Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Loudness War // další ztráty

Loudness War // další ztráty

Jirka D.25.2.2020
Ohledně Loudness War a sem tam vydaných nahrávek, které se snaží jít proti tomuto přístupu a proti přístupu doby obecně, jsem už psal. Že ale v této souvislosti budu psát o nové desce Cult of Fire, které jsem kdysi označil za jednu z mých nejhorších posluchačských zkušeností, na to bych ještě nedávno nevsadil ani jednoho malého antifáčka.

Bylo krátce po půl čtvrté odpoledne 1. října 2019 a v mailové schránce mi přistála zpráva od Tomáše Corna, bubeníka blackmetalové kapely Cult of Fire, který začínal takto: Ahoj Jirko, známí mi poslali link, jak jsi nám před nějakou dobou solidně umyl prdel ohledně loudnesswar / brickwall tématu a ... a v ten moment mohl pokračovat v podstatě jakkoliv. Nikdy bych si ale nemyslel, že se naše další diskuse bude vyvíjet tak, jak se nakonec vyvinula a ve výsledku mi to nedalo a všechno jsem to sepsal. Podle mě je posun kapely ve vnímání tématu vlastního zvuku natolik inspirativní, že by byla věčná škoda nechat si všechno jen pro sebe.

 

V únoru 2014 jsem se na tehdy ještě mladých stránkách Echoes snažil přiblížit problém soudobých přístupů v masteringu hudebních nahrávek a leitmotivem všech článků na toto téma byla kritika takových úprav, které snižují vnitřní dynamiku zvuku. Obecně se pro tento fenomén vžil termín Loudness War a ve světě mu byla věnována poměrně velká pozornost, byť s výsledky, které rozhodně neodpovídaly počátečním nadějím. Dnešní text na toto téma bezprostředně navazuje a pro jeho plné docenění doporučuju projít si starší článek týkající se dynamiky hudebních nahrávek (ZDE), protože tam se nejen dozvíte, co to ta dynamika je a proč je dobré mít ji rád, ale rovněž se tam dočtete pár poznámek o tehdy aktuální desce Ascetic Meditation of Death domácí blackmetalové kapely Cult of Fire. Právě tu jsem tehdy označil za jeden z nejhorších příkladů tohoto fenoménu s doporučením ji pokud možno vůbec neposlouchat. Uběhlo šest let a všechno je jinak.

 

Tomáš v tom úvodním mailu v podstatě naznačil, že jejich aktuální deska Moksha / Nirvana chystaná na letošní březen byla nahrána s úplně jinými přístupy, které odrážely především proniknutí do problematiky Loudness War a pochopení, že některé věci jde dělat i jinak. Současně byla nahrána s jinými zvukaři - nahrávání a mix Petr Kovanda (studio Propast), mastering Ondra Slezák (Rudolfinum), což jsou osobnosti které může přiblížit opět Tomáš: Petr Kovanda dělal třeba dvě desky East 17, ale i tunu filmové hudby, hodně pracuje v Anglii a Itálii, u nás je dvorní zvukař Olympiku (Trilobit je prakticky čistě jeho mix). No a ten nám doporučil Ondřeje Slezáka (jediný domácí držitel Basf mastering award – za Nedvědy), podle jeho slov nikoho lepšího v ČR neseženeme. Za sebe k tomu dodávám především to, že sebelepší zvukař nemusí být žádnou zárukou, pokud kapela nebo interpret neví, co chce a jak to chce. Aby výsledná hudební nahrávka dopadla odpovídajícím způsobem, musejí se přístupy zvukaře i kapely protnout a jít společnou cestou. Jak to dopadlo?

