Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zdravím Somnus Aeternus! Ahoj pánové, deska je venku. Konečně. Panuje ve vašem táboře euforie nebo si doposud lížete rány po takovém výkonu?

Insomnic: Myslím, že spíš to druhé. Práce na současném albu byla skutečně vyčerpávající až na hranu- emočně, časově, organizačně a všelijak jinak. Všichni v kvality alba bezmezně věříme, ale osobně mě stejně už několikrát zasáhlo a i celkem překvapilo, jak bezprostředně nadšené reakce sklízí. Jedna věc je si věřit a druhá věc je, když v tebe věří někdo další. Řekl bych tak, že jsme unavení, ale šťastní.

Povězte mi, skládali jste nové skladby celé ty čtyři roky nebo jsou to ryze nové kusy? Něco málo jsme měli možnost slyšet na koncertech, ale přibližte nám celý proces. Vím, že to nebylo jednoduché a přímočaré.

Wohma: Většina alba byla složena v posledním cca roce a půl, z velké části proto, že zhruba rok po vydání alba jsme se dostali do personálních veletočů, což vždycky kapelu zbrzdí. Něco málo jsme měli složeno už předtím, ale jak jsme se postupně dopracovávali do současné sestavy, tak bylo jasné, že starší kusy budou chtít nějaké změny. Nemálo věcí pak dostalo konečnou podobu až při nahrávání. I proto bylo nahrávání tak náročné: po dost uspěchaném debutu jsme si chtěli být jistí, že to, co vydáme, bude dle našich představ.

V sestavě od „On the Shores of Oblivion“ proběhla bouře. Někteří členové neustáli drtivou šikanu principála Wohmy, nestačili vývoji skupiny nebo je to zkrátka přestalo bavit?

Wohma: To se asi budeš muset zeptat jich :) Ale ne, se všemi ex-členy bez výjimky vycházíme dobře. Někteří odešli, protože na kapelu neměli už čas, některé už muzika jako celek přestala bavit, ve hře bylo i zakládání rodin atd. Dělat u nás hudbu na úrovni, navíc ještě v relativně okrajovém žánru, vyžaduje dost silnou vůli a motivaci, skoro bych řekl oddanost. Doom zkrátka není pro každého a životní priority se časem mění každému.

Insomnic: Wohma není zlej, má ale silnou vizi. Najít mezi muzikanty vizionáře není žádná sranda. Najít pak dalších pět lidí, kteří tu vizi budou chápat a sdílet, to už je ohromné štěstí. Musím ale říct, že i když v tuto chvíli stále nejsme kompletní, toto štěstí nás potkalo. Někteří odešli, aby se věnovali svým projektům, někteří nástroj pověsili na hřebík úplně a někteří s námi prostě tu vizi nesdíleli.

Wohmo, pustils tentokrát někoho k tvorbě skladeb nebo vše probíhalo dle tvého scénáře a ostatní si jen přizdobili své nástroje?

Wohma: V době, kdy nám personální změny přerušily skládání, jsme se shodli na tom, že přinejmenším prvotní tvorba bude muset být v mé režii. Léta jsem se snažil zapojit do skládání ostatní, nicméně se to neukázalo jako dobrý model. Vedlo to k mnoha kompromisům, jisté rozháranosti písniček, často i v zoufalství ostatních, že k mým nápadům nedokáží vymyslet nic, co by přirozeně navazovalo (což není leckdy jednoduché ani pro mě).

Zkrátka a dobře nyní písně vznikají tak, že vytvořím kostru písničky, nahraju demo a to pak sehráváme a upravujeme. Úpravy přitom bývají dost podstatné - stává se, že na některém nástroji nezůstane kámen na kameni. Takže je to někde napůl: ostatní rozhodně do podoby svých partů promlouvat mohou a dělají to, nicméně základní podobu písní vždy obstarávám já. Myslím, že díky tomu působí „Exulansis“ dospěleji a uceleněji.

„Exulansis“ má skvělý zvuk. To vy sami nebo někdo pomáhal?

