Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tome, na úvod rozhovoru bych Tě požádal o pár slov o kapele Flash the Readies, ať se zorientujeme a vyrazíme správným směrem.

Nyní s oblibou tvrdíme, že jsme kapela plující ve vodách alternativního rocku ruku v ruce s psychedelií, ke vzdáleným břehům post rocku. Hlavně je třeba říci, že Flash the Readies jsou kapela, která se celou dobu své existence neustále vyvíjí. Začínali jsme v roce 2006 úplně od nuly, neuměli jsme hrát, zpívat a nevěděli jsme, kam vlastně chceme směřovat. Trvalo velmi dlouho, než jsme dospěli do současné podoby. Hrajeme věci tak, jak je cítíme a neřešíme, jestli je to zrovna moc tvrdé, nebo naopak, a jestli se to bude líbit tomu a tomu.

Jak se spolu slučuje chtít založit kapelu a neumět hrát? Je v té chvíli složité vyrovnat se se skutečností, že nápadů je víc než potřebného kumštu, nebo je to naopak slušná hnací síla, která nutí člověka na sobě pracovat?

Tehdy jsme si mysleli, že hrát umíme, ale nebyla to pravda. Na druhou stranu, z počátku tam bylo velké nadšení. Klasická kapela, která si chodí po práci zahrát do zkušebny. Hlavním cílem bylo zahrát si první koncert, což se po roce zkoušení povedlo a poté jsme si postupně začali klást další cíle.

Dává Ti živé hraní podstatně víc dobrého pocitu než studiová práce a vydávání alb? Co vlastně člověka láká na tom, chtít si stoupnout před ostatní a začít něco předvádět?

V současné době mi živé hraní moc dobrých pocitů nepřináší. Je to dáno i tím, že naše hudba je žánrově málo vyhraněná a pomalu si hledá své posluchače. Navíc o přístupu některých organizátorů festivalů a klubových dramaturgů  k naší kapele je škoda mluvit... Spíše nás hodně naplňuje právě tvorba nových věcí. Tento proces vzniku něčeho nového, kdy si hrajeme s různými detaily a nepřeberným množstvím možností směřování, nás velmi baví.

V promo-materiálech se zmiňuješ o dvou klinických smrtích, pod čímž si představuju nějaké rošády v sestavě, odchody členů a tak podobně. Momentálně je situace jaká?

Momentálně máme ustálenou sestavu, kdy si hudebně i lidsky rozumíme a doufám, že tato konstelace přinese ještě spoustu nových a zajímavých věcí. Z původní sestavy jsem zbyl už pouze já. Beru to tak, že jediné, co zůstalo, je název a s touto deskou Flash the Readies začínají opět úplně od nuly, s jednoznačným názorem a směrem.

Z vaší poslední desky cítím inspiraci u Pink Floyd, což nemyslím nijak špatně, a vlastně i název kapely je spjatý s touto britskou veličinou. Co Ty a Pink Floyd?

Díky za tuto otázku. Já jsem klasický “floydofil” - na Pink Floyd jsem vyrostl, znám celou tvorbu nazpaměť a jednoduše o nich vím vše :-) Díky Floydům jsem začal hrát na kytaru a poté jsem jim chtěl nějakým způsobem vzdát hold a proto jsem použil úryvek “Flash the Readies” ze skladby Wots uh the deal (album Obscured by clouds, 1972)...

Jasně, že je tam slyšíš - na Gilmourovi jsem se učil hrát a stále si s chutí přehrávám jeho sóla, o inspiraci v kytarovém vybavení nemluvě. Ale hlavně na nich miluju jejich atmosféru, koncept a takovou tu auru kolem. Samozřejmě, že Pink Floyd nejsou jediná kapela, která nás ovlivňuje. Právě na poslední desce jsme záměrně do některých částí desky zabudovali klasické floydovské postupy a udělali si tak radost.

“In Belvedere” je ve své podstatě koncepční deska svázaná celkem silným příběhem a v souvislosti s předchozí otázkou mě napadá, že jedinou čistě koncepční deskou Floydů byla The Wall. Znamená to, že tahle jejich nahrávka na Tebe působí nejvíc?

Já osobně si nemyslím, že jedinou koncepční deskou Pink Floyd je The Wall . Tuto desku mám samozřejmě moc rád, ale jsou tu i další. Já osobně mám nejraději Darkside of the moon a Wish you were here - obě desky sice nemají jednoznačný “příběh”, ale jsou propojeny jakousi nosnou myšlenkou, ať už je to odcizení a ztráta bližního, či pomíjivost lidského života atd. Nemůžu opomenout další desky Animals - Orwellovské téma a Final cut - Watersovo vyrovnávání se ztrátou otce a kritikou společnosti a politiky.

Přiblížíš ve stručnosti koncept vašeho aktuálního alba a vaši hlavní inspiraci při jeho tvorbě? Přece jen nejde o příběh, který by se udál každému a každý den...

