Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tome, zdravím Tě. Nedávno Ti vyšlo nové album “Res Adversae” a shodně s názvem nahrávky jsou i skladby pojmenovány primárně latinsky. Jak ses dostal k latině?

Ahoj! Při nahrávání svých prvotin jsem neustále pendloval mezi angličtinou a češtinou a nedokázal se pro jeden z jazyků rozhodnout. Názvy skladeb v češtině se zdály být moc „čitelné“ a „vše objasňující“, zatímco v angličtině se mi lépe dařilo pracovat s alegorií. Jednou jsem na několika skladbách experimentoval s finštinou, ale to bylo skutečně mimo mísu a dnes bych si při překladu bez slovníku asi neškrtnul. Nakonec jsem sáhl po latině, která mi přišla jakoby univerzálním jazykem všech národů. Neznalost gramatiky je trochu svazující, ale zároveň mě to nutí vkládat významy spíše do hudby než do názvů.
 
Tvoje hudba je v podstatě instrumentální záležitost, takže se nabízí otázka, jak nakládáš s výrazovými prostředky při propojování názvů a obsahů skladeb? Jde spíš o takové zastřešující téma a hudbu samotnou necháváš plynout volně?

Většinou to vychází tak, že hudba a významy vznikají současně. Hraji a poslouchám, jestli zvuku rozumím. Když ano, tak instinktivně pochopím, o čem to je a jdu za tím. Hudba tedy volně plyne a vše, co s ní souvisí, se rodí přirozenou cestou.

Z Nimbrethil mám dojem, že vše od skládání, přes nahrávání, až po post-produkci a grafiku je Tvým dílem. Spolupracoval jsi někdy s někým?

Představa spolupráce mi dříve připadala poměrně přitažlivá. Během let jsem několik nabídek dostal a také pár lidí oslovil. Pokaždé to nedopadlo. O vše se tak starám sám, což mi vyhovuje a přináší určitou katarzi. Možnost spolupráce vidím pouze mimo hranice Nimbrethilu.
 
Kde a jak jsi sbíral zkušenosti pro samostatnou tvorbu? Ať už zkušenosti muzikantské, tak samozřejmě potřebné znalosti pro práci se zvukovým záznamem?

Formální hudební vzdělání nemám. Začínal jsem v osmnácti jako samouk s nadšením pro věc a zkušenosti sbíral spolu s odvedenou prací. Učil mě poslech hudby a metoda pokus / omyl, kterou praktikuji dodnes. Vyplatilo se i hraní na více nástrojů. Člověk tím prohlubuje pochopení kompozice a rozvíjí skladatelské postupy. Teorii nahrávání příliš neřeším. Určitě dnes mám lepší technické zázemí a sofistikovanější postupy, ale s aparaturou to nepřeháním. Chce to vyzkoušet různé nástroje a techniku, občas se s někým poradit a vždy si přečíst návod…
 

No celkem by mě zajímalo, jak děláš bicí. Podle poslechu se stále nemůžu přiklonit ani na jednu stranu (rozuměj automat vs. živé bicí). Zní dost uvěřitelně, až na některá místa (hlavně činely), což může značit automat, ale taky editaci živých bicích v nějakém softwaru. Jak to je?

Automat jsem použil kdysi ve skladbě „September“ a víc už to asi nechci. Časování je moc přesné a výsledek zní sterilně. Ale především nemám chuť učit se s tím softwarem pracovat. Na klávesách mám samply bicích, takže "bubnuji" na ně. Na YouTube se k tomu dají dohledat videa a některá jsou fakt neuvěřitelná. Zkoušel jsem i spojit klávesy se softwarem na tvorbu bicích, ale počítač to o pár desetin vteřiny nestíhal, takže z toho nic nebylo. Na činely a hajtku má moje Yamaha tragické samply. Například ze skladby „Tempus Fugit“ je to jasné. To, co na albu slyšíš, šlo z kláves do počítače. Rozdíl mezi bicími ve „Finem Vitae Specta“ vs. „Liberum Arbitrium“ je dán tím, že jsem odladil nastavení a mix. Jednou bych rád elektronické bicí, až na ně vymyslím místo, protože bušit do kláves není normální... :)
 
Někde v úvodu jsem napsal, že Tvoje hudba je těžko zařaditelná a pohybuje se na pomezí vícero žánrů. Vzpomněl bys, jaké kapely nebo jaká hudba obecně Tě inspirovala v úplných počátcích Nimbrethil?