 

bicí 

 

Na začátku prosince mi opět v mailu přistála zpráva od Tomáše a v ní odkaz na první vypuštěný singl (Un)Clean, který kapela v předstihu vydala na sedmipalci, a ke kterému nepřišel žádný další komentář. Nebylo potřeba, po předchozí diskusi jsem byl docela zvědavý a v podstatě hned se zaposlouchal. A stálo to rozhodně zato. Skladba byla plná silné atmosféry a aury, kytary byly skvělé, ani v nejmenším neřezaly do prostoru ani do uší, ale hrály pro celek, byly upozaděné, skromné, ale přitom dostatečně plné. Ale hlavně fantasticky zněly bicí, údery na činely byly čisté a konkrétní, bubny mohutné a znějící přirozeně, dokonce bych řekl sejmuté čistě akusticky a pravdivě. Skladba slušně dýchala, přidávala v místech, kde to mělo logiku a zase ubírala, když potřebovala odpočnout. A současně to stále byl black metal, se zvukem dostatečně dřevním a zemitým, který čistotu používá pouze v detailech a jako nástroj pro jejich vykreslení, ale jinak vše zahaluje těžkou mlhou, syrovostí a aurou temnoty.

 

Následovala mailová výměna s Tomášem o pozadí celého nahrávacího procesu a myslím, že teď by měl mluvit hlavně on: Dříve se vždy 95 % zvuku (nejen bicích, ale i kytar) bralo těmi mikrofony, co jsou těsně u bubnu / reproboxu a ty mikrofony, co berou zvuk místnosti (ambienty / roomy), byly vždy použity jen tak trošku (pokud vůbec) a v podstatě bez důležitosti. Tenhle signál šel rovnou do záznamu a pak následovala mixáž, kde se dělala ekvalizace, dynamický processing (komprese atd.) a efekty (např. reverb). Pak následoval mastering, kde jsme zvukaři řekli, že to chceme „co nejvíc napálený“, a on na naši žádost provedl to, čemu se říká brickwall.

 

studio 

 

Výše uvedený proces je běžný standard a z pohledu dnešní doby na něm není nic podivného, byť tím rozhodně není řečeno to, že je takový přístup v pořádku. Změna ve studiu Propast nastala už v rozestavení mikrofonů a v času, jak dlouho to celé trvalo. Markantní to bylo u bicích: místo obligátní hodiny trvalo nastavení zvuku jen u bicích asi 5 hodin. Ty ambientní mikrofony spolu s overheady dělají asi 85 % zvuku soupravy, ty blízké / kontaktní pak mají na svědomí vlastně jen ten „atak“. Jiný přístup se pak projevil i při vlastním nahrávání, mixu a vůbec ve filozofii, jak co sejmout a jak něco případně upravit, nebo spíš neupravit: během nahrávání se nic needitovalo – žádné triggery, žádné samply, žádné „rovnání“. Když se něco nezdálo, přetočila se celá část znovu. Navíc jsme zjistili, že když necháš nástroje hrát na frekvencích, na které jsou stavěné (kopáky kolem 80 Hz, snare kolem 210 Hz atd.), míchá se to v podstatě samo a nic si s ničím nevadí. Bicí najednou zněly ze záznamu stejně, jak je slyším při hře. To se mi dřív nikdy nestalo.

 

Podobný přístup byl použitý i u kytar, které měly tentokrát za úkol uvolnit prostor zpěvu a vlastním příběhům desky. Ke kytarám opět Tomáš: dřív se točilo na dva mikrofony těsně u repráků, tady na pět, z toho blízko jen na dva a ten nejvzdálenější asi 5 m daleko. Vlado hraje na kytaru v podstatě dost lehce, skoro netlumí a zvuk má takový „nechlupatý“, proto tak krásně vylezl zpěv. Je celkem jasné, že takto nahraný a smíchaný zvuk nějaký velký mastering už prakticky nepotřeboval, i když Ondřej Slezák samozřejmě mohl provést všelicos, co by si kapela nadiktovala. V Rudolfinu jsme s úžasem zjistili, že není co řešit a jen jsme blaženě koukali, co z toho leze. Ondřej Slezák nám samozřejmě řekl, že umí i ten „nový hluk bez dynamiky“, ale že by velmi nerad deformoval něco, co je tak pěkně nahrané. Rádi jsme ho to nechali udělat po jeho a s výsledkem jsme maximálně spokojeni.

