Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Desítka znamená v naší Kapli retrospektivní pohled nazpět do historie, odkud vytahuji muziku, která se mi líbila tehdy a líbí se mi i dnes. Propojující pojítko mezi trojicí vybraných jmen je i jejich zaměření k mytologiím a dávným, leč křesťanstvím urputně zapřeným historickým reáliím. Možná že byl původní záměr ve výběru tuzemského zástupce kapku ostřejší s baletkovskou lehkostí balancující na hraně, ale protože jsem si jist, že by to nemuselo vždycky dopadnout porozuměním, protože lidé obecně vnímají jednodušší pravdu, než tu, u které je potřeba trochu důvtipu, nadhledu a širší studie, vynechal jsem to jméno, které stejně již dávno není činné a nedávný výběrový počin rekapitulující kompletní tvorbu je spíše otázkou archivu než konkrétního doporučení k poslechu. Ostatně by se do dnešního výběru kapela ani vlastně nehodila. Ale proč o tom píšu tak dlouze, když dosud ještě nepadlo ani ono jméno? Snad aby posluchač trochu zapátral, či se přímo optal, kdo že to je ten kontroverzní element, který je dnes pouhým prvkem jistého vývoje, mladistvé reflexe dobové nasranosti a nikoliv vykonavatelem exekučního tažení vůči jiným. Ale dost bylo tlachání, přejděme k věci.

Ancient Rites
Blasfemia Eternal

1996
Belgie
MA

Pro fanoušky: Kampfar, Adultery, Månegarm

Ancient Rites. Odkud začít s povídáním o téhle kapele? Nejspíš se ve vašich přehrávačích již mihli, jelikož ta banda je na světě dýl než já (jenom o rok) a prakticky bez přestávky maká furt. Osobně jejich řadové desky příliš nevyhledávám, přesto se jejich poslechu nevyhýbám a tu a tam je ze cviku prosvištím. Ovšem nejvíce si užívám dávnou čertovinu Blasfemia Eternal, která spadá do magického roku 1996. Je to nádherná jízda tehdejším syrovým black metalem, do kterého proniká vikingské válečné klávesové čarování a zároveň se nedá přeslechnout thrashová frackovitost. Za zmínku jistě stojí bicí nástroje, u kterých se vám nebude chtít věřit, že nejsou dílem automatického bubeníka. To zejména díky specifickému zvuku, který ty škopky dávají dohromady. Smutnou stránkou historie je fakt, že bubeník, který v kapele fungoval od roku 1991, loni zemřel. Walter Van Cortenberg byl jedním ze tří autorů celého alba, za kterým ještě stojí hlas a tvář kapely Gunther Theys (doporučuji i jeho gotické řádení v bandě Danse Macabre) a třetím bardem jest Bart Vandereycken, který se po nahrání alba odporoučel a epizodicky se v řadách kapely ještě mihl v dobách desky Rubicon. Ale zpět do nitra alba Blasfemia Eternal, které vedle okázalých sypaček, které lemují klávesová odlehčení, dokáže přinést i řadu zajímavých momentů, melodií a spíše takových drobných detailů. Dohromady jde o velice vydařenou nahrávku, která se z dnešního pohledu může tvářit nezajímavě, ale mě na ní vždycky přišlo něco výjimečného. Asi to bylo dáno i obalem, který je jednoduchým vypůjčením klasického díla, jenž však s hudbou velice dobře souzní. Dokonce i typická pohanská klávesová óda v podobě závěrečné skladby Fallen Angel dobře funguje, ačkoliv bych se něčemu takovému na aktuálním albu nejspíš vysmál. Prostě tohle je ukázka doby a já ji beru jako dobrou učebnicovou kapitolu. Prostudujte si ji rovněž.

---

Beltaine
Bohemian Winter

2003
ČR
MA

Pro fanoušky: Primordial, Mythopoeia, Forefather

Z dnešního pohledu jde o epizodní kapelu, která se objevila, vystřelila skvělé demo, ještě skvělejší a trvanlivou velkou desku, pak nějaké dvd, či co a šlus. Slehla se zem. V posledních letech sice vyplouvají obláčky s příslibem návratu, ale za mě bych to nechal spát než si kazit status, který (minimálně v mém hodnocení) nabyl formy kultovního rázu. Ano, Beltaine jsou z mého pohledu kultem. I tahle kapela jasně stojí na pagan metalovém základě, odkud mají sice blíže k death metalu než k blacku, ale na to se teď hrát nebude. Jejich dokonalé prolnutí chytlavých melodií, báječné práce se zpěvem a takřka hmatatelným folklorním rozměrem je příkladné. Už hned otvírák desky - skladba Eclipse - to je prostě dokonalost sama. A i když tu skladbu poslouchám bezmála dvacet let (a stihl ji i kdysi live), pořád jsem z ní paf. Ten pozvolný rozjezd s úžasnou melodií, který graduje a graduje, aby se nádherně rozehrál v typicky pagan metalový opus. Zkrátka tohle na mě působí pořád stejně dobře jako tehdy. Neméně se to má i s dalšími peckami, jako je Lone, Samain, Cry of Insanity nebo uvolněnější Visions. Každá skladba obsahuje výjimečný refrén a skvělou nosnou melodii, díky které zaměstná vaší mysl. Netuším, nakolik si dokáže toto album podmanit vaše smysly dnes s přihlédnutím k faktu, že materiál třeba neznáte. Docela by mě to zajímalo. Já to však beru jako jasně zářící hvězdu tuzemské produkce.

---

Moonsorrow
Sude Uni

2001
Finsko
MA

Pro fanoušky: Falkenbach, Cales, Ereb Altor

V případě kapely Moonsorrow se přiznám, že dokážu zasvěceně hovořit pouze o debutu Suden Uni, který právě nyní vytahuji na světlo, abych poukázal na jeho velikost a krásu. Další tvorbu skupiny skutečně neznám, ačkoliv jsem si dobře vědom toho, že jsou stále mezi činnými rarachy. Jednoduše mi v pagan metalovém hájemství bohatě postačí několik vybraných laskomin, z nichž jedna taková opravdu výživná je právě Suden Uni. Roku 2001 a fascinující debut s odkazy na Bathory, či Windir. A protože tvůrci toho času trpěli zjevně přetlakem, stihli vydat ještě následovníka Voimasta Ja Kunniasta. No jo Finsko… Právě takový národ dokáže náramně vykouzlit skvělou atmosféru, kterou díky typickým melodiím a gradačním postupům v jednotlivých sekvencích písní vyšperkuje ve velice chytlavý výsledek. Je tam sice pár přímočařejších pasáží, ale ty nakonec nemají takovou moc strhnout. Daleko víc třeba funguje Finntrollovská fidlovačka v akorátní délce, střídaná epičností hodné severu. Tady to střední tempo ožívá naprosto skvěle a umí pracovat s atmosférou velice precizně. Stejně tak střídání vokálních barev je řemeslně na velké úrovni. Zkrátka tohle všechno báječně funguje. Šperk.

Kostel sv. Jana Křtitele

Tvrdí se, že jakási modlářská budova zde stála již v 11. století. Ovšem písemnictví její existenci dokládá až s letopočtem 1578, kdy se zde údajně odehrává bohoslužba vedena fráterníkem z blízkého Brodu nad Tichou. Do barokního kabátu byl kostel oblečen v letech 1728 – 1732, což zafinancoval příslušník rodu Sinzendorfů – Filip Ludvík Václav. Ten měl ve vlastnictví svého času i takové skvosty jako je Konopiště nebo Veveří. Však šlo o celkem významný rod, který dobře zastával myšlenky habsburské monarchie. Jenže jiný Habsburk, konkrétně Josef II., měl na sakrální památky jiný úhel pohledu, takže o 49 let později je kostel zrušen. Ovšem jen papírově, budova pochopitelně stojí dál. Příznivci Ježíšova učení jsou houževnatí tvorové a stále se pokoutně v kostele scházejí a uctívají svou víru. I proto se roku 1804 znovu ukládá příkaz ke zrušení kostela, a ten je tak definitivně opuštěn.