Insomnic: Když jsme u zvuku, tak bychom chtěli taky tuto příležitost použít proto, abychom se omluvili. Před vydáním jsme totiž řešili spoustu věcí najednou a tak trochu nám nevyšly naše očekávání, co se týče termínů jednotlivých akcí. Abych nechodil kolem horké kaše - nechali jsme si udělat dvě verze masteringu s tím, že jednu z nich vybereme. Jednu z nich dělal Martin Amorph Linda a jednu Blackie. Bohužel jsme poslali podklady pro výrobu digipaku do tiskárny v době, kdy jsme o masteringu ještě nemohli mít definitivně jasno. Oba pánové odvedli mimořádnou práci. Je jen naše chyba, že nakonec jsme vybrali verzi od Martina, zatímco na bookletu je napsaný Blackie. Toto je jediná věc, která se na albu nepovedla, a hluboce se za ni oběma omlouváme.

Wohma: Je to tak. Rozhodování, kterou verzi použít, bylo dost těžké. Nakonec jsme zvolili verzi od Martina, který obstárával i míchání a byl tak s materiálem mnohem lépe sžitý, navíc jsme s ním při míchání zvuk intenzivně konzultovali.

Novinku vydáváte pod hlavičkou Epidemie Records. Což je pecka. Jak jste se k Martinu Čechovi dostali, oslovil vás sám nebo jste kontaktovali vícero labelů a tento vám dal kladnou odpověď? Btw, co pro vás label udělá? Propagaci i nahrávání děláte po vlastní ose…

Wohma: Oslovili jsme i několik zahraničních labelů, ale Epidemii jsem měl v hledáčku od začátku, protože mi je po všech stránkách sympatická. Spolupráce na debutu se Solitude Productions nebyla špatná, ale rozhodli jsme se, že tentokrát chceme někoho, s kým bude snadnější komunikace a kdo se nám bude moci více věnovat. Martina jsem osobně neznal, ale vídával jsem ho u stánku na spoustě festivalů a z různých stran jsem se doslechl, že je s ním skvělá spolupráce. Zřejmě jsme mu byli sympatičtí, protože bez okolků souhlasil a po všech stránkách nám vyšel vstříc.

Co se týče propagace, řešíme ji společně, vlastně většinu odvede Martin, jen v době kolem vydání byl mimo civilizaci, takže jsme převzali otěže. Samozřejmostí je pak pomoc s distribucí a podíl na nákladech. Pokud vím, není dnes zrovna běžné, že by vydavatelství zaplatilo čas strávený ve studiu - s tím možná můžou počítat Swallow the Sun nebo My Dying Bride, ale menší kapely rozhodně ne. Neřekl bych proto, že by naše spolupráce s Epidemií nějak vybočovala. Prozatím jde vše jako na drátkách a nemyslím, že se to do budoucna změní. Tímto bychom proto chtěli Martinovi poděkovat, protože odvedl skvělou práci.

Stylově jste naprosto jinde než na debutu. Tome, hraje v tom roli změna sestavy nebo tvoje odlišné vnímání (nejen) hudebního světa? Představte neznalému, na co se má těšit při poslechu „Exulansis.

Wohma: Jak jsem naznačil v předchozích odpovědích, změnil se především způsob, jakým přistupujeme ke skládání. Nicméně i já za tu dobu prošel nějakým hudebním vývojem, což se odrazilo i na novém albu.

„Exulansis“ má oproti debutu opravdu kořeny v doom metalu. Debut byl dost deathový, doom byl vlastně jen takovým kořením a ani struktura písní žádným způsobem nepřinášela nějakou transcendenci, která je z mého pohledu základním stavebním kamenem doomu. Zato nové album znatelně zpomalilo, je to místy opravdové bahno, které je ale sem tam prošpikované i hodně intenzivními momenty. Písně jsou delší a propracovanější, ale ve výsledku je podle mě hlavní změnou potemnělá, velmi hutná a v leckterém momentu psychicky vykolejená atmosféra. Není to album, které by si člověk pustil jen tak k práci nebo které by vstřebal po jednom poslechu.

Nazvali byste svůj styl doom? Co pro vás vůbec znamená doom? Ptám se, protože označením doom se nazývá ledasco a každý má dosti odlišné představy. Existuje vůbec něco, co přes veškerou odlišnost pojí všechny zasmušilce?

Insomnic: Celkově vnímám hudbu jako určitý jazyk nebo bránu k nitru. No a doom je potom podle mě typický tím, že do nitra nepřináší pocity radosti nebo štěstí. Doom je takovej kámoš, co si s tebou dá pivo, když ti je nejhůř. Odnese z nitra to nejbolavější a nechá ti tam místo toho pocit porozumění. Asi to nepojí všechny doomové kapely, ale myslím, že to pojí všechny doomaře a v naší hudbě to je.