Možná si minulost trochu idealizuji, ale kytaru jsem vzal do rukou zřejmě díky finské kapele Tenhi. Jako první jsem slyšel album „Kauan“, kde mě hned úvodní skladba zaujala svým rafinovaným minimalismem a za hodně speciální považuji nahrávku „Harmaa“. Svou hudbou ve mně něco spustili, a protože poezii jsem nikdy na chuť nepřišel, zkusil jsem se vyjádřit přes hudbu.

Tehdy jsem hodně poslouchal black a jiné odrůdy metalu, ale má vlastní práce začala u neofolku, který jsem postupně vybrušoval až do dnešní podoby, kdy z něj už moc nezbylo. Co si tak vzpomínám, vliv (nejen hudební) přicházel od různých kapel: Empyrium (Weiland), Ulver (Kveldssanger), Kauan (Tietäjän Laulu), Tiamat (Wildhoney & A Deeper Kind Of Slumber), Marilyn Manson (Holy Wood), Opeth (Still Life), Burzum (Hvis Lyset Tar Oss & Filosofem) a dalších, na které teď nevzpomenu. Obecně vzato jsem v hudbě vyhledával určitý druh melancholie. Vliv zmíněných kapel stále trvá, ale v současné době poslouchám jiné interprety.
 
Jakým způsobem jako fanoušek hledáš novou nebo zajímavou muziku?

Hudební magazíny nesleduji. Rovným dílem kvůli nedostatku času a zájmu. Občas zabrousím na nějaký webzine, kde vyhledávám spíše rozhovory se zajímavými osobnostmi, než recenze. Jestliže odkazují na oblíbenou hudbu, poznačím si to a prověřím. Když mě nově objevená kapela zaujme a chci slyšet něco podobného, podívám se, co doporučí Last.fm. Takhle se Red Sparowes podařilo odstartovat mé post-rockové období. Nejvíc novinek sbírám formou doporučení od známých. Ze skladu, kam chodím nakupovat desky, si vždy odnáším spoustu podnětů. Nebo se podívám na film a pak hledám, co to tam hrálo. Jeden příklad za všechny – soundtrack od Cartera Burwella k filmu „V Bruggách“!
 
Ze skladu a v Plzni? Day After, že? :) Patříš mezi sběratele desek? Vyhraňuješ se nějak mezi CDčka a gramodesky, nebo tuhle otázku neřešíš?

Přesně tak, většinou pro desky chodím do Day After. Nějaký čas už je sbírám a první kusy jsem pořizoval ještě před gramofonem. Chválu analogového zvuku přeskočím, protože opravdový audiofil nejsem. Líbí se mi především estetika tohoto formátu a fakt, že mě vede k soustředěnějšímu poslechu hudby. Z dřívějška pár CDček mám, ale další nepořizuji. Nemluvil bych přímo o vyhraněnosti, zkrátka mě desky oslovují více. A čím větší podíl dobře odvedené práce v duchu DIY vykazují, tím lépe.

 
V duchu DIY je vytvořena i Tvoje poslední nahrávka “Res Adversae”, jejíž obálka pojí pro někoho možná nespojitelné elementy - od užité grafiky, přes výstřižky z díla Julese Vernea, až po již zmíněnou latinu. Jak jsi došel k této netradiční kombinaci?

Po dobu vzniku každého alba formují hudební a výtvarnou stránku různorodé vlivy. Poskládat dohromady nové album tentokrát zabralo něco málo přes dva roky a za takovou dobu ledacos nashromáždíš. Pro ilustraci zkusím malý rozbor bookletu. Květina uprostřed je pomněnka a souvisí s úvodní skladbou. Ta začala u vzpomínky na lidovou pověru, že když kvetou pomněnky, přijde bouřka. První verze skladby vznikla za odpoledne a navzdory momentálnímu oslabení úžehem v sobě strohé demo skrývalo „něco“, co se možná nepodařilo věrohodně přenést do finální verze. Výstřižky s knih „Okolo Měsíce“ a „Ze Země na Měsíc“ jsou dozvukem předchozího alba. V jistém smyslu je „Res Adversae“ jeho pokračováním a spojitost tedy nechybí. Jinak Jules Verne je mi velkým inspirátorem. Z jeho starých, bohatě ilustrovaných příběhů na mě pokaždé dýchne zcela specifická a neopakovatelná atmosféra.

Vložený text skladby „Atramentaria Macula“ volně sdružuje dojmy z inkoustové skvrny na deváté kartě Rorschachova psychologického testu osobnosti. Tato skvrna zdobí přední stranu obálky. Pokud jde o název alba, vznikl v důsledku rozjímání nad zápisem z deníku Edvarda Munche, kde malíř popisuje událost, která předcházela vzniku jeho slavného obrazu „Výkřik“. Jo a póza na fotografii není stylizace, ale reálný stav úporné bolesti hlavy...
 
Album fyzicky vyšlo v edici 26 kusů, v singl krabičce, s výše popsaným a skvěle ztvárněným bookletem a na vypáleném CD nosiči s nalepeným potiskem. Proč takto pojatá edice?

Vydat album s profesionálně zpracovaným obalem a nosičem je lákavé, ale čísla nelžou. Jako neznámý autor poměrně těžko stravitelné hudby nemohu bez živé prezentace počítat s návratem investice, která by byla značná. Vybaven jehlou, nití a odlamovacím nožem jsem se tedy pustil do práce. Množství je odvozeno od mého věku v době vydání, singl krabička ušetřila práci se zadním obalem a potisk nahrazuje samolepka.
 
Uvažoval jsi někdy nad možností živého hraní? Dnes už ani jednočlenné projekty nejsou na pódiu žádná výjimka...

Možnost živého hraní jsem nezvažoval. Měl jsem pár nabídek na vystoupení, což mě docela ohromilo, ale musel jsem je odmítnout. Vlastní tvorbu necítím jako poslání, ale jako formu terapie, pro kterou je konfrontace na pódiu nežádoucí. V dohlednu bych s převraty nepočítal, ale nikdy neříkej nikdy, že?
 
Terapie kvůli čemu?

Jakou větou končil Lynchův „Modrý samet“ víme? „It's a strange world.“ Je třeba něco dodávat? Hudba zkrátka nabízí možnost vypořádat se s věcmi, které mi dávají zabrat. Protože, jak píše Rjú Murakami: „Žijeme ve světě, kde se skutečná podoba věcí neukazuje.“ Promiň, jestli jsi čekal otevřenější odpověď, ale za oponu je nepovolaným vstup zakázán… :)

:) Čekal, ale zklamán nejsem. Tome, míra věcí se nám naplnila, takže poslední a otázka a rozloučení. Vzhledem k tomu všemu, co jsme tu dnes probrali, je asi jasné, že v hudbě (a nejen tam) hledáš víc než jen lacinou zábavu. Co konkrétně musí hudba splňovat, aby Ti přišla zajímavá? Jinak díky moc za inspirativní rozhovor, opatruj se!

Nevím, vlastně nad tím takhle přemýšlím až teď. Hudba by v sobě měla mít drama, které tě paralyzuje, ale to vnímáme každý po svém a marně hledám slova, kterými bych to lépe vysvětlil. Takže tak. Děkuji za Tvůj zájem, ochotu a čas strávený nad rozhovorem. Někdy na shledanou nad šálkem dobrého čaje! Carpe diem!!