Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jako dítě 80. let jsem Kouř v době svého vzniku minul a vzhledem k tomu, že moji rodiče nebyli dostateční hipíci na to, aby mi podstrčili něco tak divného, dostal jsem se k tomuto filmu až později. Kdy přesně už ani nevím, pravděpodobně někdy v druhé půlce devadesátých let, ale paměť je čím dál větší svině a spoléhat se na ni nechci. Pokud informace na discogs nelžou, tak právě i v této době, přesněji v roce 1997, vyšel poprvé (a do loňska taky naposledy) filmový soundtrack, a to na kompaktu společně na vydavatelstvích Radost / Polygram (# 539 705-2). A z nějakého mně neznámého důvodu (možná v souvislosti s digitalizací filmu) někomu přišlo jako dobrý nápad vydat tuhle podivnost znovu, a to na gramofonové desce.

Jako první mě při poslechu napadly varovné nápisy na ještě o dva řády divnějším soundtracku k filmu Monty Phyton And The Holy Grail, jehož vinylová deska z poloviny 70. let kromě celkem nevinného „Executive Version“ na přední straně ukrývá už mnohem adresnější varování „WARNING!!! This record can only be played ONCE!“ na straně zadní. A je holou skutečností, že od pořízení desky, což mohlo být někdy v roce 2012, jsem ji slyšel právě jednou. Podruhé jsem to nedal.

Soundtrack ke Kouři je mnohem, mnohem víc přítulnější a poslechovější, byť bych jej zdaleka neoznačil jako přítulný a poslechový, a současně je záludný v tom, že předpokládá jednu zásadní věc - musíte znát film. Kromě písniček, které z velké části vůbec nejsou písničkami v klasickém chápání toho slova, obsahuje řadu hlášek z filmu, které jsou sice naprosto kultovní, ale bez znalosti děje vám mnoho neřeknou. Film je dobré dopředu vidět, seznámit se s hlavními postavami (kdo by nemiloval Bédu!) a následně se jít tak jednou dvakrát ožrat. Pak si to všechno sedne.

Dem zachlastat...

...víš Bédo, měl by sis najít nějaké hodné děvče.

Měl jsem jednu, svini

chtěla bejt rovnoprávná, chtěla si dělat co chce

já jsem hrál v kapele ... vona chtěla taky!

já jsem chlastal ... vona chtěla taky!

emancipace zasraná!

Proč neklasické písničky? Základem všeho jsou sborové recitace skupiny Vpřed, které naprosto skvěle vyrůstají z obyčejného mluveného slova, postupně gradují, až dosahují čehosi ve stylu skandování. Do toho si přidejte velmi netradiční uchopení češtiny, slovní hrátky někde na hranici jazykolamu a absurdního dramatu, a dostanete koktejl, který vám dá zabrat (zkuste ukázku Berem kramle ZDE nebo Šéf to ví ZDE). Nicméně pár písní v klasickém pojetí deska obsahuje a na prvním místě se samozřejmě jedná o nejslavnější skladbu z filmu s názvem Je to fajn. Tahle věc vznikla se záměrem do extrému dohnat ten největší socialistický kýč diskoték, zkarikovat slizácké zpěváky a jak se píše v doprovodných materiálech, tak při natáčení klipu měl vzniknout ten nejhnusnější a nejodpornější klip všech dob (asi snaha trumfnout Bobby Browna od Franka Zappy...). Výsledkem je aktuálních cca 9,5 milionu shlédnutí na Youtube.

Poslech téhle desky je svým způsobem na vlastní nebezpečí, ale současně i jasnou ukázkou toho, jak působivé a naprosto neotřelé dílo (filmové i hudební) tehdy na přelomu režimu vzniklo. Celá atmosféra filmu je naprosto neskutečná, věčně zahalená do něčeho, čemu se dneš říká smog, tehdy smrad. Natáčelo se na severu Moravy v ostravských ocelárnách, ve filmu hoří jedno cigáro za druhým, Jarda Dušek v roli cvičitele aerobiku je nezapomenutelný (všech-no sá-dlo mu-sí do-lů) a něco jako politická korektnost neexistuje. Z tohoto pohledu je až neuvěřitelné, do jak předposrané doby jsme se za těch třicet let posunuli.

Vlastní deska vyšla na černém dvanáctipalci, s jehož zvukovým záznamem aktuálně nikdo nic nedělal, nebo jen velice málo (nikde není nic uvedeno). Což je moc dobře. Kromě jednoduché kapsy je přiložen plakát a pár informací na čtvrtce papíru. Víc nic, ale stačí to.

Tak jsme si zazpívali...

...a teď jdeme chlastat!

Kouř - muzikál totalitního věku

hudba: Michal Vích

texty: Lumír Tuček

režie: Tomáš Vorel

vydání reedice: černá LP gramodeska, Jukebox Records (# JUK 001), srpen 2020