Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj Murky, co pro vás znamená právě vydaná debutní deska? Je to vyvrcholení celé předchozí práce a uzavření jedné velké kapitoly, anebo naopak otevření něčeho nového, co máte jako kapela teprve před sebou?

Ahoj Jirko a všichni čtenáři Ehoes-Zine, no v podstatě bych řekl, že je to spíš to druhé v pořadí, i když pravda bude asi někde v polovině cesty. Naše první deska Remembrance je výsledkem soustředěné práce napříč téměř dvouletým obdobím s tím, že koncept a její myšlenky jsou nové a nezávislé na předchozí tvorbě (s výjimkou několika drobných textových narážek, protože tak to máme rádi :) ).

Jak už jsi ale zmínil v úvodu, na přelomu května a června loňského roku jsme prošli výměnou zpěváků, která i když byla velice poklidná a ke spokojenosti všech zúčastněných, postavila nás před výzvu dopsat zbytek alba s úplně novým hudebním elementem v kapele. Adam, nastupující frontman, se této role ovšem zhostil velice dobře a muzikantsky jsme si výborně sedli. Takže dokončení alba byl velmi příjemný a skladatelsky osvěžující zážitek a doufáme, že začátek něčeho nového, co bychom rádi dále rozvíjeli.

Přišly společně s Adamem do kapely nějaké změny, nové pohledy na muziku či na cokoliv dalšího?

S Adamem do kapely přišel určitě nový typ osobnosti, jiný styl moderování koncertů, jiná komfortní zóna v rámci hlasového rozsahu a jiné melodické cítění. Myslím, že to vše jsme uplatnili hned při psaní prvních společných skladeb a na prvních koncertech. Samozřejmě se objevila i místa, např. v rámci starších skladeb, která sedla méně a na kterých je potřeba ještě zapracovat, ale ta se snažíme postupně eliminovat. Adam má velký zápal pro osobní rozvoj, takže vše nyní probíhá v přirozené a kreativní atmosféře.

Na internetových profilech sami sebe popisujete jako kapelu na pomezí crossoveru a rocku. Když bys měl zcela neznalému nově příchozímu přiblížit vaši muziku, co bys mu řekl?

Řekl bych, že naše hudba je tvrdší, prvky metalu mnohdy nasáklý rock s ambicí dobře vyvážit poměr groovy riffů a nápaditých melodií. To celé se snažíme stavět na promyšlenějších harmoniích. Jinak takové to dvouslovné škatulkování vlastně nemá rád asi nikdo, ale je to žel dnes vůči internetovým profilům docela nutnost. Crossover-rock tomu tedy říkáme hlavně proto, že je to poměrně přesný anglický překlad toho, o co se snažíme. Být na pomezí žánrů, přístupů, brát si odtud, odkud zrovna chceme, bez toho, aby nás to nějak stylově svazovalo. Ale vlastně úplně stejně by se tomu dalo asi říkat i alternative rock nebo místy alternative metal, v závislosti na skladbě a úhlu pohledu.

Možná zajímavé by bylo pro ilustraci jmenovat některé naše vzory - na jedné straně jsou to třeba američtí Stone Sour, Alter Bridge, Disturbed, Shinedown, Korn, ale na druhé straně nás baví i kapely jako Insomnium, Dark Tranquillity nebo Karnivool a Porcupine Tree (a samozřejmě stovky dalších). Při skládání alba tak trvalo mnohdy nejdéle sjednocení často úplně polárně odlišných riffů a inspirací v konzistentní skladby, které postupně vypráví a rozvíjí, jak doufáme, dramaturgicky ucelený příběh.

K tomu jsem se chtěl dostat a napadlo mě to při pohledu na rozdělení tracklistu nové desky do jednotlivých kapitol. Co je to za příběh?

Začnu oklikou. Původně jsme neměli vůbec v plánu dělat něco jako koncepční album. Je to sice věc, kterou máme u ostatních kapel opravdu rádi, ale sednout si a říct si, tak, jdeme psát koncepční desku, to si taky rovnou může člověk uvázat oprátku, pak do ní skočit a zkusit přežít :-) Ne, možná trochu přeháním, ale je to prostě výzva.

