Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dvanáctý díl značí prostý fakt, že už společně objevujeme svět black metalu rok a stejnou dobu i nakukujeme do architektur zapomenutých i udržovaných kostelů a kaplí a jiných míst, které nabádají k návštěvě. Tak schválně využil někdo z vás tip na výšlap? Přineslo vám zdejší čtení i poslech něčeho zajímavého? Nebo se na mě zase vyserete a komentáře budou nadále prázdné jak sakristie po nájezdu husitů? Tak jako tak, v tvorbě dalších dílů budu pokračovat, to si pište.

Cyklus dvanácti ve výsledku nic neznamená, takže volně přejděme v jemné seznámení s dnešní trojicí. První dva poslechy jsou kapku náročnější. Nejde o black metaly, které fungují okamžitě. Potřebují čas, výrazné soustředění a další atributy, které doprovází i vzletný přídomek, kterým můžeme ozdobit hudební směr, čili avantgardu. Ono se dneska touhle kouzelnou formulí může snadno schovat to, že banda prostě neví jak svojí snad nezařaditelnou a lehce experimentální muziku pojmenovat, ale ve výsledku to dá celkem dobrý rámec k tomu, co třeba čekat a co třeba ne. Třetí kapela je pak uvolněnějším elementem, který vás však zaručeně vzpruží. Alespoň na mě to působí vážně skvěle. Je to svěží jízda, ale neutíkejme kupředu. Nejprve ono slíbené rozjímání…

Hornwood Fell
Sgr A

2022
Itálie
MA / BC

Pro fanoušky: Voluptas, Fleurety, Pogavranjen

Andrea a Marco Basili jsou bratři, kteří pod hlavičkou Hornwood Fell fungují bez mála deset let a vystačí si pořád sami (s výjimkou dvouletého angažmá basáka v počátcích skupiny). Nápadů mají zřejmě šíleně moc, protože album Sgr A je deváté v pořadí. K tomu nějaké EP, kompilace a samozřejmě ještě další společný projekt, kterým je kapela Nur Run a další hudební činnost, kterou někam chlapci rvou. V prvé řadě se přes to zkuste přenést a nepředbíhat, že se mohou pánové jednoduše výrazově vyčerpat a opakovat. Já jsem třeba do nynějška jejich tvorbu neznal a proto nevím, zda je to nejlepší kousek v jejich dosavadní diskografii, nebo zda už to a tamto nezaznělo támhle a další podobné srovnávačky. Ovšem prolétl jsem obálky všech alb a ta poslední je absolutně nejzdařilejší, takže minimálně v tomhle vidím jasné zlepšení. Hudebně se opíráme o black metal, který v sobě ukrývá řadu skrytých detailů a (jak již bylo výše naznačeno) avantgardních ploch. Ved Buens Ende jest první pojem, který mě osobně, při vyslovení slůvka avantgarda napadne a jemné doteky takové muziky jsou i zde. Ta kapela prostě byla veliká. Jen tu chybí takové to plutí kytarových melodií a vokální dispozice jakéhosi znuděného pěvce. Hornwood Fell jsou víc tvrdí a očernění. Proniknutí do jádra líbivosti a podlehnutí není lehké, chce to dost času. Ale nakonec se to podaří a člověk pak pukne radostí, jako to těleso na obale, které skvěle koresponduje s názvem. V širším měřítku však máme před sebou solidně uhánějící mašinu, které nechybí dobré nápady, takže i jako taková kulisa pro přínosnější činnost může materiál posloužit celkem obstojně. Ale dělat tvorbu pro pozadí není ten cíl, který tohle duo hledá. Chce zaujmout už konceptem, kterým nyní je vesmírný objekt, kdy toto uvědomění pomůže k rozklíčování nálady této desky.

---

Doldrum
The Knocking, Or The Story Of The Sound That Preceded Their Disappearance

2022
USA
MA / BC

Pro fanoušky: Pergamen, Thy Catafalque, Black Hole Generator

Ani další kapela není z těch, ve které by její členové zaháleli. Pod hlavičkou Doldrum sice vyšel zatím pouze debut, o kterém bude nadále řeč, ale trojice hudebníků má prsty ještě v jiných uskupeních. Třeba v I’m In A Coffin nebo Gallows. Z výše uvedených jmen, kterými jsem se snažil malinko obklíčit území, kde si Doldrum postavili pevnost, lze mít zajisté dostatečně rozčarované pocity. U Pergamen tu podobnost vidím zejména v určité kytarové práci a jakési estetičnosti, se kterou jsou riffy komponovány. Vezměte si třeba album Nechutné divadlo… od kterého se primárně odrážím, tam je ta zuřivá kytarovost nejpříkladnější. U Thy Catafalque jde zejména o budování jisté tajuplné atmosféry, kterou třeba slýcháme z Rengeteg nebo Róka Hasa Rádió. Nejde o doslovné cítění a způsob tvorby kompozic, ale ta nálada, ten výsledný sediment, který se usazuje v hlavách posluchačů. No a Black Hole Generator cítím jako nejbližší vesmírnou paralelu i co se týče konečného hudebního vyznění. Ačkoliv Norové mají přeci jen vlastní cit, který jim nikdo nevezme ani nenapodobí. Tak tady někde uprostřed mezi tím vším tluče srdce Doldrum. Ještě mi tam podvědomě proniká podobnost s Bergraven, a vlastně i můžeme vzpomenout na jejich dílo Dödsvisioner, a zase dostaneme další dílek k výsledné mozaice. V každém případě tohle je vážný kousek, který i díky své stopáži (něco kolem třiceti šesti minut) vklouzne pod kůži velmi pohodlně.

---

Wampyrinacht
Night Of The Desecration

2022
Řecko
MA / BC

Pro fanoušky: Amortez, Funereal Presence, Lamp Of Murmuur

No a trochu toho odlehčení závěrem, ačkoliv tenhle rarach nebude lehce lapitelný, pokud si jej vpustíte do uší. Směle do toho. Pokud stejně jako já budete zírat na letopočet vydání prvního dema, kterým je rok 1996 a propojíte si to s vědomím, respektive nevědomím o existenci téhle kapely, obratem vás uklidním, že zas tak akční tlupa není, ačkoliv se existence jména počítá už v desítkách roků. Pravda je ta, že na kontě existuje již zmíněné demo, dále menší EP (1998) pak první velký debut (2017), splitko (2020) a druhá velká deska, která je na dnešním bíle dni. Kapelu tvoří zejména ústřední duo Indra a Acherontass, což jsou tvůrčí a dynamické osobnosti řeckého black metalu obecně. Jmenujme namátkou Acherontas, Naer Mataron nebo Goatvomit. Jenže Wampyrinacht má zase trochu jiný xicht, než by se dle uvedeného příkladu mohlo očekávat. Je v tom jasná šlapavost a především kytarová chytlavost, což jsou elementy, které vás drapnou za flígr a vytřou podlahu hned od začátku. Pak tu ale je skrytá, a přece jen silná dávka šibalství, a přitom geniality zároveň. Ty skladby v sobě ukrývají pasáže, které se vyloupnou jen na malý moment, aby támhle připomněly A Forest Of Stars a jinde zase třeba Thy Catafalque. Jsou to jen zlomky, které ale dohromady tvoří naprosto perfektní obrazec, který není takovým kýčem, do jakého se rozhodli tvůrci dílo nakonec obléknout. A přesto i zde hledat to vodítko ke zmíněnému šibalství. Ostatně autor obalu Maximos Manolis dává ve své tvorbě citelně znát inspiraci ve středověkých dílech, což je vidět právě na stávajícím výjevu i na obraze, který ukrývá album The Heretics od krajanů Rotting Christ a samozřejmě i na dalších malbách. Co je na téhle desce naprosto úžasné, je její barvitost a určitá členitost. Ono se to třeba po prvním poslechu samo neodhalí, ale ta pestrá paleta nápadů tady hraje vážně bezvadně. Zkuste ukázku, ve které se toho děje fakt dost (což je teda dáno i její délkou), a pak si to promítněte rozvržené do celé desky. No prostě skvělá věc. Obratem se hodlám poohlédnout po originálu do sbírky…

Kaple posledního soudu též zvaná Skalní kaple Kny

Není historicky doložené proč se Marie Anna Kny rozhodla nechat v roce 1740 vytesat do skály v lese výklenek, který následně ozdobila obrázkem Nejsvětější trojice. Tehdy byla již vdovou po místním rychtáři a sama o čtyři roky po založení drobného poutního místa umírá. V následujících letech ani nebylo osoby, která by se o dané místo starala a udržovala jej. To se změnilo po roce 1835, kdy díky sčítání a zajišťování stavu podobných památek vzniká impuls k obnově. Realizace ošetření se chopí jistý Johan Josef Kny, tedy potomek zakladatelky. Ovšem jeho práce je mnohem okázalejší, a tak je okolí výklenku přitesáno na hladkou stěnu, do které je nad výklenek vytesán kříž, dvojice hvězd, k levé straně pak iniciály M. A. Kny, k pravé straně J. Kny a do spodní části letopočet 1840. Změna nastává i co se týče pomyslného zasvěcení výklenkové kaple (to ovšem nikdy neproběhlo), které se z místa rozjímání s Nejsvětější trojicí stává lokalitou zpytování svědomí před Posledním soudem. Dnes již původní obraz Posledního soudu nespatříme, jelikož jej v roce 2008 Miroslav Hejný nahrazuje vlastním dílem stejného jména. To ovšem nebylo samo sebou. Jak je již patrné, důvody vzniku křesťanského pozastavení nejsou známy, stejně tak se (krom obnovy v roce 1840) o místo nezajímá nikdo další, a proto dochází k chátrání nekamenné výzdoby. V současnosti už kolem vede alespoň turistická stezka, a dokonce se kousek od kaple nachází rozcestí, které je pojmenováno právě jako Skalní kaple KNY. Ovšem neznalému historie bude trojice velkých písmen spíše navozovat pocity nějaké zkratky, než-li odkaz na původní strůjce myšlenky a realizace kaple.

Zbývá jen odtajnit lokalitu lesního porostu, ve kterém toto zajímavé místo lze navštívit. Nuže jsme v Národním parku České Švýcarsko nedaleko obce Jetřichovice, ze které se ke kapli dostanete po modré značce. Samozřejmě, že největším lákadlem této oblasti je hlavně ikonická Mariina skála se stejnojmennou vyhlídkou a následně další skvosty jako Vilemínina stěna, Rudolfův kámen nebo skalní hrad Falkenštejn. I dnes je dobře citelné, že vyjmenovaná místa bude znát každý, kdo kdy Českým Švýcarskem rajzoval (třeba já na té Mariině vyhlídce byl už třikrát), ale u Skalní kaple Kny moc lidí nepotkáte.

Fotografie jsem pořídil 22. června 2019