže trochu pozitivní zjištění. Nicméně ke kapele by se dostat nepodařilo, jelikož prostor byl náležitě hustě obsazen dvaceti lidmi na metr čtvereční. Po dohrání se naštěstí devadesát procent přítomných vytratilo ven na vzduch, přičemž jsme situaci využili k zabrání blízkého místa před vyhrazeným prostorem pro hraní. Když jsem viděl, že místo chystání zázemí pro Štěpika se chystá kapela jiná, trochu jsem znejistěl. Zaslechnuté útržky rozhovoru mezi Štěpikem a zvukařem pak vykreslily velice nemilý obrázek. Šlo o to, že se vyhlídnutý interpret právě dozvěděl, že jeho čas přijde až za hodinu, načež zvukař odvětil, že za hodinu už se hrát vůbec nebude. Následovalo nějaké přemlouvání, které nevím, jak vyústilo, protože jsem rozhořčený odcházel z dějiště. Zklamáni a překvapeni další pořadatelskou chybou (dle programu totiž U Járy šlo o celkově hodinový skluz) jsme jako další cíl zvolili domov.

Osobně jsem měl ještě v merku program v Modré Vopici, kde mne ponejvíce lákalo vystoupení Gride a rumařů Voluptas, ovšem jejich po půlnoční hrací časy už se neslučovaly s únavou. Škoda, ale i zde platí, že kapely před mým zrakem nehrály poprvé a naposledy.

Určitě se sluší závěrem dodat nějaké shrnutí a celkový dojem z této vskutku velkolepé akce. Tak zaručeně za zmínku stojí výše vstupného, které na oba dny činilo tři sta korun, což vzhledem k nabídce nespočtu skupin je víc než přívětivé. Krom kapel byly k mání i další kulturní zážitky z všemožných oblastí (divadlo, literatura a další), leč tyto zážitky jsem odstavil. Co mělo ten správný genius loci, bylo naše noční putování Žižkovem, kdy člověk míjel i další kluby a restaurace, z jejichž vnitřků se linula rozličná muzika. Jedinečný zážitek, který se nepoštěstí často a jen utvrzuje můj osobní názor v tom, že Žižkov je nejlepší část Prahy. Silně pozitivní zážitky však úplně nepřebyly negativa, která jsem během Žižkovské noci 2016 zažil (zejména nepříjemné změny v harmonogramu, díky nedůslednosti pořadatele na místě). Celkově se totiž Žižkovská noc výtečně povedla a šlo o neskutečně nákladný a náročný akt, jehož hromadné koordinování si ani nedovedu představit.