V první řadě jsme si chtěli udělat radost, nahrát desku tak, jak to momentálně cítíme a bez okolních vlivů. Jednoduše dát tam vše, co máme rádi, což znamená zaobalit to celé do nějakého příběhu - tématu, což nás vrací zpět k předchozí otázce. Velmi zjednodušeně jde o snový příběh člověka, který byl odsouzen za vraždu ženy, kterou miloval. Je v tom samozřejmě mnohem více, ale rád bych to ponechal na představivosti posluchačů.

Sílu příběhu navíc umocňujete i graficky, konkrétně komiksem v bookletu. Kdo přišel s tímto nápadem a jak složitá byla cesta od nápadu k finální podobě CDčka?

Od počátku práce na desce jsme měli v úmyslu skladby propojit příběhem a také jsme přemýšleli, jak ho podpořit. Nakonec jsme se rozhodli pro komiks, který jsme si vyzkoušeli už na posledním EP Desert Station a to spojení se nám natolik zalíbilo, že jsme ho na nové desce chtěli naplno rozvinout. Autorem je olomoucký výtvarník Tomáš Petřík, který dokáže přesně vystihnou náladu naší hudby. Nakonec desku propojují tři narativní linie - texty, dialogy mezi skladbami a komiks, ve kterém už by slova byla zbytečná... Cesta byla dlouhá, ale myslím si, že to celé nakonec stojí za to.

Důvěřuješ vašim fanouškům a v podstatě i novým posluchačům, kteří vás objevují až nyní, že se budou nahrávkou a celým příběhem zabývat hlouběji? Nemáš někdy pocit, že vnímání lidí vůči vnějším podnětům je stále více povrchní?

Upřímně tomu moc nevěřím, ale o to větší radost budu mít, když se tím opravdu někdo bude zabývat. Povrchní je silné slovo, spíše bych to viděl tak, že se na každého valí spousty informací ze všech stran a je těžké se tím probrat. V hudbě to je složité, každopádně hudebních nadšenců a lidí snažících se objevit něco nového, moc není.

Mohl bys uvést nějakou hudební nahrávku z poslední doby, která Tě určitým způsobem zaujala?

U mě je z “poslední doby” hodně široký pojem. Dostávám se k dobrým deskám někdy i několik let po jejich vydání. V současnosti se třeba probírám sólovkama Stevena Wilsona a to mě v některých momentech hodně baví. Nebo i z jiného soudku: Ibrahim Maalouf – Beirut, neuvěřitelně emotivní věc.

Jaká musí být nahrávka, aby Tebe jako fanouška zaujala? Pokládáš vizuál, koncept, produkci a další aspekty desky za rovné hudbě, nebo je pro Tebe prvořadá právě hudba bez ohledu na zbytek?

V nahrávce musí být alespoň něco málo, co mě nějak zajímavě zaujme - melodie, sólo, ale většinou spíše taková celková atmosféra. Někdy na první poslech a někdy jich potřebuji opravdu hodně, aby mě hudba chytila - například již zmiňovaný Steven Wilson a Porcupine Tree, přece jen to bylo na mě z počátku tvrdší, ale začínám se pomalu k progu dostávat.

Jinak produkce to je jasná věc, na té obrovsky záleží, stejně tak i na vizuální stránce a bez nich si kompletní desku těžko představit.

Vrátím se ještě k vaší desce a konkrétně k jejímu zvuku, který jste si dělali sami. Mohl bys ze zpětného pohledu uvést výhody a nevýhody takového přístupu a případně to, co už teď cítíte, že jste mohli dotáhnout dál?

Samotné náběry probíhaly v GM studiu v Jablůnkově a za pět dní jsme měli hotovo. Poté už bylo míchání v režii klávesáka Petra Mlynáře. Výhodou jsou samozřejmě finanční úspory, ale hlavně časová volnost - ve studiu se spěchá, aby se vše stihlo ve stanoveném termínu.  Na druhou stranu, Abbey road to není...

Hodně kapel se snaží svým zvukem přiblížit nějakému svému vzoru, ale většinou se jedná o nějakou zahraniční kapelu, která měla na studio řádově jiný rozpočet. A ve výsledku z toho vyjde taková trochu parodie... Měli / máte vy nějakou metu, které jste se snažili i v těch domácích podmínkách dosáhnout?

Takových případů parodie je zrovna u nás strašně moc. Nedávno jsem slyšel česky zpívající parodii na Muse doplněnou o “epický” videoklip. Naše meta byla jednoduchá - udělat lepší desku než tu předchozí. Myslím si, že v rámci možností jsme z toho dostali, co šlo. Každopádně nyní už pracujeme na novém materiálu a zdá se, že minimálně zvukově (čistota, dynamika, bicí atd.) to bude o třídu výš - Petr se učí rychle.

Tím bychom možná mohli náš rozhovor ukončit, neboli co chystáte? Máte už nějaký obrys nové desky, koncept, záměr, nápady?

Hlavně máme spoustu nových nápadů a chystáme se je přes léto nahrát. Teprve se uvidí, jestli půjde o novou desku, nebo jen EP. V každém případě do konce roku vydáme novou nahrávku - v jaké formě se teprve uvidí.

Tomáši, díky za čas a Tvá slova. Dodej, co libo.

Také děkuji! Poslouchejte / stahujte naši desku: http://www.flashthereadies.com/inbelvedere