Wohma: O tom, co vlastně hrajeme, jsme v kapele vedli docela zajímavé debaty, ale nakonec používáme prostě „doom metal“. Rozhodně to ale není klasický devadesátkový doom, snažili jsme se zasmušilost, misantropii a tak trochu šílenství podat novým způsobem. Nevím, jestli něco pojí všechny zasmušilce, ale pro mě má třeba doomovou atmosféru i leccos, co je naprosto mimo doom metal - ať už jde o Of the Wand and the Moon, Chelsea Wolfe, některé kusy od Hexvessel nebo třeba iLiKETRAiNS či tvorbu Stevena Wilsona. Doom je podle mě jistá vnitřní rozervanost, která nemá žádný ventil, takže v lepším případě občas vybublává v podobě špatných nálad, v horším případě stahuje člověku smyčku kolem krku. A to člověk pozná na první poslech - ať už jde o Esoteric, Year of No Light nebo Of the Wand and the Moon.

V naší zemičce v devadesátých letech bylo předoomováno a bylo fajn. Pak vlna opadla a dá se říct, že v dnešní době je těchto kapel opravdu jen pár. Čím to? Myslíte, že je dnes veseleji nebo agresivněji a rychleji, že není tolika zájmu o dlouhé a pomalé kompozice nutící posluchače k vnímavému poslechu?

Wohma: Asi bych to nedával do rovnítka s náladou ve společnosti nebo jejím pokrokem. Podle mě šlo v devadesátkách o šťastnou shodu náhod, podobně jako tomu bylo v té době v Anglii. Koneckonců ze svaté trojice z Peaceville Records zůstali u doomu jen My Dying Bride, a i ti třeba na „Evintě“ zkoušeli utíkat zcela jinam. Myslím si zkrátka, že původní hype kolem žánru a těch původních kapel opadl poté, co se ho všichni nasytili, možná se i do jisté míry doom metal vyčerpal, a tak se posluchačstvo a částečně i muzikantstvo posunulo jinam. Má to tu nevýhodu, že je dnes o to těžší dělat koncerty a prodávat hudbu, ale na druhou stranu to utváří semknutější, i když méně početnou komunitu.

Album tentokrát nezdobí Insomnicův obrázek. Moonroot je uznávaným, ale dosti vytíženým umělcem a jeho díla se vyskytují na obalech různých interpretů celého světa. Nebáli jste se, že budete jedni z mnoha?

Insomnic: Určitě ne, proto jsme si Vojtu vybrali. Delší dobu sledujeme jeho stále se zlepšující práci. Rozhodli jsme se, že pro grafické zpracování chceme člověka, kterému nebudeme diktovat konkrétní motiv, barvy, techniky apod. Namísto toho jsme chtěli umělci dát do rukou jednu z pěti povídek, kolem kterých je vystavěný koncept alba, a instrukce omezit na: “Nakresli/ namaluj svoje pocity z textu.”. Vojta byl jasná volba a dopadlo to úžasně. Chtěli jsme, aby každý aspekt alba zapadal do celku, ale zároveň sám něco přinášel, než aby digipak byl prostě obal na CD a texty a k tomu jsme potřebovali umělce, ne “jen” grafika.

Proč jste sáhli po bílé barvě obalu? Nebyla by černá stylovější? Motiv i zpracování jsou inspirativně motivující. Jak ale souvisí s vaší deskou?

Insomnic: S bílou barvou, resp. celkově návrhem obalu přišel Vojta. Od začátku měl od nás velkou důvěru a tvůrčí svobodu. Za sebe můžu říct, že ze začátku mě toto řešení dost překvapilo a nevěděl jsem, co si o něm myslet. Nakonec jsem ale rád, že jsme sáhli po bílé. Už proto, že naše album prostě vypadá na první pohled jinak než většina ostatních.

Co se týče motivujícího dojmu, to bude asi dost individuální, ale chápu to. Přesto, že se celý koncepční příběh odehrává v podstatě během posledních několika sekund života protagonisty, je to příběh o osvobození ducha.

Z textů čiší bolestná duševní disharmonie. Můžete trochu navnadit potenciálního fanouška, a krapet nastínit lyrickou část „Exulansis“?

Insomnic: Pokusím se tedy stručně. Koncept je postavený na pěti krátkých povídkách vyprávějících příběh S., Královny a Hladového ducha. Spíš než o klasicky plynoucí povídky jde ale o určitá metaforická podobenství, která by měla vzbudit ve čtenáři určité pocity a tím dosáhnout porozumění. Jde o příběh inspirovaný do jisté míry Tibetskou Knihou Mrtvých. Povídky jsou vyprávěny převážně ve třetí osobě vypravěčem.

Texty k písničkám potom tvoří další vrstvu tohoto příběhu tím, že jde o vyprávění v perspektivě protagonisty, jde v podstatě o přepis myšlenkových pochodů S., zatímco zažívá to, co je napsáno v povídkách. Zároveň jsem se ale snažil psát tak, aby texty dokázaly fungovat i bez povídek.

Doneslo se mi, že jste ke zpěvům použili jakýsi zlepšovák, ve kterém ses, Honzo, mohl skrýt před světem a řvát jak o život.

Insomnic: Je to tak. Ze sololitu, smrkových latí, zateplovacích polystyrenových bloků a geotextilie jsme dali dohromady takovou obří rakev, do které jsem se několik měsíců do tmy zavíral, nahrával, mazal, znovu nahrával a vymýšlel texty i vokální linky a přemýšlel, jestli po tom všem budu stejný jako dřív. Hlavním smyslem bylo, abych mohl nahrávat doma a zároveň mě nezlynčovali sousedé za hluk. Mělo to ale ohromnou výhodu v tom, že jsem si mohl s každou skladbou i textem dlouho hrát. Pro představu průměr strávený na vokálech jedné skladby je kolem dvaceti hodin.

Zahráli jste si ve společnosti různých veličin doomové scény na spoustě místech. Které vystoupení bylo absolutní top a které naopak dno?

Insomnic: Na mě asi udělal největší dojem náš nedávný výlet do Lipska, kde jsme si zahráli po boku Officium Triste, Doomed a Lone Wanderer. Bylo to první vystoupení, kde jsme hráli výhradně novou tvorbu a rozhodně nešlo o náš nejlepší výkon. Přesto ale bylo znát, že klub je plný srdcařů a dostalo se nám ohromné podpory.

Nechtěl bych někomu křivdit, abych označil jeho akci za naše dno. Dosud nás totiž na cestách nepotkalo nic horšího, než slabá návštěvnost a to nejde organizátorovi akce jednoduše vyčítat už proto, že to odnese vždy nejvíc sám. Na druhou stranu opravdovým peklem byla snaha zorganizovat koncert s Worship a Majestic Downfall v rámci jejich turné na konci února. Asi měsíc a půl jsme zažívali jeden nezdar za druhým a prakticky všechno doprovázela těžko uvěřitelná smůla, která vyvrcholila zrušením turné.

Wohma: Vedle koncertu v Lipsku bych rozhodně zařadil náš zatím poslední koncert - křest alba na Melodce, který měl naprosto jedinečnou atmosféru. Dno asi nemá cenu lovit, navíc bych naštěstí řekl, že poslední dobou se nám propadáky vyhýbají.

Album je venku. Dáte si tvůrčí odpočinek nebo jste plni nápadů a pustíte se do tvoření nového materiálu?

Insomnic: Co se mě týče jako “kapelního lyrika”, tak jsem vyčerpán a nevím, co si dále počít se svým životem. (smích, ale ne zas tak upřímný)

Wohma: Aktuálně si dávám tvůrčí pauzu a snažím se dohnat aspoň zlomek restů, které se mi tu nahromadily. Nicméně už mě svrbí skládací orgán (ponechám na čtenářově fantazii, kde se nachází a jak vypadá), takže to žádná dlouhá pauza nebude.

Za mě je to vše. Poslední slova jsou vaše.

Insomnic: Já bych chtěl poděkovat za podporu všem, kdo se odhodlali a sáhli po sběratelské edici. V žádném případě jsme nečekali takový zájem. V současnosti je téměř vyprodaná a poslední kusy jde sehnat jen přes Epidemii. Hrozně moc to pro mě znamená, děkuji!

Wohma: Díky za rozhovor a zajímavé otázky! Doufám, že se čtenářům bude „Exulansis“ líbit a že se třeba uvidíme na nějakém koncertě.