Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Žižkovská noc s každým dalším ročníkem roste a roste. Zapojují se další podniky, které nabízí své prostory k hudební produkci, či jiné mizí. Žižkovská noc ale není jen o hudbě, je to i souhrn divadelních představení, přednášek, autorských čtení a celé řady dalších kulturních aktivit. Je nesmírně zajímavá a bohatá. Pokud se zaměříme čistě na hudební rovinu, tak s klidným svědomím řeknu, že zde si vybere doslova každý. Naproti tomu má reportáž je značně hubená. To proto, že vybrat v tom množství něco, co vás baví a nekryje se to s něčím, co vás taky baví, je už obtížnější. Za další platí, že hodně interpretů už člověk viděl, nebo věří, že je ještě uvidí. A tak se záběr okrajuje jen na to nejblyštivější, čímž se pro mne letos stalo vystoupení Gnaw Their Tongues. Ta akce je zkrátka moc velká a skoro si říkám, že by toho mohlo být klidně méně, ale chápu, že vzhledem k různorodé nabídce to zkrátka roste před očima. Putovat nočním Žižkovem a sledovat ruch je pak něčím nepřenositelným. Je to genius loci téhle akce, takže dopředu musím smeknout a poděkovat pořadatelům.

Původně jsem měl v plánu brázdit ulice už ve čtvrtek večer. Jenže v práci tomu okolnosti zas tak přívětivě nenahrávaly. Takže jsem si hodil krásný dvou a půl hodinový přesčas, po kterém jsem už neměl náladu na přesun do centra Prahy. Ostatně chtěl jsem vidět Kalle, avšak ne poprvé a určitě ne naposledy.

Takže pátek už nabral jasné představy. V osm večer (dřív to prostě nešlo) jsem nakráčel do stylového podzemí Café Pavlač. Zde se už chystali rozbalit svou nabídku Drutty. Ze začátku to vypadlo, že se bude hrát tak pro pět návštěvníků, ale během koncertu napochodovali další podivíni, kteří byli jistě zvědavi na to, jak asi zní divný black metal, což byl popis, který nabízeli oficiální zdroje festivalu. Kdo znáte Drutty, tak víte, že jejich divný black metal zní dobře. Nově musím potvrdit, že i naživo jsem se bavil náramně. Kapela, co hraje oblíbenou muziku, ze které jen tak mimochodem vylezlo něco, co má nejblíže k blacku. Nechybí sludgeové pasáže, trocha elektroniky (ze zkoušky jsem pochopil, že Ministry jsou v oblibě) a podmáznutí atmošky nějakým úryvkem ze zapomenuté kinematografie. Otvírák snad nemohl být lepší – Hvězda smrti z výborného alba Nečetla? To by sis ale měla přečíst. Pak pánové přidávali další kousky, kterým nešlo upřít nápady, podmanivost a jiné schopnosti a důvody, proč tu setrvat. Užil jsem si to do sytosti stejně jako dvanáctku Poutníka, kterého jsem naposledy pil v Brně U Proutníka (sakra jak už je to dlouho…). Už se těším, jak jejich tóny zapadnou do pošumavské nálady Magick Musick Festu.

Přišel přesun na ďábelskou jistotu Pentagramček do jednoho z nejkultovnějších podniků Žižkova – U Vystřelenýho oka. Stísněnější místo bychom už stěží hledali. Podařilo se mi dostat dovnitř a o zbytek své stability jsem se už nemusel obávat, protože dav byl opravdu, ale opravdu neprodyšný. Tady to vnímám jako dramaturgický přehmat, jelikož před dvěma lety tahle kapela dokázala solidně naplnit Storm (dříve Matrix), tak proč dnes jedno z nejmenších podií? Nicméně po chvíli se ukázalo, že kapela vystupuje bez druhého kytaristy, což mělo celkem znatelný dopad na celkovou produkci. Samčovu úlohu sice vzal za správný konec basák, kdy jeho nástroj tak jel ony vyhrávky a další stěžejní linky, ale výsledek zněl tristně. Neznat repertoár, tak si toho moc neodnesu… vlastně i tak jsem asi v půlce setu odešel, tedy vysoukal se ven. Prostě mi to nepřišlo ono, navíc ten počet lidí pořád rostl a upřímně jsem ani nedokázal tleskat, protože jsem prostě nemohl s rukama vůbec hýbat. Tlak se pak stal neúnosný a vytrhával pozornost od koncertu.

Pak jsem potkal paní Bhutovou, co šla z práce, a po společné večeři jsme zamířili do Atria. Tohle místo jsem dosud neznal a díky Žižkovské noci za to, že mi jej ukázala. Kolik let jsem chodívával ulicemi okolo, ale tudy vůbec… Svou performanci tady měla předvést ambientní dvojice Lavra. Zvučení a přípravy nebraly konce, a tak skluz už začínal být lehce protivný. Ne však víc, než hudba co přišla. Možná za to mohl zvuk (protože mi přišlo, že nějaké linky tam nejsou moc dobře slyšet, zatímco jiné spolehlivě likvidovaly sluch), možná i trochu amatérský způsob vystupování s pro mě dosud nerozklíčovaným poselstvím v projekci. Ne, neškrtám si je z hledáčku, spíš budu očekávat jinou příležitost, kdy jim lépe porozumět. Není to proto, že bych neměl ambient rád, ale tohle mi přišlo vážně slabé, ačkoliv tam někde ten potenciál byl, jen jsem pořád čekal, kdy to vyleze ven.

A tak se stalo, že ven jsme vylezli my. Nepomohlo ani přesvědčování přítelkyně, že Drom budou lepší a že jsou dobří. Prostě chtěla změnu, což ve výsledku dobře chápu. Na poslech veselejších melodií si vybrala klub Storm, kde burácelo Totální nasazení. Tuhle kapelu už znám tolik let a ona zní pořád tak stejně. Což si lze vyložit jako pozitivní dějství, protože od nich dostanete přesně to, co chcete a co očekáváte. Punk nenásilného formátu, co rozhýbe i mrtvolu. Hodně energie, veselí a texty o lidech, kterých bylo kolem tolik (skladba Weekend punk). Jen ten klub mě dokázal pěkně otrávit. Takovéhle šacování jsem nezažil ani na halových a stadionových koncertech, natož do klubu, kde se to hemží pubertálními punkery. Vím, že to tu tak mají, ale aspoň v den tohohle festivalu šlo tenhle prvek vynechat, zvláště když dost lidí prostě korzuje mezi kluby a každé zdržení zbytečného charakteru je opravdu nepříjemné. Navíc přítelkyně měla s sebou láhev 0,33ml čisté vody, která ji byla zabavena a vyhozena. Jste skuteční hrdinové milí provozovatelé Stormu. Voda je natolik nebezpečnou látkou, že by se její vnášení mělo zakázat plošně.

Nastal návrat zpět do Atria, kam když jsme přišli, akorát dozněl poslední tón Drom a hoši začali balit. Nevadí. Zaujali jsme vhodné místo a vyčkávali posledního interpreta (protože už bylo po jedné hodině), kterým byl Sweeps 04. Tohohle chlapíka jsem viděl po čtvrté a pořád mě nepřestává překvapovat. Tentokrát jsem jej však poprvé viděl s projekcí, která byla až nebezpečně podivínská a snad i halucinogenní, nicméně k podobné produkci něco takového zkrátka sedí. Kolik zvuků a ruchů se dá vyloudit z jedné kytary je až ohromující. Všelijaké vrstvení a vazbení oněch tónů pak vyznívá uhrančivě. Člověka baví už jenom sledovat, jak si jedinec pohrává s hromadou krabiček, jak neustále na něco kliká, šteluje, kroutí a pokrucuje tak výsledný zvuk. Vážně paráda. Po koncertě jsem si koupil jeho LP a zmizel v nočních ulicích.

Zajímavé je, že jsem si nepovšiml výrazného poklesu lidí s příchodem času posledního metra. To jindy, na běžném koncertě, je už kolem jedenácté skoro o polovinu návštěvníků méně, bez ohledu na fakt, že druhý den je volno. Zvláštní a důvody přisuzuji onomu kouzelnému půvabu Žižkovské noci.

Sobotní den toho nenabízel nejméně, ale já toho paradoxně nejméně navštívil. Měl jsem v plánu de facto jen a pouze nabídku Žižkostela. Jenže, jak to chodí, přišel jsem později, než bylo plánováno, čímž jsem nestihl celý set ambientního performera Aitcher Clark. On dohrál, já si dal pivo a divil se, že se vlastně nic moc neděje, protože už přece má hrát The Corona Lantern. Ale později se ukázalo, že Corona nevystoupí. Důvody neznám, ale byla to škoda, celkem jsem se na ně těšil.

Proto se podia o delší než zdravé pauze zhostila brněnská záležitost Nikander. Jejich sludge mě dostal okamžitě. Vlastně jedinou věcí, se kterou jsem měl problém, byl ječák zpěvačky, kdy jsem se sám sebe zeptal, jestli tohle je hranice, co mě baví, nebo co mě sere. K hudbě to pasovalo dobře a vybavuju si i špinavý black Anguished, kde mě podobné divočení právě baví. Takže jsem si zvykl a plně se oddával jejich valivému umění. Nejvíc zaujala asi kytara s perfektními riffy a hrubým zvukem. Ale nelze tím degradovat zbytek nástrojů, protože tohle bylo vážně fajn. Palec ukazuje na strop.

A pak přišla asi nejpodivnější věc celého festivalu – Gnaw Their Tongues. Studiově solo projekt, živě však měl Mories vedle sebe pomocnici (asi svou družku), která se starala o změť samplů, ruchů a noiseových podkresů. Mories pak držel jen basu se znásilněným výrazem a sám chrčel do mikrofonu všemožné hrdelní kousky. Jak rychle začal, tak rychle skončil. Myslím, že koncert trval asi jen kousek přes půl hodiny, nebo mi to tak přišlo. Ovšem to, co se odehrávalo, bylo čiré zlo. Neskutečný bordel, noise black metal v tom nejbizarnějším střihu. Industriální výkyvy, divoký vokál a neurčité mučení strun na baskytaře. Vyjmenovat skladby nedokážu, to říkám upřímně, ono ve výsledku stejně šlo o ten momentální okamžik, kdy se tahle prapodivná muzika na vás vychrlí a vy se ještě můžete dívat na blázna, co ji hraje. Tedy, pokud na něj přes všechnu to umělou mlhu a stroboskopy uvidíte. Asi těžko to mohlo oslovit někoho, kdo Gnaw Their Tongues neznal a pokud ano, tak takových lidí nebude mnoho. Pro zasvěcené (když to tak blbě řeknu) to však byl svátek. Netradiční interpret na netradiční akci ve sklepě kostela. Hodně okrajová hudba s maximální intenzitou a nasazením. Muzikant ani nedával mnoho času prostojům a hned drtil další song, jen na konci setu stroze do červené tmy utrousil své díky a vyslechl si potlesk nebývale dlouhý a masívní. To nadšení bylo zkrátka obrovské. I kdybych se nevydal na nic jiného, tak tohle mi za to rozhodně stálo.

Pak už jsem se na nic nezmohl a vlastně už nic dalšího ani nechtěl, nepotřeboval vnímat. Vyčkal jsem až se paní Bhutová dosměje na Stand-up comedy a pak jsme vyrazili k domovu. Nuže uvidíme, co nám příští rok tahle čtvrť zase nabídne.