Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Spolu s kolegou Sorghem se přiznám k jedné věci, cituji: „Nemám rád Phila Collinse, to říkám na rovinu. Jeho podivně mečivý projev ve spojení s jeho postupujícími kouty mi svírá půlky a nahání husí kůži. Proto i Genesis jsem míjel a zatracoval“. A tak vlastně ani nevím, proč jsem se vydal na sebemrskačskou pouť čtyřistatřicetistránkovou biografií „kozla“ Collinse. Ale nalejme si čistého vína: staré Genesis mám rád a dokonce moc rád, protože je to tak moc ulítlá hudba. Mám je rád ještě BEZ Collinse, S Collinsem a částečně už JEN s Collinsem. Tedy období od Trespass (1970) po Wind & Wuthering (1976) + výjimky z pozdější doby. Když se na ty letopočty dívám, bylo by jednodušší podmínit dle mne tu nejzajímavější éru Genesis přítomností Petera Gabriela nebo Stevea Hacketta – a je to. Přesto je Phil Collins zajímavá postavička a troufám si tvrdit, že i jistý fenomén. A co budeme nalhávat: hlavně díky němu mají Genesis na svém kontě přes 100 milionů prodaných desek.

Vždyť období mého dospívání byl Collinse plný éter a před jeho přeslazenými a slizkými hity nebylo možné uniknout nikam. Stejně jako u Queen jsem byl překvapen i u Collinse, že kdysi tvořil relativně tvrdou a odvážnou hudbu. A k té nezbývá než se časem prokousat.

Vzhledem k aureole, která interpreta obklopuje, je nabíledni, že se jedná o nejlépe zpracovanou biografii, kterou jsem za poslední dobu četl - minimálně po stránce grafiky. Plnobarevná vkusná obálka, čtyři černobílé fotopřílohy + sem tam fotografie i v textu dělají z knihy „Ještě žiju“ atraktivní zboží. Zboží, které se čte i přes svoji megadélku snadno a samo.

Nevím, zda se krátký popis obsahu bude lišit od biografií jiných interpretů. Je to vlastně stále o tom stejném – pochopitelně. Collinsovo dětství, kdy už tehdy vykazoval vlohy ke komediantství ať už v oboru hudba, divadlo nebo film (vše vlastně v životě bohatě zúročil; věděli jste, že si zahrál v beatlesovském Perném dni?), jeho první pokusy s hudbou v kapele, příchody a odchody, to vše v kulisách londýnské periferie. Na straně 93 se začínají věci dávat do pohybu a na scénu přichází jeho osudová kapela Genesis, která se více či méně jeho životem proplétá až do konce knihy. S kumpány Mikem Rutherfordem a Tonym Banksem jej evidentně pojí komplikovaný vztah plný kolegiální soudržnosti, až lásky...ovšem nezbytně míchaný s únavou kapelním životem a chutí plnit si svoje soukromá přání. Ano, Collins působí jako rozervaný skoro-schizofrenik, který si neustále stěžuje na kvanta práce a nemožnost relaxu. Na druhou stranu, v momentě kdy se mu naskytne jakákoliv nová výzva, to nevydrží a opět se vrhá do nových dobrodružství (hraní s big bandem, produkování, hudba k filmu, nahrávání a koncertování s jinými interprety, filmové role, hudba k muzikálu...). Krásně to dokládá jeho účinkování na rozporuplném dvojkoncertu LiveAid 1985, kdy vystupuje v jeden den ve Wembley (vystoupení se Stingem) a v americké Philadelphii (kde doprovázel na bicí totálně sjeté Led Zep). S nadsázkou a vtipem sobě vlastním popisuje i svoje manželské eskapády. Tenhle týpek se třikrát ženil a třikrát rozváděl, takže ví, o čem je řeč. Je rozkošně úsměvné, jak se sám sebe zoufale ptá, proč mu manželství nikdy nevydrží, přestože ženu a děti vždy bezmezně miluje, kupuje jim domy s bazény, platí dovolené...ale na tom půlročním turné, následném nahrávání, filmování a produkcí zpěvačky z Abba prostě být musí, to se na mě miláčku nezlob. Na závěr až slza ukápne, když čteme, že celý klan Collinsů drží při sobě a se všemi dětmi, posbíranými ze všech manželství má nadstandardní vztahy. To by až jeden řekl, že je ideální se o děti nějakých dvacet let naprosto nestarat a potom je jenom uplácet a rovnat si svědomí. Ale nejsem tu proto, abych soudil Collinse jako člověka, manžela a muzikanta. Jen chci ukázat, jak vtipně a úsměvně je kniha psána. A upřímně. Vždyť co může Collins ztratit?

Spisovatelův život je celý o jedné jediné věci – o využití nabízené šance. Když byli Genesis bez zpěváka a nedařilo se najít následovníka Petera Gabriela, prostě se zkusil postavit za mikrofon. Zkusil to. A na druhém konci rovnice je Phil Collins, žijící podzim svého života jako jedna z nejdůležitějších person zábavního průmyslu. Tedy Phil Collins zpěvák, skladatel, producent, herec a bubeník.

Dobrá biografie by měla probudit zájem o interpreta. A i já jsem se po zavření poslední stránky přesídlil k Discogs a YouTube, abych si doplnil vzdělání a podíval se na to, o čem jsem ty čtyři dny vlastně četl.

Phil Collins je možná narcis, egoista a nádiva, ale svůj život přesto popisuje s pokorou a s velkou porcí suchého anglického humoru. To, kam to profesně dotáhnul, označuje za maximum, kam se dostat dá – a právě s tím mám osobně problém, protože pokud vás poslouchají a kupují statisíce a miliony lidí na planetě, podle mě není důkazem, že jste nejlepší. Jste pouze (?) nejlepší v tom, jak to dostat mezi lidi. Což ...vlastně znamená být nejlepší. A je to!

Kniha je stylisticky velice čtivá, v detailech přesná a za celou dobu si nepamatuji, že by mě něco vysloveně praštilo do očí (překlep, chyba, naivní překlad). Tradičně mi trošku schází minimálně sólová diskografie + obaly alb (o kterých se v textu mluví).

Napsal: Phil Collins

Žánr: autobiografie

Vydavatelství: DOBROVSKÝ s.r.o. (Knihy Omega)

Originál: Century/Cornerstone Publishing 2016 (NOT DEAD YET: The Autobiography)

Počet stran: 432

Překlad: Ing. René Fejl