Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tykráso - Kam míří chmýří (2019)

oficiální web

žánr: folk (beznadějně mela´n´cholicky zasněná nádhera)

Tak především, krásně se to poslouchá. Smyčce, akustická kytara, melodika a sem tam trocha zpěvu. Jak tito Frýdko-Místečáci sami píší o své muzice, jsou to básně v akustickém rozmaru ke kávě a croissantu. No a takhle nějak bych to asi viděl i já. Ta muzika je velmi příjemná, přenese člověka hodně daleko od všedních starostí, ať už si tohle zní jako zoufale otřepaný popis. Když se totiž kouknete na video z jejich zkoušky na zahradě, dýchne na člověka taková pohoda a bezstarostnost, kterou mi přijde, že teď hodně postrádáme. A jde jim to jak se zpěvem, tak i bez něj. 

Jejich písně jsou něžné a uhlazené, připomenou mnoho zdejších interpretů, zároveň ale člověk pochopí, že si jdou zcela vlastní cestou. Ostatně popis jejich hudebního stylu je celkem trefný, "beznadějně mela´n´cholicky zasněná nádhera". Nojo vlastně, jak jinak. Tohle v tom prostě je.

Kapela má za sebou jen tuhle jedinou desku, vydanou v roce 2019. Původně vznikli jako duo, v začátcích v roce 2015 to byli Vladimír Ochman (kytara, zpěv) a Monika Kanioková (melodika, zpěv). V současnosti jsou ale už kvartetem, krásně hutný zvuk s basovým podkresem už patří kontrabasu Petra Piny Pinkase a toho doplňuje Krystián Danel na violoncello. Ty smyčce mě u nich obzvlášť baví, celá ta pestrost jejich produkce vyniká například na třetí "těším se", kde zazní i oba hlasy. 

CD edice je překrásná. Jejich něžnost a lehkost písní z toho přímo sálá a sázka na "chmíří" (které je i titulní skladbou) grafice dominuje. Zvukově je to příjemné, i díky tomu, že tohle se tady většinou nazvučit a namixovat umí. Hodně příjemný je přirozený zvuk všech nástrojů. Takže? Není co dodat, kdo máte rádi tenhle typ hudby, sežeňte si a užívejte v pravidelných dávkách. Ještě připojím pár náhledů na provedení celé této pěkné edice.

Fanfán Tulipán - Polyorama (2011)

Bandzone profil

žánr: jazz - alternative (kinder-jazz)

Tahle rozverná muzika, kterou kapela popisuje jako "kinder-jazz", tak to je vážně příjemná záležitost. Musím uznat, že když jsem vzal CD do rukou, myslel jsem si všelicos. Obal nepatří mezi zrovna moc povedené záležitosti, celkové "potrefené a infantilní" zpracování by šlo jistě udělat lépe. Však už jejich další deska z roku 2017 Vulpea Lunatică už působí podstatně "dospěleji" co se týká grafiky. Ale zpět k muzice, která naopak překvapuje hravostí a zvláštní, až dětskou atmosférou. Ostatně sama Eliška (kapelnice) to docela trefně vyjádřila v rozhovoru pro jazzport.cz: "Na Fanfánovi se mi líbí, že je to kapela, se kterou je možné hrát jak na dětském táboře, tak na Bohemia Jazz Festu." A já si myslím, že prostě takhle přesně to je. Dle mého je kapela takový menší zdejší unikát, protože podává jazz docela jinak, zábavnou formou. Přesto důstojně a technicky precizně.

Pro představu ukázka z jejich vystoupení, ačkoli skladba nepochází z této desky:

 Je krásné slyšet i zde melodiku, na kterou hraje opět žena, zde Eliška. Nástrojů je zde ale o mnoho víc než třeba u Tykráso, Fanfán se nebojí jít i do exotičtějších vyznění, bohužel pro mne, ještě ne na této první desce. I tak je zde xylofon, husí krk, klavír nebo flétna. O basy se stará výborně hraný kontrabas (Vláďa Micenk), bicí krásně barevné a hravé (Cyril Lojda, třeba ve třetí "Skřivan Ivan", což je zároveň jedna z prvních autorských věcí Elišky). Fanfán je hravostí přímo posedlý, ačkoli sami o sobě říkjaií, že „Fanfán Tulipán? To je největší hudební omyl v historii!“

Myslím si, že jejich rozvesnost a celé sdělení je přitom technicky i umělecky precizní a má to svou hodnotu. Jejich desku z roku 2017 jsem bohužel neslyšel, jsem si ale jistý, že to bude podobně nastaveno. Že kapela si jde hodně svou cestou, přitom jde v základu o výborné jazzové kompozice, které musí posluchač brát takové, jaké jsou. Trochu pro vaše děti a trochu pro vás. Takže vlastně pro všechny, co nezapomněli si hrát. Ten cirkus ve čtvrté skladbě je dokonalý, mimochodem.

Poletíme? - Turbošanón (2014)

Oficiální web

žánr: original banjo punk future jazz kántry v turbošansonovém duchu

 A máme tu první punkově oprsklou spářku jak stehno. Ono to s tím punkem nebude tak jednoduché, je toho totiž v jejich produkci tolik, že je lepší se na to vybodnout a používat jejich zastylování, jako "original banjo punk future jazz kántry v turbošansonovém duchu". Skladby Poletíme? jsou prostě naprostý svéráz a to je dobře. Najdete v tom vlivy ze všech koutů, z mnoha stylů, textově nekompromisní náhul, co si bere "do huby" všechno a všechny. A hlavně svojský humor, který je zase trochu jinde, až si troufám říci, že hodně nenapodobitelný. No, ono to trochu působí jako slohovka žáka z prvního stupně ZŠ, kterou někdo po pěti točených zhudebnil. Jo a je to trochu Gogol Bordello na jiný způsob. Ale proč ne. 

Poletíme? mají překrásně zpracovanou CD edici, která přímo vybízí ke koupi. Koukněte se na fotky v tomto článku (kousek pod tímto textem) a uvidíte. Je to o stylové grafice, jakou kapela používá, všechno tak pěkně cáknutý, podobně jako to mají Už jsme doma. Taky mě při poslechu těch jejich taškařic napadá, že tahle "skupina dobře vypadajících mužů" je vlastně protipólem feministického punku Muchy, kterou představuji na konci tohoto článku. Ono se to do sebe tak cáknutě strefuje, jedni do bab, druzí do chlapů. S notnou dávkou humoru a nadsázky. A když si ten celej cirkus Mucha + Poletíme? pustíte po sobě, potrháte se smíchy. Ale jo, Mucha je ostřejší, ale myslím si, že pro stejný obecenstvo. 

Jasně, že je to i trochu Gogol Bordello. A nejen to. Nemám jim to ale nijak za zlé. Tahle muzika má v sobě totiž opravdu takový ten cikánský náboj, jistou vzpouru proti všemu, zároveň ale chce být v naprostý pohodě. A mě se s nimi chce letět, vůbec se toho nebojím. Od té doby, co vydali Turbošansón už mají další desku, ta nadále v ničem nepolevuje. Stejná zábava pro stejný obecenstvo. Takže? Poletíme? No jasně. Koukněte ale ještě na fotky, jak se to celé vyvedlo.

Mucha - Josefene (2014)

Official web

žánr: femipunk

Její desky jsou u nás pravidelně recenzované a vzbuzují různé pocity. Mě přišla jak v minulosti tak v současnosti velmi zábavná a její texty přesně mířené. Nic mi nepřijde za hranou, dokonale mi to sedí. 

Mucha, to je dnes čtvrtý svéráz, tento je ale ve všech případech ojedinělý ještě o něco víc. Dalo by se říci totální samorost. V případě Nikoly už to je víceméně od jejích patnácti let, kdy zahájila frontální útok na sluchovody všech v dosahu. A je to dobře. Její neurvalý projev, punková dravost a texty, co se opírají do všeho a prostě si z toho dělají nezřízenou prču. Nenechte se ale ošálit prvním dojmem, kdy nebudete stíhat pobírat všechny vulgarity a nedejbože budete chtít opustit prostor s tím, jak je to povrchní tvorba. Mucha tne do živého a nenechává nit suchou jak na vás, tak na sobě. Příkladem budiž první skladba z této desky, Nepojedeš nikam. Pobaví zpočátku, po pochopení oč jde už spíše zamrazí. A takhle je to u Muchy u většiny věcí, nejen na této desce.

I z této naživo zahrané skladby je znát, jaký vokální projev Mucha má. Je sice drzý a paunkový, ale nečekaně čistý a výrazný. Tohle je zpěv, jaký si zapamatujete, když ho uslyšíte. Vedle ní hraje na basu jeden z nejvýraznějších muzikantů CZ scény, který produkuje a dává xicht mnohým, kteří potřebují "postrčit". Martin Evžen Kyšperský, pro mnohé známý především z kapely Květy. Ten sice u tohoto nástroje co se týká Muchy nezůstal, ten dohled je ale znát. A hlavně to, že to byl on, kdo Muchu obklopil správnými lidmi. A samotná Mucha dokázala spojit lidi, kteří svým talentem dokázali vytvořit prostě hodně velký feministicky punkový svéráz. 

Z jejích desek lze doporučit i tu první, o kterou jsem též zavadil v rámci promo materiálů a je vidět, že Mucha si jela už od začátku podle svého a kvalitně. Prostě se u toho bavíte a někdy kýváte souhlasně hlavou, jak dobře se holka opět trefila. Obě tyto desky spojuje podobný grafický styl. Takový naivně dětsky punkově infantilní. 

Tím se dnes dostávám k úplnému konci a doufám, že jste se bavili. Pokud někoho něco zaujalo, či máte tipy na zajímavé nahrávky, dejte mi je do komentářů. Ať tak nebo onak, těště se na další, devátý díl. Pro zajímavost ještě přidávám zbytek fotografií poslední zmiňované nahrávky.

Za CD moc a moc děkuji Anně Mašátové, díky její neutuchající inspirativní motivaci.