Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S patnáctým dílem se navracíme do modelu retrospektivy. Slíbil jsem, že každý násobek pěti bude pohledem nazpět, do historických klenotů, které kdy black metal obohatily o kousek, který by neměl být zapomenut a nóbrž nábožně prostudován všemi příznivci daného žánru. Tak tady máte další trojici nahrávek, které považuji za důležité, či přinejmenším zajímavé. Snad nemusím zaběhlým sledujícím připomínat, že koncentrace během poslechu by měla být maximální. Vnímání tak nastavte na velkou senzitivitu a přistupte k následujícímu výčtu…

…ale ještě předtím se sluší veřejně poděkovat jutuberům BCTV aka Sklizeň, kteří v Silvestrovském díle v samotném závěru pořadu provedli drobný rozbor tištěné verze Kaple, kterou jsem v dílech č. 12 a 13 představoval. Díky za tuto milou reklamu, kterou takto oplácím. Takže se můžete mrknout na tohle povídání o muzice, a ještě si vyslechnout názory dvou majitelů čtení, které jsem pro zájemce nachystal. To jen tak na okraj a pro úplnost… a teď už slibovaná retrospektivní nadílka.

Arkona
Nocturnal Arkonian Hordes

2002
Polsko
MA / BC

Pro fanoušky: Horna, Lux Ferre, Infernal War

Letos tomu je třicet let, co byla v Polsku založena black metalová kapela Arkona. Tedy o celých deset let dříve, než začala řádit moskevská formace téhož jména. Loni zase oslavila dvacet let existence jedna z jejich nejlepších nahrávek – třetí řadová deska Nocturnal Arkonian Hordes. To ale není ten úplně hlavní důvod, proč o albu chci psát a proč si jej chci připomenout, ačkoliv je to vlastně celkem příjemná náhoda. Ten stěžejní motiv, který mě dohání k doporučení je především samotná náplň tohoto alba, která je jedním slovem nekompromisní. Naprosto ofenzivní black metal, který se hrne dopředu bez sebemenšího zvolnění, a to i navzdory použitým klavírním pasážím, které ostatně kapela užívá stále dodnes. Tady to však mělo jakousi mrazivou esenci a dýchlo to na vás jak mávnutí opeřence vprostřed ztemnělého lesa (viz obal alba). Štěkavý a pohrdavý vokál je jasným ukazatelem urputnosti, se kterou bylo dílo tvořeno. Hlavní gró však spočívá v úžasné kytarové hře, která se v tom vichřicovém rytmu může zpočátku snadno vytratit v pocit mohutného blackového lomozu, ale vytrvalým a pozorným uším bude odměna brzy rozkryta. Ačkoliv si velice cením díla jménem Lunaris, tak tohle je zcela ikonická práce kapely a řekl bych jeden z výstavních artiklů ze světa black metalu obecně. Nejen na počátku devadesátých let vznikala úchvatná díla. Ta se jednoduše rodí stále.

Stridsmenn
Stridsmenn

2009
Norsko
MA / BC

Pro fanoušky: Burzum, Immortal, Satyricon

Trochu zvolníme a půjdeme po stopách atmosféry a čirého primitivismu v dobrém slova smyslu. Toto album je jedinou položkou celé kapely/projektu rovněž jednoho člověka, který si říká Arnjeir. Ten má na kontě ještě několik jiných projektů, ale to už tak mezi těmito osamělými tvůrci černého kovu prostě bývá. Stridsmenn však ve své době přišlo jako takové drobné zjevení. To máte tak, že dílo se datuje rokem 2009, který považuju za jeden ze zásadních, protože prostě vyšla celá řada naprosto monumentálních alb (nejen) kolem black metalu. Tak namátkou: Blut Aus Nord – Memoria Vetusta II, Cobalt – Gin, Al-Namrood – Astfhl Al Tha’r, Svarttjern - Misanthropic Path Of Madness, Sólstafir – Köld, Peste Noire – Ballade Cuntre Lo Anemi Francor, Teitanblood – Seven Chalices, Secrets Of The Moon – Privilegivm, Nokturnal Mortum – The Voice Of Steel, Skitliv – Skandinavisk Misantropi a celá řada dalších skvostů. Dokonce ani v ČR se nezahálelo: Inferno – Black Devotion, Heiden – Obsidian, Stíny Plamenů – Mrtvá komora, Umbrtka – Úplná demontáž lidstva a vlastně i Master’s Hammer – Mantras. No zkrátka velice plodný rok, kde perla střídala perlu. To se pak snadno stane, že něco, co by jindy mělo šanci prorazit, se tak nějak schová do stínu a zůstane kdesi v mlze. Já jsem toho času o Stridsmenn zakopl, uznal kvality, a dokonce chystal i recenzi, jenže vyšší triumfy padly na stůl a tohle dílo šlo lehce stranou… a jeho čas nastal až nyní. No, myslím, že teď už jste dostatečně naladění a plni očekávání, ale musím vás trochu pozastavit v nadšení. Výše píšu, že jde o primitivní black metal a od toho je třeba se primárně odrazit. Tenhle black totiž nemá kdovíjak propracovanou ekvilibristiku, ani nekombinuje jiné vlivy do toho svého syrového pojetí. Jednoduše hraje black metal norského střihu, který byl v daném období celkem osvěžujícím prvkem jednoduchosti a přímočarosti. Jediné, s čím mám i po letech trochu problém je zpěv, ale na ten se dá celkem brzy zvyknout. V každém případě tohle není úplně náročná položka, ale dokáže být příjemně omamná. Řemeslo poctivého střihu.

Trist
Nostalgie

EP

2012
ČR
MA

Pro fanoušky: Nocturnal Depression, Angantyr, Nargaroth

Třetího parťáka opět lovím v našich vodách a když jsem tak v hlavě pátral, kdo by to mohl být, aby mi do té nesvaté trojice stylově zapadl, přišel mi pod ruce jistý rozhovor, ve kterém se dotazovaná osoba rozpomněla nad depresivním black metalem a také tím, že Trist je úžasný zástupce tohoto směru. No jasně, Trist! Ale ne jeho depressive suicidal black metal, který chlapík bravurně ovládal, ale dílo, které mi vždycky v hlavě vyplave jako první, když si na něj vzpomenu – EP Nostalgie. Je to sice dvou skladbová záležitost s poměrně kratší hrací dobou, ale lze přimhouřit oči a přičíst k jedničce a dvojce z uvedeného EP i třetí skladbu, která se nese ve stejném duchu, avšak vyšla až na další studiové nahrávce, kterou bylo split album s francouzským projektem Nuit Noire. Trist považuji za jedinečný hudební úkaz nejen naší scény, ale celého toho smutného žiletkového žánru. O tom, že se umí stavět nálada i na jiné, trochu melancholičtější a právě nostalgičtější vlně, je tato nahrávka z roku 2012. To je skutečná lahůdka a velice podmanivá záležitost. Velice dobře si pamatuji ty večery, kdy jsem ty dvě (+1) písničky točil dokola a dokola. Přišlo mi to naprosto dokonalé a zcela osvobozující mysl. Vlastně si to myslím pořád. Tohle je teprve ta správná úžasná atmosféra úchvatného žánru, kterým black metal je. Záměrně tenhle kousek dávám na závěr, aby poslechově výtečně zakončil dnešní černou mši.

Kostel sv. Anny

Pokud se vám povede namířit kroky až sem, patrně vás nemusí na první dobrou trknout, že daná stavba má co dočinění s nějakým posvátnějším místem, natož že budova byla kdysi kostelem. Jisté architektonické prvky tomu sice trošku jdou naproti, ale na první dobrou je to jakýsi paskvil s obludnou anténou na vrcholu. Ve výsledku vlastně nic moc vábného. Nutné si říct, že cíl sám o sobě nemusí zapůsobit, je však nutné si oblast zasadit do širšího okruhu, aby tak oko mohlo spatřit více zajímavostí. Totiž v nedaleké vzdálenosti najdeme ještě jeden kostel, a to přímo kostel sv. Martina s drobným hřbitovem. Stavba o poznání monumentálnější, a dokonce i dýchá působivějším geniem loci, ale povídání o této budově si nechme třeba na jindy. Teď se ocitáme na vrcholu kopce Hůrka v nadmořské výšce 498 metrů. Před námi stojí budova, jejíž půdorys kostelní minulost trochu napoví. Výrazně působí věž, která slouží/sloužila jako vyhlídková kratochvíle, avšak nejsem si jist, zda bude dnes něco k vidění, jelikož okolní stromy celkem převyšují pozorovací body. Na samotném vrcholu je stejně umístěn vysílač, takže dosažení nejvyššího bodu se běžnému turistovi nepovede. Hlavní loď je v letních měsících uzpůsobena jako venkovní zahrádka pro zdejší občerstvení. To proto, že této části chybí strop a je tak vystavena natvrdo vůči počasí. V momentě, kdy jsem zde byl pořizovat fotografie se tu však konala nějaká rekonstrukce, takže jsem bohužel vnitřek nezachytil, aby mě pak dělníci nehonili po lese, že jim kradu duši. Dle různých zpráv je tu však za provozu příjemné posezení, takže potud určitě fajn výlet. A pokud se ptáte, kde to teda konečně leží, tak vám prozradím, že jsme prakticky v Klatovech, kde si nezapomeňte koupit lístky do katakomb a omrknout tam mumie. Nyní ale trocha té historie.

První zmínky se uvádějí do pradávného čtrnáctého století, kdy je objekt zasvěcen Proměnění Krista Pána. Jenže pak přišla doba husitských tažení, a tak pravděpodobně během této doby (patnácté století) dochází téměř až k zániku daného svatostánku. Avšak v první polovině následujícího století dochází k obnově kostela, kdy už se hovoří o zasvěcení kostela sv. Anně. V období zhruba 1712 až 1725 je kostel stavebně uzpůsoben do barokního slohu, což se dnes odráží ve vícehrané věži, kdysi presbytáři. Nicméně stavení chátrá i díky jistým nařízením od Josefa II. Teprve v osmdesátých letech devatenáctého století se z něj stává vyhlídkové místo. Presbytář je zastřešen a na vzniklé plošině vyrůstá dřevěná věžička. Později dokonce vznikají plány k vybudování restaurace, avšak místní neshledávají projekt jako prioritní, a tak rozkvět místa opět uvadá, čemuž nepomáhá ani sada světových válek. Další zásahy známe z roku 1969, které jsou nejvíce patrné i dnes. Jde o uzpůsobení lokality do podoby jakési občerstvovací stanice pro turisty s možností vyhlídky z oken v nejvyšších patrech budovy. Zároveň je na vrchol naistalována retranslační stanice a takto (s určitým výpadky) funguje kostelík dodnes.

Fotografie jsem pořídil 28. října 2021