Někdy v roce 1832 je dokonce vydán glejt k demolici této stavby, ovšem tu svým způsobem zachraňuje Josef Müller, který nemovitost přestavuje na industriální jednotku v podobě porcelánky. Do vnitřku kostela je tak zřízeno ještě jedno patro a některá okna jsou upravena, či znovu vyražena, což dodnes reflektuje jejich pravoúhlý tvar a záseky ve zdech. Jenže podnikatelskému záměru není úplně přáno, a tak se v roce 1845 provoz ukončuje. V následujících neurčitých letech je západní strana památky rozebrána okolním obyvatelstvem k vlastním stavebním záměrům. A pak se po lokalitě slehla zem, kterou až v roce 2000 výrazně poznamenává jedna zásadní událost. Tohoto roku vnitřní prostory zříceniny ještě „vylepšuje“ tým kulisáků Zdeňka Trošky, který zde v témže období natáčí filmový škvár Z pekla štěstí 2. Původní barokní malby tak dnes již patrné nejsou ani v nejmenším, na místo toho je zdivo černo-červeně dokurvené a ještě se na vás v různých koutech šklebí nějací xichti. Chvíli po natočení výše zmíněné pohádky se dokonce zřítila podstatná část klenby, což lze připsat na vrub buďto celému natáčecímu projektu, nebo Karlu Gottovi (který ve snímku dostál role knížete pekel, neboť právě peklo bylo situováno do zdejších prostor), jehož zemitý hlas rozechvěl i zdejší letitý konstrukt. Anebo pověrčivým báchorkám o božím hněvu. Jisté je, že památkáři z pana Trošky radost neměli a nemají. Dnes si zde sice lze přečíst hezkou kovovou cedulku, že prostor posloužil k natáčení, nicméně kulisa pomyslného pekla zůstala vepsána do interiéru trvale. Někomu to možná přijde stylové, protože barokní členitost nabarvená v tmavé kontury černé a hnědočervené prostě má šmrnc, ale… Často se uvádí, že šlo o svévolné poničení původních omítek a nevratné zničení interiéru.

Když jsem to tu byl nafotit, byl jsem dost intenzivně překvapen amatérským spolkem filmařů, kteří zde chystali jakési vlastní zhmotnění fantazií. Doprostřed scény byla vložena prázdná vana, z čehož si šlo celkem jednoduše vyvodit, jaký asi bude mít film, klip, či co, průběh. Nachystaná světla a další propriety mi celkem mrvily kompozici, ale nějak jsem se s tím vypořádal. Víc mi sral chlapec v popředí, který se snažil o rozdělání ohně, kde následný kouř neumožňoval zbytky majestátní stavby zachytit z větší vzdálenosti. Pro lepší představu, jak kostel asi vypadal, se uvádí architektonická podobnost s kostelem sv. Mikuláše v Boru u Tachova, či kostelem sv. Anny poblíž Plané (jižně od Mariánských Lázní).

Bez zajímavosti není ani lokalita samotná. Mě kupříkladu zaráží jednoduchá otázka, proč zrovna zde, v kraji ničeho, vyrostla celkem honosná církevní budova. Některé prameny dokonce uvádějí, že dle tohoto kostela, zasvěceného sv. Janu Křtiteli, je pojmenována i blízká obec Janov (kdysi Sankt Johann). Na tuto oblast se výrazně podepisuje machinace s obyvateli po skončení druhé světové války. Takže po odsunu Němců dochází k velkému odlivu místních a tím pádem i zaniká celá řada stavení. V roce 1930 zde bylo údajně až 83 obyvatel. Ještě v roce 2007 zde stály celkem čtyři usedlosti, které jsou k dnešnímu dni zredukovány na polovinu. Ty jsou podle všeho stále trvale obydlené, ale je otázkou času, kdy někdejší vesnička zanikne zcela a tím zmizí z map.

Z uvedené lokality – Janov – se sem dostanete po zelené turistické značce, což je trasa dlouhá pouhé dva kilometry. Pro delší procházku můžete po stejné barvě zvolit výchozí bod v Tachově (a tím prozrazuji i lokalitu, kde se vlastně nacházíme), odkud urazíte necelých devět kilometrů. Pro ty nejlínější platí prostý fakt, že se sem dá dostat autem (a to doslova až přímo ke zřícenině), což se kdysi odrazilo právě v natáčení Troškovy chujoviny a pokračuje v oblíbenosti i amatérských filmařů, což se zase potvrdilo při mé návštěvě.

Fotografie jsem pořídil 16. dubna 2022