Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

 // Jirka D.

My Dying Bride - The Ghost of Orion (2020)  ochutnávka  naše recenze

Jedna z mála metalových relikvií z 90. let, kterou ještě dokážu brát vážně a jejíž nové desky mě svým způsobem pořád baví. Realita je samozřejmě taková, že mi poslední minimálně čtyři alba docela splývají, byť je vždycky v čase vydání poslouchám celkem intenzivně a snad s jedinou výjimkou si je kupuju a rovnám do sbírky. Je v tom kus sentimentu, kus mládí a vlastně pořád docela velký respekt, že si MDB jedou to svoje, bez kompromisů a jedinečně mezi všemi. 

// Bhut: K poslechu téhle desky jsem se ještě nedostal. Hodlám to učinit až po zakoupení originálního CD, což se stane velmi brzy. 

Kamchatka - Hoodoo Lightning (2019)  ochutnávka

Tohle švédské blues/hard rockové trio mě svého času zaujalo s albem The Search Goes On (2014, recenze). V podstatě jsem tehdy vpadnul do jejich diskografie z úplně druhého konce, než jak by to bylo normální, do historie se nijak nevracel a ani mi to nechybělo. Od té doby kapela vydala dvě desky (vč. této), ale podobného ohlasu už jsme společně nedosáhli. Možná vyšuměl moment překvapení, možná se kapela trochu vyčerpala, možná to vězí v něčem úplně jiném. I tahle novinka mi přijde taková obyčejná a nevýrazná, byť se poslouchá celkem dobře a žánrový standard naplňuje bez chyb. Snad až na momenty, kdy si hodně půjčuje od ZZ Top, v ten moment se to ve mě trochu ježí, že takhle okatě by to dělat nemuseli. 

-123 Minut - Les (2019)  ochutnávka

Minuty neznám moc, ale předchozí desku Dream (2009) mám hodně rád a Zdeňka Bínu respektuju jako neuvěřitelně talentovaného muzikanta. Minuty dlouho nebyly a nikdo už asi ani nedoufal, že budou. A že když budou, tak budou hrát koncerty, ale desku? Desku ne, to jsme nedoufali. A vida, deska je tady. A je česká (tj. česky otextovaná), což je změna. Les je fajn poslechovka, i když zatím se spíš oťukáváme a nic velkého se podle všeho neděje. Proč taky? Prostě les. Pohoda, stín a žádnej spěch. 

Intronaut - Fluid Existential Inversions (2020)  ochutnávka

Nevím proč, ale zatím mě tahle deska nebaví. Intronaut mám rád především kvůli albu Habitual Levitations (Instilling Words with Tones) z roku 2013, které mě tehdy dostalo. To, co bylo před ním, beru jako takový rozběh k velkému skoku, a to, co po něm následovalo, už jen jakési převalování se na zemi. Nezaujala mě ani následná deska The Direction of Last Things (2015) a podobně je na tom i aktuální novinka. Intronaut jakoby podlehli iluzi, co a jak mají hrát a na můj vkus se příliš křečovitě a šroubovaně snaží strefit do tohoto modelu. Chybí mi lehkost, chybí mi samozřejmost a naopak slyším velkou snahu a dřinu, která se ale ve výsledku míjí účinkem. 

Tētēma - Necroscape (2020)  ochutnávka

Druhá deska Mikea Pattona a Anthonyho Paterase. Experimentální. Hodně. Asi tomu nerozumím. 

Stone Temple Pilots - Perdida (2020)  ochutnávka

Přesný opak eponymní desky z roku 2010. Jestli ta hýřila energií a elánem, tak aktuální nahrávka je poklidná, skoro až posmutnělá a naprosto ultra-light. A popravdě mě baví víc než nemastná neslaná deska z roku 2018, byť k jejímu poslechu je potřeba specifické rozpoložení mysli a nebo ještě lépe - mysl úplně vypnout. Zahodit všechny starosti za hlavu, zaujmout pohodlnou pozici a prostě jen tak poslouchat. Protože Perdida právě tak plyne - jen tak, jakoby mimochodem. A je to její největší zbraň. 

