Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Macabre - Murder Metal (2003)  ochutnávka

Po delším čase jsem se vrátil k těmhle šílencům ze Států a jejich předposlední, letos šestnáctileté desce Murder Metal. Mám ji rád, ale nebylo tomu tak vždycky a obecně bych řekl, že Macabre si v mém přehrávači museli své místo hledat. Našli ho a je škoda, že už o sobě docela dlouho nedali vědět. Takže malá vzpomínka.

Misery Index - Rituals of Power (2019)  naše recenze vč. ochutnávky

Misery Index jsou pro mě veteráni a jistota, ke které se nemusím modlit každý večer, ale když přijde jejich čas, umím si je užít se vším všudy. Nová deska není překvapující a není ani převratná, ale je z těch, které mají svou řemeslnou váhu a přesvědčivost. Nejspíš právě to je ten důvod, proč se u mě zabydlela a poslední dobou se točí tak často.

// Sorgh: Jistá jistota.

// Sarapis: Slibná rubanice a naživo top class.

Autopsy - Macabre Eternal (2011)  ochutnávka

Návratová deska Autopsy, na kterou navázaly v rychlém sledu další dvě (2013 a 2014) a pak už nic, mě na úplně první moment zaujala svým obalem (haha). Pamatuju si to do dneška, ten obrázek měl (a má) něco do sebe. Stejně tak i desku v odstupu let hodnotím v podstatě kladně, i když tehdejší pocit něco z ní vyškrtnout a zkrátit víc jak hodinovou stopáž mi na patře přetrvává dodnes. Jinak je to deska s až komorně skromným, garážovým zvukem a vedle těch současných “hell-monster-sound” šíleností celkem zajímavý a sympatický přístup k věci.

Asphyx - Deathhammer (2012)  ochutnávka

K Asphyx jsem se vrátil více méně ze studijních účelů a ve smyslu udržení přehledu v něčem, co poslouchám sem tam, náladově. U této hudebně jinak sympatické desky je největší problém dostat ji přes uši, protože ořezání zvuku je natolik brutální, že název desky Deathhammer je v tomto kontextu víc než vystihující. Je to jeden z mnoha příkladů naprostého rozporu mezi snahou mít rád a neochotou nechat si při poslechu utrhnout hlavu.

// Victimer: Moje malá vzpomínka na jiné album ještě ze starých časů Innocence.

Entombed - To Ride Shoot Straight And Speak the Truth (1997)  ochutnávka

To Ride Shoot… podle všeho není nejlíp hodnocená deska Entombed, ale v podstatě je mi to jedno a na mém kladném vztahu k ní to nic nemění.

// Sorgh: klasiku Entombed sem měl problém pobrat, ale tenhle jejich roll je super. Kdo chce s nimi začít, tady má nízký první schůdek.

// Victimer: Všechno si pamatuji. Jak bývalo při návštěvě centra Brna zvykem, zašel jsem si do Vágnera poslechnout něco muziky. A hle, Entombed. Tak jsem si je hned koupil (s původním obalem). Až pak se dostalo na Wolverine Blues, které mám jinak o něco raději.

// Victimer

Mysticum - In The Streams Of Inferno (1996)  ochutnávka

In The Streams Of Inferno patří do zlatého fondu industriálně blackmetalových zářezů na pažbě mrtvého soustružníka bloudícího vyřazenou fabrikou. Je v tom ta pravá nemocná aura, kusy pohozeného potrubí po nevlídně obskurním areálu a místy až jakási blackfloor mlátička, kterou jsem si tak rád užíval na první desce našich Gorgonea Prima. Srovnávat ale nebudeme. K Mysticum chovám velký respekt, tenhle jejich debut je šleha první jakosti, nemá cenu se bavit dál. Vyšinuté i poslechově vyladěné dílo.

Apollyon Sun - Sub (2000)  ochutnávka

Zbožňovaný i nenáviděný projekt Toma Gabriela Fischera z Celtic Frost. Neměl jsem o něm nikdy valné mínění, jelikož jsem tomu celému nikdy moc nevěřil. Protřelý harcovník se jenom sklouzl na tehdejší vlnce a přidal jedno lomozí polínko do kotle industriálně metalových kapel, tak jsem to bral. Apollyon Sun jsou ale na poslech příjemná záležitost, to se musí nechat. Taková nenásilná, obyčejná a přitom vlezlá. A má to koule. Dnešním pohledem je to jako bych spojil Pitchshifter s Triptykon. Chladný ale chytlavý sampling s temnotářským zbrojením těžkých riffů, které naplno vyniknou až právě s alby jako je Eparistera Daimones. Na Sub se to víc hobluje a chce se prvoplánově zalíbit. Na můj vkus někdy až moc, ale v pohodě, beru to se zaprášeným optimismem.

Malignant Eternal - Alarm (1999)  ochutnávka

Satyricon (Rebel Extravaganza), Thorns a Mayhem (Grand Declaration Of War) byli jinde. Malignant Eternal nepatřili k této větvi surových kovářů, jež zbloudili v industriální zástavbě a vynášeli soudy. Malignant Eternal byli někde na půli cesty mezi podnikovou sirénou Satyra a pichlavými stroboskopy Nagashe. Přece jen bych je ale daleko více přirovnal k The Kovenant. Zřejmě proto, že obě kapely vyjídaly zbytky symfonického blacku a rajcovně jej zasazovaly do skočných elektro verzí původně opojně klávesových melodií. Malignant Eternal hráli na Alarm takový špinavější disko black a hráli ho k**va dobře.

// Sorgh: Tohle je vzpomínka s velkým V. Hluboké období mého blackového období a přechod k elektroničtějším obdobám, hlavně k fenomenálnímu Animatronic od The Kovenant. Alarm dneska už nikoho nepřekvapí, ale tehdá…, jojo.

Diabolique - The Black Flower (1999)  ochutnávka

Švédové Diabolique vydali během své kariéry tři velká alba a každé z nich znělo úplně jinak a představovalo kapelu ve zcela jiném rozpoložení. Až by se chtělo říct, kam vítr, tam plášť... Od dřevně metalové gotiky debutu Wedding the Grotesque, který má dodnes svou váhu, přes gothic rockovou dvojku The Black Flower, až po konečnou v podobě alba The Green Goddess, kde se kapela snažila zalíbit jakýmsi hybridním gothic popem. Kvalitativně to šlo postupně dolů a dole se to taky zastavilo. Debut je jistě nejvíc, ale já jsem tentokrát trávil svůj čas u Černé květiny. Ta následuje zlaté neo gothic rockové časy a na konci tisíciletí pak jede stejným vozem jako třeba Tiamat (Skeleton Skeletron), nebo Katatonia (Discouraged Ones, Tonight's Decision). Wåhlin sice není moc zdatný zpěvák, ale i on umí znít dost démonicky na to, abych si tuhle desku oblíbil. Ta má své mouchy, ale mně to příliš nevadí. Nehledím na ně. Mně se ta temně přímočará kytarovka s nádechem vampýrské romantiky jednoduše pozdává. Jinak je vhodné připomenout, že Kristian Wåhlin je znám také jako uznávaný malíř obálek různých metalových alb. Vedle domovské kapely vzpomeňme třeba na Amorphis, Tiamat, úchvatný obrázek debutu Wintersun, nebo poslední Necrophobic a spolupráci s Dark Funeral. A… mnohem více.

Vital Remains - Forever Underground (1997)  ochutnávka

Tohle album je strašnej válec, tohle je vážně nejvíc! Je až s podivem, kolik jiných deathmetalových alb bylo tehdy protěžováno a na takový klenot jako je Forever Underground se házel bobek (i když byl podepsán pod Osmose). Ale lidi si k té desce stejně cestu našli, ti upřímnější a víc zanícení, kteří se nespokojí s velkými jmény a tlakem labelů. O Vital Remains se vědělo, to zas jo, ale ta jejich pozice byla víc “forever underground”. Jejich do černa zabarvený death metal kope jako kůň a vedle toho má čas na pár honosných třešniček zavěšených na kozlím rohu. Pamatuju si, jak přední lidé našich předních deathmetalových fanzinů tohle album velebili. Měli pravdu, je to skvostné dílo. Pak se kapela nějakou smrtící elitářskou smyčkou dostala až k Century Media a… nějak to celé zhaslo.

// Bhut: Tuhle kapelu mám hodně rád, akorát mi víc sedí Dechristianize a Icons Of Evil. Což je spíš dáno tím, že v onom období jsem je poznal.