 

perkuse 

 

V době psaní tohoto článku se první zkušenost se skladbou (Un)Clean rozrostla na celou desku, protože 20. února 2020 dvojalbum Moksha / Nirvana oficiálně vyšlo prozatím v digitální podobě. V mém případě to znamenalo výpal souborů na cédo a kompletní poslech na nedávno posíleném aparátu, který prozradí všechno, i to, co nechcete slyšet. Po několikadenní zkušenosti zatím převládají velmi dobré pocity, což je trochu opatrná formulace toho, že o nějaký vyloženě audiofilský zážitek samozřejmě nejde. Ale z pohledu současných přístupů v metalu a v kontextu starších nahrávek kapely je to obrovský skok kupředu, který bych ještě nedávno nepovažoval za možný ani v těch nejoptimističtějších snech. Co to znamená?

 

Platí přesně Tomášova slova, že nástroje si perfektně vykrývají prostor a nic se necpe do teritoria, které mu nepatří. Čistě sejmuté bicí znějící tak, jak je to u nich naprosto normální a přirozené, jsou nejlepším příkladem nového přístupu kapely - například vykreslení činelů je fantastické, zkuste skladbu Har Har Mahadev. Upozaděná kytara dává prostor zpěvu, který skladbám dominuje a vzhledem ke srozumitelné češtině je to silný zážitek. Menší problém mám s celkovou zaplněností prostoru, kdy především v sypačkách je toho hodně naráz, a pak s nástupy, které jsou razantnější, než by se dalo uvěřit. Pravděpodobně jde o vliv komprese, který všechno trochu srovnal a zbavil nahrávku vzdušnosti, s níž by to celé víc dýchalo. Ale opět - jednak se bavíme o black metalu a jednak ten skok oproti historii je i tak obrovský. Přesně jak padlo v naší mailové výměně - nejsme žádní Floydi.

 

Posun ve vnímání vlastního zvuku Cult of Fire ve světle nové desky považuju za velký krok vpřed a za inspirativní, skoro bych rád věřil že i pro ostatní. Neustále mám totiž pocit, že mezi kapelami problematika Loudness War a přebujelých dynamických úprav zvuku rezonuje minimálně, pokud vůbec nějak. Přitom stačí tak málo - ochutnat rozdíl. Což doporučuju i vám a bude to snadné. Níže najdete skladbu (Un)Clean, která oproti pilotnímu singlu změnila pro desku název na (ne)Čistý. Pusťte si ji. A pusťte si ji hodně nahlas. Tak nahlas, jak snesete a poslouchejte. A v průběhu ještě trochu zesilujte. Bude se vám to líbit. A pak vůbec neměňte nastavení přehrávače ani hlasitosti a pusťte si druhou skladbu, což je věc अस्तित्व की चिता पर (On the Funeral Pyre of Existence) z ceněné desky मृत्यु का तापसी अनुध्यान z roku 2013. Už to slyšíte?

 

 

 

 

 


 

kapela: Cult of Fire

album: Moksha / Nirvana

soubory: WAV, 24 bit / 44.1 kHz (poskytla kapela)

posloucháno na:

         SONY XA5ES

         SONY TA-F730ES

         BOWERS & WILKINS 705 S1

         BEYERDYNAMIC DT 770 Pro 250 Ohm



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Slavnar / 6.3.20 11:08

ja bych stejnak ty kytáry trosku vytahl...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Cronic / 10.4.20 21:31odpovědět

a nahodou remaster Ascetic meditation albumu tiez na tento styl sa nechysta?

Slavnar / 6.3.20 11:08odpovědět

ja bych stejnak ty kytáry trosku vytahl...