Závěr měsíce patřil ještě mnoha dalším novým deskám, které vzhledem k domácímu vězení sklízím jako houby po dešti - najednou je čas. Řada přišla na novinku Pearl Jam, kteří nejsou invenční, jsou tradiční, ale nic jiného jsem ani nečekal. Bořit tradice se naopak (a opět) rozhodl Igorrr, jehož Spirituality and Distortion je veselá věc. Svůj díl času si ukousli i Testament a dokonce i Waltari, které jsem nikdy nijak neprožíval (obojí), ale najednou jsem na ně dostal chuť. A napříč vším se mi pořád točí loňské album Voyager, v těchto časech neskutečná vzpruha. 

// Victimer

Azure Emote - The Third Perspective (2020)  ochutnávka

Třetí perspektiva. No budiž, už jsem ready a jdu do ní, vstupuji. Azure Emote si umí říci o pozornost, ale chybí jim šmrnc mě přesvědčit. Vždycky je to o hodně povedených momentech, kdy jde chvilku hlava kolem a říkám si - tohle je něco! Ale pak to zhasne, kompletní skladby mi mnoho neříkají. Není to problém jejich avantgardních choutek na úkor smrti a asi to není ani problém jejich častých změn nálad a protichůdných center mozaiky, ale ta jejich hudba zkrátka kopne a pak se kamsi stáhne, něco si bez pozornosti sešívá a pak znovu… mrd! a … zase nic.  Pak se v tom vyznej.

// Bhut: Taky jsem to zkoušel a je to asi tak pade na pade. Chvílí mě to chytá a jinde zas dost nudí...

// Sarapis: Osobně uctívám debut s ozbrojenou opičkou. Hrubovcak je blazen.

Tulus - Old Old Death (2020)  ochutnávka

S Tulus se to vleče léta, stejně jako s Khold. Bývalo ale lepší, když jsem se víc orientoval a kapely se mi tolik neslévaly, což teď nemohu zrovna říct. Tulus mázli kolena, po asi osmi letech se zmátořili, což jenom kvituji, ale Old Old Death je album, které se u mne příliš neohřeje. Párkrát ho protočím, čistě z prahnutí po nekomplikovaném a houpavém starovčelínu bez moci mne očarovat, a víc bych v tom už nehledal. Tulus se mi nejvíce líbili na konci devadesátek, to jsem je snad i uctíval. Dneska je to takové… divné.

Borgne - Y (2020)  ochutnávka  naše recenze

Rarachoidní industrializace Borgne mě vždy trefila jen okrajově. Ukrojil jsem si krajíc, ochutnal a šel zas dál. Nic ve zlém, protože tahle zrezivělá bruska ze Švajcu si své říct umí. Do novinky Y jsem se pustil s asi největší vervou, šrámy ve tváři z toho nemám, neb jsem dobře chráněn respirátorem, ale vracení k podivně zanedbanému muzikanství je mi vlastní. No a zrovna tak nějak si tyhle maníky představuji - na kdysi lesním prostranství je nyní pustina a pohyb osob pouze v dýchacích přístrojích, ovšem s krajně postranními úmysly. Y je blasfemicky atmosférická a v rozumné míře podávaná nehumánní rozkoš. Slyším na ni, ale dávám tomu ještě tak týden a půjdu zkusit něco víc do folku a opékání špekáčků.

Forndom - celá diskografie (2015-2020)  ochutnávka

Když jsme u těch špekáčků…, co kdyby jsme si je opekli s nordickými bojovníky? Jeden se zrovna nabízí. Forndom je one man projekt ze Švédska, kde se chlapík našel v tradiční mytologii, neofolkovém aroma a ambientu, což za temných večerů bubnuje do dálek na své verandě s výhledem do lesů. Musím však říct, že jeho dílka po sobě jdoucí u mne mají lehce sestupnou tendenci. Forndom disponuje třemi nahrávkami, z nichž mě nejvíce baví první Flykt, která je nejméně zatížená ambicí dělat z toho verandového dýchanku umění. Celkově Forndom nejde nijak do hloubky, spíš jen klouže po povrchu a meditativně vrní. Takoví Syven (např.) mě uhranuli mnohem víc. Tady je atmosféra navozena, ale husina se nedostavuje. Schází tomu duch šamanismu…

Aara - En Ergô Einai (2020)  ochutnávka

Ten nejmelodičtější black metal ever. Pohádkově epický, zasmušile zatvrzelý a taky až romanticky ohraničený. Mdlo mi z něj není, ale musím si zvykat, ač už jsem si vyslechl (h)různé věci. K Aara to chce speciální přístup, oprostit se od zajeté rutiny, že nejlepší black jen ten zahraný s jednou rukou v klozetu a s druhou v úle, a nebát se hledat to gró úplně jinde. Neumím ale najít manuál. Vím, že je to na mě za hranou, ale stejně to zkouším, protože to není nějaký průměr od vedle. Pevné nervy to chce. A pozitivní mysl. Půjde to?

Medico Peste - ב: The Black Bile (2020)  ochutnávka

K Medico Peste chovám sympatie, neb jsou nestálí, mnohoznační - destruktivní i zamyšlení. Zkrátka jiní, i když těch jiných jsou kolem mraky a jako profesor filosofie se tváří každý druhý nimrod na vsi. Medico Peste se ale tahle nepěkná charakteristika netýká. Novinka mne vtahuje, místy fascinuje a jindy zase nechává stát jako kůl v plotě kdesi opodál. No, bude to ještě výživné sjíždění. Té jejich hudby, samosebou...

Ugasanie & Dronny Darko - Arctic Gates (2019)  ochutnávka

Byla letos ta zima nebo nebyla? Co to vlastně bylo za experimentální podobu post podzimu či ustrnulého předjaří? Mám za to, že se svět v letošní zimě a v našich zeměpisných šířkách jaksi posral. Tak jsem na to šel od severu. Když už zimu, tak arktickou a když už mimo norské tyrany strun a včelínů, tak tu dark ambientní. A třeba takovou, jakou servírují mí oblíbení interpreti Ugasanie a mistr Dronny Darko. Já vím, zase ten Cryo Chamber laboratorní vzorek ze světa laptopů a terénních nahrávek. Není mi zkrátka pomoci...

// Bhut

Coroner - Punishment For Decadence (1988)  ochutnávka

Riffy na tomhle albu jsou starší než já a pořád mají co nabídnout. Neurvalá jízda, která je stále funkční a životnost neztrácí. 

Pestilence - Spheres (1993)  ochutnávka

Neskutečně barevná jízda, kterou naprosto perfektně doplňují klávesy na pozadí, které celý ten hrubý válec vystřelují do jiných sfér, což je vzhledem k názvu desku naprosto dokonalý tah. Vedle neskutečně krkolomných a hbitých pohybech po hmatníku tu v popředí zabíjí vokál Patricka Mameliho, který je synonymem doby (podobné hulákání mi totiž přijde třeba u Death nebo Obituary oněch časů). Prostě paráda a taky trochu oprašuji dlouho neslyšené záležitosti, k čemuž mě aktuálně donutil fakt, že tahle kapela se stane headlinerem festivalu Metal Madness. Pište si do diářů. 

// Jirka D: Na tom albu je zajímavé právě to, že na něm nejsou vůbec žádné klávesy. Bacha na to… :)

// Bhut: Zdá se, že roky žiju v omylu :D Děkuji za upřesnění a prosím Krustyho o retro recenzi :)

// Sarapis: V konečném důsledku je to jedno. Ať už klávesami nebo kytarovými efekty, cílem obojího může být dosažení téhož zvuku. Ale zajímavé to určitě je.

Pandemia - Riven (2005)  ochutnávka

Česká naprosto výtečná záležitost, která za tu půlhodinku stačí bezpečně zlikvidovat vše, co stojí v cestě. Prostě death metalová pandemie. 

