Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj, Ondřeji. Přemýšlím, jestli Tě v úvodu rozhovoru představovat... Producent, zvukař spojený se studiem Jámor, a v neposlední řadě i jedna z hlavních postav kapely OTK. Zapomněl jsem na něco důležitého?

Z toho, co je pro mě důležitý, tak i práce na filmech Alois Nebel a dokumentech Martina Marečka, na spojení s labelem Silver Rocket a druhou kapelou, která funguje na úplně jiný bázi, ale je pro mě hodně důležitá a inspirativní, což jsou Gurun Gurun.

OTK i Gurun Gurun dnes nechám odpočívat a zamířil bych k Tvé producentské / zvukařské práci a soudě podle nominací již udělených českých cen Vinyla a Apollo, máš za sebou hodně úspěšný rok. Jak vnímáš podobná ocenění?

Pro mě je každej rok, kterej nahrávám a dělám věci, co mě baví, úspěšnej. Nějaký ocenění je hezký pro ty kapely, že viděj, že je někdo aspoň nějak reflektuje. Já z toho mám radost, když mám pocit, že jsem tomu třeba taky trochu pomohl, ale je i spousta desek a kapel, který jsou pro mě super a žádný ocenění nikdy nedostanou. Takže jo, je to skvělý, ale zároveň to beru dost s rezervou. Přece jen s OTK jsme dostali, co jsme mohli, a jediný, co to znamená, je ten status. Stejně nás nezná nikdo navíc, kdo by nás před tím neznal.

Máš nějaká kritéria, podle nichž si vybíráš kapely, se kterými spolupracuješ? Dokážeš dopředu odhadnout, jak k dané kapele přistoupit, kde zasáhnout a kde naopak nechat věcem přirozený průběh?

Asi jo, i když občas jsou možná i iracionální. Prostě když mě ta kapela nezajímá, tak s ní nechci nic mít, nebo když mám pocit, že někdo jinej by pro ně byl vhodnější. Ale kapely, který mě nějak znervózňujou, občas beru jako výzvu, většinou se to pak vyloupne v docela dobrou práci.

Když s někým dělám častějc, tak se ty věci řeší i rychlejc, ale nemyslím si, že bych při třetí desce věděl, jak to kapela má hozený a jak to chce. Můžu tušit, ale to jsou takový proměnlivý, nevyzpytatelný organismy a je to většinou jejich deska, ne moje. Snažím se jim třeba pomoct, když mám pocit, že jsou na něčem zaseklý, ale doufám, že ne přes závit. V nejhorším pak za pár let říkaj: no měli jsme to tam nechat, dodneška to mám v hlavě, ale vyhodili jsme to....no ale co, tenkrát se to někomu nezdálo a my ostatní to holt máme aspoň v hlavě. Z některejch nahrávek si vlastně pamatuju jen ten potenciál, kterej se pak trochu zabil tunou nějakejch připomínek, ale to je holt součást toho procesu...

To je vůbec super věc, vzpomínky na hudbu. Když začaly fungovat cdčka, tak spousta lidí bylo překvapenejch, že ty desky, který se k nim dostaly jako pátý kazetový kopie nahrávky z gramofonu, zní z cd úplně jinak, než si pamatujou, úplně jiná hudba.

Přistupuješ nějakým rozdílným způsobem ke zvuku (od nahrávání, přes mix až po mastering) podle toho, na jakém nosiči daná nahrávka vyjde?

Při nahrávání určitě ne, pokud někdo vyloženě nenastolí nějakej 100% analogovej koncept. U míchání už je důležitý nedělat některý věci, který vinylu vadí, hlavně po mechanický stránce vzhledem k řezačce, nebo následně pak přenosce. Mastering samozřejmě taky řeším, některý věci pro vinyl je nutný dělat fakt jinak a mít je víc pod kontrolou a ošetřený.

Zeptám se i na Tvůj pohled na dynamiku nahrávek, úpravám typu komprese, clipping a podobně. Celý tenhle fenomén Loudness war se začíná dost diskutovat, někteří zvukaři a organizace jako Pleasure music foundation, Turn me up! bijí na poplach před ničením hudby. Jak se na to díváš Ty?

Myslím, že za sebe jsem už všechny nejhlasitější desky udělal, a že to vlastně nemusí bejt tolik slisovaný. Jenže občas pak kapely zase řeší, že to nehraje nahlas jako něco jinýho. Pro cd existujou způsoby, jak to udělat docela nahlas a přitom to ještě nezbořit, někdy je ta hraniční saturace pro určitou desku i vyloženě dobrá. Ale zas pro vinyl tvrdá limitace není vůbec vhodná, takže tam se mi to daří vysvětlit kapele v pohodě, že to prostě nemají řešit, že master pro vinyl hraje potišejc. Ale pak vždycky přijde nějakej split a druhá strana je úplně do čtverečku a tu kapelu vůbec nezajímá, že na něco takovýho ta řezací hlava není vůbec stavěna. U cédéček se teda už taky mírním, ale ten tlak ze strany kapel byl dřív fakt nesmyslnej.

Líbí se mi Dynamic range day, snažím se i ty cd mastery limitovat tak, aby DR bylo aspoň 9 -10 dB, ale to zase záleží na druhu hudby. Někde to s radostí jde i na mnohem větší dynamiku, ale normální písničky jsou dneska prostě takovýhle, aby to přelezlo přes hluk auta, dopravy, mytí nádobí a tak. Vůbec toho kraválu v pozadí, ve kterým dneska lidi poslouchaj hudbu, je moc. Ale víc než nějaký vnímaní dynamiky stejně nejvíc ovlivňuje výraz, podání - samotná velká rána na jakejkoli hudební nástroj nebude znít jako velká rána, když bude mít blbej zvuk a v tom jí samotná dynamika fakt nepomůže.

Loudness war vidím v tom, že horší zvukaři se snažej dohnat lepší zvukaře tím, že něco slisujou na sračky, aby to hrálo podobně hlasitě. V tom je část problému, zbytek je v tom, že je vyžadovanej nějakej "pokrok ve zvuku" a přitom hlavní distribuční formát je furt ta cd kvalita, 44.1 kHz a šestnáct bitů. Další postup je nějakej špatnej domácí převod do mp3 pochybnýho bitrate a to je pak většina hudby, kterou lidi poslouchají. To bych viděl jako podstatně větší deformaci.

Jinak komprese i limitace je legitimní způsob úpravy zvuku do stavu, v jakým se ti líbí. Dobře zvolenej a nastavenej kompresor je to lepidlo, který nahrávku jednotlivejch nástrojů nějak spojí a dá jí charakter a barvu, a já mám kompresory i limitery moc rád.

A pak ty další vlivy...

Jasně, když se zamyslíš nad tím, kde kdo poslouchá hudbu. Tak třeba v autě jsou dynamický věci dost nepříjemný a mix je prostě často uzpůsobenej tomu, kolik dynamiky zbejvá člověku k poslechu. Pro film se míchá opravdu s velkou dynamikou, protože v kině to lidi mají téměř zaručený, že budou poslouchat v akusticky vhodným prostředí. Hudbu si doma v klidu poslechne málokdo, většinou to hraje v práci z počítače, nebo v lepším případě na nějaký plastový bedničky. Když udělám desku dynamickou, stěžují si kapely, že jim iPod nevybudí sluchátka a že to venku na ulici neslyšej.

Do toho teda je jak na webu, tak už i v přístrojích spousta algoritmů, který stejně tu celkovou hlasitost nějak upravujou tak, aby hrálo všechno jakože stejně a neskákalo to. Myslím, že se do toho spolehlivě můžeme zamotat ještě na několik stránek, protože základní otázkou je už to, o čem se vlastně bavíme, jestli je to vnitřní okamžitá dynamika nahrávky, nebo dynamika celý skladby. Asi se tady nadává spíš na to první.

