Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj pánové,

na úvod bych měl asi přiznat, že jsme spíše metalový webzin, ale je fakt, že ve vaší hudbě jde vystopovat všechno možné a snad i trocha té tvrdší muziky – především na Lamentu – takže asi proto ten zájem :-) Jak se díváte na podobné „výlety mimo“ metalových pisálků? Zaobíráte se potom třeba takovou recenzí, kterou na vaši hudbu píše metalový fanda a vlastně tak trochu leze, kam by neměl?

Urza: To především my s naší muzikou „lezeme, kam bychom neměli“ a je úplně jedno, jestli na naše desky píše recenzi metalový nebo folkový časopis (ano, např. máme Anděla hard&heavy a současně bodujeme v hitparádě na rádiu Proglas - komu se tohle povede?). Škatulky a přihrádky jsou jen pro ty, kdo se bojí rozmanitosti. 

V polovici dubna vám oficiálně vyšla nová deska, na konci května jste ji pokřtili v pražském Rock Café, takže by se dalo říct, že všem nezbytným formalitám bylo učiněno zadost. Jaké máte teď ze všeho pocity?

Urza: Všechny tři oficiální křty, v Brně, Plzni a Praze, naštěstí dopadly moc dobře a všechny patřily k našim nejlepším a nezapomenutelným koncertům!

Medák: Křty byly skvělé - na všech byla výborná atmosféra!

Pan Klaun: Měli jsme před každým křtem trochu obavy, nakonec ale bylo všude plno a ohlasy k desce a k nové show byly velmi potěšující. Myslím, že všechny tři křty dopadly fantasticky!

Album Club Silencio vyšlo pod záštitou Kontra production Štěpánky Kubíčkové, což je změna oproti dřívějšímu labelu Black Point Music, u kterého vám vyšla, aspoň co vím, předchozí dvě alba. Proč k této změně došlo? A co všechno si od ní slibujete?

Urza: Kontra Production je zároveň agentura, která se stará o naše celkové blaho. Vydat u ní i nové album byla logická a dobrá volba - Štěpánka je natolik pracovitá a šikovná, že pochybuju, že by pro naši desku někdo mohl udělat víc. Krom toho to máme všechno „doma“ a pod jednou střechou.

Medák: Pro kapelu je velmi důležité, že se může na svého vydavatele spolehnout, že kapelu podporuje a dělá vše pro to, aby o ní bylo slyšet. A to Štěpánka splňuje na 100%.

Pan Klaun: No jo, Štěpánka, to je naše kouzelná tetička :-)

Když už jsme u těch změn, nešlo si nevšimnout nového člena kapely – baskytaristy Jirky Hese. Dřív studiovou baskytaru zastával Pan Urza, takže potřeba basáka byla aktuální asi pro živé hraní. Řešili jste to nějakým pravidelným hostem, případně kým? Podílel se Jirka už na nahrávání novinky?

Urza: Ano, basu na Clubu Silencio už nahrával Jirka. Dříve jsme to naživo doháněli playbackem, s čímž jsou ale neskutečné technické potíže – třeba když přeskočí počítač a basa je najednou rytmicky jinde než zbytek kapely. Někdy z toho pak lezla solidní kakofonie! Jirka je pro nás velká opora a taky člověk, který si perfektně sedl do kapely.

Album jste nahrávali od července 2011 do března 2011, což není krátký čas. Stále jste nebyli spokojeni, předělávali už nahrané věci, nebo jste prostě nikam nespěchali a celému procesu nechali spíš volnější průběh?

Urza: No, pohodový proces to opravdu zrovna nebyl, pravdě se blíží ta první varianta. Hodně jsme si hráli se zvukem a s produkcí, kvůli čemuž bylo potřeba dost přetáčet a zkoušet různé varianty a přístupy. My jsme se s našimi deskami vždycky dost mazlili, a to nejen proto, že jsme perfekcionisti, ale hlavně z toho důvodu, že náš ansámbl je po technické stránce mimořádně složitý - mix žánrů, do toho škála nástrojů včetně akordeonu a různých elektro samplů, navíc potřeba patřičného nářezu, to opravdu není sranda.

Medák: Nechtěli jsme album pustit do světa dřív, než budeme všichni spokojení. Klasické kytarové kapely to mají jednodušší v tom, že při dodržení zavedených postupů práce nahrávání i mixování probíhají mnohem rychleji a s předvídatelným výsledkem. My to máme o něco složitější: udělat kytaru, aby byla tvrdá, bicí hřmotné, basa dunící, do toho vměstnat klávesy, piáno, harmoniku, mraky samplů a navrch zpěvy, kterým musí být rozumět, to není úplně jednoduché.