Sarapis / 29.2.20 23:32odpovědět

Hodnota DR je opravdu diskutabilní. Jak už tady několikrát zaznělo, jsou nahrávky, kde je hodnota DR překvapivě nízká/vysoká a přitom to je/není v pohodě (např. Alcest z loňska se mi poslouchají dobře, přitom to s 7-8 taky není žádná sláva). Jsou taky nahrávky, které mám max. na mp3 a poslouchám jen venku nebo jako kulisu, protože na křeslo s lahváčem to není a ani nemusím zkoumat, jakou DR to má (třeba War of Kings od Europe, alba od Cormorant, Sólstafir). Je víc bodů, kde lze nahrávku potopit. Master a zhovadilosti typu clipping apod. tomu pak už dají jen korunu. Když to ze studiových monitorů zní skvěle, je to známka, že je něco špatně :-) U velkých jmen je tento trend zarážející, v nižších patrech to je spíš výsledek poměru cena/výkon/schopnosti.

Fast-ner / 27.2.20 13:51odpovědět

Vezmu to velice zkratkovitě přes hodnoty DR z MP3 / 320kbps. Vím, není to úplně směrodatný, ale i tak dostatečně vypovídající. Zde se kapela posunula na průměr šest. Na Budhovi jsou dvě skladby, který jsou na hodnotě pět a jde to slyšet, že tam něco hraje ještě míň, respektive víc. To, že kapela přešla z totálně přebuzený produkce (DR 3 a 4) trpící naprosto všemi nešvary proti kterým loudness war jde, na něco relativně poslouchatelnýho bych asi neprezentoval jako nějaký prozření v rámci loudness war nebo obecně v rámci jakékoliv „dynamiky“ zvuku v rámci metalu, protože ta nahrávka stále stojí na opačný straně spektra. Momentálně je trend takovej, že dost nahrávek je na DR 7 (už i Rutan si dal, zdá se, říct). Takže v rámci atmosferickýho metalu je DR 6 stále „krásně“ ořízlá nahrávka, která není přebuzená za hranici poslouchatelnosti. Mně osobně by třeba zajímalo, jak se kapela poučila směrem k vinylovému vydání. Spousta lidí to nepozná, nedocení, ale to si myslím, že je druhořadá věc a na jinou diskuzi. Ohledně dynamiky. Nový Ad Nauseam bude nahrávka, kde se o nějaké dynamice a přirozeném zvuku půjde bavit. Ale třeba i "raw master by Trey" posledních Morbid Angel je vlastně velice povedená věc.

Jirka D. / 27.2.20 16:32odpovědět

Díky za komentář, čekal jsem, kdo to napíše první. Je pravda ta, že měřená dynamika je nízká (DR6). Na druhou stranu moje čitě poslechová zkušenost z posledních let mi říká, že tohle není jediné kritérium - když to zjednoduším, znám desky s DR6 naprosto neposlouchatelné i naprosto v pohodě. Jakkoliv to může znít nepravděpodobně. Rozhodně si ale nemyslím, že je deska ořízlá, problém vidím spíš v kompresi, která to srovanala - a to v článku taky píšu (viz předposlední odstavec). Po pravdě jsem desku nějaký čas poslouchal (skladbu (un)Clean docela dlouho) a teprve pak ji "změřil" a projel v Audacity. Výsledek mě překvapil a zaskočil - nečekal jsem to. Protože poslechově je to fajn. A samozřejmě - článkem rozhodně nemám na mysli, že by se CoF dostali do hledáčku audifilů, ale ten posun ve vnímání je prostě slyšet (bez ohledu na měřené DR), takže proto ten článek.

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04odpovědět

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Tomáš Corn / 28.2.20 9:08odpovědět

...a vinyl Jirkovi pošlu hned, jak v březnu vyjde, těším se rakci, protože jsem poslouchal test press na velmi luxusní aparatuře a byl jsem nadšen.