U nás to probíhalo jinak. Od začátku kapely se naše texty zaměřují spíš na nitro člověka a na vnitřní rozpory, schizofrenní stavy a psychické úlety lidské přirozenosti, než na okolní svět. Píšeme o pocitech, o vlastních zkušenostech, které nás posunuly a změnily. A stejně je tomu i s Remembrance. Psali jsme nové skladby, zkoušeli nové postupy, metody, a najednou začalo být samo od sebe víc a víc jasné, že se na pozadí hudby něco samovolně odehrává. Objevili jsme pomyslnou červenou nit a začali ji v dobré víře následovat. Jak plynul čas, s údivem jsme zjišťovali stále víc, kam všude už jsme ji stihli podvědomě zamotat. Potom už se pracovalo na tom, aby vše bylo co nejvíce ucelené a srozumitelné. Remembrance je naše zahrada vzpomínek, kóma, do kterého při prvním songu vstoupíš a my Tě jím provedeme až do konce. Nahlédneš do zákoutí naší mysli a představ, pustíme Tě do svého nitra, naznačíme svoje největší naděje, ale zároveň i frustrace, strachy a závislosti.

Albem se prolíná pět symbolů - Elementů. Jsou to První (The First), Sestra (The Sister), Pán/Vládce (The Master), Zachránce (The Saviour) a Slunce (The Sun). Tyto prvky jsou něčím, co zná každý z nás, i když tomu třeba nevěnuje moc pozornosti. Každý máme něco, co pokládáme za základ vlastní existence, někoho, kdo pro nás byl v životě důležitý a ztratili jsme ho, někoho nebo něco, co nad námi vládne a o čem víme, že tomu vždy podlehneme, ať uděláme cokoliv, a naopak někoho, kdo nás vždy dostane z průšvihu, z krize. No a pak je tu Slunce, každodenní radost, motivace, touha být přítomný v daném okamžiku a užít si ho naplno. Tyto elementy posluchače na cestě zahradou berou za ruku a provází ho vždy určitými částmi skladeb. Albem se přitom prolínají a odkazují na sebe navzájem. Na jejich pozadí se pak odehrávají jednotlivé skladby s vlastními dílčími příběhy, které se dotýkají různých konkrétnějších témat.

Např. Homesick vypráví o vnitřní touze po návratu do míst, které jsou pro člověka duchovním domovem, nezávisle na tom, jestli odtamtud pochází. Nomeolvides (španělsky Pomněnka) je vzpomínka na zesnulého blízkého, Delirium potom boj s vnitřní závislostí a Incomplete věčná touha člověka po životním cíli a úplnosti. Jednotlivé kapitoly přitom značí milníky cesty. Nevědomí, během kterého se příběh rodí a zase odeznívá. Kóma vrcholí na konci kapitoly Forget-Me-Not skladbou Elements a dále následuje epilog, jakési pseudo-probuzení do reálného světa, provázené tesknou nejistotou a zmatením z toho, kdo vlastně jsi. Něco jako poslední nádech před smrtí. Skladba Forgotten je pak již kompletní oproštění se od tíživých iluzí a smírčí ztráta původní identity. To, co jsi byl, v tu chvíli a na tom místě umřelo. Možná se přerodilo v něco jiného, lepšího, kdo ví...

Zeptám se teď možná nemístně, ale myslíš, že posluchač je schopen něco takového v desce a textech objevit?

Nemyslím si vlastně, že je to nezbytně nutné. To máš jako s cibulí - má spoustu vrstev a ty se dají loupat resp. objevovat postupně. Snažíme se psát prostě co nejlepší songy. Samozřejmě chceme, aby v nich byl potenciál pro kvalitní zážitek z živáku jak pro posluchače, tak pro nás, ale jinak píšeme, co chceme psát. Nebo možná ještě přesněji, co potřebujeme psát pro vlastní klid duše. Když to pro někoho budou dobré skladby, aniž by viděl hlouběji, to pro nás bude dostatečně pozitivní. Ty skladby mají vždy své sdělení i samy o sobě, se kterým se může posluchač ztotožnit snáz. Na druhou stranu stavíme to tak, že když se budeš chtít provrtávat víc a víc pod povrch, něco tam na Tebe určitě čeká.

