Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Michale, zdravím Tě! V úvodu jsem zmínil skutečnost, že Nierika je v podstatě minulostí a vaším posledním slovem je zmíněná deska „2π“. Proč jste ukončili činnost kapely?

Ahoj Jirko, my jsme svou, jak ty říkáš, činnost, poprvé ukončili už v roce 2010, kdy se zpěvačka Monika rozhodla s Nierikou přerušit všechny vazby. Bohužel se tak stalo v době, kdy se zdálo, že jsme chytili dobrý vítr do plachet a v počítači nám zůstalo několik nahraných songů s „pracovními“ zpěvy. Definitivně jsme to však zabalili, až když se nám podařilo dokončit a vydat výše zmíněné demáče jako LP „2π“ s Markétou - zpěvačkou famózních NEGERO.

Jak došlo ke spolupráci právě s Markétou? Negero vydali svou poslední desku u Vlada v Piper records, takže cesty vedou tam?

Znali jsme první desku zjevení jménem Negero a Markéta, jako jejich front woman, nás všechny svou energií a hlasovým projevem fascinovala, nicméně nás ani nenapadlo… Po nějaké době však, jak jsme nepřestávali být nervózní, že se nám v šuplíku válí nedokončený materiál Nieriky, zkusili jsme najít náhradu za Moniku a oslovili jsme několik skvělých dam z okruhu českých a slovenských kapel, mezi nimi i Markétu, u které jsme si však paradoxně nedávali moc šancí, jednak k totálně undergroundovému charakteru Negera, jednak k téměř intergalaktické vzdálenosti měst Sokolov – Kopřivnice. Markéta nás všechny dostala a těch deset tisíc kilometrů vlakem za námi ujela. Hned po první nahrávací frekvenci bylo jasné, že „to je ona“! To, že během naší spolupráce vyšlo Negero u PiR, mi přijde vlastně logické.

Byla pozice Markéty "jenom" v nahrání zpěvů nebo měla i nějaký tvůrčí přínos (např. změna vokálních partů, aranžmá či textů skladeb)?

S původními  Moničinými party jsme byli spokojeni, stačilo nám je jen přezpívat, Markéta však samozřejmě přišla i s vlastními nápady. Mít na sebe vzájemně více času, jistě by nás ještě překvapila. Musím říct, že Markéta je nesmírně pokorný a skromný člověk. Já ji vnímám spíš jako anděla. Má můj velký obdiv. Texty na poslední desku opatřil výhradně Craig Napier, náš kamarád z irského Bangoru, který s Nierikou spolupracuje od jejího začátku.

Jaký to byl pocit, jít nahrávat a vědět, že je to dost možná naposled? Byla nálada v kapele jiná, než tomu bývalo dříve?

Zásadní rozdíl byl v tom, že jsme přesně věděli, co jedeme dělat. Od roku 2007 jsme jezdili skládat a nahrávat do takové polorozpadlé chaty na Malé Bystřici a dopředu jsme netušili, co se tam bude dít. Většinou se nám tam podařily udělat za tři noci asi čtyři songy, což je slušný výkon, když pomyslím na to, že přes den jsme se jen váleli, zevlovali kolem chaty nebo houbařili v lese. Tentokrát jsme si s sebou vezli jen mikrofon, španělku, proviant a Markétu s přítelem/ bodyguardem Martinem :-) Nálada byla pracovní a rekreační,  jak pro koho. Zpěvy jsme točili přes den, takže večer se sešla rada starších a konzultovali jsme výsledky. Úspěchy jsme zapili a neúspěchy taky. Já osobně nepociťoval nějaké melancholické dumky, proto jsme tam nejeli. Končí-li něco, něco jiného začíná.

Z vaší hudby na mě dýchá příjemná pohoda a dost možná je to i Tebou zmiňovanou chatou a tím prostředím celkově. Snažili jste se cíleně dát vašim nahrávkám i tento rozměr?

