Článek: Nedělní poslech 139

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 139

Jirka D.3.10.2021

Poslechový občasník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Wire a její album Pink Flag.

Dneska to bude tak trochu podvod. Kdysi na začátku nápadu začít psát článek Nedělní poslech jsme si napříč redakcí nahodili takových pár pravidel, podle kterých by měl článek fungovat. Jedním z nich bylo to, že by představovaná kapela měla být spíše neznámá, čímž měla být naplňována idea doporučování nových jmen, zajímavých interpretů, kteří ještě neprorazili a podobně. Pak bylo ještě pravidlo (ale jistý si moc nejsem), že by probíraná deska měla být plus mínus aktuální. Což dneska naprosto dostane na frak, protože kapela je pojem a propíraná deska je těžká relikvie. Nicméně řečeno s Shakespearem, tradice se nejlíp uctí, když se poruší. Tak jdem na to.

Wire jsou v jistém smyslu legendy, ale jsem si vědom, že legendy jen pro úzký okruh fanoušků. Jejich start v druhé půlce sedmdesátých let je zachytil v punkové vlně a jejich debut Pink Flag, o němž to dnes celé bude, vyšel ve stejném roce jako debut The Clash. Tedy rok 1977, i když parta kolem Joe Strummera to stihla už v únoru, zatímco Wire se svou prvotinou přišli až v závěru roku. The Clash tady nezmiňuju jen tak pro nic za nic, obě kapely jsou pro mě svým způsobem jedinečné a obě mají společného to, že punk v jejich podání naprosto nezapadá do klasických představ o tomto žánru. Což je jejich velká klika, protože kdyby zapadal a byl to punk jakože punk, ani bych o ně nezavadil.

Pink Flag je v mnoha ohledech neskutečná deska. Už jen to, že do pětatřiceti minut kapela vměstnala jednadvacet skladeb. Tedy minimálně jednadvacet malých nápadů, které se jen neobtěžovala rozvinout do delších kompozic. Což je šílené mrhání, ale je to tak. Každý byť sebekratší štěk na albu je výborný a pokud by se někdo rozhodl jednotlivé motivy rozpracovat do podoby obvyklé sklady, vydalo by to bez přehánění na dvě až tři desky. Další zajímavostí je naprostá nástrojová a hudební jednoduchost (bicí), absence jakýchkoliv dalších aranží, strohost ve využití efektů či jakýchkoliv dalších fíglů (snad s výjimkou skladby Strange). Dneska by se módně řeklo lo-fi. Wire si vystačili s neuvěřitelným málem, což v kontextu oněch jednadvaceti minut vytváří docela slušný paradox. Paradox v tom, že deska je neskutečně dobře poslouchatelná a řekl bych že až návyková.

Což neplatilo vždycky. V době svého vydání sice prý obdržela docela dobré kritiky, ale její prodejnost byla hodně slabá (aspoň vidíte, k čemu ty kritiky byly už tenkrát, natož dnes). Zatímco o The Clash, se odvažuju tvrdit, jste slyšeli všichni a jejich London Calling uctíváte navzdory svým mnohdy dost odlišným žánrovým preferencím, o Wire jste nejspíš neslyšeli. Což je samozřejmě pěkná hanebnost, protože jsme u nás o nich už dvakrát chytračili v recenzích (eponym Wire z roku 2015 a Mind Hive z loňska). Album Pink Flag došlo uznání až později. Kromě toho, že se po něm jmenuje kapelní label, objevilo se v žebříčku The 500 Greatest Albums of All Tome magazínu Rolling Stone (v roce 2012 na 412. příčce, v novější verzi z roku 2020 dokonce na příčce 310. Jak je vidět, Pink Flag v čase roste. A pokud jde o poslech, jestli můžu doporučovat, vemte to od začátku do konce.