Hypocrisy - Virus (2005)  ochutnávka

Sice tohle album nepatří úplně mezi to nejlepší, co od téhle kapely vzešlo (soudě dle mých preferencí), ale i tak jde o celkem zajímavý death, který má řádný závan jakési soudobé moderny. Tím se vlastně tak trochu dostávám i k takovému vnitřnímu přiznání, že takhle nějak vnímám moderní death, který ještě beru na milost. S jinými “modernějšími” postupy už mám trochu problém. Nicméně Virus je deska, která i tak má stále zcela jasný rukopis tvůrců a vybrané songy jsou prostě jednoznačně určitelné artefakty. Ten zbytek už mi do krku klouže pomalu, ale jak říkám - pořád to beru celkem v pohodě. Vzpomínám si, že tohle album v jakémsi Sparkovském žebříčku sklízelo první příčky za rok 2005. Zcela určitě však vyhrálo obal roku… graficky a řemeslně možná dobře odvedená práce, ale já takovéhle ptákoviny moc nemusím. Ale je to obal, který si nespletete… nebo jo? A v tom je ten háček.

// Jirka D.: Pamatuju si časy, kdy jsem tuhle desku docela poslouchal, ale pak to najednou přestalo. A tím to skončilo.

Peste Noire - Peste Noire - Split - Peste Noire (2018)  ochutnávka

Ostudně přiznávám, že k poslechu tohoto alba se dostávám až dva roky po jeho vydání a to i přes fakt, že tuhle kapelu mám ve velké oblibě. Prostě je těch novinek vždycky tolik, že se na všechny jednoduše nedostane. Šílený. Podobně by šel nazvat i koncept této nahrávky, jenže mě to smysl dává. Ačkoliv ortodoxní ctitelé původního ducha syrové tvorby Peste Noire určitě nenesou dobře prvky elektroniky, kterých je v tomto splitu sama se sebou celkem dostatek. Jenže ono to zas tak úplně hloupé není, je z toho cítit jasný nadhled a osobitý humor. Baví mě to. Jasně, že vítězí ty čiré blackové sypanice (viz ukázka a hlavně pasáž nastávají ve 2:30), ale i ta druhá strana potemnělých beatů má smysl (viz zde).

// Garmfrost

Acherontas - Psychic Death - The Shattering of Perceptions (2020)  ochutnávka

Ještě nevím, jestli se mi postriologiické album sakrálních ďáblů Acherontas líbí nebo nikoliv. Psychic Death… má znamenat nový začátek, ale podle mě krapet navazuje na Faustian Ethos. V podstatě to znamená, že na etnické nebo ambientní vstupy můžeme zapomenout a připravit se na melodický black rychlejšího střihu. Novinka obsahuje dříve nevyužité vlivy tklivých vyhrávek ze světa post rocku (to samozřejmě pouze okrajově), ty však zásadním stylem neovlivňují dění na desce… Více v recenzi.

Testament - Titans of Creation (2020)  ochutnávka

Králové thrashové elegance Testament jsou zpět, aby ukázali, že stále do starého železa nepatří. Hranice žánru už asi opravdu nezboří, ani nakažlivé linky muzikantského mistrovství nikoho nepřekvapí, ale minimálně posledním deskám v čele s výbornou Dark Roots of Earth se Titans of Creation v klidu vyrovná. Album se poslouchá samo, což znamená, že se může i oposlouchat, ale zatím to nehrozí. Hrozím já a to do rytmu.

My Dying Bride - The Ghost of Orion (2020)  ochutnávka  naše recenze

Úplně v klidu jsem mohl a vlastně i chtěl umístit The Ghost of Orion legendárních mistrů pláče a umírání My Dying Bride do čela svého výběru. Příjemně vzdušná nahrávka v sobě ukrývá tolik vášně a neokoukaných melodií, až je s podivem, kde se to v nich po tolika letech pořád bere. Feel the Misery bylo albem parádním, ale The Ghost of Orion albem vynikajícím. 

Spectral Lore/ Mare Cognitum - Wanderers: Astrology of the Nine (Split) (2020)  ochutnávka

Uf! Dvě hodiny ve společnosti nahuštěné atmosféry split nahrávky ambientně blackové dvojice Spectral Lore a Mare Cognitum není srandou. Album je totiž pohlcující. Nemůžu přestat poslouchat, ale kde vzít dvě hodinky v kuse a nekrást. Kapely se střídají skladba za skladbou a ve dvou skladbách své síly spojí. Bomba!

The Night Flight Orchestra - Aeromantic (2020)  ochutnávka

Na novou desku hard rockových The Night Flight Orchestra jsem se celkem těšil. Poslední Sometimes the World Ain't Enough byla vskutku narvaná soft rockovými hity, které jsem z hlavy doposud nevymazal. Aeromantic mi zatím tolik chytlavá nepřipadne, ale i tak se jedná o nevšední zážitek.

Pár poslechů jsem věnoval obnoveným Tulus a jejich Old Old Death, ale radosti mi tyto poslechy příliš nepřinesly. Nebaví. Naopak mě velice potěšili nezmaři Waltari s jejich čerstvou nadílkou Global Rock. Už jsem si zvykl, že mě jejich desky posledních dvacet let nebaví a ejhle, novinka je pecka. Silně pod kůži se mi dostávají Order of Orias s jejich novinkou Ablaze. S každým poslechem roste. Melancholičtí Clouds jsou na aktuální řadovce Durere opět chytlaví. Příjemně zasmušilé vlnky jsou pro mě svým způsobem uklidňující. To samé platí i pro On Thorns I Lay. Kdysi dechberoucí řečtí doomeři se po sérii velice slabých nahrávek vrátili s pěknou sbírkou melancholie zvanou Threnos. Docela mě překvapili i Dark Fortress. Spectres from the Old World vychází po šesti letech od Venereal Dawn. První skladby jsou skutečně zabijácké, ale pak nastoupí heavy/power zpívánky a je po atmosféře. Přemíra volného času někomu přináší ponorku a jinému příležitost slyšet více muziky. Věnoval jsem mimo jiné i poslední řadovce kdysi výborných Pyogenesis A Silent Soul Screams Loud. Ta pokračuje zcela v duchu posledních dvou desek. Tedy v poslouchatelném, ale naprosto zbytečném stylu. Poslední dny se mi chtíc nechtíc vkrádají do mysli příjemně neklidné introvertní vlnky Krásky a zvířeného prachu Dana Bárty a jeho Illustratosphere. Při poslechu se vlním, nervózně si mrouskám a podléhám...

// Ruadek

 

 

 

// Sarapis

My Dying Bride - The Ghost of Orion (2020)  ochutnávka  naše recenze

I retro umí dělat radost, když je podáno s přehledem a ladně. Mějte mě za kacíře, ale mám radši My Dying Bride s houslemi zamčenými v pouzdře. I přesto, že tady mají prostoru dost jako za starých časů, nové album mě baví. Je to taková nenápadná, zvolna plynoucí nahrávka, pod jejímž povrchem to vře. Aaron ve standardizovaném vícehlasu apaticky spílá umírající nevěstě a hlavní tvůrce Andrew tasí old vein riffy, jakoby v nic jiného nevěřil. Ale funguje to, u The Long Black Land opakovaně ztrácím vědomí.

Psychotic Waltz - God-Shaped Void (2020)  ochutnávka

Návrat, v který nikdo už nedoufal a který část fans možná ani nevyžadovala (včetně mě). Utajená kultovka prog metalu je zpátky, ale vlastně proč ne. Nová nahrávka zní dobře, ale trochu mi tomu chybí švihlý úšklebek tančícího psychotika. Když si vybavím dávné nahrávky Psychotic Waltz, tak vedle krásných progmetalových okamžiků nabízí k poslechu i pokroucené emoce a nelibozvučné momenty, v jejichž světle je citron sladkou manou. Toto štiplavé koření na novince trochu postrádám.

Lychgate - Also Sprach Futura (2020)  ochutnávka  naše recenze

Temnota hustá jako aspik a bláznivý varhaník v pozadí. Beru všemi deseti.

// Sorgh

Insect Ark - The Vanishing (2020)  ochutnávka

Album, co mě pohltilo od svého zrození. Tahle kapela jde mimo klasický doom, do hudby podsouvá notnou dávku psychedelie a tím je strašně lákavá. Je to víc než metal, něco jako filosofie. 

// Jirka D.: Pro mě taky silně návyková a hodně osobitá nahrávka.

The Cranberries - Bury The Hatchet (1999)  ochutnávka

První, co padne do oka, je obal, který voní po floydovsku. I The Cranberries využili služeb Thora Thorgersona na zpracování obalu jejich alba a ten vizuál je naprosto typickej a samozřejmě bezchybnej. Hudebně se jedná asi o moje nejoblíbenější album. Vzpomínám na jeden večer v dávné minulosti u kamaráda ze základky, se kterým jsem se náhodou potkal. Den skončil příjemným posezením u něj doma, na prkýnku kostky slaniny, ve štamprdlých vodka, kterou normálně nepiju a tahle deska, kterou sem spolu s Floydama točil furt dokola.

// Jirka D.: Tohle album byla tehdy moje vstupenka do světa The Cranberries a znám ho asi nejvíc ze všech. Tehdy to bylo dokonce jedno z mých prvních vypálených CD za dnes neuvěřitelných asi 150 peněz tvrdé české měny. Časem jsem si nejvíc oblíbil starší desky, ale Bury The Hatchet má svoji výjimečnou pozici jistou. 

// Bhut: Já mám velmi rád všech prvních 5 řadovek a dlouhou dobu jsem přehazoval jejich pořadí v pomyslném žebříčku oblíbenosti. Nakonec to vyhrál asi debut z čistě prostého důvodu, že to byla zkrátka první a velmi kvalitní deska. Ovšem zbytek (ta čtveřice následujících alb) je hned v těsném závěsu. A tenhle obal je skvělej a jsem rád, že spolupráce vydržela i na další desku.

Green Carnation - The Quiet Offspring (2005)  ochutnávka

U mě pozapomenuté album, které jsem snad, někdy zaslech, ale ne víc. Dnes si ho užívám snad nejvíc z celé diskografie GC. Prostě správný okamžik pro to pravé album.

// Garmfrost: Dýdžej Sorgh hraje vyloženě podle mého vkusu a dávných lásek. Green Carnation zde rozvinuli přímočarého předchůdce A Blessing in Disguise do dokonalosti a ukázali, že nejen epický doom jim jde od ruky. Jen škoda, že se jednalo o jejich stále poslední řadovku.

// Jirka D.: Mám ho taky moc rád, skoro raději než široce oblíbené Light of Day, Day of Darkness. Nová deska vyjde letos v květnu, tak snad to nebude hanba. 

// Bhut: Plně se podepisuji pod Sorghovu první větu, protože jsem dál dosud nedošel. Neskutečně jsem se totiž zasekl na Jirkou zmiňovaném opusu. Zkusím napravit. 

Nightingale - Nightfall Overture (2005)  ochutnávka

Když mě sejmula melodika Retribution, tak ani tady sem nešlápl vedle. Hodně podobná deska, modře zabarvená, nádherná. 

// Garmfrost: Moje další dávná láska. Danovi Nightingale mě neustále inspirují a činí při poslechu jejich desek šťastným. 

David Mitchell - sencislo9 (orig. number9dream) (2001)

Anglická variace na Haruki Murakamiho. Opět Japonsko, osamělost, psáno v první osobě čísla jednotného. I sám Mitchell žil nějakou dobu v Japonsku a je to znát. Druhý Murakami, jestli je něco takového možné.

Nechtěl jsem, ale všímám si toho. Ta podivná nálada je všude kolem a nejde ji ignorovat. Asi i proto jsou alba tohoto měsíce plná melodiky, hlubších rozměrů a nadčasovosti. Někdy se vracím ke starším až starým věcem, ale i současnost mi dopřává tu správnou výživu. 

// Lomikar 

Inferno - Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution) (2017)  ochutnávka  naše recenze

Totálně dechberoucí výloha čtvrté vlny black metalu. Pořád rozplétám ten členitý chaos, který působí jakoby roztříštil na střepy každý motiv, který se mi zrovna daří konečně uchopit. Jeden z nejsilnějších zástupců vesmírné vlny černého kovu, u kterého se vůbec nedivím, že po něm sáhli Demebur Morti Productions, ačkoli za to budou nejspíše dostávat od některých čoud. Kdo by byl tušil, co se v tý Karvinný děje.

Leprous - Pitfalls (2019)   ochutnávka  naše recenze

Celou dobu to balancuje přesně mezi tím, kdy mě album irituje svojí velkopanskostí, přeprodukovaností a vokálním manýrismem Soldberga (jehož "AAAaaAAaaaaAA" je prý nelegální ve 43 zemích) a kdy jsem uhranutý jeho skladatelskou suverénností, bohatostí aranží a nevyzpytatelností. Přičemž ale stejně ten jazýček vah se lehce naklání v jeho neprospěch. Nechám si ho ještě nějakou dobu na pozorování. Rozhodně mu však nepomáhá ten kýčovitý přebal.

// Sarapis: Ten obal je fakt hroznej. Obal a první singl - kvůli těmto věcem nemám sebemenší zájem zkoušet poslední Leprous.

Amenra - Mass VI (2017)  ochutnávka  naše recenze

Album, v jehož dávkování musím být opatrnější než při krájení ryby fugu, jinak mi bezpečně zruinuje několik dní. Míra zoufalství a smutku v Eeckhoutově hlase nemá rovného, nevěřím, že by zde mohlo být něco hraného. V kombinaci s jednoduchou metodou repetitivnosti hlavních melodických linek pod padající zvukovou stěnou je Mass VI jednou z nejsilnějších a nejnebezpečnějších nahrávek co znám. Brrr.

Drudkh - Forgotten Legends (2003)  ochutnávka

Je to zvláštní, ale jen ze zvuku toho alba už mám pocit, jako bych byl dědek a koukal na film pro pamětníky, tak daleko tenhle žánr za ta léta ušel. Tehdy v časech DC++, soulseeku či last.fm jsem hodně jel věci jako Dub Buk či Hate Forest a až později mi někdo oznámil, že jsem si právě užil souborné dílo Adolfa Hitlera. Taková lapálie. Album Forgotten Legends jsem si v poslední době užíval hodně jako připomínku tohoto na koleni spíchnutýho zvuku a obecně ukrajinského přístupu k blacku, který se potlouká někde mezi přiblblou folkovou jalovostí a melancholickým kytarovým mžením, které mám moc rád.

Rage Against the Machine - Rage Against the Machine (1992)  ochutnávka  naše recenze

Jakkoli jsem neplánoval ani tentokrát porušit svou zásadu nechodit na velké koncerty do hal, s oznámenou tour těchto vyhlášených bojovníků za sociální spravedlnost (na jejichž koncert stojí lístky trojku, ehm ehm) jsem byl tomu asi nejblíže. Drzejší než Zachariasův vokál je na tomhle albu snad akorát ta basa, která, když si to vrazíte do sluchátek, vám nedovolí chodit rovně i kdybyste na sobě měli kovovej korzet. Nestárnoucí pecka od začátku do konce.

// Symptom

Marc Rebillet  ochutnávka

Loop Daddy!

Himukalt - Vulgar (2017)  ochutnávka

Harsh-noise s pointou.

Atrium Carceri & Cities Last Broadcast - Black Corner Den (2017)  ochutnávka  naše recenze

Mistrovská kolaborace na poli temného ambientu.

Cities Last Broadcast - The Humming Tapes (2016)  ochutnávka  naše recenze

Temný ambient s příchutí spiritistických seancí.

Laake - Piaano (2017)  ochutnávka

Když si klavír potyká s elektronikou.

Bohren & Der Club Of Gore - Patchouli Blue (2020)  ochutnávka

Doom-jazz takový, jaký ho máme rádi.

Rudý Zeman (2019, Jaroslav Kmenta)  ochutnávka

Historie hradního pána očima investigativního žurnalisty.

Totální rauš: Drogy ve třetí říši (2016, Norman Ohler)  ochutnávka

Fabulace o dopingu neblaze proslulého světovládce založená na reálných faktech.