Já mám při mícháni teď už furt Dynamic Range metr zapnutej, ale u některejch skladeb to prostě neřekne užitečnýho vůbec nic. Stačí, aby tam chvíli nebyly bubny ale jen nějaký plochy a logicky je v tu chvíli dynamika 2 dB, takže ty klasický údaje a čísla se prostě týkají nějakýho běžnýho standardního popu, nebo třeba i metalu, ale to zase záleží na tom, co je to za metal. Úplně jiný čísla bude mít nějakej metalcore, kde se furt něco zasekává, odpaluje a existujou tam prostě mezery mezi tónama a úplně jiný čísla bude mít black, kde jedou naplno dva kytarový včelíny a pod tím někdo sype jak blázen. No to sem se rozkecal...

V pohodě, jsem rád. Pro ilustraci té dynamiky a toho, co vidím jako problém, přidávám dva snímky, v obou případech jde o skladbu „I gosta get paid“ z posledního alba ZZ Top. Obrázek (1) je to, co se prodává na CD, obrázek (2) je z jakési uniklé edice (ani nevím, jestli legální) „Unmasters“. Poslechově je to nesrovnatelné...

No jo, to jsou dvě věci do sebe. Jedna je, že je to celý zkomprimovaný jak blázen, ale to je normální komprese, ta dělá tu světle modrou čáru uprostřed. Druhá část toho je ten brickwall limiter, kterej když se přežene, tak to ten zvuk roztrhá. To ale na vinyl nedáš, ani nemůžeš, moc tvrdý limitace na vejškách poškozují řezací hlavu, takže to ti buďto ani nedovolej, nebo to prostě sami uříznou a ten filtr tomu zase dodá nějaký přirozený špičky. Ale ten zvuk zůstane rozprasenej, ale už zase s "dynamikou". To co máš dole, může bejt klidně master na vinyl.

Vzhledem k fyziologii lidskýho ucha nejvíc záleží, na jak hlasitej poslech člověk mícha. To jsme samozřejmě na tý zvukařský straně řetězce. Samozřejmě čím tišší poslech, tím je nahrávka víc zkomprimovaná a tím nepříjemnější pak je pro někoho, kdo si ji pustí nahlas na velkejch bednách. Ale zase kolik takovejch lidí je? Proto podle mě je šance asi s těma jinejma formátama, prostě verze desky pro audiofily a verze desky pro umejvání nádobí a luxování. Druhej extrém je, že se desky nebudou mastrovat v podstatě vůbec (o tom se zcela vážně uvažuje, nebo uvažovalo) a obstará to až obvod v každým jednotlivým zařízení podle toho, kde a kdo ho používá.

Máš dojem, že kapely začínají chápat, že výsledná vysoká hlasitost za cenu necitlivých zásahů do masteru není tou správnou cestou? Osobně mi přehrávačem projde velká hromada CDček i gramodesek a situace dneška mi přijde děsivá - většina nahrávek se dynamikou pohybuje mezi 4 až 6 dB a soustředěně něco takového poslouchat víc jak patnáct minut v podstatě nejde...

Já mám dojem, že to chápat začínají. Jim jde o to, aby to hrálo prostě dobře vedle jejich oblíbenejch desek a to je myslím čím dál víc možný. Jasně že občas někdo přijde a srovnává desku s deskou, jejíž natočení stálo na naše fakt miliony, a pak je to trochu těžší, ale snažím se jim vysvětlit, že než to rozmrvit a splacatit, tak by radši měli poslouchat nějakej celkovej pocit. Taky čím dál víc tzv. indie desek už opravdu není tak slisovanejch a konečně tak lidi zase řešej nějakej nápad ve zvuku a ne jen to, jak je to natlačený....

Jakou muziku vlastně posloucháš Ty sám? Zbývá Ti ještě čas a chuť poslouchat něco dalšího než jen pracovní věci?

Ale jo, i když jsou to většinou spíš klidnější věci, jako Talk Talk, David Sylvian, Soi Song nebo naopak úplný blázniviny typu Hella a hodně teda taky hiphop, Oddateee, Astronautalis, Ceschi, Dessa a Dead Grips. Český kapely - tam jsem z toho, co mě baví, kromě Buty většinu točil, hehe, ale třeba Květy a Hm... si čas od času s rodinou pustíme. A pak mám radost z toho, když pro sebe objevím nějakou z těch jak se říká "mladejch" kapel, který jsem nedělal, ale strašně mě to baví, třeba Planety nebo Nuly.

Vrátím se ještě ke kapelám, u kterých jsi seděl na židli producentské a zvukařské. Je to jen můj dojem, že máš rád spíš syrovější a řekněme garážový sound? Máš nějaký etalon, ke kterému se chceš blížit, nebo nějakou ikonu, jejíž práce se velmi vážíš?

Moc se mi líbí, jak dělá věci T-Bone Burnett nebo David Sardy (ten dělal spoustu dost tvrdejch věcí, úplně nejradši z toho mám desku „L Ron“ jeho kapely Barkmarket, to je takovej můj etalon z roku 1996, tuším). Jinak od zvuku po obsah naprosto zbozňuju poslední desky Talk Talk a sólovku Marka Hollise a baví mě hodně věcí, co dělal Nigel Goldrich, všechno to má určitej nádech syrovosti, i když je to úplnej popík.

Je pro Tebe jistým způsobem výzva najít pro konkrétní kapelu ten správný zvuk, aby jejich deska následně měla nějaký feeling? Daří se Ti v tomto směru nesklouzávat do rutiny?

Jo, přesně to mě zajímá. Nezajímá mě nějakej dokonalej univerzální zvuk, ale něco, co bude rezonovat s tou konkrétní kapelou a konkrétníma písničkama. V létě jsem točil najednou Květy a Zrní, v podstatě totožný nástrojový obsazení (akorát Zrní nemají ponk) a myslím, že každá ta deska sama vykročila trochu jiným směrem. Rutině se bráním spoustou věcí, dost často nepoužívám na všechno stejný mikrofony. Vždycky si vlastně nejdřív poslechnu, jak kterej nástroj hraje (i když vím, jak se má "správně" nahrávat) a pak to omikrofonuju podle momentálního pocitu. No a při míchání, tam je taková miliarda drobností, který celej zvuk ovlivní, že se nějak rutinního zvuku zase tolik nebojím.

V dnešním rozhovoru znějí ponejvíc rocková až popová jména, nabízí se proto otázka, jestli spolupracuješ i s kapelami tvrdších až, řekněme, extrémních žánrů?

Jasně, extrémní žánry mě samozřejmě přitahujou a to ze všech možnejch směrů. Tvrdší kapely taky, ostatně se Silver rocket žádný popíky nevydáváme. Jedny z prvních pro mě zásadních nahrávek, který jsem dělal, byly desky Slut a Gnu, pozdějc třeba Esgmeq, Balaclava, hodně mě bavilo i nahráváni Flowers for Whores, Wollongong, Thema 11, Lvmen, Mother. Nevím moc o ničem, co by tu bylo o moc víc tvrdšího, ale zase nějak komplexně se třeba metalový scéně nevěnuju. Ale čas od času mě to baví, to zas jo. Z těch tvrdejch desek, co jsem dělal, mám asi nejradši Děti deště - Love and Piss, tam se potkal moc hezky obsah hudební s tím textovým a tomu je radost sloužit.

No když vidím ta jména, mohli bychom pokračovat ještě dlouho, ale prostor se naplňuje. Takže poslední otázka - máš v té zvukařině ještě nějaké mety, cíle, kterých jsi nedosáhl, ale rád bys? Co jsi třeba ještě nedělal a lákalo by Tě to...

No, rád bych jel točit třeba někam ven, podívat se, jak to funguje jinde. Jakýkoli kontakty se zahraničníma zvukařema pro mě byly vždycky hodně inspirativní, ať už to byl Kip Beelman, Jonathan Burnside nebo Alex Newport. Z jejich práce je jasný, žev podstatě v jakýkoli fázi projektu by zvukař měl bejt připravenej, že ho někdo nahradí a převezme to, nebo se prostě celá práce na chvíli přesouvá všude možně po světě. Takže venku pracujou všichni fakt přehledně a systematicky, aspoň co jsem zatím pochytil.

Ondřeji, díky za Tvůj čas a rozhovor.

Rádo se stalo.