Jinak jste s nahráváním přesídlili z dřívější Hostivaře do studia Biotech (i když je fakt, že vy těch studií máte vždycky hodně :-) ) a pod taktovku Escona Waldese, který se postaral rovněž o mix a mastering. Jak fungovala spolupráce v novém prostředí? Je v něčem nějaký zásadní rozdíl a má vůbec běžný posluchač možnost něco postřehnout?

Urza: Ecsona Waldese jsme si vybrali proto, že jsme chtěli mít na nové desce opravdu našlapaný zvuk, což on umí a což snad ani posluchači nemůžou přeslechnout. Jinak ale většina samotného nahrávání proběhla v režii našeho klávesisty Rajse v jeho domácím studiu, Ecson nám dělal hlavně mix a mastering. Střídání studií je dáno naším věčným experimentátorstvím - chceme, aby každá naše deska zněla jinak a nebyla zaměnitelná s žádnou jinou.

Medák: Ještě doplním Urzu: Escon nám nahrával bicí, jejichž sejmutí vyžaduje zkušenosti a techniku, kterou nemáme.

O texty se staral vždycky básník Milan Urza, aspoň jiná informace se ke mně nedonesla, a řekl bych, že dost podstatně modelují tvář kapely. Otázka je jasná – proč jste se na novince pustili do angličtiny? Po pravdě mám spíš pocit, že zkoušíte svoje fanoušky, co oni na to, protože menší než malé množství oné angličtiny (větší část Diskokoule a výkřik No future!) ukazuje spíš na první nesmělý krůček. Je to pro vás možná cesta do budoucna nebo teď budete hlavně čekat na reakce?

Urza: Ano, všechny texty byly a jsou mojí záležitostí. Do angličtiny se nicméně pouštět nebudeme, maximálně jenom v takové míře jako na nové desce. Ta angličtina tam je spíš taková sranda, parodie, ozvláštnění - a průměrný angličtinář v ní snadno najde i (záměrné) chyby - prostě něco jako když Filip Topol zpíval „I´m lucky“. Takže nebojte se, Hoře zůstane českou kapelou.

Medák: Vzpomněl jsem si na Skladbu Black River z prvního alba Na úpatí z roku 2003. To je snad jediná opravdu anglicky zpívaná písnička v historii Prvního hoře.  

Jednotlivé skupiny skladeb na Club Silencio jsou uvozeny dost elektronickým úvodem, tzv. Dějstvím, o které se asi postaral Pan Rajs. Je elektronická scéna něco, čím se necháte sami hodně ovlivňovat při skládání hudby, nebo pro vás představuje spíš něco jako zpestření vašeho mnoho-žánrového varieté?

Medák: elektroniku posloucháme v menší či větší míře všichni, takže ano: elektronická hudba nás ovlivňuje, tak jako všechno ostatní hudební i nehudební kolem nás.

Urza: Jasně, elektroniku máme všichni dost rádi.

O grafiku bookletu se vám opět zasloužila Petra Komárková a stejná autorka fungovala už i minimálně u Lamenta a alba Commedia dell’ arte. Prozradíte něco víc o své dvorní malířce? :-) Jinak jste se snad poprvé rozhodli dát do bookletu fotku, kde ta veselice vznikla?

Urza: Petra je malířka a grafička, v současnosti studuje grafickou školu v Ústí nad Labem. Už od začátku nás lákala myšlenka mít jednotnou výtvarnou „tvář“ kapely, takže Petra nám už dělala booklety tří desek a další drobné grafické detaily. Fotka v bookletu Silencia vznikla za ledového dne u Malešické spalovny v Praze. Při focení jsem tak prochladl, až mě pak zchvátila dlouhá a brutální nemoc, takže ta fotka je opravdu vykoupená krví.

Někde jsem se dočetl, že jste loni absolvovali koncertní turné s Insanií a rovněž, že jste se vyskytli na Brutal Assaultu. Jaká to pro vás byla zkušenost? Asi jste se setkali s trochu jiným typem fanoušků, jiným prostředím a tak...

Urza: Turné s Insanií dopadlo skvěle, máme řadu společných fanoušků a na šňůře byla většinou tak třetina fanoušků Insanie, třetina našich a třetina společných, takže se opravdu nestalo, že by si někdo stěžoval na nesourodost. Brutal Assault, to byl možná náš nejlepší koncertní zážitek - dobrých 2000 metalistů, kteří nás bouřlivě a otevřeně přijali. BA možná dopadne i letos.

Medák: Na Brutal Assault jsem se těšil dlouho dopředu a byla to pecka! Bohužel jsem neviděl moc ostatních kapel, protože jsem musel druhý den do práce a další den jsme hráli na jiném festu. Na tenhle festival jsem jezdil již v minulých letech - poprvé jsem ho navštívil v roce 98, ještě když se konal v jedné obci u Blanska. Pak se několikrát stěhoval, až zakotvil v Josefově, kde je ten prostor podle mě nejlepší. Mám radost, že takto vyrostl, jezdí k nám opravdová metalová špička a dveře mají otevřené i progresivnější styly (minulý rok např. Ulver nebo Devin Townsend).

Pan Klaun: Brutal Assault - To když stojíš na pódiu a před tebou zhruba 2000 lidí... tak se ti o tom zdá ve snech ještě dlouho potom.

Jak vůbec vypadá takový váš typický fanoušek? :-) A jakým fandům a lidem obecně byste svou hudbu doporučili? Tenhle rozhovor budou číst ve velké míře přívrženci metalu, mají oni vůbec šanci se do vaší tvorby zaposlouchat?

Urza: Z toho, co jsme už probrali, je asi jasné, že metaloví fanoušci mají rozhodně šanci si naši hudbu oblíbit. Sice nejsme žádné sbíječky a cirkulárky, ale většina našich skladeb je spíš tvrdšího ražení; i když metal přímo nehrajeme, něco z něj v naší muzice prostě neodmyslitelně je. Co třeba Porcupine Tree, Riverside, Anathema - copak je to metal? A přesto tyhle kapely poslouchají z větší části právě metaloví fanoušci. A náš typický fanoušek? Ten má na hlavě číro, na zádech pentagram, na prsou nápis Mr. Bungle, v jedné ruce jointa, ve druhé limonádu a v podpaží desku Gustava Mahlera.

Taky jsem se díval, že máte spousty dalších jiných projektů / kapel? Jak to všechno zvládáte? Vždycky když vidím něco podobného, vkrádá se mi na mysl typicky česká otázka Pavla Anděla: „Čím se živíte?“ :-)

Urza: Osobně mám ještě kapelu Sinuhet a sólový projekt Kaspar Melichar, ale hudba mě ani náhodou neuživí, vedle toho normálně pracuju.

Medák: Všichni normálně děláme v kamenolomu. U hraní už jenom relaxujeme.

Pan Klaun: S Urzou máme kapelu Sinuhet, pak jsem ještě členem kapel wrgha POWU orchestra, jazzové formaceRotengam, potom se Zdenkou Trvalcovou hrajeme šansony v kapele Voila a s Lucií Šoralovou šansony v kapele La Alma, krom toho jsem teď dodělal hudbu k divadelnímu představenía měl bych začít nyní psát další hudbu pro divadlo. Včetně Prvního hořejsou všechny kapely či projekty od sebe hudebně a stylově odlišné. Nevím, zda bych se hudbou dokázal živit; všechny projekty, ve kterých hraju, mě hlavně opravdu baví a jediné, co bych si v tomto směru přál, je to, abych měl čas na hudbu minimálně jako doposud.

Když se ještě vrátím k tomu koncertování – chystáte nějakou větší štaci po republice (případně i do zahraničí), festivaly a podobné akce? Máte už představu o doprovodné kapele?

Urza: Jasně, s deskou Club Silencio teď budeme čile putovat po festivalech (např. Colours of Ostrava, Basinfire fest, Benátská noc atd. ...) a na podzim i po klubech. Zahraničí řešíme už delší dobu, ale s tou naší nelibozvučnou češtinou to prostě není tak jednoduché...

V úplném závěru se ještě vrátím do minulosti, konkrétně do roku 2009, kdy jste za album Lamento získali cenu Anděl za nejlepší rockovou desku a následně jste se umístili na třetím místě v anketě Břitva. Co všechno pro vás podobná ocenění znamenala(-jí)? Změnil se nějak přístup zvenčí k vaší kapele, třeba co se týče domlouvání koncertů, zájmu médií, fanoušků,...?

Urza: Vyhrát žánrového Anděla, to popravdě nikomu přes noc slávu nepřinese. Zaznamenali jsme větší zájem fanoušků a snad i pořadatelů, ale co myslíte, přetrhla se nějak česká média? Pro ty je přece každoročně mnohem zajímavější a překvapivější, že Anděla už posté dostali přední čeští umělci jako Bílá a spol. A teď už byly ty žánrovky vyšachované definitivně, nečouhají z nich prachy. My si ale těch ocenění opravdu vážíme. 

A jsme na konci, děkuju za rozhovor. Máte-li touhu čtenářům ještě něco sdělit, pozdravit rodiče a sourozence nebo prostě cokoliv, máte prostor. Jinak díky ještě jednou.

Urza: Pořiďte si naši novou placku, a hlavně - choďte na koncerty! Nekomerční kapely žijí jenom z podpory fanoušků!

Medák: Zdravím všechny z kapely „Národní kulturní památka“, kterou bohužel nehrají na rádiích. Pouze Český rozhlas je hraje tak 27x denně.

Pan Klaun: Dobrou chuť, pokud zrovna snídáte, svačíte, obědváte nebo večeříte!