Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Proto název rozevřené nůžky. Proto dvě nahrávky a dvě linie, jak věci dělat dobře a jak je naopak pohřbít způsobem, který lze pochopit těžko, pokud vůbec. Celý ten nápad přišel zhruba před třemi týdny, kdy se mi téměř současně dostaly do přehrávače dvě natolik protichůdné desky, že mi to začalo vrtat hlavou. Důvodem byl rovněž můj poměrně dlouho budovaný pocit, že z toho nejhoršího, pokud jde o loudness war a zvukově zničené nahrávky, jsme venku a že jsme sice nijak daleko neposunuli, ale aspoň vychází desky nezničené tolik jako před deseti nebo dvaceti lety. Jak ale bude zmíněno níže, opak je pravdou, i když jedním dechem dodávám, že příklad nového alba Ozzyho Osbourna je výjimkou a že průměrná produkce se z toho nejhoršího skutečně vyhrabala.

// Porcupine Tree - In Absentia (2020 remastered)

Než se ale dostaneme k aktuální desce stárnoucího veterána, probereme se re-edicí sedmé řadovky Porcupine Tree, tedy deskou In Absentia z roku 2002. Na ní se poprvé představil nový bubeník Gavin Harrison a kapela se oproti svým starším nahrávkám posunula k lehce tvrdšímu, místy až prog-metalovému výrazu. Ne vždy a ne všude, v mnoha pasážích i celých skladbách dominuje akustická kytara, ale přesto se jednalo o slyšitelný posun směrem k ostrým kytarám a pro mnohé tohle album znamenalo zásadní zlom v diskografii kapely. Ostatně prodávalo se třikrát lépe než předchozí žárovka.

In Absentia byla nahrána v několika studiích, přičemž výsledek smíchal věhlasný Tim Palmer a masteroval neméně slavný Andy VanDette v newyorském studiu Masterdisk. Výsledek byl sice v souladu s dobou, křišťálově čistý, ale taky představoval nejplošší a nejostřejší nahrávku kapely s měřenou dynamikou na úrovni DR7, což bylo sice ještě o málo lepší než u následné Deadwing (2005, DR6, masteroval rovněž VanDette), ale současně o hodně horší než třeba u předešlé Lightbulb Sun (2000, DR10). Právě z pohledu dynamiky byla dvojice desek In Absentia a Deadwing tím nejslabším, co tahle kapela vedená Stevenem Wilsonem vydala a vzhledem k tomu, že posun ve Wilsonově myšlení ohledně zvuku je (doufám) všeobecně známý, bylo jen otázkou času, kdy se objeví náprava.

Na ni došlo na konci února letošního roku na vydavatelství KScope, a když člověk čte věty typu: The first CD features Steven Wilson's 2017 remaster, which has considerably less compression and limiting for a more dynamic listening experience, má u toho celkem dobrý pocit. Ten ale přešel záhy, hned po přečtení cenovky za tu 4-diskovou edici (bližší info máte TADY), takže ve sbírce zatím zůstává původní edice z roku 2002 a pak stažený první disk nového vydání, který je obsahově totožný, pouze s novým masteringem - měřená dynamika je na slušné úrovni DR11 (ZDE). Poslech nového zvuku doporučuju a současně vřele doporučuju provádět srovnání s původním záznamem. Za mě jde o vynikající studijní materiál, kdy si jasně uvědomíte důležitost dynamického masteru, který takto hudebně skvělé desce vdechne úplně nový život. Uslyšíte razanci v úderech na bicí, činely se vám nerozplynou v jakémsi šustění, akustická kytara (v mixu hodně vytažená) nezní, jak když hrajete vidličkou na struhadlo. Nahrávka žije, dýchá, nástroje dostaly hloubku, a přesto byla zachována původní čistota a místy hodně studený, dokonalý a neosobní pocit. V tomto se nezměnilo nic.

// Ozzy Osbourne - Ordinary Man

Druhou stranou mince, nebo chcete-li druhou čepelí rozevřených nůžek, je nová deska Ozzyho Osbourna, která vyšla v úplně stejný den jako výše uvedená re-edice (tedy 21. února 2020), což mi přijde skoro osudové. Po pravdě jsem po devastujícím účinku zatím (a možná úplně) posledního alba Black Sabbath z roku 2013, nečekal žádné zázraky (tehdy jsem psal TAKHLE), ale skutečný stav věcí předčil všechna moje očekávání. Naprosto se neodvažuju odhadovat, komu za tento počin připsat zásluhu (jak napsal redakční kolega, seznam lidí podepsaných pod deskou vypadá jak pomník padlých za světové války - studujte ZDE), nicméně marně pátrám v paměti, jestli jsem v poslední době slyšel něco tak strašného. Možná desky Merzbow, nicméně pokud bych se měl omezit na komerční produkci pro většinové publikum, tak bych se asi nedopátral. V tomto ohledu mě album Ordinary Man skutečně zaujalo.

Osobně mi na celé situaci přijde nejzajímavější to, že mi zvuk této nahrávky vadí i v autě, což doposud vždy bylo řešení situace „chci si to album poslechnout, ale nechci trpět“. Zvuk novinky je natolik strašlivý, že jeho následky pocítíte přehráváním kdekoliv a na čemkoliv - nemusíte mít reprodukční soustavu za desetitisíce a přesto vás to dožene. Což nebývá pravidlem. V čem je ale problém? Obecně řečeno v tvrdých dynamických úpravách, a to nejen v kompresi, ale i velmi drastické limitaci. Zvuk je neuvěřitelně rozpadlý, chrastivý a představuje pouze torzo z toho, co někdo někde nahrál - prostě ho velký kus chybí. Pokud vám to zní neurčitě a těžko představitelně, uvedu příklad podobné úpravy na obrázku JPG, ze kterého když se vezme většina informace, mnoho z něho nezůstane. Vizuální dopad už asi vidíte všichni.

No a přesně tak, a to bez přehánění, dopadl zvuk Ordinary Man, pro nějž v poslední době marně hledám nějakého soupeře nebo aspoň přibližně podobný průšvih - měřená dynamika DR3 (ZDE). V mém případě mám dokonce problém soustředit se čistě na hudební stránku nahrávky, natolik mě zvuk tohoto alba ruší od poslechu. V podstatě jediným závěrem z toho všeho je za mě otázka proč? Proč někomu stálo zato upravit zvuk desky tímto způsobem, když běžný mainstream se už z přístupů, jako je tento, vyhrabal. Ano, byly tu desky jako Mescalero (2003) od ZZ Top (strašlivá čísla máte ZDE) a řada dalších, ale ještě těsně před vydáním Ordinary Man jsem byl přesvědčen o tom, že tohle už patří historii. Jak je vidět, není to pravda. Někomu po nějakém čase opět hráblo a rozhodl se zabít to, na čem pracovalo tolik šikovných lidí.