Desku jste si vydali vlastním nákladem na kompaktu. Zkoušeli jste oslovit nějakého vydavatele? Má to v dnešní době pro kapelu vašeho typu ještě nějaký přínos?

Popravdě jsme to zatím nezkoušeli. Modely self-promotion a internetové distribuce jsou v dnešní době tak běžné a dostupné, že jistý základ si je kapela schopna obstarat sama bez větších potíží. Do budoucna o tom ovšem uvažujeme. Hlavně proto, že ať chceš sebevíc, kapacita toho, co jsi schopen obstarat, zařídit a naučit se sám, je omezená a kloníme se k názoru, že muzikant by měl v ideálním případě hlavně dělat hudbu.

Album Remembrance jsme sice fakticky vydali vlastním nákladem, ale zároveň pod nově vznikající značkou Altered City, což je boční projekt, na kterém pracujeme s naším basákem Dudem. Je to celé ještě v plenkách, ale cíl projektu bude zaměřen právě na budování zázemí a komunity pro kapely podobného typu s podobnými problémy a starostmi. Vedle našeho alba už nyní pomáháme pár dalším kapelám s distribucí např. po iTunes, Spotify nebo Google Play. Mohu doporučit např. kapely Hell Paso nebo Andy Marshall Band :-)

V čem vidíš Ty největší přínos (pokud vůbec nějaký) internetových streamovacích služeb typu Spotify? Ať už z pohledy kapely nebo i z pohledu fanouška?

Myslím, že jejich přínos je velký. Doba starých modelů distribuce hudby je dávno pryč, je zbytečné nadávat nad jejich hrobem. Jsem rád, že nových způsobů jak dostat svou hudbu k lidem je čím dál tím víc a jsou i relativně uživatelsky pohodlné. Doufám, že v budoucnu se to ještě zlepší a nastane situace, kdy to bude výhodné jak pro posluchače, tak i muzikanty, a v ideálním případě přitom nebudeme mít nikdo potřebu hudbu stahovat neoficiální cestou. Naše album jsme dali celé k poslechu mimo Spotify i na Youtube, Bandcamp nebo Bandzone a samozřejmě je k dostání i na všech obvyklých službách pro Apple, Android i obecně. Fyzický digipak je pak možné objednat přes náš web www.paintingmemories.cz.

Na druhou stranu mám občas dojem, že jako protipól k digitální přítomnosti se v posledních letech intenzivně projevuje i jakási retro vlna. A nemyslím tím jen renezanci vinylů, ale třeba i o velký zájem o klasické kapely, jejich opětovně velká tour a podobně. Zasáhl Tě nějak tenhle “trend doby”?

Zrovna nedávno jsem zprovoznil gramec! :-) Ne, teď vážně, máš pravdu, vnímám to podobně. Taky mě to baví, hlavně v určitých aspektech. Např. jako kytaristu, hledajícího neustále ten správný zvuk kombinací všeho dostupného, což velmi často skončí u zjištění, že starý Strat nebo LP zapojené do poctivé lampy mě baví stejně nejvíc. Ohledně zájmu o klasické kapely, pokud tedy nemáš na mysli fascinaci stran módního průmyslu á la trička ACDC v HMku, myslím, že je to z části o tom, že klasičtí interpreti prostě stárnou a odchází a lidé je ještě chtějí stihnout naživo. Což je vlastně super - je skvělé, když vidíš ty rockové dědy, jak tam poskakují a paří na ně 3 generace posluchačů.

Další důvod bude i určitá renesance kytarové hudby obecně, za kterou jsem osobně velmi rád. Možná jsem zaujatý, protože to každodenně sleduji, ale řekl bych, že rock ještě určitě nezemřel, jak se nám snažil namluvit Gene Simmons, ale má se dobře a vznikají v něm neustále nové nápady a přístupy. A na jejich základě se lidé začínají zajímat o historii kytarové hudby, o vzory svých novodobých hrdinů, a tak se dostanou ke staré klasice. Jinak si ale v obecném smyslu myslím, že všeho moc škodí a retro pro retro je jen prázdný módní trend, který musíš doplnit obsahem, aby za něco stál.

