Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Černobílá vizáž obálek níže představených nahrávek sama o sobě vypovídá o tom, kterak je daná hudba ponořena do oddanosti a opravdovosti žánru. Cítím to z toho. Tu touhu a syrovost, aby už podle těch obrázků člověk odtušil, co může očekávat. Je to už asi nesčetněkrát omletá a snad i vyčerpaná písnička o tom, jak true raw black metal je to největší zlo a jediná přípustná cesta. Osobně na to nahlížím s nadhledem, trochu i úšklebkem na tváři, a přesto se nechávám oddaně decimovat zlobou, kterou autoři do díla vtiskli. On mě ten cirkus baví, baví mě ta hra na peklo na zemi a nezřízenou fantazii v blasfemické filozofii. Je to totiž svým způsobem i ventil a boj s všedností a vypořádáním se s vlastními vnitřními démony. Ale říkejte tomu, jak chcete. Black metal má velmi širokou definici, která se větví v mnohé. Teď mám zrovna náladu na takovou tu opravdu špinavou a téměř neumětelskou rovinu, kterou vám dnešní poslech přiblíží. Nechci tím zdrchat kvalitu jednotlivých nahrávek, spíš jen poukázat na jednu z berliček, které uvedené nahrávky mezi sebou sdílejí. A máte-li to aktuálně nastavené podobně – třeba vás poslech nadchne a potěší.

Azathoth’s Dream
Nocturnal Vampyric Bewitchment

2023
USA
MA / BC

Pro fanoušky: Vampyric Blood, Drowning The Light, Atra

Upírská tématika je svérázná disciplína, která v black metalu odráží zdravou kýčovitost gotiky, ale zároveň obohacuje danou hudbu o romantické fluidum, které by v satanském běsnění sešlehaly plameny pekelné. I proto je většina takto smýšlejících kapel vybavena klávesami, aby dopřála posluchači více chrámovitosti a přiblížila i trochu nějaké té hradní poetiky. Azathoth’s Dream se kláves rovněž neštítí, ale jejich využití je mizivé (krom nezbytného intra a outra, že). Mizivé ve smyslu ztrácení se v neotesané a záměrně zvukově rozbité nahrávky. Čistota tu nemá místo. Je to odkaz na pradávnost žánru a jeho snaha o nekonvenční produkci, což je dnes už stěží dosahováno, neboť dneska sejmout relativně kvalitně zvuk už umí kdejakej mobil, natož pak přímo nahrávací přístroj. Takže humus lomoz je docílen zejména nařváním a tím pádem rozdrcením zvuku a jeho sléváním. Ale přesto se muzikantům daří vykřesat ze svých děl pocity špinavosti, analogu, nevyváženosti a tak, ačkoliv způsob nahrávání může být odlišný. Ale tuto polemiku nechme spát. Jen jsem tím chtěl představit fakt, že zvuk nahrávky je záměrně otřesný, ale dle mého soudu pořád příjemně poslouchatelný, a především mající jistý efekt líbivosti a podprahové přitažlivosti. Občas to však chce opakovaný poslech, aby člověk lépe rozšifroval kytarový záměr. Odposlech skřehotavého vokálu je nemožný, takže texty si zpívat určitě nebudete. Ale můžete. Tahle věc (obecně) je dost melodická a vlastně od první skladby chytlavá a podbízivá. Ale to nemyslím nijak špatně, jen se tím vlastně oklikou vracím k tomu vampyrismu. Svižná a podmanivá deska, která si vás získá, neboť skýtá několik poloh a variant, kterak ty blackmetalové riffy zasunou do vašich hlav jehlice fascinace. Stejně jako když vás kousne upír, což v sobě snoubí pocity zvědavosti, rozkoše, beznaděje a vůbec. Jen škoda, že je ta deska poměrně krátkým dílem.

Necropsyum
Eclipse Of The Black Sun

2024
Brazílie
MA

Pro fanoušky: Cruor Cultum, Mütiilation, Darvulia

Tady jsou pravidla zlého blacku naplněna do puntíku. Ačkoliv Brazílie není zemí považovanou za black metalovou líheň, tu a tam se tu vyklube zárodek slibující velké dění, či alespoň velký potenciál. Necropsyum je klasický one man project opředený rezatým řetězem zakončeným ostnatou koulí, kterou vás nemilosrdně dráždí před obličejem. Na odlehčení jsou tu celkem tři instrumentálky, rozdělující nahrávku na dva celky a troufám si tvrdit, že bez těchto dungeon synthových ploch by dílo bylo mnohem dravější. Respektive, pokud by byla náplň doplněna ještě o jednu plnohodnotnou skladbu. I přesto si celek zachovává osobitý škleb a patřičně zlobivou auru. A to je podstatné. Jasným tahákem je chrastivá kytara a zastřený vokál, což jsou ty nejzákladnější atributy, které k sobě dychtivce blackového řemesla lákají jak rožnutá lampa hmyz. Uhání to až běda, a ačkoliv něco podobného neslyšíme zaručeně poprvé, pořád je z toho cítit odevzdání a upřímnost, kterou autor cítí a do hudby vložil zajisté maximum. Mně fakt nevadí se oddávat i takovéhle primitivnosti v dobrém slova smyslu. Naopak. Celé to na mě působí povznášejícím až terapeutickým dojmem. A ani zde nechybí klávesy, které tu a tam vyjedou na povrch a okouzlí nějakou zajímavou pasáží, aby se pak zase nenápadně zanořily do hlubin blackového burácení. Má to šmak jak hajzl.