Acheron - Rites Of The Black Mass (1992)  ochutnávka

Acheron jsou z dnešního pohledu možná až směšní, ale mě to baví. Prazáklad blackened death metalu měl i tuhle podobu. Svým způsobem mi připomínají naše Root a jejich staré desky. Hoblovačka, pomalejší tempa, hodně plivání na boha a zahuhlaný zvuk. Acheron to navíc pojímají stylem co skladba, to další pekelné intro, takže po hrození následuje odpočinek a starobylý ponor do nitra Země. Účinky jsou sice dost pohádkové, jako by do mých snů promlouvala královna všech večerníčků Jiřina Bohdalová v nejlepších letech a přitom se její obličej i hlas měnil ve statného démona stojícího na dvou kopytech. Já mám ale pro tohle staré rouhání svou slabost. Je to kultík, dřevní a mysticky ohavný.

Laibach - Opus Dei (1987)  ochutnávka

Třídit staré desky Laibach dá docela zabrat. Nevyrostl jsem na nich, byl jsem depešák s vlnkou ve vlasech a LPíčkem Music For The Masses u otce ve skříni. Nebyl jsem ještě dost zralý na to, abych se politicky angažoval a stylizoval se do třídy nacistických pohlavárů nebo jejich totalitních protějšků. Chtěl jsem vypadat jako Alan Wilder a byl jsem zamilován do Jany ze 7.B. Svou náklonnost jsem jí dával najevo přehráváním písní DM a přezíravým chováním, načež mě dívka pro mou totální nezajímavost asi za půl roku opustila. Je rozdíl si staré Laibach pustit a staré Laibach slyšet naživo v roce 2019. Dnes je ta kapela mnohem muzikálnější, variabilnější a především schopnější. Desku Opus Dei mám ale rád. Je to jakýsi střet světa pop music (viz covery) a stále ještě dost tuhého industriálního undergroundu. Potom, co jsem slyšel staré skladby na koncertu ve Flédě (i když ne přímo z tohoto alba), tak jsem se k nim po čase zase silněji přivinul. Mají své parametry, mají svou moc růst.

Blizaro - Cornucopia della Morte (2016)  ochutnávka

Tohle setkání nechci a nesmím opomenout. Ke kapele Blizaro jsem se dostal docela neplánovaně. Při sjíždění kapel lidí a nejbližších příbuzných srocených kolem Negative Plane, jsem kápl i na tuhle grupku. Blizaro hrají starý podzemní heavy doom stříklý hřbitovem, hard rockem a pár prog prvky. Vše je takové nenásilné, dynamicky příjemné a přitom záhrobní. Hrozně mě baví ty moog klávesy a zvuk alba celkově. Syntetická část alba je taková mše z hračkářství, ale přitom hodně účelná. Cornucopia della Morte je album, které krásně šlape a ocením to i já, jinak v dost vzdáleném krámku působící prudič Victimer.

Nebylo nač čekat a po letech vykopat hodně staré věci. Kromě Malignant Eternal, na kterých jsem ujížděl už v dobách walkmanů a album donekonečna točil na trase Kohoutovice - Pisárky v brněnském busu číslo 52, jsem se k dalším nahrávkám vrátil spíš s křížkem po funuse. Dá se říci, že ani jedné jsem svého času nijak zásadně nepropadl. Mysticum jsem měl někde na okraji zájmu, Laibach byli sice tvrdá elektronika, ale na můj vkus moc záhadní a neuchopitelní a o Acheron jsem si jenom četl v plátcích tehdejší doby (nejspíš hlavně v Rock Extremum). Vital Remains jsem přišel na chuť až později s Icons Of Evil, což prý navíc není jejich zrovna nejlepší deska… No, čert to vem. Na gotiku Diabolique byly dost průměrné recky, tak jsem se bál zbytečné investice a Apollyon Sun se nedalo věřit, když tam úřadoval ten dědek z Celtic Frost… Spletl jsem se ve všech směrech a ve všech albech. Tak si je připomínám a užívám pěkně s odstupem. Ne, že bych na ně přišel včera, ale je to vždycky taková divná vlna nostalgie, která se neplánovaně vrací. Tak jsme si ji dneska trochu proklepli.

Z novinek jsem se přistihl nejčastěji s electro rockovými Holanďany De Staat, kteří mají takový zvláštně nervní styl skládání, kdy i sebemilejší písnička zní jako song od afektovaných osob silně vázaných na matku nebo její starší sestru. A jako takoví jsou mi svou výstředností hodně sympatičtí. Z US black metalu poslední doby nejsem příliš moudrý, ale třeba mám jen smůlu na výběr interpretů. Každopádně, dvojka Vanum, Vimur nefachčí, jak bych si představoval a opakované poslechy mě jen utvrzují v tom se nevracet. O novém uskupení Aoratos si ještě nechám spravit mínění, jen nevím, jestli to v celém tom poslechovém kolotoči zvládnu. Co mě ale potěšilo, tak je silný ambientní příběh Flowers For Bodysnatchers - recenze. To spojení vlastní zkušenosti s vlastním hudebním doprovodem je velmi reálné. A dál? Dál už asi nic. Ale jak praví Garmfrost, A Million Dead Birds Laughing stojí za pozornost. Ten jejich podivínský post deathcore s květnatým blouděním v prostoru může být dobrý tip pro ty, co nelpí na zaběhlých pořádcích. Nechť se vše rozpustí v éteru, i ty pořádky!

// Bhut

Pensées Nocturnes - Grand Guignol Orchestra (2019)  ochutnávka

Tradiční porce avantgardního cirkusu, kterému není nic svaté. Divoké a šílené, přesto geniální.

Kaleikr - Heart Of Lead (2019)  ochutnávka

Říkají tomu progressive black metal, tak třeba to tak i je. Každopádně mě dokázala tahle plejáda roztodivných nálad, melodií a zvratů dobře zabavit na dlouhé hodiny. Má to šmrnc, to se musí nechat.

// Victimer: Já jsem se do toho naopak nějak divně zamotal. Napřed jsem si myslel, že je to věc, co by mě mohla oslovit, ale pak jsem někde ztratil nit a ne a ne se chytnout…

// Garmfrost: Slyšel jsem to jenom dvakrát, takže na soudy to není. Nicméně se mi zdálo, že by to i šlo. Uvidíme…

// Sorgh: Jako zajímavá věc...

Saturnine - Mors Vocat (2015)  ochutnávka

Jak já ten jejich koncert vidím pořád před sebou. Jak já rád vzpomínám na tu mátoživou nálož zčernalého sludge, který si nyní vpouštím i do svého obýváku. Kdo by to byl do těch holek řekl, že mají v sobě takovou sílu. Už by to chtělo nějaký nový počin a klidně rovnou i koncert. Nebudu váhat ani minutu.

Satyricon - Rebel Extravaganza (1999)  ochutnávka

Asi nejdivnější položka v diskografii… i když, nějak jsem zapomněl na ten eponymní zásek. Každopádně je to deska, která svého času vyčnívala. Ani na koncertech se z ní nehraje, což je škoda, protože jde o skrytý klenot, který sice nic nedá zadarmo, ale ten průběh je k nezaplacení.

// Victimer: Hnusně dobrá deska. Bavit se o tom, kdo tu industrializaci black metalu pojal nejlíp, je asi na dlouho. U mě vedou právě Satyricon, pro mě je Rebel Extravaganza nejvíc. Pak taky Thorns a nelze ignorovat ani Mysticum (viz. můj přehled).

// Sorgh: naprosto vynikající a promakané album. Chladné a syrové jsou cesty páně a na druhém břehu všehomíra je tomu stejně tak. Tohle byl jejich vrchol.

Hevein - Sound Over Matter (2005)  ochutnávka

Taková zapomenutá banda z Finska, která stihla vydat jen jednu velkou desku. Pevně rozkročená mezi thrash metalem a symfonickým metalem. Moderní vítr, netradiční konstrukce skladeb, celkem zajímavě rozjetý úvod kariéry. Dnes nám archivy ohlašují nečinnost kapely, což je svým způsobem škoda. Nicméně památka zůstala skvělá!

Alas - Absolute Purity (2001)  ochutnávka

Demo, split a velká deska. To všechno stihla kapela Alas za šest let, pak už se kroky vytrácely až zmizely zcela úplně v tichu. Možná škoda, ale o to víc si cením právě té jediné velké nahrávky, protože jde o cosi výjimečného. Erik Rutan dal dohromady čtveřici lidí, kterým dominoval ženský operní zpěv Martiny Astner. Mám vcelku problém tuhle emotivní kapelu popisovat, protože jde o něco těžko zařaditelného. Je to složitější metal s operním zpěvem a skvělými kytarami. Je to věc, která dokáže díky vokálu lézt i slušně na nervy, ale přesto jde o celkem unikátní jev.

Ve voze jsem pak protočil první desky Led Zeppelin, abych si připomněl, že spousta hudebních hitů napříč scénou, které znám, jsou všechny vlastně tady. Stejně tak jsem protočil v autorádiu diskografii Motörhead, což mě solidně vysypalo hlavu a nejinak posloužila i diskoška od Dead Kennedys. Samé veselé a hravé melodie s nenáročnými podkresy, což se při řízení vždycky hodí. V domácím prostředí pak neuškodila sonda do elektronické scény, kdy jsem si z nějakého důvodu oblíbil Little Big (ochutnávka).

Vedle těch veselých věcí, ale přišla i jedna smutná. Takže mačkáme slzu dojetí a vzpomínáme jen v dobrém. RIP Keith Flint.

// Garmfrost

Aoratos - Gods without Name (2019)  ochutnávka

Aoratos, nový projekt Naase Alcametha, zvolna pokračuje ve stylu jeho dalšího dítěte, Akhlys. Monotónní nakládačka se ovšem nekoná. Rytmicky je Gods Without Name pestré, povětšinou hodně rychlé album, proložené pestrými aranžemi a provoněné dark ambientem. Moc pěkně se poslouchá, přičemž se mi tají i zrychluje dech. Chce se mi řvát a možná se i někde schovat. Hehe. Pro mě zatím špička ledovce a první albový vrchol letošního roku. Mazec!

Sinmara - Hvísl Stjarnanna (2019)  ochutnávka

O nové desce islandských Sinmara nebudu moc prndat. Své pocity jsem zhmotnil do recenze. Tam své dojmy rozvedu více obšírně, než strohé - Hvísl Stjarnanna je album jak víno! První dojem z alba tak nadšený nebyl… Více v recenzi.

Belphegor - Goatreich - Fleshcult (2005)  ochutnávka

Moc se těším na dubnový koncert Suffocation, Belphegor a God Dethroned na Melodce. Jedu jejich desky sakum pikum a zrovna Goatreich - Fleshcult démonických Belphegor mi v době, kdy vyšla (netuším jak to) vůbec nelíbila. Co nelíbila! Štvala mě! No a teď nejsem schopen ji přestat poslouchat. Nářez je skvěle natlakovaný, skladby jsou různobarevné a atmoška parádně nasraná. Melodka spadne!

// Sorgh: Belphegor mě jeden čas strašně bavili a tohle album asi nejvíc.

Rotting Christ - The Heretics (2019)  ochutnávka   naše recenze

V recenzi na nové dílo Rotting Christ The Heretics jsem se vyjádřil dost. Rotting Christ jsou tentokrát krapet melancholičtější a zasněnější. Lyricky stále kacířští, byť filozoficky ladění. Pro někoho rutina a vaření z vody či opakování, já si cestu k novince našel a nemyslím, že vaří z vody, ani se moc neopakují. Stačí se víc zaposlouchat. Pouze mi vadí, že Rotting Christ bývali dříve metaforičtější.

Černý kov - Společenství (2019)  ochutnávka

Společenství je vzpomínkou na legendu Vlada Blasphemera. Takto své debutové album prezentuje projekt známých muzikantů černě kovového světa Černý kov. Jasný název kapely i desky ukrývá mnoho nejasností. Jedná se o naprosté peklo, jedovaté a zlé. Tomu náleží i patřičně syrový zvuk. Jsem nadšen!

Původně jsem se zde chtěl rozepsat o tom, co všechno jsem v březnu slyšel a co se mi líbilo. Jenže by toho bylo moc a tak na to kašlu. Chystám sílu na vstřebání nového Devina Townsenda a jedu vše, co se mi líbí, co jsem si koupil i to, na co jsem si vzpomněl.

// Ruadek

Tentokrát to bude výlet do metalové historie, kdy jsem měl další měsíc, kdy jsem velmi rád vzpomínal na velké věci. Je třeba si to připomínat.

Alastis - ...and Death Smiled (1995)  ochutnávka

Alastis a jejich verze gothického metalu, kdy kapela, stejně jako v té době Samael, vycházela z kdysi dravého black metalu. Postupně se z toho oběma kapelám stal nanejvýše zajímavý kumšt, a to jak zahrát velice barvité desky půl na půl gothicky a blackmetalově. Alastis byli prakticky jedinou kapelou svého druhu ve své době, která mi dokázala připomenout a vůbec dokázala napodobit Samael. Podobný styl, historie, temnota. Tahle deska je nesmrtelná, jako řada dalších z té doby. Jo a byli v tom taky docela slušně slyšet staří Tiamat (minimálně Clouds).

Tiamat - Clouds (1992)  ochutnávka

A jsme u nich. Švédové, kteří stáli u toho, když mnoho začínalo. A mnoho možná i skončilo. Vzletnost, jakou metalu dali, se už mnohokrát neopakovala. Na Astral Sleep začali, zde začali snít a rozjímat, aby na Wildhoney dokázali povznést sny nad kov. Dodnes mám ale Clouds rád jako cosi speciálního, cosi, kde hráli naposledy metalové věci a pravou hrubou gothiku. A byl zde vlastně asi jediný pořádný velký riff od Tiamat, The Sleeping Beauty.

// Victimer: Clouds jsem poprvé slyšel až v roce 1998 u spolužačky v Tišnově a to byl šok spíš tím, co jí to v tom kazeťáku hraje, když není metalistka... Poznal jsem, že to budou Tiamat, ale kazetku jsem hned prohlížel a ujišťoval se. Byl jsem tenkrát až moc zahleděn do Wildhoney a A Deeper Kind Of Slumber, že mě minulost nezajímala. Od onoho odpoledne už ano.

Theatre Of Tragedy - Velvet Darkness They Fear (1996)  ochutnávka

Tohle byla deska, kde ToT opravdu hráli výběrový doom metal se vším, co k tomu v devadesátkách patřilo. Brutální growl v kombinaci s éterickým hláskem Liv Kristine. Úžasné nápady, dlouhé skladby, velmi eroticky smyslný obal. ToT to pasovalo do první ligy a tam se dle mého už s další deskou Áegis neudrželi. V roce 2000 začali prát do lidí diskotékové rytmy a už se z nich tahle přitažlivost vytratila. Ale je to o přístupu ke kapele, já mám dodnes rád většinu desek, včetně jejich elektro období.

// Bhut: Tohle je bez debat majstrštyk, ale zrovna Áegis je skvělé album, na které rovněž nedám dopustit.

// Victimer: Mě právě to doomový období ToT moc nebaví… je to takový moc pohádkový… Áegis mám už ale rád a Musique taky. Pak už zas ne :)

The Sins Of Thy Beloved - Lake of Sorrow (1998)  ochutnávka

Ve své době toho nebylo málo, co bylo opravdu kvalitní. V roce 1998 po demu o rok dříve vypustili Norové The Sins Of Thy Beloved svůj debut a výborně se to chytlo. Brutálnější gothic metal co dokázal opravdu bouřit, především to ale bylo nevídaně pestré. Tři lidé za mikrofonem, dva za klávesami, no a pak především výborné housle. Tím posledním se opravdu kapela vytáhla, nedá se nepřirovnávat k Ne Obliviscaris. No a tohle se hrálo ještě dobách, kdy tohle skoro nikdo nedělal. Ale chtěli to dělat všichni. Jo a obal, ten je potěšující. Bhute? :-)

Therion - Symphony Masses: Ho Drakon Ho Megas (1993)  ochutnávka

Skutečně byly doby, kdy i Therion (dnes zcela jinde bohužel) do toho mlátili hlava nehlava. A hráli skutečně temný metal, který se experimety jenom hemžil. Tahle deska byla totiž naprostá paráda, ještě než přišly první extravagance s operními hlasy, Christofer Johnsson to uřval sám a nebál se skutečně masivních náhulů. Výborná deska.

// Sarapis

Queensrÿche - The Verdict (2019)  ochutnávka

Současní Queensrÿche těžko snesou srovnání se svým starým já, které měli pod palcem především kreativci DeGarmo a Tate. Queensrÿche jsou dnes jinou kapelou, možná více demokratickou, ale stejně mají ve svém středu šéfa La Torreho, který je paradoxně služebně nejmladší. Ten na albu Verdict nejen zpívá, ale i bubnuje, protože Rockenfield doma hlídá kluka. No...dost bych se divil, kdyby se Scott na poloprázdnou sesli vrátil, ale to je jedno, protože tandem Rockenfield-Jackson už dávno nenahání takovou posvátnou úctu, jakou bych jim rád dopřál. A nové album? Sbírka písní na podobné úrovni jako předchozí dvě desky. Chybí mi tam art rocková nadstavba zlatých časů a odvaha zkusit něco víc, ale na druhou stranu poslech nebolí a pár skladeb je opravdu povedených.

Pharaoh - The Longest Night (2006)  ochutnávka

S Pharaoh jsem pokročil o další stupínek hlouběji v jejich diskografii a opět nejsem zklamán. Jejich síla tkví v barvitosti neopouštějící hranice žánru, ve vokálu Tima Aymara, který svým silovým pojetím patří mezi přední hlasy v heavy metalu a v nápadité kytarové hře Matta Johnsena. Snad kromě taškařice Like a Ghost je všechno na svém (správném) místě a po boku Be Gone (2008) a Bury the Light (2012) toto album hrdě drží partu.

Zed Yago - Pilgrimage (1989)  ochutnávka

Do ještě dřevnějších dob jsem zabrousil skrze vzpomínku na Zed Yago. Německá kapela, jejíž jméno má zvuk spíše pro nadšence libující si v archiváliích, funguje s překopanou sestavou i v současnosti, ale své nejlepší roky si už prožila. Na konci osmdesátých let třímala mikrofon ultra charismatická zpěvačka Jutta Weinhold, která se předtím pohybovala spíše v blues rockových vodách a na albech From Over Yonder (1988) a Pilgrimage (1989) popustila uzdu svým kovovějším choutkám. Šlapavý, místy dost hutný heavy metal má s jejím vokálem unikátní vyznění a dohromady s chytlavými motivy jde o zajímavý žánrový exemplář.

// Sorgh

Rammstein - Reise, Reise (2004)  ochutnávka

Rammstein nejsou typickou kapelou, kterou bych si doma pravidelně pouštěl, ale i na ně si občas vzpomenu. Úplně jsem zapoměl, jací to jsou hitmakeři a jakou atmosféru dokážou vytvořit.

Rammstein - Mutter (2001)  ochutnávka

Po pochodové Sehnsucht přišla melodicky silná a výrazná “matka” a to byla zkrátka bomba. Obal celkem na prd, ale obsahově samá pecka. A první výron silně atmosférického génia.

// Bhut: Nejlepší deska kapely, kterou oddaně uctívám už od školních lavic základní školy, ...vlastně snad od data vydání.

Marilyn Manson - The Golden Age Of Grotesque (2003)  ochutnávka  naše recenze

Vlastně mám pořádně naposlouchané jen dvě desky od tohohle fešáka - Mechanical Animals a tuhle. A zatímco ta první je depka jako blázen, tahle je jaksi svěžejší a mnohem přístupnější. Doteď se mi líbí.

// Bhut: Tuze rád vzpomínám na období, kdy tohle album bylo čerstvým. Srdcovka se vším, co se k takovému termínu váže.

// Jirka D.: Tuhle desku jsem nikdy nepobral, a dokonce mi přijde jako nejprotivnější ze všech. Alba jako Eat Me, Drink Me nebo The High End of Low mě přijdou jenom nuda, ale tomuhle vyloženě nemůžu přijít na chuť.

Solefald - Red For Fire (2005)  ochutnávka

Vzpomínka jako blázen. Kdysi jsem tuhle muziku poslouchal hodně často, ale teď už jsem někde jinde. Přesto není špatné zavzpomínat a je nutné říct, že Solefald jsou napůl géniové a napůl šílenci.

// Jirka D.: Přemýšlím, jak jsem tuhle desku neslyšel dlouho … ale asi několik let.

// Lomikar

Swans - To Be Kind (2014)  ochutnávka

Moji fantastičtí, krásní rodičové o Vánocích nelenili a i přes všelijaká úskalí mi byli schopni sehnat toto ultimátní dílo šílené mysli Michaela Giry na hladkém, voňavém, křupavém, s krémem uprostřed troj-vynilu s jehož bookletem by se Michael Jackson zamknul v koupelně na povážlivě dlouhou dobu. Sousedský teror tedy mohl začít. Nejúžasnější na celém tomto albu je, že ono prostě nekončí, je zdánlivě navěky a odmítá pustit ze svého světa co jen to jde. Koukejte se dát zase dohromady holomci, nebo uvidíte. My body is ready!

// Victimer: Silný kafe, hodně silný. Zkusím si dát dvě, co to se mnou udělá...

// Jirka D.: Výborná deska. Mám doma taky 3LP a sjet to na jeden zátah je fakt síla.

Prodigy - Experience (1992)  ochutnávka

Onoho dne jsem si dal Experience po delší době do playlistu a vesele jsem si pochrochtával do rytmu než na mě vyskočilo, že Keith Flint to zabalil. Úplně jsem se lekl své vlastní moci a zpětně zkontroloval, kolik hudebníků jsem za poslední týden zabil jenom tím, že jsem si je vrazil do sluchátek. Pro jistotu jsem využil iniciativu momentu a rychle naházel do přehrávače kapely Jelen, Kryštof, Tomáše Kluse i Katarziu, leč nic, byla to jenom shoda momentů, kdy Flintovi holt pískalo v uších natolik, že si je rozhodl vyčistit definitivně. A mě tady nechal samotnýho. Fakt dík.

Die Selektion - Noire (2011)  ochutnávka

U žánru dark wave je to vlastně docela jednoduchý a trochu jako s EBM. Musí se to dávkovat postupně, s odstupem a kombinovat s jinými žánry. Třetí poslech v řadě totiž začne nepříjemně odhalovat primitivní podstatu (sic záměrnou) celé této škatule, kde jednotlivé projekty jsou odlišeny vlastně jen intenzitou a obměnami samplů či případnou přidanou hodnotou v podobě neočekávaného využití nějakého živého hudebního nástroje. V tomto případě je to trumpeta a proto mě to tolik ba.

System of a Down - Toxicity (2001)  ochutnávka

Bez jakékoli příčiny byl pro mě březen tak nějak nostalgický hudební měsíc, kdy jsem se vracel do doby své rané puberty, kdy jsem začal hudbu teprve objevovat. V tu dobu byli na každé základce 2-3 lidi, kteří si přivydělávali tím, že pálili počítačový hry, filmy a hudbu ostatním. Inzerovali to lihovkama na lavicích s telefonním číslem. Onehdy moje oblíbená poškolácká kratochvíle byla potulovat se po videopůjčovnách a prohlížet si zadní obálky videokazet. Jednou takhle tam hrálo toto album, které jsem samosebou v tu dobu ještě neznal. Strávil jsem tam kvůli němu tři čtvrtě hodiny než jsem se odhodlal zeptat se obsluhy co že to hraje a odcházel s přesvědčením, že si od našeho pálícího spolužáka hned objednám cédéčko System of Town. Dva roky jsem tu prokletou kapelu hledal než mě na střední kdosi opravil. Dalších x let jsem pak byl zarytý "systémák". U tohoto alba jsem prožil první kalby, první přespávačky, hledání hospod, kde nalijou, válení v parku s čúčem místo těláku i první doteky a lásky.

// Sorgh: Svýho času se to u mě točilo hodně často. A nutno říct, že je to naprosto originální nahrávka.

// Jirka D.: Mám to stejně, tohle album, pokud člověka zasáhlo ve správným věku, prostě válcovalo všechno okolo.

Linkin Park - Hybrid Theory (2000)  ochutnávka

...a první ztráty, nespravedlnosti, odmítnutí a zatvrzelost jsem pak prožíval s dvojicí Meteora a Hybrid Theory od svého času obřích Linkin Park. Jasně, na střední už člověk musel být trochu opatrnější, protože nachytat mě při poslechu tohohle třídní metloši, od kterých jsem si kupoval cédéčka Bolt Thrower, Cradle of Filth a Children of Bodom, tak by byl sekec mazec, ale v tu dobu nikdo neřval tak podobně jako moje duše, než Chester Bennington, nechť je mu provaz pevný. Holky se tehdy styděly a voněly lacinejma voňavkama, nikdo z nás nic nevěděl, takže jsme nic nedělali a bylo fajn. Doma jsme museli být v deset a rodiče nás vlasatců se klepali nervozitou, kdy už si přivedeme domů nějakou holku, protože se báli, jestli nejsme třeba střihlý na chlapy, což by se babičce blbě vysvětlovalo. Proto k tomuto albu zkrátka nedokážu mít nadhled, je tam moje mládí. Tak to byl můj nostalgický měsíc, příště slibuju, že dorazím s něčím aktuálnějším. (prd slibuju, co bude, to bude, hehehe)

// Jirka D.: Moje mládí taky, nadhled neexistuje, prostě srdcovka.

// Symptom

Tenhi - Airut​:​Aamujen (2006)  ochutnávka  naše recenze

Magické spojení klavíru, bicích, baskytary a zpěvu, ke kterému se rád vracím.

Tame Impala - Currents (2015)  ochutnávka

Tušení dobrého poslechu vystřídalo zklamání a výsledkem je album jedné písně.

Kauan - Sorni Nai (2015)  ochutnávka  naše recenze

Fascinující hudba, fascinující příběh.

Roger Waters - Is This The Life We Really Want (2017)  ochutnávka

Potěšilo, to ano, ale skutečná síla Rogera Waterse je ke slyšení o pár alb zpět.

// Jirka D.: Roger Waters v roli “zachránce světa” mě hudebně nepřesvědčuje. Obecně mám pocit, že jak tyhle spasitelské sklony vlezou muzikantům do hlavy, muzika jde do háje (vedle  Waterse viz třeba PJ Harvey).