Naši hudbu vnímám jako mix starého a nového. Nesnažíme se být na prahu nové doby a sypat do lidí "metalcory" a "djenty", ale na druhou stranu nechceme ani zahodit veškeré moderní technologie, odstěhovat se do lesa a hrát bosí na akustiky :-) Baví nás od obojího něco a nejvíc, když se to smíchá a vznikne z toho něco třetího.

No minimálně u Tebe je to v rámci Painting Memories posun od doom metalu k rocku, protože jsi ke kapele přišel ze Somnus Aeternus. V čem byla pro Tebe tahle změna nejvíc zajímavá?

Obě kapely pro mě přišly ve správnou životní chvíli. Se Somnus Aeternus jsem odehrál dva roky, nahrál basu na prvním albu a pak ještě nějakou dobu působil jako kytarista. V té době jsem byl metalovou hudbou všech možných odnoží dost pohlcen a bylo to přesně to, co jsem chtěl dělat. Poznal jsem taky velkou spoustu lidí, kteří jsou doteď důležitou součástí mého života. Po čase jsem ale zjistil, že skladatelsky a vkusově tíhnu ještě k jiným věcem a jak se mi začaly kupit nápady, chtěl jsem najít platformu, na které je budu realizovat.

V té době jsem potkal basáka Duda a bývalého zpěváka Martina a hudebně jsme si výborně sedli. Počátky pro mě osobně byly hlavně o motivaci psát dobré rockové songy. Shlédl jsem se hodně v hudbě Stone Sour, Shinedown a Alter Bridge a tyto vlivy jsem za sebe aplikoval při psaní. Během těch několika let jsme ovšem v kapele začali psát všichni a rozšířil se tak jak počet našich vlivů, tak i pohled na to, co chceme zkoušet a kam se ubírat a rozvíjet. Momentálně můžu říct, že Painting je pro mě velice zásadní součást mého života, druhá rodina a projekt, u kterého jsem na rozdíl od Somnus byl od začátku a považuji ho za své hudební dítě. Baví mě fakt, že v kapele vládne drtivou většinu času velká osobní motivace posouvat naši tvorbu po všech stránkách dál a objevovat, co nás na naší hudební cestě ještě čeká.

Vazba na Somnus Aeternus se vlastně promítá i do aktuální desky Painting Memories, na níž v jedné skladbě hostuje Insomnic. A jako host není sám...

Ano, Insomnic nám propůjčil svůj growl do skladby Silence Will Fall. Mimo to ještě na skladbě Elements zpívá a screamuje Zuza Chudáčková - původně z kapely Eponine, a v rámci nahrávání desky jsme nahráli ještě i poslední skladbu Redneck Song s původním zpěvákem Martinem, jakožto takové zakončení jedné kapelní etapy. (Ten jsme vydali jako součást příprav k desce, ale na fyzické placce se nevyskytuje z dramaturgických důvodů.) Všichni tito hosté jsou našimi dobrými přáteli a celý proces kolaborace s nimi jsme si velmi užili.

Vedle těch, co na albu zpívají, jsou zde i dva přednesy - jeden od mladé slečny Emy Zatloukalové (Remembrance) a druhý od Kristýny Kupkové (Amnesia). Pro obě holky to byla relativně nová zkušenost a dle nás se toho zhostily moc dobře :). Obecně jsme hosty na albu chtěli už od počátku a i jejich výběr byl velmi jednoznačný. Jsou to lidé, kteří album obohatili zase o další přidanou hodnotu a za to jim i touto cestou moc děkujeme.

Přemýšlím, jak to celé zakončit a napadá mě jedna věc, takové Tvoje doporučení. Jaká muzika, kapela nebo kapela Tě v poslední době fakt hodně zaujala? Jinak díky moc za rozhovor a přeju Tobě i kapele elán do další práce!

V poslední době se objevilo několik věcí, které mi nedají spát, jak jsou dobré. Zkusím vybrat nejzajímavější, kdo ví, možná jsou novinkou jen pro mne :-) Big Wreck, The Bros. Landreth, St. Vincent, Kyros, I Am Giant (hlavně s původním zpěvákem Edem Martinem).

Taky moc děkuji za sebe i za celou kapelu za prostor a zajímavé otázky a ať se Echoes daří a rozléhá se dál a úspěšně po naší hudební scéně