Fast-ner / 28.2.20 10:43odpovědět

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Tomáš Corn / 28.2.20 15:03odpovědět

Vinylový mastering se dělal jinak, než dříve, na starosti to měl Ondřej Slezák z Rudolfina (na doporučení Kovandy z Propasti). Já si ty všechny technické atributy nepamatuji, jen si například vybavím, že basy do 150Hz se dávaly do mona a několik dalších věcí, které jsme dřívě neznali. Jo, TT z Abigor taky šířil zvěsti, že nám texty na obal překládal google translator, přestože i zmíněný google najde, že je to práce Ankita Sinhy a několik dalších lží. Já TT nedokážu brát vážně, směšnějšího edgelorda, který vždy a všude ví, co by udělal Dead s Euronymousem aby pohledal :D. Ale moje polemika s ním nebyla o tom, jestli je u starších desek mastering dobrý nebo špatný, odborný či amatérský. Řeč byla o tom, jestli ho při dolisech budeme měnit a nebo ne. My považujeme každou nahrávku za dokument doby, ve které vznikla. Ano, dnes bychom mohli udělat jinak mastering. Pak bychom to mohli i lépe smíchat. A možná bychom to mohli znovu a lépe nahrát. My si ale stojíme za tím, že tenkrát jsme to nejlépe uměli takhle a tak to chceme i nechat. Nevylučuji, že na tohle téma někdy názor změníme, ale zatím o tom opravdu neuvažujeme.

Fast-ner / 29.2.20 16:37odpovědět

Tomáši, ad TT: měl dobrý point, že ste na LP použili prostě nevhodný audio/master (naštěstí ty převodníky to vždy nějak ukočírujou aby to aspoň nějak hrálo na těch low, middle cost aparátech, co většina z nás používá). Že lpíte na tom, že to měnit nebudete, to je vaše věc a myslet si o tom můžu cokoliv. Já se prostě jen ptal, jestli jste se z toho poučili, tak proč ten bulvár okolo. Určitou kredibilitu, kterou TT má ohledně přípravy zvuku a lacquer cutu pro vinyl to beztak nijak nezpochybňuje. Jinak díky i za to minimální info.

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20odpovědět

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.

Fast-ner / 4.3.20 3:26odpovědět

Rozumíme si velice, je to vaše věc a já si o tom můžu myslet cokoliv, což nemusí nutně znamenat, že si myslím opak, jak předpokládáš. Tu výtku TT-ho ohledně zvuku a masteru pro LP jsem směřoval k faktickým otázkám. Dvě, tři stručný odpovědi a bylo by bývalo hotovo. Triumvirát TT svého času doporučoval, ale bylo by fakt divný, kdyby si ujel i na Ascetic. Všechno je jak má, myslím. K tomu vnímání zvuku. Napsal jsi "nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu ... pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky" — přesně přes tohle "pocitový" relativizování (DR) vnímání zvuku dojde k tomu, že je někdo schopnej pustit ven nahrávky, co zní přesně jak by neměly...ehm. Ještě, že lidi jako Jirka publikují fakta a nepíšou čistě jen o pocitech. K Devourment - slušně odvedenej špatnej standard. Mj. dvě skladby na Budhovi mají stejný DR jako Devourment. Vy fakt nejste žádní Floydi. :)

Tomáš Corn / 5.3.20 11:37odpovědět

Ne, nerozumíme a nestotožňuji se s tím, co tu píšeš. Nemá cenu se opakovat, nikam by to evidentně nevedlo. Pro mne je důležité, co nám na to řekl Ondřej Slezák, ne ty.