Přemýšlím, jestli je možné cíleně vytvořit příjemnou pohodu…? Možná bych pohodu předefinoval na vnitřní klid, jestli to nikoho neurazí, hehe. My totiž za těch deset let v kapele nalezli tzv. společnou řeč , kdy tvoříš v zájmu celku, kdy odkládáš své přebujelé ego a necháváš se inspirovat, posloucháš a podporuješ energie ostatních, a ti ostatní dělají to samé směrem k tobě, takže se to vlastně skládá samo. Přičemž na začátku vlastně nevíš, jestli výsledek bude pohodový nebo ne. Zkrátka bereme si z vesmíru, co potřebujeme, a ten zbytek tam necháváme pro ostatní. Co by pak zbylo black metalistům, kdybychom jim vyzobali všechnu temnotu, že? Ale abych si nelhal do kapsy (teď jsem použil ten jemnější termín), musím říci, že se nám bohužel nepodařilo tak úplně onu společnou řeč najít i mimo kapelu, což je taky jeden z důvodů definitivního konce Nieriky. Ale hudba nás prostě dokázala spojit, ať to zní jako klišé nebo ne. No a prostředí zapadlé lesní chaty je k takovému propojování přímo ideální.

Myslíš, že je pro člověka hodně těžké pochopit, že nejvíc dostane právě tím, že bude dávat ostatním? A to nemyslím jen v souvislosti s vaší tvorbou a hudbou, ale v obecné rovině.

I k pochopení této základné rovnice vede u různých lidí různě klikatá cesta. Druhá věc je začít toto zjištění praktikovat, žít tak. Naše myšlenky i činy, jak ty dobré, tak ty zlé, se nám obloukem vracejí zpět. My nevíme kdy a jakým způsobem, ale můžeme si tím být jisti, že nás vždycky dohoní. Ono ve školách se učí, kolik je jedna plus jedna, jaké je hlavní město Tádžikistánu nebo jak být úspěšný na burze cenných papírů, ale že jsme tady na společné planetě vzájemně provázáni svým vědomím a svým konáním, že je třeba žít ve vzájemné úctě ke všem ostatním lidem, zvířatům, rostlinám a taky sám k sobě, na to dneska (ne)musí člověk přijít sám. Vlastně celý globální systém, tak jak ho dnes známe, nás těmto věcem a pochopení toho, kdo jsme a jaká je naše úloha ve vesmíru, oddaluje a snaží se nás rozdělovat. Nevím proč a nevím kdo to řídí, ale vidím, že je to slepá cesta. Snažit se hledat svou vlastní cestu, klopýtat a padat, ale vědět kam jdu, to je velice osvobozující. Teď sem si asi zavařil, že? hehe. Zajdi do kina na film „Atlas mraků“, v něm najdeš spoustu odpovědí…třeba…

Ne, nezavařil sis :) Je to, jako bych slyšel svou mámu, která na tohle přišla tak před rokem dvěma. Od té doby našla svůj vnitřní klid a to je něco, co bych taky rád. Jenže zatím mám dojem, že po té cestě klopýtám, směr asi vidím, ale bude to ještě dlouhá a těžká štrapáce. Obecně mám dojem, že se ve společnosti něco mění, lidi se mění, stávají se vnímavější, čivější, dokáží vycítit intuicí skutečnosti, které rozumem nevysvětlí. Těžko se to popisuje, zažívám něco podobného, jsou to chvíle zvláštního "zvýšeného" vnímání, takové citlivosti na úplně všední věci ... třeba na mraky, které prostě plují po obloze. Nic víc, prostě jen mraky. Často se mi to stává i u hudby, ve které cítím něco víc než jen produkt velkého vydavatelství. Pokud do toho dá autor i něco ze sebe, cítím to a ta deska je pro mě dobrá bez ohledu na "objektivní" kriteria. Vlastně i tady v těch rozhovorech, které dělám pro radost a z vlastní zvědavosti, sem tam narazím na lidi jako Ty, občas se to stane a je to vždycky fajn. Jinak "Atlas mraků" jsem neviděl, obecně na filmy moc nekoukám, TV jsem téměř vyřadil ze života. Krásný film je "Nádherná zelená", ten se mi líbil, protože humorným (opravdu humorným, neplést s legračním) způsobem podává celkem zásadní otázky lidského bytí v kontextu dnešní doby. Snad jsem si nezavařil...

Nádherná zelená – viděl jsem :-) Jasně, že se věci mění, nastává další cyklus naší evoluce – evoluce vědomí, další stupínek na cestě lidstva vzhůru! Momentálně žijeme ve fantastické době, konečně máme šanci prohlédnout! Musíme se vzájemně podporovat, i když si občas myslíme, že jsme se zbláznili. Slyšel jsem skvělou definici tzv. změněného stavu vědomí: To, co považujeme za změněný stav vědomí, je vlastně přirozenost a v tom změněném žijeme tady a teď na Zemi :-)

Vrátím se ještě k Nierice a zmíněnému Craigu Napierovi, který pro vás psal texty. Jak fungovala tahle spolupráce na dálku? Dokázal vždy přesně vystihnout, jaká slova by do vaší hudby zapadla nejlépe? Měl od vás nějaké instrukce ohledně tematického směřovaní nebo něco podobného?

Craig je ve svých tématech typický Ir - Bůh, vesmír, láska, smrt…a hodně moře, hehe. Píše často, píše i skeče pro rozhlas a podobně. Jednu dobu nám posílal i dva texty denně! Monika si z té hromady vybírala sama, intuitivně, a taky, aby si to sedlo do rytmu. Nedávno jsem se na ty texty zpětně zaměřil a myslím, že vybrala výborně. Craig vlastně vždy slyšel až kompletní výsledek, nikdy jsme mu neposílali instrumentální verze, vlastně jsme při skládání vždy pracovali už i s textem, jestli si dobře vzpomínám.

Co pro Tebe znamenala možnost hrát v Nierice? Tvořit po boku svých přátel, předávat svoje nápady dál, očekávat zpětnou vazbu od fanoušků, kritiku těch, co jsou naladěni jinak ... to všechno musí v člověku zanechat nesmazatelnou stopu.

Zjistil jsem, že po boku přátel není třeba nic tvořit, víc než svoje nápady rozvíjet dobré nápady ostatních, neočekávat žádnou zpětnou vazbu, být kritikem pouze sám sobě, jinak naladěné násilím nepřelazovat, nebrat se moc vážně, zachovat si smysl pro humor a každý den poděkovat tam nahoru, za tu úžasnou možnost žít společně s Vámi všemi na naší nádherné planetě Zemi. Děkuju!

Chystáš Ty osobně nějaké pokračování své hudební činnosti, v rámci jiné kapely nebo projektu? Pokud se nepletu, působil jsi ve vícero věcech až po zajímavý projekt Údery údy.

Momentálně bubnuju v kopřivnických Milano, kde hraje na baskytaru i Vlad Schwarz, kytarista Nieriky a majitel Piper records. S baskytaristou Nieriky, Lukášem „Sedlo“ Sedláčkem, vlastníkem vydavatelství Kachnička Entertainment, hrajeme v projektu Drutty. Tom Neuwerth, bubeník Nieriky, hraje v Umakartu a v Kitchen a věnuje se taky nahrávání ve vlastním studiu Animan v Kopřivnici. Zbyněk Machetanz, kytarista Nieriky a zakladatel kapely LU, si momentálně nadělil hudební prázdniny a Monika nastartovala projekt Nine Fingers. Všechny zdravím!

Michale, ptal bych se ještě dlouho, ale rozhovor by se nám protáhl a myšlenky rozmělnily. V nejlepším proto končím. Děkuji Ti za zajímavé a inspirující povídání a přeju vše dobré do dalších dní.

Díky Jirko, přeju Tobě i vašemu ECHOES týmu za celou kapelu mnoho čtenářů a všem hodně síly a zdraví!