Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Ozvěny českého podzemí

Ozvěny českého podzemí

Jirka D.1.4.2020
Při psaní o muzice v dnešní době platí jedna hodně nepřímá úměra - času a prostoru je málo a postupem doby stále méně, zatímco kapel je moc a postupně ještě víc. Těch, co se ozvou, a na které se při vší snaze nedostane řada, je určitě víc, než co se objeví ať už v recenzích nebo někde jinde. Dnes tedy pár z těch, na něž by se normálně nedostalo.

// Madmong - Pohřebiště času (SP)

Madmongthrash metal

březen 2020

vlastní náklad

2 skladby, 8 minut

facebook // bandzone

 

Singl Pohřebiště času jsou první dvě skladby svitavské čtyřčlenné metalové kapely Madmong, jejíž historie je zatím krátká a otisk na domácí scéně prakticky nulový. Což se možná časem změní, anebo taky nezmění. Uvidíme. Nedávno zveřejněná dvojice skladeb zatím řadí kapelu mezi plus mínus thrashmetalová uskupení, byť minimálně druhá skladba Na řece smrti je valivější a ve zvuku kapely na thrash metal celkem netypicky probublává výrazná baskytara.

 

Obě skladby jsou skladatelsky zvládnuté a svým výrazem (a možná i českými texty) lehce zavání třeba Debustrolem, i když Madmong jedou v pomalejším a ne tak agresivním tempu. Mají tendenci spíš zvolňovat než zrychlovat a přecházet k valivým, hutným pasážím. Čemuž odpovídá i zvuk, který je na thrash metal mohutnější a chybí mu kytarová říznost, což neberte jako hodnotící poznámku. Prostě to tak je. Na nějaké další, větší závěry je samozřejmě brzo, jsou to dvě skladby a nic víc. Takže to všechno zatím vnímejte jako takovou zmínku o tom, že tu je kapela Madmong, že má dvě skladby a taky hromadu práce před sebou.

 

 


 

// Opera - Opera

Operaprog rock

leden 2020

vlastní náklad

9 skladeb, 44 minuty

facebook // homepage

 

Opera je úplně čerstvá pražská kapela mající dle svých slov jedinečný zvuk pohybující se mezi vodami rocku a energetického progressive, která začátkem letošního roku vydala své první, eponymní album. Co k tomu dodat... Podle mě nebyl zrovna šťastný nápad pojmenovat se tak, jak to nakonec dopadlo. Podle mě se nepovedlo logo, nepovedl se front cover a jestli to celé vypadá strašně amatérsky a začátečnicky, tak přesně tak dopadl i obsah. Třičtvrtě hodina muziky, která by se ráda přiblížila ... komu vlastně? Rush? Dream Theater na odpočinku? Za mě těžko říct. Moje vize prog rocku je formována dávno v sedmdesátých letech, ale muzika Opery je spíš novější, současnější podoba žánru. Což by ani tak nevadilo, kdyby současný prog rock nebyl o několik světelných let jinde.

 

Na poslechu téhle desky je zajímavé především to, že skladby jako takové se mi docela líbí a kompozičně jsou v pohodě. Dát je do ruky někomu, kdo pro ně napíše nápadité nástrojové party, vymyslí aranže, zapojí do nich klávesy, znělo by to dobře. Umím si to představit. V tomto ohledu skladatelský potenciál kapely předběhl její schopnost nabalit na relativně slušnou kostru pořádnou porci svalstva a je to škoda. V jejich podání zní deska jednoduše a prostě, bubeník jede nejzákladnější postupy, vokál se občas nestrefuje (Rise Again), zvuk je takový obyčejný a citelně mu chybí klávesy. Místy lze zaslechnout záchvěvy solidního rockového větru, ale je toho málo a jako celek deska vzbuzuje spíš rozpaky a místy je hodně slabá (Victory). Prostě prog rock po česku, je to slyšet strašně moc.

 

Vzhledem k tomu, že kapela nemá aktivní bandcamp, ukázku můžete zkusit TADY (třeba skladbu Rise Again)

 


 

// Sonic Noir - Ghost Dances

Sonic Noiralternative rock

listopad 2019

vlastní náklad

8 skladeb, 43 minuty

facebook // bandcamp

 

Na úvod si dovolím citovat nějaká fakta z textu, který nám došel společně s odkazem na tuto nahrávku (fyzicky podle všeho nevyšla): Za projektem stojí bývalý frontman kapely Mindway Miloš Mike Homola, který je autorem veškeré hudby a textů a ve studiu též obstaral nahrávání kytar, baskytary, piana/kláves a zpěvu. Na nahrávce se dále podíleli Jakub Homola (bicí) a Ondřej J. Holakovský (cello). Zajímavá pasáž se pak týkala toho, co vlastně Sonic Noir hrají za muziku: Něco mezi The Doors, Nirvanou, Nickem Cavem a Swans. Mike Green z anglického internetového rádia Radio Wigwam zmínil v této souvislosti také kapely Deus a Joy Division. Jedná se tedy dejme tomu o alternative rock/post-punk.

 

Tak a teď zvedněte ruku, kdo se v tom vyznáte. Já rozhodně ne.

 

Vlastní zkušenost s první skladbou Dreams mi říká něco o podobnosti s Animé, tedy taková fajn kytarovka s uvzdychaným hlasem (v tomto případě víc než v případě Jirky Kučerovského), která se během svých šesti minut docela slušně rozrůstá a vyvíjí. A pak je to docela zmatek. Na scéně se objevují klávesy a zvuk se posouvá až kamsi k naléhavosti GY!BE, aby pak spadnul zase někam k lehkému rocku s tím hlasem, který místy přestávám mít rád. Když ale přidá na důrazu, sžíváme se. Muzika se žánrově protáčí v zajímavé spirále, dotýká se mnoha odstínů a pomalu lze rozumět tomu textu výše, byť s rezervami a stále neodklizenou počáteční podezřívavostí. Plusovým bodem kapely může být hromada emocí a naléhavosti v projevu, takže se najdou místa, která působí skutečně silně (závěr The Prayer). Naproti tomu City of Silence uspává, docela těžko hledá jasný směr a je to nemoc, která se v krátkých epizodách vyskytuje napříč celou deskou.

 

Celkově ve mě poslech vyvolává lehký chaos v tom, že Sonic Noir si nedokázali přesně vybrat, co a jak hrát, a tak zkusili všechno možné, co mají rádi. Místy celkem tradiční post-rock, místy rockový experiment, místy až noirová atmosféra, často prostě emo rock, to vše zabalené v hodně ostrém a těžko poslouchatelném zvuku. Možná to bylo na zásah zkušeného producenta, který by jejich rozevlátý výraz zkrotil, usměrnil a dokázal vytěžit maximum v jedné linii. Možná. Na druhou stranu je to první deska a z tohoto pohledu si říkám, že je možná dobře, když si kapela / projekt osahá možné cesty a směry, z nichž si pak vybere a všechno si dosedne příště. Uvidíme. Když o tom tak přemýšlím, první krok vlastně nedopadl zas tak špatně.

 

 


 

// Toothwalker - Twentytwo (EP)

Toothwalkerpost-rock

červenec 2019

vlastní náklad

5 skladeb, 16 minut

facebook // bandcamp

 

Mladé trio z Prahy Toothwalker nebutovalo krátkometrážním albem Twentytwo v červenci loňského roku, a to pouze v digitální edici na síti. Najdete na něm pět skladeb, které když si poslechnete a budete se je snažit žánrově zařadit, bude se vám z toho trochu motat hlava. Produkce této kapely je slušná moderna, kde vedle sebe existuje kytarově-rockový svět a svět elektroniky a samplingu, což samozřejmě není žádné novum. Pokud by snad někoho napadla otázka, jestli produkce kapely přináší něco nového a pokud ano, tak co, odpovím asi tak, že nového nepřináší vůbec nic. Ale to, co nahrávka obsahuje, vzbuzuje minimálně dva dost protichůdné dojmy.

 

Měl-li bych začít tím pozitivním, zmíním to, že skladby sem tam obsahují docela slušné motivy připomínající vygradované pasáže instrumentálních post-rockových kapel (mimochodem i Toothwalker jsou čistě instrumentálním souborem). Jsou to střípky různě roztroušené po cestě, ale jako základ pro nějaký budoucí posun kapely by mohly fungovat slušně. Tím méně povzbudivým je fakt, že kompozice skladeb absolutně nefungují a vlastně vůbec netušíte, proč se objevuje ta která pasáž, když k ní předchozí dění vůbec neopravňuje. Kapela zatím neumí pracovat s gradací a postupnou stavbou kompozic, takže na sebe lepí vše bez logické návaznosti a spojitosti. Tenhle zmatek v přístupech docela dobře reprezentuje titulní skladba, v níž se během čtyř a půl minut stihne vystřídat tolik motivů, že vůbec nebudete vědět, na čem jste. Pokud bude nějaké příště, bude dobré se nad tím trochu zamyslet.

 



  DISKUZE K ČLÁNKU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky