Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě než vaše dychtivé receptory zanoří své senzory do nitra a podstaty nabízených black metalů, je třeba se trošku rozcvičit a předpřipravit. Na oko fádní a nezajímavé obaly totiž ukrývají materiál třaskavých hodnot a manipulace s ním musí být prováděna šetrně. Zatímco první dva kousky koušou a sekají kosou, tak u toho třetího hrozí propadnutí hrdlem skrze smyčku ovázanou kolem krku, kdy mnohdy možná až nezdravě jasně je možno cítit dotyk uzlu na zátylek. Ale žádný strach a rozpaky. Nabízený materiál je dostatečně výživný a věřím, že i trvanlivý. Na samotný závěr se dnes podíváme do kaple, která svou polohou a charakterem dosud nebyla dotčena, čímž otevíráme další možnosti příštích kroků. Připraveni? Tak se do toho pusťte.

Ad Omega
Aphelic Ascent

2023
Itálie
MA / BC

Pro fanoušky: Nightbringer, Bestia Arcana, Akrotheism

Italský black metal ve jménu Ad Omega vznikl v roce 2019 a od té doby se celkem čile snaží světu předvést, co mu všechno leží na srdéčku. Tři EPka a dvě velký desky, z nichž ta poslední jest letošní a je předmětem nynějšího rozboru/doporučení/poslechu – každému, co jeho jest. Tvůrčí duet předkládá velice nazlobenou formu syrovějšího black metalu, který od samého počátku nenechává velký prostor k oddechu a vlastně ani nádechu, neboť první skladba je odpálena svižně. Nejprve mě ten shluk nápadů a ataků docela zaskočil, ale po bedlivější a vytrvalejší opakované exkurzi bylo celkem záhy zjištěno, že tohle má fakt něco do sebe. Nejvíc jde hlava kolem z kytarových vyhrávek, které se mohou jevit až Emperorovsky zmatečně, proto vidím celkem velkou paralelu v tvorbě Nightbringer třeba. Určující však není jen kytarové kvílení, ačkoliv to je první element, který se vám zakousne pod kůži. Důležitou roli tu hraje atmosféra (což je pro black metal obecně signifikantní a pravděpodobně i zbytečné zdůrazňování), která nabízí i takovou skuhravě mrtvolnou polohu, za což může především vokál, který se nenechává úplně rozhodit situací, která se kolem něj točí, ale prostě svým démonickým frázováním dští síru. Celkově se zpěv jeví jako další instrumentální stopa, alespoň mi ten výsledný souzvuk tak vychází. Dohromady pak jde o celkem náročný materiál, který tak ale nabízí nemalý prostor k samotnému rozboru. Takže doporučuji setrvat navzdory tomu, že se na první pohled celý materiál vykresluje jako naprosto tuctová blackmetalová nadílka. Třeba ten obal je takovej… technicky správně, ale, že bych si ze smrťáka na obrázku sedal na řiť… Líbí se mi ta biblická forma perokresby, což je vlastně jeden z důvodů, proč jsem si tuhle nahrávku kdy pustil. Důležitá je ona kouzelná náplň, která tady zkrátka funguje.

Helvellyn
The Lore Of The Cloaked Assembly

2022
Anglie
MA / BC

Pro fanoušky: Funeral Mist, Ondskapt, Stíny Plamenů

Pokud začnu hned srovnávat s předešlou kapelou, tak především dojdu k tomu, že existuje téměř o deset let déle, avšak nabízí menší dávku nahrávek. 2x split, 1x demo, 1x EP a 1x velká dnešní deska. Ovšem skromnější diskografie je především odrazem aktivit všech členů, kteří samozřejmě, jak se v black metalu sluší a patří, nefigurují jen v jedné kapele. Hlavní průsečíky vidíme ve skupinách jako Volition nebo Forvitnast, ale je jich mnohem víc. Ještě si neodpustím obalové srovnání, protože i zde uzříme postavu s kosou, a to bez ohledu na období žní. Oproti předchozí skupině však Helvellyn ctí pozvolný úvod do svého díla, takže volí formu určitého intra, které sdílí stopu s první skladbou. Jenže v momentě, kdy se prvně hrábne do nástrojů, tu máte ofenzivní tlak made by Marduk nebo Dark Funeral. Militantní rétorikou hovoří i zpěvák, který se nejblíže pohybuje u prvně jmenovaných. Ale podobnost je to čistě náhodná a spíše odrazová, než-li chtěná a třeba i kopírující. Na to jsou Helvellyn náležitě soběstační. Odráží se to vlastně i v délce skladeb, takže všech osm kusů odbouchnou během necelých čtyřiceti minut. Patrně se přemýšlelo, že by materiál mohl vyjít na LP, což se i stalo (a dále album vyšlo i na CD a MC). Celé to jede jak zuřivá motorová pila do momentu lehkého odklonu, kterým je závěrečná skladba Unholy Voyage. Ta je totiž citelně agresivnější a zuřivější a má mnohem syrovější zvuk. Nevím jistě, zda jde o nějaký cover (domnívám se, že nejde), nebo jinak vymyšlený bonus, ale jisté je, že teprve když jsem se s prvním poslechem dostal na konec a uslyšel tuhle jízdu, tak jsem byl pevně rozhodnut, že s tím musím jít do Kaple. Ten Arkonovsky zlý akcent je tak správně hnusný, že si to přímo říká o nějaký tělesný trest pro sebe samého, který si však člověk snadno způsobí divokým mácháním a kýváním libovolného kloubu. Masakr. Nechápu proč to vydavatel na bandcamp nepověsil.

Woe Bather
Oh Achlys Please Love Me Once More

2023
USA
MA / BC

Pro fanoušky: Drowning The Light, Mal Etre, Bethlehem (období Mein Weg plus minus)

Přesun za Atlantik, a to přímo do Texasu, s sebou přinese zvolnění. Nechci z vás hned takhle vytřepat duši a rád bych, abychom tu spolu ještě nějakou tu Kapli pokořili. Takže na závěr přináším blackmetalový projekt Woe Bather, což je jednočlenné těleso s kontem čítající dvě celé velké desky. Ta poslední mě zaujala především svou výbornou manipulací mezi post-metalem, depressive suicidal black metalem a ambientem. Od všeho je tu trochu a nebýt totálně nahuleného zvuku, všechno by to báječně fungovalo. Několikrát jsem si rozpomněl na tvorbu Germ potažmo Autumn’s Dawn… no dobrá i na ty Austere jsem si vzpomněl. Zkrátka na to, jak se pracuje s budováním atmosféry, pozvolné gradace a jejím lehoučkém opouštění ze zdánlivě vyhroceného vrcholu. The Hermit (jediný člen Woe Bather) tohoto bobříka odlovil bez ztráty kytičky… i když tu hlasitost mohl trochu snížit… budiž. Naštěstí nejde o válec typu výše uvedených skupin, ale o mírnější zacházení se žhavým uhlíkem, jež se zove black metal. Dochází tu k větší naléhavosti uložit posluchače do stádia pozornosti, a přitom uvolněnosti střídané zdravým napětím. Tomu dopomáhá i koncept nahrávky, který volá po náklonosti bohyně Achlys, kterou můžeme znát z řecké mytologie jako jednu z nejstarších božských bytostí existujících ještě před počátkem zrození světa. Skvělé riffy a nápadité melodie vám pak pomůžou rozehrát fantaskní představy, kdy ruku v ruce kráčí i volnější bez kytarové pasáže. Prostě pecka. A jako malý bonbónek tu ještě máme závěrečný cover v podobě skladby Theme Of Laura. Původní verzi (v trochu gothic-rockovém slohu) složil Akira Yamaoka pro videohru Silent Hill 2. To je myslím samo o sobě dost zajímavé lákadlo a nutno říct, že jedinečné. Japonský smysl pro melodie v rukou šikovných blackmetalových kontur – to je příjemné zpestření.

Kaple sv. Archanděla Michaela

Historie celé stavby je velice hluboká a daleká, že sahá až do století třináctého, ze kterého dodnes čerpáme řadu legend, ale pochopitelně i historických událostí více či méně důležitých pro naši historii. Přímo tato kaple byla dokončena až po roce 1278 a můžeme prozradit, že se řadí mezi naše nejhodnotnější památky z období této architektury. Někdy v roce 1624 se o kapli začal starat řád Augustiánů, kteří zde ledabyle pobývali pouhých devět let. Myšlenka kláštera však zůstala živá a jali se ji realizovat Benediktini. Ovšem v mezidobí řádů opuštěnou kapli obýval poustevník, který však roku 1642 umírá. Benediktini začínají s opravami místa v roce 1662 a do zdejších prostor 8. září 1666 dokonce uložili jednu ze tří kopií sochy Černé Madony Montserratské, která dle pověsti měla zázračné ozdravné účinky, což místo proměnilo v poutní cíl. Roku 1686 je ke kapli dokonce vybudována křížová cesta. Sláva dosahovala takového úspěchu, že se do kronik zapsala účast 40 087 poutníků, kteří sem roku 1740 vystoupali. Jenže v listopadu 1785 císař Josef II. nařídil zrušení celé řady církevních institucí. Mniši se odstěhovali do Emauzského kláštera v Praze a zázračná socha putovala do útrob kostela svatého Bartoloměje a Nanebevzetí Panny Marie v Doksech, kde je dodnes. A kaple začala chátrat. V průběhu doby se sice objevovaly snahy o opravy, ale ty byly volně mařeny koloběhem dějin, kdy tu do plánů zasáhla revoluce roku 1848 a tu zas první světová válka. Ale ještě před ní se roku 1910 podařilo přenést ostatky pohřbených mnichů z hrobky pod kaplí na místní hřbitov. Teprve v roce 1932 se vše dostává do péče Klubu československých turistů, jenže zanedlouho přišla válka druhá. Roku 1953 památku získává stát, který skrze příslušné úřady provádí záchranné a konzervační práce. V devadesátých letech přebírá nemovitost Národní památkový ústav a stará se o ni stále. Samotná kaple dosáhla roku 2017 několika venkovních oprav.

Tak co, troufáte si tipnout, kde tahle památka leží? Poznali jste ji třeba z připojených fotografií? No nebudu to protahovat a prozradím, že jde o kapli hradu Bezděz. Z historie romantické zříceniny jsem se snažil vytáhnout čistě jen to, co se týkalo kaple, takže jména a podrobnější popisy majitelů a osudů prastaré stavby v blízkosti oblíbeného Máchova jezera jsem cíleně vynechal. O hradu by toho bylo psáno až příliš a nám bohatě postačí osud jeho kaple.  

Fotografie jsem pořídil 6. července 2012.