Urstrid
Urstrid

2024
Norsko
MA / BC

Pro fanoušky: Loits, Paara, Sargeist

Tahle banda v dnešní náloži má nejméně agresivní zvuk a nabízí spíše střední tempo, čili volnější pohyb v prostoru. Nechci mluvit přímo o čistotě, ale ve srovnání s výše představeným materiálem je tento vskutku nejstravitelnější. Kouzelné rozehrávky a specifické frázování mi neustále do hlavy navrtávaly hmoždinky, které však zůstávají trčet na prázdno, jelikož si nemohu lautr vzpomenout na kapelu, kterou mi to připomíná. Vzpomněl jsem si jen na Loits, ale zaručeně tam konkrétnější podobnost ještě bude. Mohlo by se zdát, že je to hodnější kapela, ale i taková dokáže příznivce lapit za límec a vytřít s ním zaprášené kouty. Z těch známějších jmen mě napadají třeba Satyricon v těch středních tempech a klidném frázování. Ono se to možná hned zkraje nebude chtít rozpoznat, ale já tam cítím obrovský potenciál ve smyslu, jak málo stačí k tomu, aby ten výsledek dosahoval naprosto akurátních parametrů, které bohatě postačí k tomu, aby vznikla výživná, zábavná a fungující deska. A když se zaměříte na riffy… fantazie. Bicí jsou hodně tlumené, ale mají tu své opodstatnění a vlastně je ten jejich sound naprosto adekvátní, jakkoliv jsem si na začátku myslel, že by mohly stát více v popředí. Ono ne, takhle je to vlastně úplně v pořádku. No, co si budeme – poctivé řemeslo, kde i ta země původu se nezapře a pokud bych vám měl slepě nechat určit odkud jsou, stejně by většina zaručeně tipla to Norsko. Prostě to tam je.

Kaple sv. Máří Magdalény

Píše se rok 1543 a na faru ve Vlašimi klepe poutnice dožadující se noclehu. Prý putuje z Kouřimi za Máří Majdalenkou na Blaníku. Dobrotivá církev otvírá svou náruč a ženu do domu vpustí. Ta však okrádá zdejší kuchařku a beze stopy prchá…

Z uvedeného příběhu je patrné, že nějaké poutní místo na hoře Blaník bylo už v pradávných časech. Avšak nespleťme si cíl naší cesty. V CHKO Blaník sice najdeme slovutnou a legendami opředenou horu Blaník, ale my se vydáme na její menší vrchol, tedy kopec Malý Blaník s nadmořskou výškou 580 metrů. Zde je totiž od oněch časů ukryta kaple zasvěcena od pradávna Máří Magdaléně. Tak si projděme historické milníky.

Uvádí se, že již v roce 1676 obsahuje zdejší kaple poměrně bohatý inventář, včetně malých varhan. Avšak její poloha nám není přesně známa. Udává se totiž, že kolem roku 1730 věnoval pražský arcibiskup několik tisíc zlatých k vystavění nové kaple. Patrně bohatší a honosnější, přičemž jako materiál zřejmě (dohad) posloužila i původní stavba. Honosnější budova byla dokončena roku 1753 a obýval ji i poustevník. Jenže pak přišel klíčový rok 1783 a Josef II (jak je pravidelným čtenářům již jistě dobře známo) uzavírá obrovskou škálu církevních památek a zakazuje v nich sloužit mše, a tudíž i poutě, které zde byly konány pravidelně 22. července. Od těch dob je kaple pustá a rozpadá se. Teprve v roce 1886 přichází snaha o obnovení tradice a ke kapli je nalepen dřevěný přístavek s výklenkem ve zdivu. Socha klečící Marie Magdalény zde byla k vidění až do roku 1960. V novém tisíciletí vzniká vizualizace svérázné opravy tohoto objektu. Verze pracuje s unikátním zastřešením současného torza a zároveň umožňuje růst i vývoj památného smrku, který vprostřed kaple roste údajně přes dvě stovky let. Architektonicky jistě pozoruhodný projekt však postrádá romantickou duši, které tyto opuštěné a polorozpadlé objekty ukrývají. Genius loci by sice nabyl zcela jiných kontur a věřím, že by si našel své příznivce, ale já v tomto ohledu zastávám názor odlišný. Však on ten Blaník sám o sobě už utrpěl dost lidských zásahů a je posetý různými stélami, sochami, pamětními deskami a samozřejmě i tím hlavním – rozhlednou a kaplí. Však je to pozoruhodný solitér vyčnívající samostatně z Vlašimské pahorkatiny, který od pradávna byl spojován s tajuplnými silami, neboť se v jeho místech dávní Keltové rozhodli zbudovat i svatyni. Z vlastní zkušenosti zase vím, že při dobré viditelnosti je možné spatřit Sněžku i Boubín, což jsou výrazné hory na protilehlých koncích naší země. Místo vskutku nádherné.

A abych nezůstal nic dlužen tajemné auře této lokality, odkážu na pěkné video zde.

Fotografie jsem pořídil 4. října 2014