Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na Žižkovskou noc se vždycky moc těším. Nejen kvůli hudbě, ale i kvůli celkové atmosféře a nepsaným přidaným hodnotám, které jdou ruku v ruce s touhle zajímavou akcí. Ovšem poslední ročníky jsou už na mě trochu moc. Moc kapel, moc podií, moc lidí. A k tomu je třeba postavit málo času, což je jeden z nejhlavnějších aspektů, proč se nedá všechno stihnout. Letošek se mi do vkusu zrovna dvakrát netrefil a vlastně jsem nenašel jedinou nekompromisní soupisku, která by lákala za jakýchkoliv podmínek. Takže jsem sázel na jistoty a tu a tam vyzkoušel něco navíc. Harmonogram, který jsem si na kousek papírku rozepsal, však dostál několikero škrtanců, které z různých důvodů nešlo ovlivnit. Navzdory košaté nabídce předkládám svědectví pouze ze čtvera kapel, prostě to nešlo jinak.

Čtvrtek pro mne není zrovna nejlepší den na pořádání koncertů do dlouhých nočních hodin. Mám toho totiž v práci obvykle tolik, že málokdy skončím v pravidelnou provozní dobu, takže následný přesun skrze spletitá dopravní omezení a solidní hustotu vozidel se rovná krásné hodině přepravy. Zaparkoval jsem co možná nejblíže místě celého dění a doputoval k nejbližšímu klubu, kde mě něco v tenhle čas zajímalo. Cestou jsem přibral paní Bhutovou a společně jsme pak vyšli vstříc prvnímu vystupujícímu.

Insania sice nepatří mezi kapely, které by bylo obtížné vídat na tuzemských podiích, nicméně delší čas jsem je neviděl a protože je máme se ženou rádi, nebyl důvod proč je vynechat. Nutno říct, že jsem byl poprvé ve Fatalu, který mě celkem překvapil. Jednak svou spletitostí a jednak celkem slušným prostorem. Co je však na klubu nejvíce zvláštní, je jeho stylizace „do zatáčky“, takže na pravou část podia je z pravého zadního kouta nemožné vidět. To je jen drobný detail, který však dodává klubu na svéráznosti, jinak je to tu fajn. Insania mi přišla v trochu nervozním rozpoložení, jakoby nemohla popadnout správný dech a rozdat energii na všechny strany, kterak jsme od nich zvyklí. Možná šlo jen o můj niterný pocit, ale prostě jsem to tak vnímal. Hádám, že šlo o určité vnitřní pnutí, které se těšilo na křest Kacířova kancionálu, které proběhlo o dva dny později v domácím Brně. Nicméně ani tak nás set nedokázal nějak obzvláště nadchnout. To proto, že repertoár byl složen především z poslední desky, která nám tolik nesedla a živě ty skladby nemají takový šmrnc, jaký bychom si přáli. Naštěstí vedle toho dokázala banda postavit i osvědčené fláky, které už nějakou pozornost získaly. Co se hrálo: z poslední desky: Nebe a Nietzsche, Joe si nepohlídal záda, Ať kypí žluč, Chyby, co stihneš jen jedenkrát, Mezi námi přeskočila jiskra, Celestýna si pořídila otlučenej revolver, Bohové jdou k lidem. Z těch starších zaznělo jen: Božská komedie, Nejsvětější trojice, Píšu ti švabachem, Vražda ve staré hvězdárně a přídavek Volný radikál.

Pak přišel přesun na Štvanici. Ano, zcela mimo Žižkov i jeho nejbližší okolí. Naštěstí pro tento účel existoval festivalový autobus, který tyto přesuny dokázal hravě usnadnit. Dveře nás vyplivly na ostrůvek vprostřed divoké magistrály na Hlávkově mostě. Kroky zamířily do nitra zvenčí nevábně vzhlížející budovy Fuchs2. Uvnitř nás přivítal trpký odér kočičích výměšků, které se linuly skrze každý kout tohoto poměrně velikého domu. Krom toho tu byl jeden z nejmohutnějších zvuků, takže jsem si poprvé v životě koupil špunty do uší a ihned je využil. Mocné dunění se v nepravidelných prostorách tříštilo a působilo možná až bolestivě. Tenhle prostor obecně stojí za zmínku, protože jde o poměrně špinavé a neútulné prostředí, které možná má nějaké kouzlo, ale to pochybnosti o technické způsobilosti snadno přemazávají. Kupříkladu na pánské toaletě chybělo ovládání baterie a ke všemu je dobré si připočíst opravdu výrazný puch kočičích chcanek. Na druhou stranu tu zase byl velice slušný bar, kde už jsem se tolik nebál. Velice zvláštní prostředí, kdy sám nevím, jestli budu mít chuť se sem vracet.

Drom se tu na malém podiu semknutém dvěma věžemi reprobeden zabydleli rychle. Rozprostřeli své krabičky a vetkli do lidí atmosféru alba Tady Bůh není. Po chvíli ohlásili, že zahrajou poslední kus, kterým byl dvacetiminutový flák V tanci světel. Melodické vyhrávky a jemné tóny báječně střídala agrese a silný tlak. Kapela je živě velmi přesvědčivá a dokáže vás vtáhnout do děje. Tady tomu nebylo jinak, během pár okamžiků jsem byl pryč a jen hltal kytarové vlny a bubenické gradace. Skvělá práce!

Když Drom dokončili svůj set, na hodinkách už bylo něco po půlnoci. Chtěl jsem si sice dát ještě Bliss Signal a taky Five Seconds To Leave, ale ani jedno už se neslučovalo s únavou, co přicházela. Navíc i paní Bhutová nebyla zrovna svěží a tak jsme zvolili návrat domů. Tam jsme přijeli kolem půl druhé a v šest ráno už nám čile řinčel budík. To je přesně důvod, proč nesnáším koncerty v pracovním týdnu, které se daří přetáhnout přes půlnoc. To ty lidi jako druhej den nejdou do práce?

Pátek hodně trpěl na to, že měl pro mé uši velmi slabou nabídku. Dokonce jsem si pohrával s myšlenkou jet raději do Plzně na Forgotten Silence, ale žena řekla, že chce na Kalle a konec konců ani já jsem odpor nekladl. Navíc další vstupné, další cesta a další útraty se mi v těchto dnech už do peněženky dívaly velmi přísně. Takže jsme dorazili do Žižkostela, což je už nějakým rokem prověřený prostor, který mě vždycky těší svou atmosférou. Kalle sem pak sedli nádherně. Ovšem jejich set nebyl obyčejný. Původní kombo Veronika-David k sobě přibralo ještě další čtyři lidi, kteří se zhostili bicích, basy, harmonia a violoncella. Vzniklá kombinace byla přímo podmanivá. Skladby dostávaly nový charakter a jejich stupňovitost mnohem lépe vynikala. Zároveň šlo o velmi křehký organismus, který dýchal z úst Verči, která svým zpěvem dokázala naprosto úchvatně ovládat náladu přítomných. Hrálo se hlavně z poslední desky Saffron Hills a jen jednou se sklouzlo do alba minulého (Black Water), zároveň jsem nabyl dojmu, že došlo i na dvě nové skladby. Pokud má být současná sestava pouze projektem, rozhodně by neškodilo pořídit živý záznam. Pokud však jde o příslib do budoucna v podobě regulérní kapely, pak se máme na co těšit. Tahle pozice totiž kapela náramně sluší a dosvědčil to i nebývale masivní aplaus, kdy se Kalle ještě vrátili k nástrojům a dopřáli přítomným malý dezert.

Sobota by toho měla nabídnout nejvíc, ale já s doprovodem paní Bhutové vynaložil úsilí pouze k jednomu, zato zcela ojedinělému vystoupení FDK. Ti se totiž momentálně nachází v jakési veřejnosti neznámé hibernaci. Poslední info, které jsem od nich kdysi získal, vedlo k domněnce, že se natáčí třetí deska, jenže ta stále nevyšla a ani koncertní činnost se kolem skupiny zrovna dvakrát netočila. Už proto jsem jejich vystoupení zvolil jako něco, co bude určitě fajn. Jenže přípravy se trochu protáhly, za což údajně mohli italští spoluvystupující. Však nebylo kam spěchat a netrvalo dlouho a trojice kytar plus basa plus bicí konečně zarezonovali prostorem. V ten okamžik zhoustl vzduch a těžká deka byla vhozena přes celou vozovou hradbu, uvnitř které se celý děj odehrával. Tu a tam tempo přiostřilo, čímž se rozkmitaly končetiny i hlavy přítomných. Nedá se říci, že by kapela nebyla ve formě, všechno jim sedělo skvěle a dokázala představit i něco nového, co jsem si na starší alba neodkázal zařadit. Nebo jsem je jen dlouho neslyšel. V každém případě tohle byl opravdu povedený koncert.

Ačkoliv bylo něco po sedmé večer, plížila se na nás únava a tak jsme vynechali divočení Massola a vrhli se na večerní procházku za cílem najít dobré kafe. Po drobném obkroužení bloku jsme zasedli přímo před Žižkostel z jehož nitra se řítil zvuk Povodí Ohře a jeho charakter nás jaksi nelákal ke vstupu. Takže jsme jen seděli, povídali a sledovali okolní rej. Dovnitř jsme šli až poté jelikož jsme se chystali na vystoupení Zu. Ty jsem do nynějška neznal a pouze pročítal chválu a pozitivní popisky, proto byla zvědavost veliká. Jenže kombinace bicích, basy a saxofonu v nás nevzbudila výraznou touhu setrvat a tak jsme po dvou skladbách z přeplněného Žižkostela odkráčeli. Tahle hudba byla chytřejší než já a já vážně netušil, jak to vnímat. Překvapilo mě i složení přítomných, kde se mísili fanoušci roztodivných odnoží. Zkrátka Zu jsem zcela neporozuměl a to snesu opravdu divnou hudbu.

Další kroky vedly do nějaké osvěžovny a v plánu byl pak přesun na Kill The Dandies. Jenže posezení v Pivovaře Karlín se zdálo být mnohem záživnější, než zbytek nabídky Žižkovské noci. Každý den zkrátka není posvícení a nelze se plně zalíbit všem. Už proto bych celý projekt Žižkovské noci klidně trochu přibrzdil, neboť se mi zdá, že současné rozměry začínají být trochu desivé. Chápu multižánrový rozsah, chápu nehudební dění a jsem za takové počínání rád, ale třeba roztahovat akci mimo katastr Žižkova mi přijde zbytečné. Chybělo mi i nějaké výrazné jméno na soupisce. Asi už začínám být konzerva, protože si jinak nedovedu vysvětlit lecjaké žánrové označení vystupujících. A teď bez urážky, přišlo mi, že akce je spíš pro čtenáře Fullmoonu a podobných intelektuálních kruhů, takže se obyčejný xicht jako já snadno ztrácí. Vedle toho třeba ty doplňující záležitosti jsou perfektní, jako je možnost koupit si špunty do uší ve stylové krabičce, nebo koupit si tištěný zine, ve kterém je spoustu čtiva jak kolem akce, tak kolem celé téhle čtvrti. I když to tak možná nevypadá, vážně se těším na to, co nám přinese příští ročník.