Pekárek / 29.2.20 14:18odpovědět

Jj my víme, že třeba poslední Heaving Earth hrají suprově a o DR (které neznám a vysoké ho ani nepředpokládám) asi nepůjde:))

Fast-ner / 29.2.20 17:26odpovědět

Neboj i tady proběhla velice výživná diskuze. Ale téma je jak může ovlivnit vlastní zvuk kapela. Ty otevíráš téma jak může nicka label ovlivnit zvuk kapely... Ovlivnit úplně nevím, nevydat je řešení. Ale mám pár vtipných historek. Jedna za všechny. Studio - jak budete chtít ten master, co nejpřirozenější nebo co nejhlasitější? Kapela: jasně že...co nejhlasitější. Studio - myslíte to vážně?! I to je ale posun...

Pekárek / 29.2.20 18:00odpovědět

HE - to jsem nevěděl:), mně se zvuk líbí hodně; Historka: Jasně:)

Pekárek / 28.2.20 15:32odpovědět

Ti MA zněj fakt dobře. Vždycky mi přišlo divné, že si někdo dá hroznou práci s natočením alba a pak ho svěří někomu, kdo mu z něj udělá zvukovou sračku.

Jirka D. / 29.2.20 8:12odpovědět

Tohle mě nepřestává udivovat, taky nechápu, proč někdo investuje do nahrávání ranec peněz a pak druhý, taky docela velký ranec do toho, aby to celé zničil.

Pekárek / 29.2.20 14:14odpovědět

Jj typicky Metallica na Death Magnetic. Jako ja bych tu desku fakt rád poslouchal, ale ono to fakt nejde:(. Btw včera jsem poprvé poslouchal poslední Meshuggah, čekal jsem natlakovanou kouli, ale tihle hoši fakt vědí, obrovské překvapení.

Lomikar / 26.2.20 11:43odpovědět

Dojemné, skoro přestávám mít chuť být padouchem. Já zrovna minulý týden celkem intenzivně poslouchal Raevorum ib malacht a Conjuro Nuclear, takže moje nároky na zvuk jsou někde úplně jinde, nicméně na těch uvedených příkladech je to opravdu natolik názorné, že jsem si vybavil desky, kde mě podobný rachot vlastně taky dost vytáčel a ani jsem nevěděl, že se jedná o ten slavný Loudness War, jmenovitě zrovna teď se snažím proniknout do alba Skulls n Dust od IXXI a to je stejnej zvukovej humus. Mně asi nikdy nedošlo, že to může být schválně a vždycky jsem si myslel, že to je prostě jen dokurvenej mix kvůli nedostatku prostředků či tak něco.

Bhut / 26.2.20 14:05odpovědět

Zrovna od IXXI mám tohle album fakt rád. Respektive, ty písničky jsou fajn, živě makají jak blázen a tak. Ale když jsem kdysi tohle album donesl domů, tak k přehrání došlo jen a pouze jednou. Důvody jsou jasné :)

Pekárek / 26.2.20 9:35odpovědět

Pro mě velice cenný článek a info. Přístup kapely fakt kvituju.

Cronic / 26.2.20 7:20odpovědět

super clanok ;) a je fajn vidiet, ze aj kapely vedia zobrat kritiku ked je k veci... uz tesim na koncert, skoda len, ze zasa mimo Slovenska...

Tomáš Corn / 26.2.20 14:50odpovědět

Vídeň je přeci "vaše", letiště jste tam v podstatě adoptovali :-)

František Minařík / 25.2.20 17:18odpovědět

Opravdu obrovský rozdíl ve zvuku, také doufám že ta honba za absurdní hlasitostí skončí.

Sorgh / 25.2.20 17:00odpovědět

Nejsa žádnej odborník, ten rozdíl mezi oběma ukázkama je prostě nepřeslechnutelnej.

Tomáš Corn / 25.2.20 8:43odpovědět

Tak když se autor nepochválil sám, udělám to za něj :D . To, jak nám kdysi "umyl prdel", byl ten primární důvod, proč jsem se vůbec o fenomén loudness war začal zajímat a rozhodl se zkusit něco udělat jinak. Zářný příklad konstruktivní kritiky IMO :D

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky