Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// ČESKÁ VERZE (English version below)

Alexi, jak jsi s odstupem času spokojen s nahrávkou?

Samozřejmě je těžké soudit vlastní práci a já jsem obvykle přísný kritik, když přijde řeč na to, co dělám. Takže teď to cítím tak, že by to mohlo být lepší. Na příštím albu A Noend of Mine se budu snažit vyvarovat se nedostatků, které nacházím na The Serenity’s Eve a vytvořit mnohem vyspělejší kus hudby. Jak už ode mne někde zaznělo, stále považuji toto album za osobní úspěch. Zaznamenává jednu velkou kapitolu mého života, která začala někdy v roce 2007, kdy byla složena většina tohoto materiálu. Je to takový můj osobní životní dokument, záznam mých pocitů, věcí, které mi byly drahé, a myšlenek, v něž jsem věřil. Nyní to v mnoha ohledech necítím úplně stejně, takže pro mě osobně jsou skladby na The Serenity’s Eve něco jako vzpomínky mého mladšího já.

Jaká je hlavní myšlenka tohoto alba?

The Serenity’s Eve pojednává především o předtuše, což vyplývá i z názvu. Tedy o věcech, které teprve přijdou, o hořkosladkém předvídání. To je také důvod, proč všechny skladby nemají tradiční konec, což posluchače stále zanechává ve stavu očekávání až do konce nahrávky. Je to také něco jako cesta, album se zabývá prostorem zhruba stejně jako elementem času. Není zde žádný výrazný hudební vývoj, všechny skladby reflektují změny v krajině, s občasnými návraty na známá místa, kde už předtím byly, ale najednou z jiného úhlu pohledu. Skladbu po skladbě se posluchač vydává na procházku parkem. Ten park se nachází v mé hlavě, ale samozřejmě se může nacházet i ve vnitřním světě jiné kapely: stačí vzpomenout na texty skladeb By the Pain I See in Others’ (Opeth) nebo Day (Katatonia). Hlavní myšlenka alba je vlastně uvedena v bookletu: „Náš vesmír je vybudovaný a každé místo v něm je proces“.

Významná část nahrávky pochází ze starého dema. Co se ti honilo hlavou, když jsi začínal na materiálu po letech znovu pracovat? Přepracoval jsi ho výrazně?

Ten materiál jsem poslouchal s čistou hlavou s mnohaletým odstupem a dospěl jsem k názoru, že není vůbec špatný a že si zaslouží mít kvalitní a profesionální produkci. Skladby jsem docela výrazně předělal, přidal jsem texty (původní verze byla instrumentální) a původní jednu dvacetiminutovou skladbu jsem přepracoval do osmi skladeb o celkové délce čtyřicet minut. Nicméně myslím si, že ty změny se dotkly spíše formy než základní esence hudby, která zůstala i nadále poměrně jednoduchá až naivní. Nesnažil jsem se toto svědectví svého mládí nijak vyšperkovávat, místo toho jsem se zaměřil na zachycení pocitů a nálad, které jsem měl v době skládání tohoto materiálu, tedy v letech 2006-2008.

Z nahrávky je cítit (a je to vlastně napsáno i na bandcampu) vliv umělců jako Steven Wilson nebo Opeth. Myslíš si, že jejich globální dopad na scénu může být stejně silný jako v případě legendárních kapel Pink Floyd, Led Zeppelin nebo King Crimson? Nebo si myslíš, že jen přehrávají a recyklují něco, co tu bylo už dříve?

To je dobrá otázka, sám už jsem o tom hodně přemýšlel. I přes nesporný fakt, že Wilsonova i Åkerfeldtova hudba je hodně ovlivněna kapelami ze 60. a 70. let, pořád si myslím, že jejich kapely Porcupine Tree a Opeth nejsou jen pouhými epigony. Možná nejsou tak odvážní experimentátoři jako King Crimson nebo Soft Machine (nemluvě o avantgardních souborech typu Henry Cow či Univers Zero), ale základ jejich prací, pod něž se podepsali v 90. letech a kolem roku 2000 nemůže být považován za pouhou výpůjčku od výše zmíněných progrockových těles. Jednoduše řečeno, Wilson a Åkerfeldt jsou dostatečně originální na to, aby se stali zdroji inspirace sami o sobě. Pro mě je při poslechu alb Opeth na prvním místě atmosféra, kterou na žádné nahrávce ze 70. let nenacházím. Takovou atmosféru, jaká je například na albech Morningrise či Still Life lze najít, do určité míry, jedině na nahrávkách Katatonia ze stejného období. Na druhou stranu, Wilsonova alba, jakkoli jsou vzdálená od raných alb Opeth, jsou i tak zakořeněna v 90., nikoli v 70. letech. A samozřejmě, stranou všech okolností, miluji tu absolutní melancholii nahrávek od obou těchto umělců. Což je něco, co v prog rocku nacházím jen velmi zřídka (až na několik významných výjimek).

Kde jste pořídili fotku na obal a proč jste si vybrali právě ji?

Tato tramvaj je známá dvanáctka v Kyjevě. Spojuje dolní část města se vzdálenější oblastí hluboko v lesích. Můžeš najít stovky krásných fotografií této tramvaje, jak projíždí lesy. Když jsem ale narazil na tuto konkrétní fotografii od Vufoxe (autora fotografie), velmi mě oslovil ten hmatatelný pocit padajících stínů, který fotografie evokuje. Jsem přesvědčen, že do atmosféry nahrávky tento obrázek zapadá docela dobře, připomíná nadcházející soumrak a příchod večera.

Původně jsem chtěl jako obal alba nějaký obrázek městského autobusu nebo auta ztraceného v lesích. Chtěl jsem tím vyjádřit pocit úniku, o čemž vlastně celá tato tématika parku pojednává. Je to o opuštění tvého běžného života a „rozpuštění se do zeleně“. Nakonec jsem objevil fotografii kyjevské tramvaje místo autobusu a naznal sem, že to funguje stejně dobře. Možná i lépe, neboť to dostalo další rozměr – souvislost s Kyjevem, mým rodným městem, které bylo hlavní inspirací pro The Serenity’s Eve. Takže nakonec mohu s radostí prohlásit, že A Noend of Mine dělá „místně specifickou“ (tedy jakousi regionální) hudbu: hudbu, která z této krajiny vychází a která se v ní následně i odráží.

Zaznamenal jsem, že jsi hrdý na to, že je Kyjev tvým domovem. Jaký další význam pro tebe toto město má? Útočiště, obživa, inspirace?

Nejsem si jistý, jestli “hrdý” je to správné slovo. Jak může být někdo hrdý na to, že byl narozen na jednom místě a ne na jiném? Správnější by bylo říct, že prostě miluji svoje město, ne proto že by šlo o nejlepší místo na světě, ale protože zde žiji celý svůj život a považuji ho za velmi speciální. Dokonce i když ho porovnám s jinými opravdu úžasnými městy, kde jsem byl (např. Paříž, Londýn, Řím, Stockholm). Kyjev má velmi osobitou atmosféru, zejména díky své poloze na kopcích, má spoustu zelených zón a nádhernou architekturu ztělesňující různé éry, od středověkých pravoslavných kostelů po sovětské modernistické budovy. Nesmírně mě inspiruje a co je ještě důležitější, poskytuje mi dostatek prostoru pro snění. Jinde než v Kyjevě se svým představám oddávám jen zřídka. Myslím, že mám Kyjev vytesaný do své mentální mapy. Což je také důvod, proč je moje hudba tolik ovlivněna kyjevskou topografií.

Label Pest Productions působí v Číně. Z evropského pohledu je to v metalové hudbě stále tak trochu exotika. Jak jste se vlastně dali dohromady? Co všechno se muselo stát, aby čínský label vydal debutové album kapely z Ukrajiny?:)

K naší spolupráci došlo z prozaického důvodu: Anton Belov z Kauan byl v kontaktu s Dengem Zhangem z Pest Productions, který v roce 2010 vydával kompilačku, na níž měli Kauan jeden song. A Noend of Mine Denga zaujalo hned. O jeho labelu jsem už předtím slyšel, takže jsem byl rád, když jsem se dozvěděl, že souhlasil s vydáním alba The Serenity’s Eve. Takže takhle to začalo.

Můžeš něco říct k vašemu turné v Číně? Zažili jste nějaké překvapení nebo něco nezapomenutelného? Zaznamenal jsi nějaké výrazné rozdíly v tamějším metalovém prostředí oproti tomu evropskému?

K tomuto turné bych toho mohl říct opravdu hodně! Bylo to báječné a plné nezapomenutelných zážitků. I když jsme se tam zdrželi jen krátce a neměli jsme dostatek času poznat města, kde jsme hráli, tak i to co jsme viděli stačilo k tomu, aby se nám Čína hluboce vtiskla do našich srdcí a myslí. Čína je od Evropy samozřejmě velmi odlišná, například publikum je mnohem vřelejší a vstřícnější než třeba ukrajinské. Bylo také velmi překvapivé vidět spoustu lidí, kteří došli na náš koncert ne proto, že by nás znali, ale že třeba na webu klubu zjistili, že bude nějaký koncert nebo že byli jen zvědaví na kapelu z Evropy.

Další překvapení byla undergroundová hudební scéna. Myslím, že v Evropě dost dobře nechápeme, o čem je hudební scéna v Číně a máme tendence si myslet, že je to něco horšího, než na co jsme zvyklí na Západě, což je ale velký omyl. Asijská scéna je obrovská, prosperující a zcela soběstačná, s bezpočtem lokálních kapel, které jezdí turné po Číně, Japonsku, Taiwanu a okolních zemích s nemalými úspěchy. K mému naprostému překvapení jsem zjistil, že borci z Pest Production - ryze podzemního labelu -, zde pracují na plný úvazek, což vlastně znamená, že je ta firma uživí. Je to tedy něco, co je v Evropě nebo Spojených státech amerických v současnosti poněkud neobvyklé. Byl jsem rovněž ohromen jejich profesionalitou a schopností neustále pracovat - Číňané zkrátka velmi tvrdě pracují. Takže obdivuji všechno, co Pest Productions dělají a jsem si jistý, že mají před sebou velkou budoucnost.

Poslední otázka je také trochu geografická. Kauan donedávna sídlili v Rusku. Nyní jste na Ukrajině. Co všechno se změnilo? A co vlastně stálo za vaším přesunem?

Anton Belov pochází z Čeljabinsku (Rusko), kde v roce 2007 založil Kauan. Byl to především jeho sólový projekt. Pár muzikantů mu příležitostně pomáhalo hlavně když se šlo do studia. Anton se přesunul do Kyjeva v roce 2011, když potřeboval dát dohromady vůbec první koncertní sestavu Kauan. Což byl také okamžik, kdy jsme se potkali. Anton je tedy jediný Rus v sestavě Kauan, zbytek kapely tvoří Ukrajinci.

// ENGLISH VERSION

Alex, how are you satisfied with record in hindsight?

It is hard to judge your own work, of course, and I’m also a harsh critic when it comes to what I do. So I definitely feel like I can do better, and on a noend of mine’s next album, I will try to avoid some of the mistakes I have done at The Serenity’s Eve and create a more mature piece of music. This being said, I still consider this album a personal achievement. It marks a whole period of my life, which started back in 2007 when most of these songs were conceived. It is a document of my personal history, of the feelings I had, things I held dear, ideas I believed in. I don’t feel the same way about many things, so for me, The Serenity’s Eve is like a memory of my former self.

What is the main idea of the album?

The Serenity’s Eve is about a presentiment, as its title implies. It’s about things to come, about the feeling of a bittersweet anticipation. This is why all the songs kind of have no ending: the listener must remain in this state of expectation up until the end. It’s also a journey, i.e. the album is at least as much about space as it is about time. There is no musical progression, all the tracks reflect a changing landscape, with occasional returns to the places visited earlier, but seen from a different spot and angle. From track to track, the listener is taking a walk around the Park. This Park is a place inside my head, of course, but it can be found in other bands’ universe: just remember the lyrics of Opeth’s By the Pain I See in Others or Katatonia’s Day. The main idea of the album, if there is one, is put at the beginning of the booklet: “Our spaces are constructed and every place is a process”.

Main part of ‘The Serenity’s Eve’ comes from old demo tape. What were you thinking about when you started remaking the old material? Did you remake it radically?

I listened to this material with a ‘fresh ear’ after so many years of oblivion, found it not bad at all and thought it deserved to be professionally produced. I did remake it quite substantially, adding lyrics (the original version was instrumental) and transforming one single song of 20 minutes into eight tracks clocking in at around 40 minutes. However, I think the change concerned form rather than the essence of this music, which has remained quite naïve and simple. I was not going to make this testimony of my youth any more sophisticated or mature and instead, I tried to capture the feelings I had back in 2006-2008 when this music first came about.

I feel (actually it is also written on your bandcamp) influences of artists such as Steven Wilson and Opeth. Do you think that their general influence would be as big as influence of legendary artists as Pink Floyd, Led Zeppelin or King Crimson? Or they just repeat and recycle what was already there before?

That’s a good question I have personally been thinking about a lot. Even though the influence of so many 1960-70s bands on Wilson and Åkerfeldt is obvious, I still think that bands like Porcupine Tree and Opeth are by no means mere epigones. They might not be as intrepid experimentalists as King Crimson or Soft Machine (left alone more avant-garde acts like Henry Cow or Univers Zero), but the corpus of works they created in the 1990s and 2000s cannot be reduced to their borrowings from the aforementioned prog rock bands. To put it simpler, I think Wilson and Åkerfeldt are original enough to be a source of inspiration on their own account. For me, Opeth means atmosphere in the first place, and this kind of atmosphere is nowhere to be found in the 1970s music. The atmosphere of the albums like Morningrise or Still Life can only be found, to a certain extent, on Katatonia’s albums of the same period. On the other hand, things that Steven Wilson does, different as they are from early albums by Opeth, are also ingrained in the 1990s, not 1970s. And of course, of all things, I love the absolute melancholy of Wilson’s and Åkerfeldt’s works. This is something I rarely find in prog rock (with a few notable exceptions).

Where was the cover taken and why did you choose this picture?

This tramway from the album cover is a famous tram #12 in Kyiv. It connects the lower city and a distant neighborhood deep in the woods. You can find hundreds of pretty photos of this tram in the midst of a forest, but when I stumbled upon this particular picture by vufox (that’s the nickname of the photographer) I really liked the feeling of a falling twilight it evokes. I think it fits the atmosphere of the album quite nicely, it’s all about dusk, a coming evening. Originally, for the cover, I wanted a picture of some city bus or a car getting lost in the forest. This is to show the feeling of escape that this Park theme is all about. It’s about leaving your ordinary life behind and ‘dissolve into green’. Eventually I found a picture of this tram instead of the bus, and I guess it works just as well, while adding another layer: the theme of Kyiv, my native town that was a major inspiration of The Serenity’s Eve. I like to say that a noend of mine plays site-specific music: it emerged from this landscape and reverberates with it.

As i noticed, you are very proud to live in Kyiv which is your hometown. What does it mean for you in other aspects? Shelter, subsistence, inspiration?

I’m not sure ‘proud’ is the word. How can one be proud of being born in one place instead of another? It would be more correct to say that I just love my city, not because it is the best city in the world, but because I’ve been living here for all my life and I really find it special, even compared to some truly amazing cities I’ve been to (Paris, London, Rome, Stockholm, just to name a few). Kyiv has a very distinctive atmosphere due to its location on the hills, lots of green spaces and great architecture of different eras, from Medieval orthodox churches to Soviet Modernist buildings. It definitely inspires me a lot and, even more importantly, it leaves me much space for dreaming. I like imagining that I am somewhere else when I’m in Kyiv, and it seldom happens to me anywhere else in the world. I think Kyiv is really carved in my mental map. That’s why my music is pretty much informed by the Kyiv topography.

Label Pest Productions is based in China. For european rock/metal community it is still a little bit exotic country. How did you meet? How did happen that Chinese label released Ukrainian band’s debut album? :)

The connection is purely anecdotal: Anton Belov from Kauan had the contacts of Deng Zhang from Pest Prod, which released a compilation album in 2010 featuring a track by Kauan. Deng got really interested in a noend of mine right away. I had heard about Pest Productions before, so I was glad to learn they accepted to release The Serenity’s Eve. That’s how it all started.

Could you tell us something about your Chinese tour? Any surprises or unforgettable experiences? Have you noticed any substantial differencies from usual european environment which we are accustomed to?

I could say so many things about this tour! It was great and full of unforgettable experiences. Although the stay was short and we didn’t always have time to see the cities we played at, even the things we saw were enough to leave a deep imprint in our hearts and minds. China is obviously very different from Europe, I found the audience much warmer and more welcoming than in Ukraine. It was also surprising to see many people attending our concerts not because they knew us, but because they either followed the venue’s webpage or were just curious to see a band from Europe.

Another surprise was the underground music business. I think here in Europe we don’t really understand what the music scene is like in Asia and we tend to think of it as somewhat inferior to the Western scene, but that’s where we are wrong. Asian scene is huge, thriving and very self-sufficient, with dozens local bands touring around China, Japan, Taiwan and neighbouring countries with a lot of success. To my sheer surprise, guys from Pest Productions, a truly underground label, work there fulltime, which means that the business is actually profitable – something rather unusual for Europe/America nowadays. I was also impressed by their professionalism and ability to work all the time: it’s true that Chinese people work really hard. So I admire everything Pest Productions does and I am sure they have a great future ahead.

Last question is connected to your second (or main) band Kauan - band used to have its base in Russia. Then you moved to Ukraine and now Kauan is based in Kyiv. What has changed in connection with this moving in band? What actually caused your transfer?

Anton Belov was raised in Chelyabinsk, Russia, where he started Kauan in 2007. It was mainly his solo project with several musicians occasionally joining him to record albums. Anton came to Kyiv in 2011 and that’s when we met, as he was looking for musicians for the first ever Kauan live line-up. So, Anton is the only Russian member of the band, the rest being Ukrainians.